49. Otázka spravedlnosti

Fanreda samotného překvapilo, že ho mrzí, že Laivo nemůže jít s ním, ale jestřáb zatím sotva dokázal vyslovit údiv nad tím, že je naživu, a vypít trochu vývaru s bylinkami, než znovu usnul. Lycva mu právě dozpívala a než od něj vstala, odrhnula mu z čela pramen vlasů a pohladila ho po tváři. Možná by mi ta důvěrnost měla vadit, pomyslel si Fanred, ale cítil jen vděčnost, že Laivo bude v pořádku.
„Fanrede?“ ozvalo se ode dveří.
Už když se otáčel, nakláněl se vpřed, aby neztratil ani setinu vteřiny, než Mailu sevřel v náručí. Pustil ji až za dlouhou chvíli a když se na ni konečně pořádně podíval, vnitřnosti mu sevřela ledová ruka. Jeho sestra byla bledá, šaty měla jen nedbale zašněrované, k pasu jí volně padaly zacuchané vlasy a oči se jí leskly.
„Briwal všechny svolal na západ slunce,“ řekla Maila tak tiše, že ji sotva slyšel. „Už brzy vás tam odvedou.“
„Víme, poslali nám zprávu. Nemusíš chodit s námi,“ pohladil ji Fanred po tváři. Vypadala tak křehce, a ať už se v trůnním sálu stane cokoliv, mohlo by ji to zlomit.
„Myslím, že musím. Nevím… nevím, jak se Briwal rozhodl, ale ať mi to řekne do očí přede všemi. Nehodlám mu to usnadňovat.“
„Samozřejmě, že ne,“ promluvila Lycva. „Pojď sem.“
Během chvilky Maile upravila šaty, srovnala šněrování, a vytáhla kostěný hřeben. Posadila dívku na stoličku a dala se do práce. Maila neodporovala ani nepomáhala, nechala se nastavit jako poslušná panenka.
„Nejsem tak šikovná jako ty a Nevaia,“ prohlásila Lycva, zatímco splétala rudé vlasy do silného copu, „ale snad to bude vypadat aspoň trochu k světu.“
„Copak na tom záleží?“ hlesla Maila.
„Copak můžeš jít do bitvy beze zbroje?“
Fanred nikdy neviděl nic, co by se méně podobalo zbroji než ozdobné spony s drobnými skleněnými kvítky, ale jeho sestra se najednou narovnala a Fanred by za to Lycvu nejraději políbil.
Nakonec si Lycva klekla před Mailu, položila jí prsty na lícní kosti a krátce zanotovala dva verše, aby se do tváří nahrnula barva.
„Tak,“ usmála se a naaranžovala Maile cop, aby jí padal přes rameno. „Teď jsi dokonalá.“
A s tím úsměvem, vřelým, povzbudivým, skoro mateřským, Lycvu opustily poslední stopy nejisté vystrašené dívenky, ale i poslední stopy bohyně v dešti třešňových květů. Veselá liška i přemožitelka smrti se smísily a vznikla žena, jediná a jedinečná.
Vždyť tam byla vždycky, ozval se mu v hlavě hlas, nápadně podobný tomu Laivovu. Je to ta, kterou miluješ.
Lycva zvedla hlavu a zadívala se za Fanredova záda. Otočil se a zjistil, že ve dveřích stojí královské stráže.

