47. Duchařina - Eva

V mobilu konečně přestal znít vyzváněcí tón.
„Ferdo,“ vzlykla Eva.
„Co se děje, jsi v pořádku? Kde jsi?“
„Nic, nic mi není… Někdo na mě čekal před fakultou… Kopla jsem ho a utekla zpátky...“ sdělovala Eva přerývaně mezi pláčem.
„Zavolej 158.“
„Přijeď pro mne. Prosím.“
„Zavolej ty policajty, dorazím hned…“ zavěsil.
Evě se třesoucí se rukou podařilo namačkat 158 a nakonec i nahlásit, co se stalo. Hlídka dorazila během pár minut. Vyděšená Eva je nechtěla pustit dovnitř. Až když dorazil Ferda, tak byla Eva schopna začít trochu spolupracovat. Nicméně celou dobu musel být Ferda s ní. Eva odpovídala jen jednoslovně, pořád dost v šoku. Když přišlo na to, kdo ji napadl, a Eva řekla, že ten člověk tvrdil, že je Ferdův šéf, viděl jsem, jak Ferda ztuhnul.
Když skončili na policajtech, vyšli ven do nočního chladu. Objali se až pod stromy, kde byl stín od světla pouličních lamp.
„Já chci domů.“
„Promiň Evi, ještě to nejde,“ řekl Ferda smutně a přerušil objetí, aby vylovil mobil a vytočil číslo kamaráda ze soudního.
„Ahoj Karle, promiň, potřeboval bych čistě soukromou pomoc. Někdo přepadl moji holku, no a ona ho asi dost pěkně nakopla, víš, my spolu chodíme na nějaký bojový sporty. No, kdyby to ohlásil, tak bych nerad, aby z toho ještě něco bylo, jako nepřiměřená obrana a tak.“
Chvíli se dohadovali, pak se sešli v nemocnici na soudním.
O Evu bylo sice postaráno, ale nějak jsem po tom Janově varování neměl odvahu jít za Krízlem, tak jsem dál okukoval tady. Vypadalo to, že ač je Ferda na vraždách jen krátce, že si s Karlem rozumí velmi dobře. Nedivil jsem se, Karel byl fajn chlap a určitě dokázal ocenit Ferdův zájem o věc.
Ferda s Evou a Karlem řešili přesnej mechanismus dění, fotili zhmožděné zápěstí, i tu ránu do žeber. Evě to bylo hrozně nepříjemný, ale už byla přece jen trochu hovornější než před chvílí na policajtech. Ferda se na útočníka opatrně vyptával, popis na Krízla opravdu celkem seděl. Nakonec z Evy postupně vypadlo i to, že se ptal, jak dlouho s Ferdou chodí, jestli zná Pavla Dědka a profesora Varvařovskýho.
Ferda zblednul jako stěna.
„Já vlastně ani nevím, co jsem mu řekla. Pavel mi jednou říkal, že se o tvý práci nemám s nikým bavit, obzvlášť když by tvrdil, že to je tvůj šéf. Ale asi jsem to nezvládla,“ zase se rozplakala. Ferda ji jen vzal kolem ramen.
Karel se ozval: „Teda, mně přijde, že to fakt mohl bejt Krízl. Ty hele Ferdo, mně se to nelíbí, já jsem teď dělal pár melouchů pro nějakýho Vacka z Prahy, tak bych řekl, že tohle by ho asi mohlo taky zajímat.“
Ferda se na něj překvapeně podíval.
„Chtěl něco kolem pitvy Honzy Čermáka a teď jsem pro něj prohlížel Pavla Dědka.“
„Co se stalo Pavlovi?“ zeptala se vyděšeně Eva.
„Něco asi jako tobě, jen to tak pěkně nevykryl. Leží tu na chirurgii, je fakt dost pomlácenej, ale už vypadá líp,“ řekl Karel jako samo sebou.
Ferda vypadal dost zoufale. Asi furt nechtěl prásknout to krytí před Evou. Nebo nechtěl Evu ještě víc děsit. Asi všechno dohromady. „Dyť už je to stejně jedno, Eva si po tomhle příšerným zážitku zaslouží tomu rozumět,“ nedalo mi to.
Ferda to stejně nepřiznal otevřeně. „Karle, ty máš na Vacka číslo?“
Karel kývl.
„Já mu momentálně volat nemůžu, Krízl mi lustruje výpisy. Chtěl bych Evu poslat do Prahy k rodičům, nebo něco takovýho, prostě aby mi na ni někdo dal pozor.“
„Já chci zůstat s tebou,“ zašeptala Eva tiše Ferdovi.
„Koukám, že jsem tu jak telefonní ústředna, Pavel po mně chtěl to samý. Už mu volám.“ Karel nadlehčil vážnost situace.
Za chvíli Ferda dlouze konverzoval s Vackem.
Už jsem to nestihl dál sledovat, hlásili se mi naléhavě Vářa s Lídou.