50. Cesta

Obrázek uživatele Lomeril
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

|< Začátek
<< Předchozí

So I must remain in my new adopted land
I'm doing the best, hell I'm doing all I can
So next time you see me, don't ask for my name
For I am the king and shall long may I reign
Flogging Molly – Black Friday Rule

Dnešní úvodní písňový text je výjimečný - právě on mi kdysi vnuknul nápad na konec celého příběhu, takže můžu říct, že právě tahle sloka Fanredův příběh definovala.

Kapitola: 

Na obloze už blikaly hvězdy, když Fanred opustil spící Lycvu a posadil se k jezírku uprostřed Švestkového sadu. Ani ho nepřekvapilo, když se o chvilku z Mailina domku vyšel Briwal a připojil se k němu.
„Už ti odpustila?“ kývl Fanred směrem ke světlu v sestřině okně.
„Chápe důvody pro mé rozhodnutí. Ale chápe i jeho důsledky, takže odpuštění jí bude ještě chvíli trvat.“
„Myslíš to, že jsi mi dal přestrojené vyhnanství? I když splním všechny tvé představy, ke dvoru se nevrátím.“
Nebyla to otázka a Briwal nic nepopřel. „Potřebuji tě ve Slienně. Nikdo jiný se o ni nepostará jako ty. Ty ses nenarodil proto, abys stál za něčím trůnem. Bude z tebe lepší spojenec než rádce. Kromě toho, musí to tam konečně dostat na starosti někdo schopný.“
„A u dvora sice potřebuješ také schopné lidi, ale jinak schopné. Jemnější. Svolnější. Ovladatelnější.“
„Anlonna musí být moje, nade vší pochybnost.“
„Já ti ji neberu.“
Briwal se opřel lokty o kolena a chvíli jen pozoroval světlušky nad nedalekým keřem. „Neznáš vlastní sílu, bratránku,“ řekl nakonec. „I kdybys proti mně nikdy otevřeně nevystoupil, nikdy bychom spolu nesouhlasili ve všem. Samozřejmě bys z úcty ke mně mlčel, ale lidé by vycítili nejednotu. A to je něco, co si v tuhle chvíli nemohu dovolit.“
„Takže se mě zbavíš.“
„Takže tě pošlu tam, kde můžeš udělat nejvíc dobra. Slyšel jsi Lycvu. Ai Ciligh potřebují otce a tím se nemůže stát někdo, kdo sedí na kopci tolik mil od jejich stezek. Ale někdo, kdo za ně proléval krev, kdo miluje jednu z nich? Za tři roky mi Ai Ciligh políbí nohy, pokud jim to rozkážeš.“
„Přeceňuješ mě,“ pousmál se Fanred. „Jsem velitel, ale ne vládce.“
„A já jsem intrikán, ale ne dobyvatel,“ pokrčil Briwal rameny. „Tvoje Lycva je léčitelka, ne vyslankyně. Ten, který si říká Laivo, je zabiják, ne nezištný obránce cizích milenek. A podívej se, jak jsme dopadli.“
Fanred se zadíval na svoje dlaně. Od chvíle, kdy opustil Deabart, sledoval změny v lidech kolem sebe. Přijal Mailu vykvetlou do krásy, přijal ozvěny bolesti a smutku, tížící Nevaiina ramena, i všechny tváře, které po cestě nasbíral ten hubený princ s příliš velkým štítem. Byl u toho, když Laivo začal opatrně vykukovat z temnoty, utkané kolem něj krutostí cizí i vlastní. Dokonce mohl kráčet vedle Lycvy, zatímco odkládala svůj strach a váhavost jako nepotřebné oblečení. Při tom všem ale sám sebe považoval za neměnného, dospělého, za někoho, kdo rozumí svojí vlastní duši.
Máš kolem sebe temnotu.
Bylo to jako vidět po dlouhé noci sluneční paprsky.
Nerozuměl vůbec ničemu. Ale v divokých údolích mezi toulavým lidem na něj čekala pravda. Stačilo jen vykročit, s liškou po pravici a jestřábem po levici, a objevit ji.
Pomalu, jako by už zapomněl, jak se to dělá, poprvé od Talzidova obvinění, se usmál. Upřímně, s lehkostí a výrazem člověka, kterého čeká cesta domů.

