Crowleyho jabloň

Většinu času je Crowley ten silný, odhodlaný, občas trochu drzý. Nepochybuje, nedívá se zpátky, nelituje. Azirafal je za to rád, právě tenhle Crowley ho kdysi zaujal, záblesk jinakosti v jinak nudném a šedém počátku věků. Ale má rád i toho druhého Crowleyho. Toho s jemným úsměvem na tváři, který Shakespearovi našeptával sonety, který mu říká „anděli“. Který spí na jejich obrovské posteli stočený do klubíčka, trochu člověk a trochu had, i když by to vůbec nepotřeboval. Který mu ráno vaří čaj a dává do něj přesně to správné množství cukru. Azirafalovi trvá dlouho, než zjistí, že kromě těch dvou je tady ještě třetí Crowley - pečlivě ukrývaný, skrytý všemu a všem. Crowley u jabloně.

Když se po konci světa, který nakonec žádným koncem nebyl, konečně dostanou k tomu staletí odkládanému rozhovoru, nejprve hodně dlouho mluví a pak zase hodně dlouho mlčí. Nakonec ho Crowley chytí za ruku a řekne: „Pojď domů, anděli.“
„Kam?“ zeptá se Azirafal bezradně, protože samozřejmě, je tu jeho milované knihkupectví a Crowleyho byt, ale ani jedno z toho není jejich domov.
„Něco najdeme,“ pokrčí Crowley rameny.

Dům je dokonalý. Venkovské sídlo obrostlé břečťanem, velká okna, rozlehlá zahrada. Zatímco Azirafal pečlivě zabydluje knihovnu (a u toho většinu knih pročítá, protože když už něco takového děláte, máte to podle jeho názoru dělat důkladně), Crowley se pustí do zahrady. Každý týden se odněkud objevují dodávky nových sazenic a stromků, kterým znovu a znovu vysvětluje, že nehledě na to, kde byly dřív a jak je kdo rozmazloval, tady u něj vládne systém a kdo se nepřizpůsobí, ten jde z kola ven.
Květiny pomalu plní zahradu všemi barvami, jen úplně uprostřed, kde se paprskovitě sbíhají cestičky ze všech koutů, zůstává prázdno. Vykopaná jáma, kolem nízký plůtek, vedle lavička - všechno nasvědčuje tomu, že střed zahrady ještě není hotový. Azirafal se neptá, jen nenápadně zpoza závěsů pozoruje, jak Crowley kolem toho místa krouží, znovu a znovu se k němu vrací, ale nikdy nezůstane. Jako by ho už teď, zatím prázdné, ale s příslibem stromu, lákalo i odpuzovalo zároveň. Pokud má Azirafal nějaké tušení, jaký strom do jámy přijde, nedává to na sobě znát. Vždyť je to přece jenom strom…

Jabloň se objeví na podzim, když už je celá zahrada skoro hotová a zazimovaná. Je krásná, od Edenu nejkrásnější, jakou Azirafal viděl. Samozřejmě je zvědavý, chce se vyptávat, ale Crowley o tom nemluví a on to přime, tak jako přijímá všechny jeho zvláštnosti - s poklidným úsměvem, laskavostí a trpělivostí. Co na tom záleží, jestli o tom Crowley bude chtít mluvit až za padesát, za sto let? Vždyť nikam nespěchají.

Informace přichází postupně, krůček po krůčku, když sedí v křesle a spokojeně mlčí, když stojí u okna a sledují zasněženou krajinu, když se po cestě z večeře ještě chvíli prochází po okolí.
„Je to ona. Tedy skoro. Semeno ze semena, generace a generace pořád dál… Trvá to už tak dlouho.“
Azirafal se neptá, jen mlčky čeká, jestli Crowley řekne víc.
Neřekne.
Tak mlčí společně.

