Dobrá znamení

Julie: Nahoře a dole. Styl, který by krásně zapadl do knihy. Originální pohled na postoj k Azirafalovu odchodu do Nebe.

Esti Vera: Proč počítat dny, když už nepřijdeš? Silná, ale krásná melancholie. Crowley je rád, Crowley se bojí.

strigga: Do you think you can tell? Trochu vzpomínek a hudebních preferencí.

Wolviecat: Rychlostní limity andělů. Příjemně humorná jednohubka a moment, který předcházel jednomu zásadnímu životnímu kroku Anthonyho J. Crowleyho.

Alexka: Akademická čtvrthodinka. Autorka se Znamením věnovala po celý duben, poměrně soustavně. Mě ale asi nejvíc oslovila tato drobnost, vracející na scénu jistou starou známou z knihy a první série.

Aileeah: Šuškanda. Pekelná drbárna a jeden roztomile nepříčetný démon. Co víc dodat!

Carmen: Everyday, it's a-gettin' closer. Když byl odpískán první pokus o armagedon, děly se věci.

Evangelista biolog: Dehonestování demaskované debužírující dekarboxylace. Megamilá hříčka o nadpozemském (ne)porozumění lidským termitům.

Borch: Na okraji. Když anděl a démon potkají anděla a čerta... Myslím, že tenhle crossover tu prostě absurdně dlouhou dobu scházel!

Smrtijedka: Dobří andělé se vracejí. Část z poutavého a záhadného příběhu naší známé, zarputilé andělky Michael, kterým nás autorka průběžně zásobovala. Rozhodla jsem se zasdílet tuto konkrétní část zejména kvůli rozkošné závěrečné replice nejvyššího archanděla Gabriela.

Syn Boží se vypařil. Zůstala po něm jen prázdná skořápka. Nejvyšší archanděl Azirafal po roce ve funkci začíná řešit to, co při jeho přijetí předesílal Metatron.

Je tu druhý příchod Krista, návrat jeho anti-jmenovce, citově zraněný démon, háčkující anděl, kaučukovník na poušti, babské ucho v čaji i hrozivá dvojčata z Nebe a Pekla. Snad bude mít svět zase jednou kliku.

Celou moji variaci na třetí sérii Dobrých znamení najdete zde.

K dispozici je i kompletní bípapový soundtrack.

Časem se snad ozvu s vizuálně vymazlenější, ilustrovanou verzí. Pokud soustavné pokoušení mého manžela k tomuto kreativnímu Ujednání přinese ovoce.

Mějte se krásně!

In the beginning, there were two angels. They were young and eager to see what may come next.
Then one of them fell from heaven. His glee turned into resentment and he lost his hope for the future.
The angel turned into a demon.
It was a tale as old as time. The angel and the demon weren't allowed to see each other anymore but they didn't listen. Their hearts grew fond of each other. And as the centuries went by, they couldn't imagine life without the other.
They fell in love.
And the rest is history.
Or is it?!

„Adam je vzhůru! Co se stalo? Jak se cítíš?“ překřikovali se navzájem.
„Docela to jde,“ posadil se v posteli: „A stala se mi smůla. Byl jsem ve špatnou chvíli na špatném místě a tučňák Johnson to využil.“
„No tak, vyprávěj!“ pobídla ho Pepřenka netrpělivě.
„Není moc co. Byl jsem se projet na kole a johnsoňáci si na mě počkali u ohybu. Hodili mi klacek do výpletu, abych se vysekal a pak se do mě pustili. Kdyby kolem nešla Anatéma, byl by se mnou amen,“ dramaticky zadeklamoval: „A dál to už znáte.“
Spiklenecky mrkl na kamarády: „Vyhrožovala jim jako pravá čarodějnice.“

Historie je pro Crowleyho všechno i nic. Historie jsou kulisy, lepší i horší staletí. Historie jsou lidské osudy, které většinou nestojí za zapamatování. Ale historie jsou taky přesně odměřené intervaly, než na sebe zase náhodou narazí s Azirafalem, a čekání mezi nimi.
Pak přijde apokalypsa a najednou se vídají pořád. Crowley je rád. Crowley se bojí. Nechce, aby svět skončil. A taky ho děsí, že by už nebyly žádné lavičky v parku, žádné večeře, žádná Alfa Centauri.
Pak Azirafal odmítne odejít.
Pak se omluví.
Pak odejde.
A Crowley pochopí, že netrpělivě počítat roky byla hloupost.
Historie?
Zbytky smyslu?
Proč vlastně?