*

Svítalo a země pod jeho stanem byla červená.
Fanred ale stan opustil už za prvního světla a teď seděl na skále a díval se na divokou krajinu před sebou.
Slienna – jeho osud.
Lycva k němu přišla tiše a zlehka jako liška na lovu, a posadila se vedle něj. Opřela si hlavu o jeho rameno a on si ji jednou rukou přitáhl blíž. Neřekli si ani slovo, jen se dívali, jak na obloze šedivá a tmavomodrá ustupuje růžové a zlaté.
„Na tohle místo by se hodila strážní věž,“ řekl nakonec. „Jen pár mužů, co se budou starat o koně na výměnu, a dají znamení, kdyby se blížilo nebezpečí.“
„Nebezpečí?“ podivila se Lycva. „Od Ollienu?“
„Teď ho nečekám. Ale představuji si takové věže na hranicích celé Slienny,“ naznačil před sebou ve vzduchu kruh. „Pro všechny případy. Hlavní pevnost bude samozřejmě stát přes údolí od Zimoviště. Nemůže být tak krásná a pohodlná jako paláce v Anlonně, ale rád bych tam založil alespoň malou zahradu. Vysadím tam ptačí třešně.“
„A švestky,“ doplnila Lycva. „Nezapomeň na švestky.“
„A švestky,“ souhlasil bez váhání.
„Při stavbě řekni svým lidem, ať nechají na pokoji jasany. To jsou stromy duchů, z nich se bere dřevo jen na poutnické hole, na nic jiného. A nezapomínej, až budeme jednat s mými lidmi, že u nás je nejvýš Pramáti, vždycky musíš oslovit první ji, ať je kolem ní mužů kolik chce. U nás muži nikoho nezajímají.“
Přitiskl rty na její spánek. „Vůbec?“
Otočila hlavu a políbila ho, nejdřív na rty, pak na tvář, pak pod ucho, na krk… „Mají svoje využití,“ zavrněla.
Přerušilo je hlasité bušení meče o štít. Laivo, který si jako obvykle vzal poslední hlídku, se zřejmě rozhodl, že je čas vstávat.
Nikdy vlastně nepadlo rozhodnutí, že Laivo půjde s nimi. Jen od Briwalova rozsudku Lycva zpívala Laivovi stejně intenzivně jako před několika měsíci Fanredovi a Fanred využil každou záminku, aby podržel odjezd. A když nakonec přišel čas opustit Anlonnu, našli Laiva stát u stájí s vakem přes rameno.
Od stanů se ozývaly rozmrzelé protesty vstávajících vojáků. Laivo se jen spokojeně usmíval, a dokonce na Fanreda mrknul. Fanred ho podezíral, že když nemůže lidi zabíjet, tak je alespoň budí.
„Taky bychom měli jít,“ povzdechla si Lycva. „Cesta je ještě dlouhá.“
Fanred na moment opřel své čelo o její, než vstal.
„Máš pravdu, liško. Tak pojď,“ nabídl jí ruku. „Naše nová říše čeká na změny.“
„Tobě nestačil ten poprask v Anlonně?“ nechala se vytáhnout na nohy.
„To byl teprve začátek.“

Závěrečná poznámka: 

Je to vždycky hořkosladký pocit, napsat poslední tečku za příběhem. U příběhu, který s vámi žije celý rok jsou ty pocity ještě silnější. Z Fanreda a Lycvy (hlavně z ní) se nakonec vyklubaly úplně jiné postavy, než jsem původně zamýšlela, a Laivo, se kterým jsem na začátku nevěděla, co si počít, si vždycky našel svoji cestu zpátky na stránky. Briwal, Maila a Nevaia se možná vrátí v rámci DMD, protože bych ráda prozkoumala jejich příběh v době, kdy Fanred seděl v zajetí. Něco bych ve zpětném pohledu udělala jinak, ale třeba příběh ještě přepracuji.
Takže děkuji všem, kdo jste četli, a budu ráda za jakýkoliv komentář. Co se vám líbilo, co se vám nelíbilo? Máte nějakou oblíbenou postavu nebo oblíbený moment? Chci slyšet všechno :)
Speciální dík patří HCHO - děkuji za spoluputování celým padesátkovým rokem 2023, a Eillen, která trpělivě poslouchala moje nářky nad tím, že si Laivo zase dělá co chce :)

Slovo na závěr: Ty vole, já to dala... Jdu otevřít víno, to se musí zapít!

Komentáře

Obrázek uživatele HCHO

Hlavní pocit teď? Je mi líto, že je konec. Bylo to celý nádherný čtení.
A k dotazům: Postavy mám ráda všecky, hlavně ten holčičí klan :)
A ten Lycvin vztah k životu je mi hrozně blízký (třeba ten moment, kdy zachraňuje to dětátko - kdy si ani neuvědomí, že jí to "zpívání" vlastně zrovna nejde)

Budu moc ráda, když kousek tohohle světa ještě někdy zahlídnu (třeba v DMD)

Obrázek uživatele Lomeril

Jsem ráda, že Lycva si nakonec k někomu našla cestu. Ze začátku jsem úplně nevěděla, co s ní, a vyvrbila se až později (do velké míry právě ve scéně se zachraňováním dítěte).
DMD bude skoro určitě, a začínám uvažovat, jestli pojede napřesrok zase Padesátka, že bych třeba pokračovala...

Obrázek uživatele HCHO

Ještě komentář - hrozně obdivuju tu různorodost postav (a různé roviny v rámci jedné postavy). O něco takového jsem se cíleně pokoušela taky, ale fakt mi to nešlo. Pokud už se to tam trochu dostalo, tak si to ty postavy vlastně udělaly samy (třeba Bibinka)...

Obrázek uživatele Eillen

Četla jsem průběžně, jen ten čas na napsání komentáře jsem nedokázala najít.
Z postav jsem si zamilovala Laiva - je to prostě šílenec, kterého nejde nemilovat. Druhým oblíbencem se stal Brinwal - neřeknu ti ani proč, ale užívala jsem si každou chvíli, kdy byl na scéně. Což samozřejmě neznamená, že bych neměla ráda hlavní dvojici. Jen prostě ve společnosti Laiva a Brinwala neměli šanci :-)

A jsem hrozně ráda, že si to budu moc přečíst znovu, ale krásně a v klidu v kuse. To čekání na novou část bylo na jednu stranu skvělé, ale mít možnost číst dál a dál a dál - tomu se nic nevyrovná.

Víno jsem doteď neměla, tak jsem ti nejdřív připila na úspěch koňakem. A dnes už tedy i tím vínem! A už se těším na duben a drabble. :-)

Obrázek uživatele Lomeril

Já vím a díky, že sis našla čas aspoň teď na komentář, ten vždycky potěší.
Laivo je svůj, ale jsem moc ráda, že tě oslovil Briwal, to je takový můj miláček. On se nezdá, ale je to postava, u které vlastně nikdy úplně nevíš, co čekat, protože je pořád trochu v rozporu, co chce a co je dobré pro království. Vlastně mi v něčem trochu připomíná Samuela, jen bez toho sarkasmu.

-A A +A