8. Druhá šance
Po třech dnech jsem vylezla z postele na dost dlouho, abych mohla publikovat kapitolu. Děkuji Eillen za podporu a omlouvám se všem, co komentují - odpovídat v tuhle chvíli nezvládám, stejně jako nezvládám číst vaše příběhy. Ale já to doženu, slibuji.
Od chvíle, kdy vyšel ten osudný článek, uplynuly tři dny. Abigail chodila do práce, dělala všechno, co měla, ale bystrý pozorovatel by si všiml tmavých kruhů pod očima a bledosti, které ani pečlivý make-up nedokázal úplně skrýt. Nebo toho, že kdykoliv kolegové začali probírat případ Knott Manor a Sophii, Abigail se bleskově vypařila.
„Abigail? Abigail?“
Trhla sebou, když si uvědomila, že její sousedka v kanceláři na ni mluví.
„Co se děje?“
„Telefon.“
Natáhla ruku k pevné lince, kterou měla na stole, ale v půlce pohybu si uvědomila, že melodie se line z jejího mobilu. Volalo neznámé číslo.
„Ransomová?“ ohlásila se a čekala, že se jí ozve telemarketing nebo něco podobného.
„Dobrý den, Abigail, tady Jasper Dunne. Máte na mě chvilku?“
Otevřela ústa, ale chvilku trvalo, než z nich vyšlo přiškrcené: „Dunne?“
„Ano, z Aigis Consulting. Pamatujete si na mě, ne?“
„A-ano, samozřejmě, moment, jen vyjdu na chodbu, ať tu neruším kolegyně,“ vypravila ze sebe, zatímco se protahovala úzkou uličkou mezi stoly. Zavřela za sebou dveře a popošla trochu dál od kanceláře. Těch pár kroků jí pomohlo se trochu uklidnit.
„Tak můžeme. Co se děje?“ zeptala se.
„Díky. Nevím, jestli sledujete zprávy…“
„Četla jsem o Sophii,“ přerušila ho. Nesnesla by slyšet ho, jak to opakuje nahlas.
Ze sluchátka se ozval povzdech. „Takhle se to posralo… Pardon, to se jinak říct nedá. Ale bohužel teď musíme myslet i na firmu a na praktické záležitosti. Zakázka na Knott Manor pořád běží a policie už nás pustila zpátky do domu. Problém je, že nám chybí člověk na rešerše.“
Řekni mi, že tím nemíříš tam, kam si myslím, že míříš, prosila Abigail v duchu. Tohle bylo celé postavené na hlavu. Ještě v neděli Sophie žila a oni ve čtvrtek po telefonu řeší, jak ji nahradit? Abigail se z toho zvedal žaludek.
„Slyšíme se?“
„Poslouchám,“ odvětila. Ne, nebudu se domýšlet, ať řekne na rovinu, co chce.
„Já i Phoebe si pořád stojíme za tím, že z pohovorů jste nám vyšla jako nejkvalifikovanější kandidát. Chápu, že máte jinou práci, a dovedu si představit, že se za daných okolností zrovna nepohrnete na pozici mrtvé kamarádky, ale chtěli jsme vás poprosit o laskavost. Dva týdny. Jen abychom dotáhli tuhle zakázku, pak budeme mít čas přeorganizovat týmy a najít někoho nového.“
„Takže mě nechcete nastálo?“ vypadlo z Abigail. Bože, vzpamatuj se, jak může být tvoje první myšlenka tohle? plísnila se v duchu.
„Kdybyste měla zájem, brali bychom vás všemi deseti,“ uchechtl se Dunne. „Jen jsme nečekali, že byste měla.“
„Nemám. Já… tedy… Potřebovala bych se rozmyslet. Dva týdny?“
„Dva týdny, a musela byste za námi do Jižní Karolíny. Ideálně pokud byste mohla přijet už tenhle víkend. A kdybyste chtěla zůstat…“ nechal větu významně nedokončenou.
„Ne. Tedy nevím. Musím si to rozmyslet,“ zopakovala a děkovala vyšší moci, že je to jen telefon, protože tváře už jí hořely studem.
„Samozřejmě, ale mohla byste nám dát vědět nejpozději zítra ráno? Tlačí nás čas.“
„Určitě, ozvu se.“
„A Abigail? Až se budete zdráhat kvůli Sophii, vzpomeňte si, že naším hlavním cílem je zastavit toho ducha, který to udělal, aby už nemohl ublížit nikomu dalšímu. Nejde o kariéru ani o poměřování sil, jde o to, aby Sophie Flicková zůstala jedinou obětí Knott Manor.“
Abigail sevřela telefon, až to skoro zabolelo. „Já vím.“
„To je dobře. Tak já vás nechám, ať to promyslíte. Nenapínejte nás dlouho.“
„Na shledanou,“ hlesla a hovor tím skončil.
Ruka s mobilem jí klesla. Zůstala stát uprostřed chodby a zírala na firemní nástěnku na protější zdi. Dva týdny by ji v práci postrádat mohli – měla nastřádanou dovolenou, mohla by i požádat o neplacené volno. Dva týdny mohla obětovat…
Koneckonců, kolik lidí v životě dostane druhou šanci?
- Pro psaní komentářů se přihlaste.