6. Jana Vaňásková

Doktor dobíhal do dílny, rozhlížel se a snažil se popadnout dech. Růža klečela u holčiny v zakrvácené haleně a tiskla jí na hlavu složený čistý kapesník. Holka byla při vědomí, seděla opřená zády o zeď.
Růža uslyšela doktorův příchod, vzhlédla a uviděla, jak se mu ulevilo, když mladé brigádnici přepočítal všechny končetiny. Ta přednáška, co vykládal Kodešovi - o nebezpečnosti strojů na týhle dílně, ta musela být pravdivá do posledního puntíku.
„Je to dobrý, pane doktore, jen rozražený čelo,“ usmála se na povzbudivě na trochu rozhozenou holčinu a dodala tišeji, „to spraví pár stehů.“
Doktor si klekl vedle holčiny už úplně klidně, jeho klid se přeléval na všechny okolo. Položil pár věcných otázek, na které zraněná reagovala přiléhavě. Pak jí bliknul do oka baterkou, jestli je reakce zornic normální, a kouknul na zkrvavený kapesník: „Tohle dořešíme u nás.“ Zvedl se, rozhlédl se po dílně a dodal tónem nepřipouštějícím diskusi: „A mistr jde s náma.“

Když byli na cestě přes dvůr, uslyšeli vyděšené: „Jano, Janičko!“ Ze správní budovy k nim dobíhal Václav Vaňásek.
„Jsem v pohodě, tati,“ řekla zraněná holčina otráveně, div že neprotočila panenky.
Doktoru Šrámkovi se mihl ve tváři úsměv – kdyby holčině bylo něco vážného, tak by si asi takhle povedenou pubertální reakci hned tak nestřihla, asi má dost tuhý kořínek.
Inženýru Vaňáskovi to zjevně došlo taky, protože se celkem rychle uklidnil a nechal je jít.

