Alžběta a drak

„Jakube, netrhej partu a pojď s náma do města! Do baru zajdeme, skleničku si dáme... však ta tvoje to pochopí.
Páni, tam je rušno! Živé představení - prý Duo Dracos: „Pravdivý příběh o princezně, která, by otce svého zachránila, svoji čest všanc dala.“ Hele chlapi, to musíme vidět! Jakube, co tam zkoumáš?“
„Tady je ještě dovětek: „A království následně na buben přivedla.“ Vypadá to, že to bude ze života!“
V baru hustý dav, těžký vzduch, jiskřivé emoce, světelné efekty.
Na podiu dvě lesknoucí se postavy, jedna s šaty pošitými na rub otočenými dévédéčky, druhá spíš šupinatá. Dav řve nadšením refrén rozverné písně. Podlaha duní rytmickým dupáním.
„Byla divá,
zpívala,
byla chytrá,
sebrala
od ženicha tučnou kost.
Kéž by toho měla dost!“
Obě zpívající postavy tančí cosi divokého, obecenstvo řve nadšením. Nad kouřovými efekty občas vyšlehne plamínek.
Trapně střízlivý Jakub bledne. Vzadu zaslechne stejně střízlivého hasiče nadávajícího na nebezpečnou produkci.
Píseň končí v bouři potlesku a nadšeného pískání. Jakub si je jistý, že slyší šustot šupin na prknech pódia a oblévá ho studený pot.
Nenápadně couvá do zákulisí, aby slyšel známý hlas.
„Alžběto, jupíí! Tu sázku jsme vyhrály!“
Jakub se opírá o stěnu a bezmocně se směje.
Duo Dracos.
„Já vám dám!“

„Brandy, ty se usmíváš! Na co myslíš?“
„Ále, píšou tu o výbuchu sopky a já si vzpomněla na svoji první snůšku... Vulkán, Výbuch a Láva, tak jsem pojmenovala kluky. Nomen omen, řekla bys. Ti do sebe třískali už ve vejcích. A mezi nimi moje rudozlatošupinatá holčička, Ohnivý Červánek. Nejněžnější dračinka, jakou jsi mohla vidět!“
„A?“
No, ti tři sígři úspěšně lítají v královské útočné letce. Jo, něco bořit a podpalovat, to jim odjakživa šlo.“
„A tvoje malá Červánek?“
„Ehmnm.“
„Prosím?“
„Víš, kluci jí odjakživa říkali Sopouch.“
„Oh...“
„Dělá jim v letce seržanta.“
„Ach...“
„A všichni říkají, že je celá já!“

„Těžko jde o rozšíření nabídky uzenin. Jestliže existují záměrně plesnivé sýry, o šunce se to tvrdit nedá!“
„Milá dámo, moje šunka je rozhodně čerstvější, než vy, tak se laskavě odeberte jinam. Na rozdíl od vás mám práci.“
Alžběta se snažila zůstat klidná.
„V tlačence našel pan Macháček šroub i s podložkou a v hotové sekané, kterou si koupila paní Brabcová, byly piliny. Bukové. Zneužíváte toho, že staří lidé nemají na vybranou a musejí u vás nakupovat. Českou obchodní inspekci budou vaše praktiky zajímat.“
„Čoiku si strč za klobouk, ty rachejtle plesnivá!“
„Ach ano. K právu existuje i rychlejší cesta. Brandy?“

„Ahoj holky, tak už jsem doma!
Eh, mám dojem, že na zaskakování na dětské pohotovosti už nějak nemám ten správnej švunk. Ještě jednou uslyším „Já nežeknu ááááá!!“ tak budu... no, možná i netrpělivej.
Alžběto? Brandy?
Co to???
Oh... tady asi byla bitva.
Alžběto? Tys učila draka hrát karty?
Poker??
Tak to jsem opravdu rád, že jsme nevyhořeli.
A ty talíře všude... kelímky... Holky, to od vás není ani trochu hezký. Vyjedly jste lednici a já umírám hlady! To jste mi vážně nemohly něco nechat?
Jogurt??? Já nechci bejt zdravej, já mám hlad!
Alžběto, můžeš mi k tomu něco říct?!“
„Áááá?“

