48. Překročené hranice

Když Lycva dokončila ošetřování Laiva, už se stmívalo, oči se jí klížily a jen zvednutí ruky se zdálo jako nesplnitelný úkol. Jestřáb se za celou dobu neprobral, což ji trápilo, ale nebyl na tom hůř než Fanred na jaře a pomoc se k němu dostala rychleji, proto Lycva věřila v dobrý konec.
„Pojď, měla by ses umýt a převléknout,“ oslovil ji Fanred měkce.
Vstala, zavrávorala a opřela se o něj. Něžně jí pomohl sundat oblečení, zacákané Talzidovou a Laivovou krví, a začal jí otírat obličej mokrou látkou. Voda v míse, ve které plátno ždímal, se rychle barvila do růžova.
Zamračila se, když si všimla obvazu kolem jeho paže. „Kdo tě ošetřil?“
„Jedna ze služebných, co ti nosily věci pro Laiva. Zrovna jsi zpívala. Ať tě ani nenapadne,“ odstrčil ruku, kterou natahovala k jeho zranění. „Tohle je jen škrábnutí, Laivo tě potřebuje víc než já. Šetří síly pro něj.“
Vděčně se na něj usmála a nechala ruku klesnout. Nabídnout mu to musela, ale bála se, že by v polovině další písně omdlela. Lomcovala s ní zimnice a před očima se jí dělala černá kola.
Nakonec se zabalila do přikrývky a posadili se na zastřešenou verandu, kde ji Fanred krmil kousky zeleniny, studeného uzeného masa a placek.
„Nějaké zprávy, které jsem propásla?“ zeptala se mezi sousty.
Poté, co Fanred slezl zpátky do arény, zabil medvěda a nechal si od tří vojáků dosvědčit, že Laivo pořád dýchá, vypukl chaos. Briwal nakonec nechal Laiva, Lycvu a Fanreda zavřít ve Švestkovém sadu a všechny důležité šlechtice a kněží svolal do trůnního sálu.
„Ani slovo. U dvora musí být největší poprask od smrti starého krále.“
„Soud jsme ale přece vyhráli. Tak co ještě probírají?“
„Nezapomínej, že jsem v průběhu Soudu opustil arénu, takže bych měl propadnout životem. Na druhou stranu jsem se vrátil, což nejspíš ještě nikdy nikdo neudělal, a poslední Soudce zahynul mojí rukou. A pak je tu ta drobnost, že jsem zavraždil jiného šlechtice…“
„Bránil jsi mě a Mailu!“
Ucítila, jak si zhluboka povzdechl. „Sama jsi viděla, že jsem ho mohl jsem ho předat spravedlnosti.“
Beze slova mu stiskla ruku. Cítila, že ho něco trápí, ale nechtěla naléhat. Zatímco čekala, začal se jí klížit víčka, takže když konečně promluvil, trhla sebou.
„Nevím, jaký zlý duch mě posedl. Nemusel jsem Talzida zabít. Chtěl jsem. Co víc, měl jsem z toho radost. Vždycky jsem se na Laiva díval skrz prsty, a nakonec se ukázalo, že jsem stejný jako on, jako Rozetínač. Přece jen ve mně koluje krev muže, který poslal na smrt tisíce. Laivo mi to sám řekl, těsně předtím, než jsi přišla. Máš kolem sebe temnotu.“
Lycva zahnala únavu tak, jak to jen dokázala, a otočila se k němu. Jako by se vrátila o měsíc zpátky do jiné noci vonící létem, když se vraceli z hostiny a on jí vysvětloval, proč by si nikdy nevzal korunu pro sebe, dokud by byl naživu dědic s větším nárokem.
„Proč jsi Talzida nepředal Briwalovým mužům? Proč ses rozhodl ho zabít?“ zeptala se.
„Protože jsem ho nenáviděl. Protože jsem si byl jistý, že by se z trestu vyvlékl a že ty a Maily byste se ho musely pořád bát…“
Zvedla si jeho ruku ke rtům a políbila ho do dlaně. „Chránil jsi slabší, chránil jsi někoho, na kom ti záleží. Vždyť to přece děláš od chvíle, co jsme se my dva poprvé setkali.“
„To jsem ležel polomrtvý, nebyl jsem schopný kohokoliv chránit.“
„Nemluvím o letošním jaru,“ zasmála se. „Pořád zapomínáš, že tehdy v bažinách jsem tam byla, když ses nás zastal proti svým vlastním lidem. Víš, jak snadno se ve válce ztrácí víra v to, že v sobě lidé mají nějaké dobro? Vidět tě, jak za nás bojuješ, aniž bys za to cokoliv chtěl, i když ti z toho plynuly jen další strasti, bylo jako vidět po dlouhé noci sluneční paprsky. A ty myslíš, že takové světlo může zastínit jeden malý cár nenávisti k muži, který ublížil tobě a snad každému člověku, kterého máš rád?“
Uhnul pohledem a oči se mu leskly. „Zabít někoho, protože ho nenávidíš, je hranice, která se nepřekračuje.“
„Podívej se na mě,“ popadla ho za bradu a otočila mu hlavu. „Kdyby Talzid neohrožoval mě a Mailu, vesele byste proti sobě intrikovali, dokud byste oba nezemřeli stářím. Nezabil jsi ho, protože jsi ho nenáviděl. Zabil jsi ho a nenáviděl. To je rozdíl.“
Jeho polibek ji zaskočil. Ještě nikdy netiskl svoje rty na její s tak zoufalou naléhavostí, jako tonoucí lapající po dechu. Jednou rukou si ho přitáhla blíž a druhou mu položila na hruď. Později si ze zbytku té noci nepamatovala o moc víc než chuť chlebových placek, pomrkávání vzdálených hvězd, jeho teplou náruč a údery jeho houževnatého, upřímného srdce.