V ordinaci Janu svlékli z haleny a uložili na lehátko u Růži v přípravně, kde byly u ruky sterilní věci na převazy.
Doktor zkontroloval ránu – byla čele nad spánkem na hranici vlasů. Vytahl z kufru tenký šicí materiál a podal ho Růže: „V šití máš větší praxi a tohle je práce pro drobný ruce.“
Růža už už měla na jazyku, že porodní báby šijou jen hráz, ale stačil jediný pohled, aby věděla, že žádný výmluvy teď nejsou na místě.
Doktor za holkama zatáhl závěs, aby provedl přípravnou mistra dozadu do vlastní ordinace. Než za sebou zavřel polstrované dveře, tak Růža s Janou ještě slyšely: „Myslel jsem, že jsem to řekl dostatečně jasně, že na starým provoze žádný brigádníci dělat nebudou!“
Jana se usmála: „Myslela jsem, že spucunk dostanu já.“
Růža se usmála zpátky: „Neboj, pan doktor nás srovná do latě všecky.“ A pak se soustředěně věnovala ošetřování rány. Hlava se hojí taky dobře, ale chce to drobné stehy, aby pak ta jizva nebyla moc vidět.
Když už měla skoro hotovo a přestala vnímat jen samotnou ránu jako takovou, koukla na Janu víc ze široka a vypadlo z ní: „Hele, nemáš nějaký velký prsa?“
Jana se okamžitě načuřila: „Co je ti po tom?“
„Já jen, kdys měla naposledy…“
Další konverzaci přeřušil průchod doktora s mistrem přes přípravnu ven: „Tak sem pak pošlete někoho s těma Janinejma věcma na převlečení…“
Zapadly dveře do čekárny a doktor odhrnul závěs a kouknul na Janu: „Pěkně ti to Růža zaštupovala. Už to ani neteče.“ Pomohl Růže se sterilním krytím.
„Zrovna jsme se tady bavily, jak se může stát, že si mladá holka jen tak z ničeho nic rozrazí hlavu,“ začla Růža opatrně.
„To by mě taky zajímalo,“ řekl doktor a usadil se na židli.
Jana se na lehátku posadila.
„Točí se ti hlava?“ zeptala se Růža.
„Dobrý.“
„A na té dílně jsi neomdlela?“ pokračovala Růža a začala sklízet.
Jana neodpověděla.
Doktor na ní kývnul: „No?“
Jana se na něj podívala a pokrčila rameny: „Možná jo, já nevim, nikdy dřiv se mi to nestalo.“
„Tvůj táta tu ráno vykládal, žes usnula v autobuse. To se ti taky normálně nestává, co?“ pokračovala Růža.
Teď už svitlo i doktorovi. Jestli má Růža pravdu, tak to tedy Václavu Vaňáskovi na starostech neubere. Nadechl se: „No, tak abys nám odpověděla, na co se tě Růža ptala, než jsem vám tu prošel za plentou s mistrem. Kdys měla naposledy měsíčky?“
Jana se poplašeně podívala z jednoho na druhého. Evidentně z nich byla jediná, komu to došlo až v tu chvíli. „Já nevim…“
„Klid,“ řekla Růža a poodešla, aby jí podala kalendář, „to si vybavíš.“
Taky že jo, Janě to došlo rychle. „Někdy koncem června, chtěla jsem si vzít na vysvědčení pěkný šaty, tak jsem byla ráda, že už jsem se nemusela bát, že…“ Listovala kalendářem. „Dvacátého šestého to bylo.“
Růža hmátla po nezaložené kartě pana Vaňáska, zalistovala a polohlasem řekla k doktorovi: „A ta angiografie byla druhýho července, takže dobrý.“
Jana tomu pořád nechtěla uvěřit: „Ještě to nejsou ani dva měsíce, to se přece může stát, že to jednou vynechá, ne?“
„Každopádně tě pošleme na vyšetření,“ řekl doktor neutrálně.
Jana ale vystartovala: „Na gyndu k tomu hnusákovi do Bukoviny už mě nikdo nedostane!“
Růža bezradně koukla na doktora: „Na ambulanci je furt doktor Šulc, vytelefonovávala jsem tam teď něco okolo tý operace paní Vláškový.“ Bylo zjevné, že se vůbec nediví, že tam Jana nechce. „Víte, to je ten mladej…“
Nemusela to dopovědět, doktor Šrámek věděl, že to je ten mladej protekční synáček, co s ním měla Růža na porodnici ty problémy.
Jana mezitím začala zase blednout, tak vytahl klíče od bytu a podal je Růže: „To pak nějak dořešíme, teď vem Janu nahoru a rozestel jí druhou postel.“

Po návratu Růža hlásila: „Usnula, než jsem se otočila. Já si hned říkala, že není normální, když je někdo schopnej usnout v autobuse, co nejede ani padesát metrů po rovině.“ Usmála se, ale hned zvážněla: „Opravdu bychom ji nemohli poslat nějam jinam než do Bukoviny? Už takhle to nebude mít jednoduchý.“
Doktor pokrčil rameny: „To je těžký, je tam spádová a já jsem zrovna slíbil mistrovi, že jí nebudu psát neschopenku, měl by z toho oplítačky. A ona by zjevně pár dnů volna snesla. Necháme ji chvíli prospat a já si to ještě nechám projít hlavou. Zatím doděláme toho Kodeše,“ dodal trochu unaveně.
„Ten už tady není. Po lidech v čekárně vzkazoval, že se tu pro papíry staví někdy později, že jde hledat Ládíka. Víte on se po něm ptal, jak jste telefonoval. Asi ho zná z kravína.“
„Ten Kodeš bude pěkný číslo. Nadával tu přede mnou na předsedu Josku Vaňáska do komunistickejch sviní. Nevím, jestli je takovej magor, že si to dovolí jen tak, nebo jestli já mám takovou pověst, že ví, že si to může dovolit… No ale za starost o Ládíka má u mě přece jen pár kladných bodů…“

