Alžběta a drak

„Alžběto, kam s Brandy jdete?“
„Do práce.“
„Na jakou práci potřebuješ černou kuklu?“
„Eh... slyšel jsi o rozšlápnutém mobilu Vojty z vedlejší ulice? Nebo o záhadně rozbitém kole malé Veroniky od sousedů. Nebo o postřelené kočce staré paní Boučkové?“
Jakub zamyšleně přikývl.
„Je to banda namakanejch pitomců. Před silnějšíma jsou neviditelní, ale slabší šikanujou. Potřebujou lekci.“
„Lekci. Od tebe a Brandy.“
„Neděláme něco podobného poprvé.“
„Jdu s vámi.“

Krčili se za zídkou.
„Prosím, teď se nedívej...“
Jakub ztuhnul.
„Aspoň seberu zakrvácená těla.“
Alžběta se pousmála.
„Krev tam nebude...“
Brandy za jejím ramenem vyfoukla pobavený plamínek.
„Zato tam bude spousta smradu.“

„Takže přišel čas se rozloučit. Co máš v plánu dělat, když všechno zase funguje?“
Princezna pokrčila rameny.
„Nevím, asi obluzovat prince... Nuda.“
„A co kdyby ses učila u nějakého mistra něco, co by tě bavilo? Nejsi přece úplně nešikovná...“
„Cože??? Já? Jsem princezna, nezapomeň!“
„Hm. Jak bych mohl.“
Tentokrát pokrčil rameny Artuš.
„Jak chceš. To já se budu mít skvěle. Ženy mě budou zbožňovat a budou se ke mě pravidelně vracet. Jejich manželé na mě budou žárlit a přitom budou platit moje účty. Bezva, ne?“
Princezna vykulila oči: „Ses zbláznil? Co chceš dělat?“
„Jen svoji práci – jsem opravdu skvělý kadeřník!“

„Alžběto, okamžitě se přestaň smát! To není... slušný.“
Držela jsem v ruce ten dopis a zoufale se snažila přemoct záchvat smíchu. Brandy nesnáší ani podezření, že by se jí někdo mohl smát.
„Promiň, já jen...“
Byl to milostný dopis. Tomu drakovi na Brandy výjimečně záleželo. Napsal to ze srdce. Jen pravopis selhal.
Brandy je však zvyklá brát věci velmi doslovně. Takže tady hrozilo, že by ona drobná chyba mohla zavinit selhání... no, prakticky všech tužeb, které onen ctitel měl. Naštěstí ani ona nevěřila vlastním očím, když četla:
„Má lásko, sněz mi vejce a naše touha se naplní ve společném potomstvu...“

„Proč musím riskovat život zrovna kvůli němu? Je to idiot!“
„Je to král,“ zamyslela se Brandy. „Jak říká strýc, idiot, ale legitimní!“
„Jakej strýc? Říkalas, že nemáš žádnou rodinu!“
Plamínky naznačily, že se dračice baví.
„Více toho strýce! Matka říkala, že nás s bratrem koulel ve vejcích a přednášel při tom verše. Věděl všechno, a co nevěděl, to si vymyslel.“
„On znal tohohle krále?“
„Ne, jeho tátu. Ale to se dědí.“
„Idiotismus?“
„Legitimita. Tak kdy vyrazíme?“
„Kam?“
„Zachraňovat!“
Nechci. Tentokrát se opravdu bojím.
„Co by na to řekl strýc?“
„Lepší se podělat strachy v akci než zalezlej v komoře.“
„Brandy!“

„Brandy! Není ti něco? Nejsi nemocná?“
Dračice vypadala tak nějak zvadle, dokonce ani perníčky z košíku neubyly.
Ze zubaté tlamy unikl dlouhý povzdech a já automaticky uhasila plamínky olizující sedačku.
„Co se děje?“
„Asi mi tikají hodiny. Volání přírody, chápeš?“
„Jaké hodiny??? Ještě ráno jsi nadšeně strašila sousedovic rotvajlera!“
„Nedělej, že nechápeš. Nikde žádnej pěknej drak, žádná snůška vajec, žádná dráčata...“
Chudinka Brandy vypadala opravdu zkroušeně.
Horečně přemýšlím.
Brandy a chudinka? To není normální. Kdyby o partnera opravdu stála, tak si ho prostě opatří – Brandy se nepáře s ničím, ani s city.
Ha!
„Brandy, že tys zase četla Napsáno životem?!“