*

Ráno za nimi přišla Nevaia, přinesla jim snídani a zprávy.
„Maila je v pořádku. Musela jsem jí dát makový odvar, aby usnula, ale vzpamatuje se z toho. Briwal se za chvíli znovu sejde s dvořany, včera se nic nedohodlo,“ oznámila, zatímco z košíku vykládala ovoce.
„Jak to vypadá?“ zajímal se Fanred.
Odvrátila hlavu a přiškrceně ze sebe vypravila: „Briwal je určitě nenechá…“
„Nev,“ přerušil ji rázně. „Co říkají?“
Odložila košík a otřela si oči. „Spousta hlasů volá po tvojí popravě. Někteří mají strach, že po Talzidově smrti budou další na řadě. Další se bojí, že z tebe Briwal udělá svého psa, kterého poštve na kohokoliv, kdo se mu znelíbí.“
Fanredova ústa se stáhla do hořké linky. „Vidí v nás dalšího Hanbeta a Rozetínače.“
Nevaiino mlčení mu bylo dostatečnou odpovědí.
„A co si myslí Briwal?“ zeptala se Lycva.
„Zatím spíš poslouchá, jak se hádají. Teď se zastavil za Mailou, aby si poslechnul její verzi příběhu, dnes ještě nejspíš nechá dvořany jednat, ale nemůže rozhodnutí odkládat do nekonečna. Nejpozději zítra vysloví verdikt.“
„On nepřijde sem?“ zvedla Lycva obočí. „Mojí verzi příběhu si neposlechne?“
„Nejsi zrovna nezaujatý svědek,“ poznamenal Fanred.
„A tvoje sestra, kterou se Talzid pokusil donutit ke svatbě, ano? Nebo jde spíš o to, že ona je z královského rodu, zatímco já jsem sliennská čarodějnice?“
„Briwal nedopustí, aby ho popravili,“ přerušila je Nevaia, ale Lycva ji nemusela znát nijak dobře, aby slyšela nejistotu v jejím hlase. Fanredův tichý povzdech jen potvrdil její dojem – Briwal udělá všechno proto, aby v království udržel mír. I kdyby to mělo znamenat obětování Fanreda.
Ne.
Prostě ne.
Lycva si v životě nebyla ničím jistější než tím, že tohle nedovolí.
Prudce vstala. „Vezmi mě k němu,“ rozkázala Nevaie.
„Cože?“
„Vezmi mě ke králi. Samotnou mě k němu nikdy nepustí, ale když jim to přikážeš ty, dovolí mi s ním promluvit. Takže mě tam odvedeš, hned teď.“
„Co chceš dělat?“ zeptal se Fanred.
„To, co dělám pořád – zahánět smrt. Nevaio?“ ukázala ke dveřím.
„Počkej, neukvapuj se,“ chytil ji za zápěstí.
„Nesnaž se mě zastavit,“ vytrhla se mu a obrátila se k Nevaie. „Pomůžeš mi? Chci jen, abys mě doprovodila do našeho domku a pak mě dostala do Briwalovy přítomnosti.“
Královna vdova zalétla očima k Fanredovi, který důrazně zavrtěl hlavou. Přitiskla si prsty na oči, zhluboka se nadechla a pak přikývla. „Pojď.“

