9. Týme, Abigail Ransomová
Po přistání v Charlestonu Abigail uvítal příjemně teplý vzduch, takže kabát nechala přehozený přes ruku. Vyzvedla si kufr a v příletové hale si hned všimla vysokého muže s karamelovou pletí, který držel cedulku s jejím jménem. Tvrdě potlačila zklamání, bylo bláhové čekat, že by se někdo tak důležitý jako Jasper Dunne zabýval vyzvedáváním zaměstnanců na letišti.
„Dobrý den, asi čekáte na mě?“ oslovila ho. „Abigail Ransomová?“
„Zdravím,“ podal jí ruku a u toho si ji měřil nefritově zelenýma očima. „Já jsem Kayden Burwell, vedu pro náš tým průzkum a rešerše. Můžeme?“
„Můžeme,“ přisvědčila Abigail a nechala se odvést ven k prostornému SUV s logem Aigis Consulting na boku. Kayden neřekl ani slovo, jen otevřel kufr a nechal ji, aby naložila svoje zavazadlo sama. Sám se posadil za volant a teprve když úspěšně vyjeli na silnici, promluvil:
„Máme pronajatý byt v Jacksonboro, ale všichni touhle dobou budou na place, takže zamíříme tam. Nevadí ti to, ne?“
„Nevadí,“ pousmála se Abigail, která by se po cestě bývala ráda převlékla a opláchla.
„Jo a my si automaticky všichni tykáme. Takže pro tebe jsem Kayden.“
„Dobře.“
„Phoebe říkala, že ti posílala shrnutí toho, co zatím víme. Četla jsi to?“
„Četla, i když to nebylo nějak vyčerpávající,“ neodpustila si Abigail poznámku.
„Tak dostala jsi fakta. Spekulace a teorie si necháváme na interní poradu týmu. A kdybychom faktů měli víc, tak nemusíme volat posily,“ ušklíbl se Kayden.
Abigail otevřela ústa a pak je zase zavřela. Další pětačtyřicet minut se raději dívala z okna a v duchu si znovu procházela všechno, co o případu věděla. Nakonec odbočili z hlavní silnice, projeli bránou, od které měl Kayden dálkové ovládání a po pár set metrech cesty mezi stromy se před nimi vynořilo samotné Knott Manor.
Dvoupatrové bělostné sídlo se na zeleném, hustém trávníku vyjímal jako perla v ústřici. V zahradě kolem snad jediná rostlina nerostla mimo vyhrazené místo a celému výjevu chyběla už jen Scarlett O’Hara s krajkovým slunečníkem. Dokud si Abigail nevšimla kousku žluté policejní pásky, zapomenuté na jednom ze sloupků verandy.
Chceš se postavit duchům, napomenula se v duchu, donutila se hodit si na záda batoh a vykročit.
„Sejdeme se v knihovně, to jsou ty dveře vpravo vzadu,“ ukázal Kayden, obešel ji a vstoupil první.
Elegantní knihovna z druhé poloviny devatenáctého století, plná úhledně srovnaných svazků a dekoru sladěného do krémové a světle zelené, právě čelila invazi cizího živlu. O regály se opíraly dvě bílé tabule, popsané chaotickými poznámkami a pokryté fotografiemi, kopiemi dokumentů a dalšími papíry. Kulatý stolek, kterému by slušela spíš váza s květinami, pokrývaly dráty a přístroje, mimo jiné kamera a měřič elektromagnetického pole.
Když Kayden a Abigail vstoupili, místnost ztichla v polovině debaty. Phoebe Caffreyová, jako vždy ztělesnění ležérní elegance, vykročila k Abigail a přivítala ji.
„Kayden už se ti určitě představil,“ pokračovala. „Pak tu máme ještě Marka,“ ukázala na vytáhlého hubeného muže, který si na nose posunul brýle se silnou obroučkou, než Abigail podal ruku. „Mark pomáhá, kde je potřeba, tu dělá rešerše, tu techniku, a drží týmu kasu. Taky nesmím zapomenout na Hope.“
Podsaditá černoška s vlasy spletenými do tenkých copánků se na Abigail usmála s upřímnou radostí. „Já se starám o tenhle šrot,“ mávla rukou směrem ke stolu s přístroji.
„A Jaspera samozřejmě znáš.“
Jasper Dunne seděl v ušáku, který jako by vypadl z románů o Sherlocku Holmesovi, kotník jedné nohy opíral o koleno druhé, kolem prstu měl omotanou vlnu a háčkoval něco, co vypadalo jako čepice.
