40. Duchařina - Hodinka duchů

Sěděli jsme před operačním sálem s Věrkou a Lídou mlčky a dlouho. Pavla na sále zrecuscitovali, ale pořád to s ním vypadalo dost nahnutě.

Přemejšlel jsem, jestli jsem měl šanci tomu předejít. Už od toho prvního zátahu na ten klub v Zámostí muselo být všem jasný, že ať Pavel dělá, kde chce, tak si tu drogovou scénu hlídá velepečlivě a že v důchodu na to bude mít jen o trochu víc času. Zpětně jsem si i uvědomil, že Pavlův vztah s Krízlem nebyla žádná prostá antipatie, jak jsem si myslel v dobách, kdy jsem ještě s Pavlem pracoval. Že se ho Krízl musel dost obávat vždycky, protože si v práci dal hodně záležet na tom, aby s ním nikdy přímo nepracoval, tedy aby mu Pavel nikdy neviděl moc zblízka pod ruce.

Pavla převezli na JIPku. Tak jsme se přesunuli za ním. Lída okukovala budíky a dokumentaci, jak to vypadá. „Zatím se drží, ale je to jen o fous.“ Věrka jen smutně mlčky kývla.

Ach jo. Měl jsem na Pavla dát větší pozor. Furt jsem si říkal, že až se bude dít něco podstatného, že to budu vědět. Tak jsem to věděl, ale udělat jsem moc nestihl. Olinka měla pravdu, měl jsem poprosit o pomoc víc duchů.
Jen jsem na to pomyslel, Olinka byla tu. „Tak už ti to konečně došlo?“
„Jo, už chápu, že sám díru do světa neudělám. No, ale stejně moc nevím, jak dál,“ přiznal jsem po pravdě.
„Tak zavolej všechny svý známý, ať vidíme, na čem jsme.“
,Všichni´ byli Vářa a Bibinka.
Vářa vypadal trochu rozpačitě, možná ho vyvedla z míry přítomnost Věrky, spustil celkem halasně, jak kdyby si chtěl dodat odvahu: „Hele, není na hodinku duchů trochu pozdě? Půlnoc je už kolik hodin v čudu.“
Lída na to reagovala tím, že nás vyhodila z JIPky na chodbu. Olinka na ni trochu omluvně kývla. Na mě se ale zatvářila spíš kysele. „To už nám tu chybí do sbírky bílejch dušiček jen Mirek Dušín.“
Nepochopil jsem to.
„Jestli jsem to od Lídy pochopila správně, tak po dobrým s tou tvojí šlamastikou moc dělat nepůjde a s těmahle dobrákama se do něčeho údernějšího nedopracujeme,“ hodila po Bibinkovi pohled plný despektu.
Bibinka zmizel.
Ozvala se Lída: „Hele Olinko, Honza za to tak moc nemůže, každej z nás má kamarády, jako za života.“
Olinka na ni koukla: „Co bych jako chtěla vod policajta, že?“
Připadal jsem si jako kdysi coby dítě u holiče. Jak když se máma s kadeřnicí dohadovala, co že mi to na tý hlavě udělaj.
Bibinka se vrátil. S jednookým statným chlapem. „Já na bojování fakt nejsem, tak jsem přivedl jednoho kamaráda. Teda spíš kamaráda jednoho mého kamaráda z katedrály, má s válčením dost zkušeností.“
Z chlapa šel respekt. A pochopil jsem, co říkala Olinka o těch bílejch duších. Dřív jsem si barevnost ducha vůbec neuvědomoval, ale takhle ve srovnání to bylo vidět hodně. Vářa, Bibinka, Věrka a Lída byli takřka úplně bílí, Olinka byla o zdání šedivější. No a tenhle chlápek byl šedivej jednoznačně. A došlo mi, že na tom divným místě v Třebši, jsem žádnou bílou neviděl, jen tehdy to nemluvňátko.
Mezitím se příchozí představil: „Říkají mi Jednooký Jan. Bibinka pravil, že jest mne zde potřebí, že lidé v zlém úmyslu druhým škodí a další na scestí zavádějí. Budu-li moci, rád pomohu, mám co napravovati.“
Jejda, jednookej Honza? Ta archaická čeština, ten bude ještě starší než Bibinka, toho teda na sledovačku nepošlu. Pomyslel jsem si zmateně.
Ozvala se Olinka. „Toho rozhodně na sledovačku posílat nebudeš, protože by Ti už konečně mohlo dojít, že snažit se dostat věci pod světské právo se nám duchům podařit nemůže.“
Jednooký Jan souhlasně přikyvoval.
„Stále ještě doufám, že by si to ten svět mohl vyřídit sám, možná s trochou našeho popostrčení.“
Olinka se zatvářila, jako že jsem spadl z jahody.
Jednooký Jan vypadal zamyšleně. „Paní Olinko, ono jest skutečně lepší nechati světských věcí světu a zásvětních zásvětí. Ty pak Jene, mnohých věcí však světskými cestami docíliti nelze.“ Narovnal se a řekl rázně: „Buduť Janovi nějaký čas průvodcem, nechať mi ukáže našich protivníků, až porozumím, pak lépe rozhodneme.“
A byl pryč.
Zmizela Olinka. Bibinka vesele zamával a zmizel taky. Vářa hodil další rozpačitý pohled po Věrce a taky se ztratil.