Probral se ve sluncem zalitém pokoji. Záclony povlávaly ve slabém vánku. Za oknem bzučel hmyz a švitořili ptáčkové. Adama obklopovaly nadýchané bělostné polštáře a peřiny. Noční stolek zdobila bělostná krajková dečka a na ní stála křišťálová váza s kyticí lučního kvítí.
Jsem snad v nebi? podivil se.
Po chvíli začal rozeznávat i jiné zvuky. Slunce zastřel mrak a pokoj najednou vypadal úplně normálně.
Anatéma, vzpomněl si.
„… a ta nová holka říkala, že Johnson je určitě bastard. Prý vypadá jako by tomu řezníkovi z oka vypadl.“ vyprávěl Brian vzrušeným hlasem.
„Briane,“ zaskřípal Adam. Odkašlal si a pokračoval: „kráčíš po tenkém ledě.“

"...pak se moji rodiče rozvedli a zůstala jsem s mamkou.
Mamka si našla nového přítele a táta novou přítelkyni. Tu teda nesnáším, ale jezdím k nim, protože mi táta dává slušné kapesné a mají bazén.
No a co ty? Nejsi taky z rozvedené rodiny? Viděla jsem tvého tátu a nejsi mu ani trochu podobný. Není to teda nevlastní táta?"

"Ne, není," zamumlal Adam Young a povzdechl si.
Byla sice hezká, ale příšerně vlezlá.
A jak vysvětlíte, že je vaším biologickým otcem samotný Satan?

Asi bude opravdu muset pozvat na rande radši Pepřenku, ta už o něm stejně dávno všechno ví.

Crowley se pohodlněji rozvalil na gauči: „Ale neříkej. Tak proč mám pocit, že ti září oči, ha?“
„To je jen odraz plamenů z krbu,“ odtušil Azirafal.
„Na plameny jsem expert,“ ušklíbl se démon.
Anděl si okázale pozorně začal zkoumat manikúru.
„Když už zmiňuješ divadlo,“ změnil Crowley téma: „Mohl bych si vybrat službičku a sehnat nám lístky do lóže na The Book of Mormon.“
Azirafal se zakuckal.
„Objednám nám šampaňské,“ pokračoval Crowley.
„Châteauneuf-du-Pape tam nejspíš neseženou,“ zapochyboval Azirafal.
„Nejspíš to bude Grand Cru,“ zamyslel se démon.
„To by šlo.“
„Proč vlastně řešíme pití, když ještě nemáme termín?“
„Priority,“ pokrčil Azirafal rameny.

O hodinu později, po další lahvi vína, Newton pospával s hlavou v Anatémině klíně a Anatéma už jen stěží držela oči otevřené. Azirafal je doprovodil k sofa a vrátil se ke krbu.
„Cítím, že si potřebuji odložit,“ pohlédl na krb a začal se soustředit. Lahve bílého na stole znovu získávaly svůj obsah.
„Dobrý nápad,“ přidal se Crowley a naplnil lahve červeného.
Anděl si protáhl ramena: „Takhle je to lepší.“
Otočil se k démonovi a s přísně staženým obočím zvedl ukazovák: „Pokud ses nudil, mohli jsme jít třeba do divadla nebo na koncert. Na některé večírky začínám být už moc starý.“

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

Po stěně kráteru tisíce let vyhaslé sopky se plazil černooranžový had magmatu. Dělal to už dvaadvacet dní, docela nepovšimnut.
Pomalu nabíral na síle.
Ten výjev příslušel k Rano Kau, nejvýchodnějšímu výběžku ostrova. Snadno bychom ho mohli dosadit i ke dvěma dalším místním ex-vulkánům. Láva z jejich útrob se kdysi spojila v mohutný tok a utvořila tak základ celého Rapa Nui. Dnes hrozil výsledek poněkud opačný.
Sedm kilometrů odsud, ve sladké nevědomosti, mezitím trojice nadsmyslných bytostí naslouchala slovům Božího Syna.
„... jste to vy, kdo mi byl inspirací. Musím HO - nebo JI? přimět mluvit. Není snad psáno, že na počátku bylo Slovo?“

Na stole se rovnaly láhve v šiku.
Azirafal se chichotal jako školačka.
Crowley se zubil jak šílenec.
Anatéma se pochechtávala.
Newton se chrochtavě smál.
Azirafal první popadl dech: „A pak jsem keři vysvětlil, že já jsem pultík přijal v dobré víře, protože jsem myslel, že je to něco od Dionýsa. Nejdřív nesouhlasil, ale pak jsem mu z dobroty srdce věnoval určitý manuskript,“ mrkl na Anatému: „a domluvili jsme se, že jsme si kvit.“
Ticho přerušil Crowley, když se zvednutým koutkem parodoval „V dobré víře!“
Celý kvartet unisono vybouchl smíchy v soutoku myšlenek.
Crowley si utřel slzy: „Seš trochu bastard, anděli.“

Po andělově malém zázraku se Crowley malinko uklidnil, nazul boty a bez slova opustil knihkupectví. Důrazně za sebou práskl dveřmi, až se zvonek bláznivě rozcinkal.
Azirafal s úsměvem přešel do kuchyně a začal chystat snídani.
…
Večer, poté, co otočili ceduli na dveřích na zavřeno, si Anatéma, Newton a Azirafal sedli na gauč ke krbu a spokojeně si dál povídali. Trojlístek magických bytostí vyprovodili už ráno, ale ve vzduchu pořád viselo zvláštní napětí.
Přesně v devět cinkl zvonek. Rázné kroky zaduněly na podlaze.
Všichni tři zvedli hlavu.
„Mám tu Merlot, výběr z hroznů,“ pozvedl Azirafal lahev.
Crowley s úšklebkem nastavil skleničku.