Abigail zamrkala, ale ani poté se scéna nezměnila. Najednou všechny jeho bezděčné pohyby prstů, když se nudil nebo přemýšlel, dávaly smysl. Původně si myslela, že skládá neviditelnou Rubikovu kostku, ale teď už věděla, že velký Jasper Dunne, bojovník s duchy, ve skutečnosti háčkoval. Zazubil se na ni, jako by ho její překvapení potěšilo, a pokračoval v práci.
„Najdi si židli a posaď se,“ vybídla ji Phoebe. „Když tu máme Abigail, můžeme si projít základní fakta případu ještě jednou, to nikdy nezaškodí. Kaydene, ujmeš se toho?“
Kayden si povzdechl a přešel k tabuli. „Takže ve zkratce, protože Abigail si pečlivě nastudovala všechny materiály. Tenhle dům postavil majitel místní plantáže, Lysander Knott. Plantáž založil Knottův otec, ale dokázal ji spravovat sotva tak, aby rodina přežívala. Knott starší zemřel, když bylo Lysanderovi jednadvacet, a Lysander zdědil všechno. Jablko se v tomhle případě zakutálelo sakra daleko od stromu – během pěti let celá plantáž prosperovala a Lysander místo původního domu, který stál o kus na sever, postavil právě Knott Manor,“ opsal Kayden rukou široký kruh. „Oženil se až ve čtyřiceti letech s jistou Marie Louise Auberjois, sirotou, která žila v Charlestonu u vzdálených příbuzných. Nevěsta krátce před obřadem dovršila devatenáct let. I přesto manželství vypadalo spokojeně, zdálo se, že se měli upřímně rádi.
Žili spolu šest let, děti neměli. Pak je služebná jednoho dne ráno našla oba mrtvé v jejich ložnici. Lysandera někdo ubil pohrabáčem. Marie Louise na sobě sice měla rozmazanou krev, ale žádná zranění. V místnosti panoval nepořádek – převržené židle, věci sházené na podlahu – ale nic nechybělo. Zatím všechno jasné?“
„Víme, jaká byla příčina smrti té ženy?“ zeptala se Abigail.
„Podle tehdejší oficiální zprávy jí puklo srdce žalem,“ odpověděla Phoebe.
„A jak to, že nikdo nic neslyšel? V domě nespalo služebnictvo?“
„Ne, služebnictvo mělo vlastní domek, ten zboural další majitel. Knottovi si potrpěli na soukromí,“ ušklíbl se Kayden a pokračoval: „Celý majetek zdědil Knottův bratranec a blízký přítel, Tobias Steele. Ten si vydělal peníze svými vynálezy a činnost plantáže postupně ukončil. Už za jeho života se ale objevují zmínky o duchovi v domě.“
„Takže nám tady straší buď Lysander nebo Marie Louise. Vzhledem k tomu, že čím silnější osobnost, tím silnější duch, na první pohled bych se klonila spíš k Lysanderovi,“ zauvažovala Abigail nahlas.
„Na první pohled,“ zopakoval Kayden uštěpačně. „A pak je tady ještě Sophiina teorie.“
Abigail stiskla rty a sklopila oči. Na minutu si dovolila zapomenout, že se tu vznáší ještě jeden duch, sice jen metaforický, ale pořád schopný působit bolest.
„Kaydene…“ povzdechla si Phoebe.
„Jen ať to řekne,“ promluvil poprvé Jasper. „Nebo to chceš před Abigail tajit?“
Kayden se narovnal, v nefritových očích se mu zablýsklo a poklepal na fotografii nízké kamenné budovy, zdobené sochami andělů. „Jen co dokončil dům, nechal Lysander postavit rodinnou hrobku. Členy rodiny, kteří tou dobou byli po smrti, do ní přemístit nenechal, jeho rodiče leží pořád na hřbitově u kostela. Samozřejmě do ní uložili jeho a Marii Louisu. Jenže,“ odmlčel se dramaticky, „když hrobku ve třicátých letech zkoumali, v jednom z připravených sarkofágů objevili další tělo.“
„Čí?“ vydechla Abigail. Tenhle příběh Phoebe z materiálů vynechala.
„Bělošské ženy, odhadovaný věk v době smrti mezi dvaceti a třiceti lety, žádná příbuznost s Knottovými nebo Steelem. Ale jinak? Nikdo netuší.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.