Chvíli pracovali jako obvykle, pak nechal doktor poslat z fabriky oběd (že už dneska do fabriky podruhý nepoletí), donesli ho spolu s Janinou porcí a jejíma věcma ze skříňky.
Růža vzala jídlo nahoru do doktorova bytu.
Jana tam seděla u kuchyňského stolu, obličej zarudlý od pláče, před ní skoro prázdná sklenice kyselých okurek. „Na žádný vyšetření chodit nemusím, to je úplně jasný,“ vzlykla a ukousla kus poslední okurky. „Babka mě zabije jak mouchu.“
Růža vyndala z kredence talíře a začala rozdělovat jídlo.
Jana mezitím pokračovala: „Jak jsem jen mohla bejt tak pitomá! To mi přece mělo bejt jasný!“ a rozplakala se úplně.
„Hele, však to není konec světa. Mámě bylo taky sedmnáct, když jsem se narodila. A koukni na mě, normálně mám dvě ruce a dvě nohy a hlavu i se dvěma ušima. No fakt, koukej.“
Jana se přes slzy mihl v obličeji náznak smíchu, ale hned zase zmizel: „Nemohla bych tu zůstat? Já, já nemůžu domů, babka mě rozšlápne jak švába.“
Do schodů dofuněl doktor. Pobaveně koukl na sklenici od okurek: „Tak jsem si dělal starosti, jestli nemám ve špajzce moly, a on mi tam ouřaduje úplně jinej živočišnej druh.“
Jana odpověděla zase s pláčem: „Nezlobte se, já vám seženu nový okurky…“
„Prosím tě, přece nebudeš brečet kvůli sklenici okurek.“
„Já jsem tak pitomá…“ vzlykala Jana.
Růža s doktorem na sebe koukli. Oba přešel hlad.
„Babka mě rozmajzne jak štěnici...“
Doktor na to reagoval: „Nevím, jak to máš s babičkou, to je taková drsná vesnická ženská. Ale tátovi na tobě určitě moc záleží. Jásat asi nebude, ale určitě se bude snažit, abys nakonec byla co nejvíc spokojená.“
„Táta? Pro tátu jsme s bráchou jen obtížnej hmyz. Brácha něco vyvede, babka začne ječet, že nás máma blbě vychovala, táta nic neřekne, jen se sebere a jde před barák kouřit.“
Doktor smutně pokýval hlavou. S anamnézou inženýra Vaňáska tenhle komentář seděl dokonale.

Růža koukla z Jany na doktora a zpátky. Něco ji napadlo. „Hele Jano, jedna z posledních mamin, co jsem rodila v Bukovině byla mladá holka ze Lhoty. Andrea Komárková. Taky nebyla plnoletá. Není to tvoje sestřenice?“
Jana začala kývat hlavou: „No jo, Andrea!“ Bylo vidět, jak se jí rozběhl mozek na plné obrátky, jako by se znovu nadechla k něčemu novému, i plakat v tu chvíli zapomněla. Doktor s Janou ji chvíli nechali a konečně se pustili do jídla.
Jana si uvědomila, že vlastně neodpověděla. „Andreu zas až tak moc dobře neznám. Je nejstarší z vnoučat od Milady, to je sestra strejce Joska, toho předsedy z JZD. Ona se Milada s naší babkou dost nesnášej, tak jsme se jako děcka moc nekamarádily, i když jsme z jedný vesnice a skoro stejně starý. Ale ona by tomu rozumět mohla a třeba by mě i nechala pár dní u sebe. Bydlí teď s manželem v Křižanově.“
„V Křižanově?“ zbystřila Růža.
„No, vždyť říkám. Jen na chvíli, než by babku přešel ten největší amok.“
„Pane doktore, nemáte náhodou známýho v Křižanově na porodnici?“ potutelně řekla Růža.
„No to zrovna mám, s tamním primářem jsem hrával v kvartetu, když jsem byl ještě v Rožberku. Ale kam ty na ty informace chodíš, to teda vážně nevím,“ udiveně koukl na Růžu.
Růža pokrčila rameny a usmála se. „To by bylo na delší povídání.“

Dojedli oběd a začal telefonovací maraton. Na jeho konci měla Jana domluvené přechodné bydlení u Andrey a doktor ji rovnou vezl do Křižanova na vyšetření.