Alžběta si v zoufalství přetáhla peřinu přes hlavu, byť věděla, že to nepomůže. Ten zvuk jí pronikal až do kostí a měnil jí mozek na misku čokoládového pudinku.
Znělo to jako divoký hvizd radostné vichřice, jako zvony s živým srdcem, jako dunění rozechvělých bubnů. Brandy zpívá.
Přemýšlela, jak to asi vnímají normální lidé.
Určitě ne tak, jako ona, protože to by jim házeli kameny do oken a žádali, aby si vypnula draka... jako by to šlo!
Krev jí v žilách zrovna začínala bublat, když se Jakub vedle ní zavrtěl a rozespale podotkl:
„To je milý, když si Brandy brouká, viď?“

„Brandy, opravdu musíš každou chvíli loudit v pekařství koláče? Už zase máš šupiny od povidel!“
„Nevím, proč ti to vadí. Beztak by sis ten koláč dala taky!“
„Dala, nedala, to laskavě neřeš. Ostatně, jako co tě mladá Alice vidí?“
„Jako mouratou kočku. Jenže nejde o mě, ale o Alici.“
„Prosím?“
„Když ona tu práci nemá ráda, nudí se tam. Takže možnost potají něco podstrčit chudákovi číče jí na chvíli rozsvítí den. Vždyť ona na mě čeká!“
„Hm, jenže z tebe bude za chvíli kulatej drak. Povidlovej. Co takhle jí darovat kočku?“
„Proč? Mám lepší nápad. Pojď zítra žebrat se mnou!“

„Sláva Jakube, zaškrcení funguje, už to nekrvácí. Můžeš pokračovat.“
„Brandy! Nezkoumám, jak jsem se ocitnul v tvém světě, ale uvědom si, že mám jen holé ruce!“
„Improvizuj! Copak jsi nebyl v Africe?“
„Vždycky jsem měl minimálně svoji brašnu, takže desinfekci a šití. Tady nemám vůbec nic!!“
„Jakube! Tady nejsou záchranáři, nemocnice... co neuděláš, nebude. Přemýšlej!“
„Přemýšlím!“
„Tvůj děda byl krejčí – copak jsi nic nepochytil??“
„Cože?“
„Jo!“
„Bude to příšerná jizva a bolest taky...“
„Ale přežije.“
„Bože... Dobrá. Brandy zapal oheň, já najdu šití a zkusím všechno potřebné sterilizovat...“
„Uáááuuáá, budeš vyšívat?“
„Jasně, vyšiju mu tam kytičky. Neškleb se a sterilizuj!!!“

„Proboha, Brandy!“
To byla rána. Vypadá, že je v bezvědomí.
„Brandy, holčičko moje, slyšíš mě? Podívej se na mě!“
Proč jí jde dým z uší? Nejspíš má otřes mozku a mozky draků jsou nevyzpytatelné. Zvlášť ty otřesené. Ale dýchá... Sláva, přichází k sobě.
„Brandy... jak ti je? A cos to dělala?“
„Auauauauu! Vsadila jsem se...“
„O co? A s kým?“
„S Jakubem. Že umím lítat se zavřenýma očima. Samozřejmě jsem trochu podváděla a řídila se podle elektrických drátů. A pak tam byl ten blbej transformátor!“
„Promiň Brandy, ale ty nemáš otřes mozku. Nemůžeš mít. Protože tys mu dnes dala volno!

„Jedna, dva... Brandy, teď házíš ty. Zkus tu kostku nerozdrtit, je poslední!“
„Áááá! ...Počkej, já ji vydloubnu.“
„Probůh, nedloubej! Ještě jedna díra a nebude to gauč, ale ementál.“
„Ve spárech se mi kostka blbě drží. A bylas to ty, kdo mi ji zakázal házet jazykem!“
„Kde nebyla oslintaná, tam doutnala. Takhle se hrát nedalo. Jakube, máš ji?“
„Mám. Jsi na řadě.“
„Alžběto, ty máš zase šestku. Ty podvádíš!“
„Nepodvádím. Jsem prostě šikovná... čtyři, pět, šest – a vracíš se do domečku!“
„Áááá!“
„Krucinál! Zase jste podpálily hrací desku. Koukejte se uklidnit, vy dvě. Zpátky na start a máte tisíce trestných bodů!