Temné postavy tiše obklíčily zříceninu a Alžběta nerada zjistila, jak intenzivní může světlo měsíce být.
Krčila se při zdi s ráčkem, který se zapomněl schovat, a tak se tam klepali strachy dva. Připadala si jako idiot. Se svazkem ohňostrojových rachejtlí má zaútočit na světloplachou obludu!
Byla šílená? Nebo to je odvaha?
Pamatovala si odvahu starého života – jak se bála, když půjčila synovi poprvé klíčky od auta. Nebo když ohlašovala nalezenou zpronevěru.
V obou případech měla strachy průjem a přitom to dokázala.
Teď ví, že bude bojovat.
Existuje vlastně odvaha, když se nemusí překonávat strach?
Jedno je jisté – papírové kapesníčky nezapomněla...

„Když se zmenšíš, tak se odtud dostaneš! Říkalas, že jsi kouzelná, tak to udělej!“
„Nemůžu!“ kvílela dračice nešťastně. „Nedokážu se zmenšit, když mi hrozí nebezpečí! To je absolutně proti všem mým instinktům!“
„No jo, ale takhle se všema instinktama umřeš, protože to křídlo budeš mít rozmačkaný!“
Alžběta sice úplně nevěděla, jestli se jí to nezdá, ale toho draka jí bylo děsně líto. Byl na tom momentálně ještě hůř než ona. Zoufale se snažila vymyslet nějaké řešení.
„Tak se dohodneme – já odvelím ty kluky a ty se zmenšíš, abys z toho vypadla, platí? A potom tě ochráním.“
A podala dračici ruku...

Vůbec se v tom nevyznal.
Nevolal domů často, cestovat za internetem bylo nebezpečné. Když už ale na netu byl, obvykle se po skypu ozval.
Poslední dobou však Alžběta nikdy nebyla doma.
Nechtěl vypadat jako pitomec, nechtěl se ptát. Nakonec nevydržel.
Syn řekl, že mamka má psa a tak je často venku. Což znamenalo, že neví nic.
Dcera jedovatě podotkla, že máma má novej účes a courá se po nocích. Což znamenalo, že taky nic neví a zlobí ji to.
Naštvalo ho to. Kde se toulá?
Znepokojilo ho to. Chodí sama?
Něco se děje, věděl to.
Byl překvapen.
Srdce ho bolelo.

„Brandy, to jsme teda v...“
„Neklej. Nevidíš dobré stránky.“
„Jaké??? Jsme přikované na vrcholu hnusně vysoké maniakálně hlídané věže!“
„No právě. Mohly jsme být v podzemí a ty okovy mohly být železné.“
„No a? Král je blbej, ale vyhrál.“
„Váš svět je inspirativní. I blbej král umí číst. Postupuje přesně podle mého návodu. Olověné kruhy a vrcholek věže.“
„Tvého???“
„Vydrž.“
Dračice zavřela oči a... najednou mě síla moci hodila na zem. Bez pout!
Olověné kruhy se rozplynuly. Brandy labužnicky roztáhla křídla.
„Nasedej. Jsou blbí, ale ne hluší.“
„Tys napsala návod, jak uvěznit draka?“
Brandy se ušklíbla.
„Jo, a velkým písmem!“

„Jé, Brandy, ti chlupáči jsou ale roztomilí! Co to je za tvory?“
„To jsou cibušky. Lidi je nesnášejí, protože jak si hrabou nory, tak prý ničí louky. Ale je s nima sranda. Počkej, až si nás okouknou, budeme moct přijít blíž.“
„Lidí se bojí a draka ne?“
„Já je nežeru! To lidi se k nim chovají jako k pampeliškám. Vydloubnout a zlikvidovat!
„Ale já cibušky viděla i kolem vesnic?“
Brandy pobaveně zafuněla.
„Víš dobře, že umím zastřít svoji podstatu iluzí. No a když pak někdo přijde vydloubnout pampelišku za kterou sedí naprdnutej drak... tak věř, že tam ta pampeliška zůstane!“