*

Briwala zastihly v jeho pracovně, hned vedle místnosti, kde Lycva zachránila život jeho dcery. Dobře, pomyslela si, třeba si na to vzpomene.
Král sám měl popelavou tvář, pod očima modrofialové kruhy a hrbil se ještě víc než obvykle. Lycva předchozí den prošla potyčkou a celé odpoledne a večer předávala své síly Laivovi, ale pořád působil čerstvěji než Briwal.
„Jasně jsem rozkázal, že máte všichni tři zůstat ve Fanredově domě.“
„Výsledek mého soudu ale nikdo nerozporuje, nebo ano?“ založila si Lycva ruce na prsou. „Takže jsem svobodná.“
Briwal si unaveně promnul čelo. „Co chceš?“
„Oznámit ti, že Fanreda osvobodíš.“
„Uvědomuješ si, kolik lidí bych tím rozzuřil?“ opřel se ve svém křesle. „Odchodem z arény si nepomohl, ale to bych ještě pořád dokázal odůvodnit. Jenže to, co udělal Talzidovi, považují mí dvořané za chladnokrevnou vraždu. Asi nemusím dodávat, že vzhledem k historii svévole královského rodu se k tomu nestaví zrovna chápavě. Nechám Fanreda jít a spálím tím dva roky vyjednávání a přesvědčování.“
„Poprav ho a Slienna se vzbouří.“
Zíral na ni přes stůl, neschopný slova. Lycva mu pohled oplácela s veškerým odhodláním, které do něj dokázala vložit. Tuhle hru neovládala a ve své první partii se postavila rovnou mistrovi, ale hrála o všechno.
Briwal prolomil ticho první. „Kvůli Fanredovi?“
„Kvůli mně. Deira a Rain čekají za městem. Když za nimi já nebo Fanred do tří dnů osobně nepřijdeme, vydají se do Slienny se zprávou, že se ollienský král rozhodl Ai Ciligh vyhladit. Moji lidé ještě neznají vlastní sílu, ale vsadím se, že po takové novince ji začnou objevovat. Viděl jsi, co dokážu já. Poprav Fanreda a každý ollienský muž, který vstoupí na sliennskou půdu, bude také odsouzený k smrti.“
Sázela na to, že Briwal nemá peníze ani vojáky na to potlačovat povstání ve Slienně, a rozhodně by to neprospělo jeho pověsti.
„Dobrá, co přesně po mně chceš?“ přimhouřil oči.
„Zařiď, že Fanred zůstane naživu. Jak to uděláš, to mě nezajímá.“
„To je vše?“
„Naživu a na svobodě.“
Briwal se pousmál. „Udělám, co bude v mých silách.“
Lycva usoudila, že víc po něm žádat nemůže.