Zůstali jsme zase jen s Lídou a Věrkou a vrátili se zpět na JIPku. Lída řekla: „Řekla bych, že vypadá trochu líp, ale je to spíš jen pocit. Běžte se chvilku provětrat, kdyby se tu něco dělo, tak to budete oba vědět hned.“

Chvíli jsme se honili na poli za nemocnicí. Věrka vypadala, že se jí ulevilo. Za celou dobu neřekla vlastně ani slovo, zkusil jsem navázat kontakt. „Nedělaj ti dobře nemocnice?“
„To není to ono,“ řekla váhavě, „asi se trochu bojím táty.“
„Co blázníš. Bude šťastnej, až se s tebou potká.“
„Nechtěl, abych na ten mikulášskej mejdan chodila, a já se mu vysmála, že už mi bylo osmnáct a že mi nebude říkat, co mám dělat.“
„No co, normální reakce od normálního puberťáka. Co si myslíš, že dělal zbytek života? Snažil se o to, aby se to žádnýmu dalšímu puberťákovi nestalo. Co si myslíš, že dělal zrovna teď? Ten bouchač na něj naběhl, protože přesné informace k tomu zátahu měli policajti velmi pravděpodobně právě od tvýho táty.“
„Máma se zlobí furt.“
„Promiň tu neznám, když jsem začal s Pavlem pracovat, tak už byl rozvedenej.“
„Máma si myslí, že za celej její zpackanej život můžu já, že kdybych neumřela a táta nezačal pít, tak že by se nerozvedla a měla lepší život. Ale ona nebyla spokojená vlastně nikdy, tak proč to teď svaluje na nás.“
Pomyslel jsem si, že svalovat vinu na ostatní je vždycky jednodušší, ale nahlas jsem řekl. „Koukám, že fakt nejsem dobrá reference, tvýho tátu jsem poznal, až když už byl venku z léčebny a vím, že si od tý doby nedal ani pivo.“ Nevěděl jsem kudy dál. „Hele, jestli něco vím určitě, tak to, že jsi vždycky byla středobod jeho života.“
Věrka seděla furt zamyšleně. Tak jsem to vzal ještě odjinud. „Hele, jak dlouho se na tebe táta vydržel zlobit dřív? Za mě byl vždycky jak prskavka. Když se naštval, tak vybublal a za pět minut už o ničem nevěděl. Tak si myslím, že za těch nějakejch třicet let už stihnul vychladnout, ne?“
Konečně se mi povedlo vyloudit na Věrčiný tváři úsměv. „To je fakt, v tomhle byli s mámou úplně rozdílný.“

Seděli jsme na mezičce a koukali, jak se pomalu neochotně probouzí novej den a začínají se trousit lidi do práce.