„Brandy, otevři, prosím, zapomněla jsem si klíče!“
„Tak řekni heslo!“
„K čertu s heslem! Znáš mě a já strašně potřebuju na záchod.“
„Domluvili jsme se na heslu poté, co se tě zase pokusili zabít. Mnohé zlo se k tobě nedostane, dokud ho nepozveš. Takže, jaké je heslo?“
„Brandy!!! Co když mě někdo zabije teď, když nemůžu domů?“
„Nikdo cizí tam není. Řekni heslo!“
„Tak můžu domů, ne? Já MUSÍM!“
„Výjimky jsou nebezpečné. Vzpomínej!“
„Vypraný prádlo!“
„Eh, vymyslelas to ty a ty nebýváš tak přízemní.“
„Tak vypraná kočka! Brandýýý!“
„Ještě přidej!
„Vůně vyprané kočky?!!“
„Skvěle Alžběto! Takže tři... dva... jedna... Teď!“

„Brandy, co se ti stalo? Vypadáš úplně vybledlá!“
„Alžběto, tady píšou, že prý jsou draci zlí. Že co nesežerou, to spálí!“
„Eh...“
„Nesměj se! Nikdy jsem nesežehla nikoho, kdo si to nezasloužil. A lidi nežeru, je to nehygienický.“
„Eh...“
„Jakube, řekni aspoň ty něco!“
„Ne Brandy, nejsi zlá. Já jsem zlo viděl. V Africe. Nesmyslné násilí, mrzačení, smrt. A děsivá lhostejnost, jako by lidi byli nějaký plevel, nebo co... Jako by hrůza byla úplně normální. Nedalo se to snést.“
„Ach Jakube... Brandy, promiň. Nějak mi došel vtip. A klidně potvrdím, že většina toho, cos v mojí přítomnosti spálila, chytlo omylem!“

Pochybnosti jsou nejsilnější před úsvitem, kdy je obrana proti zlověstným myšlenkám nejslabší. Zkoumám svoje nitro, myšlenky, i způsob, jakým o svých myšlenkách přemýšlím.
Co ze mě udělala dračí krev? Jsem člověk s nezvyklými schopnostmi, nebo jen jako člověk vypadám? Jsem silnější a znepokojuje mě, jak málo se bojím. Místo obav se obvykle rozzlobím. Občas se kolem mne dějí podivné věci, které úplně neovládám.
Zoufale to tajím. Ani nevím, jak to vnímá Jakub. Vidí ve mě příšeru? Co budu dělat, jestli ano?
Moc se bojím, že už nejsem člověk! Že jsem překročila tu strašně důležitou hranici.
Ach... já se bojím?
Výborně!

„Maminka nás měla čtyři, každý z nás měl šupiny v barvě jiného drahokamu – já byla, samozřejmě, nejkrásnější.
Žili jsme v blízkosti paláce, protože maminka v té době létala coby příslušnice vzdušných sil tehdejší královny. Občas pro ni bylo těžké skloubit kariéru s mateřstvím, protože královna měla slabost pro pohraniční šarvátky.
Tehdy nás musela nechávat samotné, jen sloužící nám nosili jídlo. Jednou ale zdejší myslivec dostal chuť si vycpat něco onačejšího než kance. Vsadil na to, že krade bezbranné neohnivé nemluvně, tak přišel jen s pytlem. Zapomněl, že jsme malí, ale masožraví. Dopadlo to dobře. Královna si musela najít nového myslivce!“

„Proboha Brandy, co se ti stalo? Jsi celá placatá a ty oči! Ha! Žes zase koukala na nějaký diskuzní pořad!“
„Alžběto, to mělo být o ochraně přírody a mě to zajímalo, když jsem taky ta příroda. A když ten člověk řekl: „Příprava generálního plánu byla v průběhu procesu pozastavena z důvodu nečekaných objektivních nejasností“, málem mi vyhasl vnitřní oheň!“
„Chudinko moje malá. Copak nevíš, že zrovna tenhle chlap je doslova supermlátička prázdné slámy? Ten nejspíš neumí bez těch obezliček ani pozdravit.
Pojď, dám ti perníček a půjdeme chrlit oheň na peřeje – dnes se udělá nádherná duha. A bude objektivně jasná!

„Krucinál, jak to, že zase došel Cif? A Pronto taky. Brandy! O co se to snažíš tentokrát?“
„Nesnáším zimu. Mám matný šupiny a vypadám jak starej strom. Kde je moje pověstné blýskání do zlatova, po kterém mám jméno?“
„Hm, Cifem se leda poškrábeš. Na to musíš vnitřně! No nekoukej takhle... Dej si každý den mrkev, je plná vitamínů!“
„Blééé!“
„Jen se neošklíbej – mrkev v zimě, to jsou karoteny pro zdravé a zlaté šupiny!“
„Blééé!“
„Jak chceš. Suché martini může být cool, ale kdo kdy slyšel o suché brandy?“
„Uauááá... Jsem drak a ne králík. Poslyš, nestačilo by, kdybych sežrala zelináře?“