*

Trůnní sál zase jednou praskal ve švech. Fanred ale vnímal jen vyklizenou uličku k pódiu, a muže, který na něm seděl. Zastavil se před trůnem, ale nepoklekl. Pořád byl členem královské rodiny a nehodlal dvůr nechat, aby na to zapomněl.
Briwal zlehka svíral opěrky svého křesla, tvář uzavřenou a nepřístupnou. Místo něj tam mohla být kamenná socha. Okamžik počkal, než vstal. Připomínalo to chvíli, kdy se mraky rozestoupí a vykoukne mezi nimi slunce – najednou nikdo neviděl mladíka se špatnou pletí a špatným držením těla. Před nimi stál muž slova, který jako jediný přistoupil k činům, osvoboditel a dobyvatel, obávaný a milovaný, král. Celý sál jako by se nadechl a narovnal, jako skupina rozjívených dětí, když vstoupí přísný učitel.
Fanred se uklonil. Jen zlehka, lidé v zadních řadách si toho nejspíš ani nevšimli, ale přes Briwalovu tvář přelétlo překvapení.
Vůbec si neuvědomuje, jak na lidi působí.
„Slyšte královskou vůli,“ začal Briwal obřadně. „Jako taková je konečná a zvrátit ji může opět jen královská vůle. Fanred Dhu Coik a Lycva z Ai Ciligh se podrobili Soudu Tří pro obvinění z velezrady. U Lycvy se Otec Ollach a Matka Namia vyjádřili jasně – je nevinná a odejde z této síně jako svobodná žena.“
Fanred vydechl. O Lycvu se sice nebál, ale každý drobet jistoty vítal s otevřenou náručí.
„Co se týče Fanreda, ozývala se spousta hlasů. Jedni tvrdili, že propadl životem ve chvíli, kdy opustil arénu. Na to další namítají, že se vrátil a poslední Soudce padl jeho rukou. Mnoho hlasů požaduje jeho smrt jako trest za vraždu šlechtice a navíc svého žalobce. Jiné zase křičí, že bránil svou sestru před zneuctěním a že krev posledního Soudce smyla veškeré jeho provinění. Vyslechl jsem si taky mnoho slov o jeho činech za války, kdy bránil ženy a děti Ai Ciligh před ollienskými muži, o jeho věrné službě mému otci, o lidech, kterými se obklopuje.
Jaká mozaika je tento muž před vámi! Dva dny jsme o něm mluvili a konce jsme se nedobrali. Má nepochybně horoucí srdce – ale pro koho plane? Má pádnou ruku – ale proti komu ji může obrátit? Má lásku mnohých – ale kam je povede? Na to mi nikdo z vás nedovedl odpovědět.“
Briwal se odmlčel a Fanred vycítil svoji šanci.
„Já ti odpovím, můj pane. Bojuji za svou zemi, nejen za její bezpečí, ale i za očištění její duše. Všichni vidí, jak jsme ji v posledních letech pošpinili.“
„Jsem rád, že to říkáš, protože právě k tomu všemu dostaneš příležitost,“ pousmál se Briwal. „Dva dny jsou zjevně málo, abychom poznali, jaký muž se nám vrátil ze zajetí. Tři roky by stačit mohly. Tolik času dostaneš, abys nám podal nezvratný důkaz o tvé věrnosti. Zkrotíš pro trůn Sliennu.“
Fandred zamrkal. Sliennu?
„Země Ai Ciligh je divoký kraj. Odjedeš tam a uděláš z něj jednu z ollienských provincií, se vším, co z toho plyne. Zajistíš, že tamní lidé budou dodržovat naše zákony, budeš do Anlonny posílat odvody jako všechny ostatní provincie, a vystavíš tam pevnost, abychom v zemi získali opěrný bod a místo, kde bychom mohli vést vyjednávání s Deabartem. Pošlu s tebou několik mých věrných, kteří mi budou dávat zprávy o tvém postupu. Třetí letní slunovrat od této chvíle za tebou přijedu osobně a tehdy rozhodnu, jestli ses provinil zradou nebo ne.“
Fanredovo sebeovládání selhalo a otočil se po Maile. Ta stála nedaleko pódia, oči sklopené, ruce sepjaté před sebou. Setřela si z tváře jednu zbloudilou slzu, pak pohodila hlavou a odešla uličkou pryč. On možná zdědil krev dobyvatelů a válečníků, ale ona patřila k princeznám, které bojují šepotem do správného ucha a podmaňují si úsměvy a pohledy. On se mohl přizpůsobit jejímu světu, ale ona jeho?
Maila zůstane v Anlonně a on odejde.
Vedle Mailina uprázdněného místa zůstala stát Lycva. Mezi ní a Briwalem opět probíhalo cosi, čemu rozuměli jen oni dva. Briwal zvedl obočí a Lycva kývla, jako by ollienský král potřeboval souhlas sliennské čarodějky. A hned poté, jako by ji zaskočila její vlastní hrdost, se odvrátila, její oči se setkaly s Fanredovými a na bukovém listí zase zatančilo slunce.
Možná s Fanredem nepůjde jeho rodina, ale nepůjde ani sám.