„Zahodila ten ohryzek, když ho dojedli. Prostě ho jen tak pohodila do trávy. Nechtěl jsem ho tam nechat ležet, nemohl jsem…“

„Pamatuješ na Řím? Měl jsem tam sad, stovky jabloní jedna vedle druhé. Ale tahle byla vždycky nejkrásnější. Vždycky ze všech nejkrásnější. Nikdy jsem to nepochopil, vždyť co je na kráse tak špatného?“ obrátí se na Azirafala, snad poprvé možná opravdu chce odpověď.
„Nevím,“ pokrčí anděl rameny, „kdysi snad, ale dneska… nevím. Možná nic.“
Řekne to opatrně, kacířská myšlenka, pořád ještě si na ni zvyká. Možná, že krása je prostě jenom krásná.

Zlom přijde jednoho prosincového rána. Když se Azirafal probudí, druhá strana postele je prázdná a studená, venku ledový vítr nese jednu vločku za druhou a Crowleyho háček na věšáku zeje prázdnotou. Venku za okny je v dálce silueta zafoukaná sněhem, který se už dávno nesnaží ometat, stopy skoro zasněžené, nehybně stojí uprostřed zahrady. Strom vůbec nepůsobí tak majestátně jako na podzim, zmítá se ve větru, prohýbá se pod nánosy sněhu.
Azirafalovi stačí jeden pohled a ví, že něco není v pořádku. Hodí na sebe kabát, vklouzne do bot a vydá se k jabloni. Prvních pár metrů spěchá, ale jak se blíží, opatrně zpomalí, s jemným našlapováním dojde až těsně k němu.
„Crowley? Můžu?“
Zlehka natáhne dlaň, tiché pozvání. Crowley se na něj nepodívá, oči upřené ke koruně stromu, ale skoro neznatelně kývne. Jedna teplá dlaň najde druhou, na kost promrzlou, jemně sevře.
„Stalo se něco? Chceš o tom mluvit?“
Crowley nejprve zavrtí hlavou, mlčí, ale pak už to najednou nejde, hráz se protrhne, otázka vydere na rty.
„Nevadí ti to? Nevadí ti, že jsem padlý?“
Azirafal se zarazí, tohle ho trápí? Otočí se k němu, sevře jeho tvář do dlaní, rty ke rtům, zoufale šeptá, jak vyjádřit něco tak nevyslovitelného, jak říct to, na co žádná slova nestačí? Ty ani nevíš, jak moc je mi to jedno, nemohlo by mi na tom záležet méně, vždyť k čemu je mi nebe, kdybys v něm nebyl ty, k čemu je mi nebe, když máme tenhle svět, zimní zahradu, náš malý soukromý ráj, jak zoufalá je šeď nebeských bran v porovnání s barvami Země, jak zoufale nudný je každý svět, kde nejsi, ze všech těch století si pamatuju jen chvíle s tebou, zbytek se slévá v bezvýznamnosti, a jestli cenou za zvědavost a za touhu porozumět, jestli cenou za lásku je pád, tak už nechci váhat, nechci váhat ani vteřinu, radši být padlý, než tě ještě někdy ztratit!
„Miluju tě,“ řekne jenom a je to tak nedostatečné a přitom je to možná to jediné slovo, které se alespoň trochu blíží realitě.
Crowley konečně odvrátí zrak od jabloně, podívá se na něj.
„Miluju tě ne přesto všechno, ale právě proto.“
„Omlouvám se,“ zašeptá Crowley po chvíli mlčení.
„Vůbec není proč,“ zavrtí s úsměvem hlavou Azirafal.
„Půjdeme?“ pokyne směrem k domu, rozsvícená světla v oknech lákají, zvou zpátky do tepla.

Když se na podzim plody zbarví dočervena, pozvou na víkend přátele. Anatéma upeče jablečný koláč, Adam s kamarády se postarají, že během chvilky zmizí a Crowley si konečně uvědomí, že už to dávno je jenom obyčejná jabloň, která nemusí být připomínkou ztraceného domova. Má totiž domov nový - a možná ne dokonalý, ale opravdovější a láskyplnější, než kdy byl ten v Edenu. A to je to nejkrásnější poznání.