„Brandy, tohle křídlama nebude... Řekla bych, že ty těžký starty můžou spíš hamburgery.
A netvař se nevinně! Já dobře viděla, jak jsi jim tuhle v mekáči naschvál dejchla na várku připravenou pro školní autobus! Zatímco ti chudáci zoufale rozebírali termostat, sežralas hamburgery pro třicet dětí a učitele.
Já vím, že taky mlsám! Ale pořád ještě se unesu.
Měla bys častěji zařadit zdravou organickou dračí stravu.
Princezny ne! Třeba srnce, koloucha, zajíce...
Ne, neříkala jsem cvrčky! A určitě tě nechci umořit hladem.
Chci tě bojeschopnou, aby ti nemohli ublížit, víš?
Nejsem nelida.
To víš, že si k tomu můžeš vzít kečup...“

Úplně tomu propadl. Bylo to tak vzrušující, realizovat vlastní nápad! Nejdřív hledal samorosty, pak je s láskou a stoupající zručností čistil a skládal z nich přesně to, co měl už měsíce vypálené v duši.
Nikdo si ho nevšímal. Desetiletí kluci nadělají hloupostí!
Stůl měl plný nákresů, často se chvěl rozčilením i štěstím zároveň – objevil návykovou radost z vlastní tvorby.
„Babi, potřebuju venku nějaké místo pro svůj projekt!“
„Hlavně ať to, Artuši, nikde nepřekáží.“
Snažil se, a bylo to krásné. I květiny nadloubal a vysadil. Sluneční hodiny!
Nevšiml si a nikoho nezajímalo, že do tohoto kouta dvora slunce vlastně nikdy nesvítí...

Na první pohled to bylo legrační.
Bytosti, které znám jako pohádkové, jako by se prolnuly s úlety moderního světa. Zaregistrovala jsem vodníka v kostýmu Spidermana, skupinku ďáblíků se skejťáckým image, a nutrii s čírem, podupávající si do rytmu neslyšené hudby, o které Brandy tvrdila, že je to bludička.
Jenže Brandy se nesmála.
„Světy se ovlivňují. Relativizace dobra a zla ve vašem světě přináší zkázu i nám. Tohle je jen... směšné. Horší je, že ti skutečně zlí a mocní přestávají dodržovat pravidla, za kterých je ti dobří mohli přemoct. Třeba, že lidi se nesmějí žrát v pondělí. Už chápeš, proč bojujeme?“

Bolest se šíří ve vlnách, zatmívá mi zrak a vzdaluje od reality. Boj o dech a návrat se najednou zdá méně podstatný. Tma vypadá vlídně a měkce, zve k odpočinku, který mi tak zoufale chybí.
Najednou moje ruce sevřou silné mužské dlaně, drsné, živoucí a naléhavé.
„Nesmíš to vzdát! Tam ještě nepatříš! Bojuj!“
Nechci bojovat. Bolí to. Zato ta laskavá, vstřícná tma...
Dlaně mě znova sevřou, hlas je stále naléhavější. Žádá, rozkazuje!
„Vrať se! Hned!“
Slyším i... zoufalství?
Nechci tomu hlasu ublížit!
Chytám se odhodlaných dlaní a zkouším bojovat.
Krůček po krůčku zpátky, k bolesti, k životu.
Čekají na mě.

Pomalu se mě zmocňuje panika. Kde ten pitomej pes může být? Zase se podhrabal, nevděčník.
Člověk ho vytáhne u útulku a... Hárá snad nějaká jeho favoritka?
Ha, mobil!
„Ano, hledám psa, bílého... Jste strašně hodný... hned jedu, děkuju.“
Tak to se dostal daleko. Zvoním. Zdvihám oči – ten kluk je dlouhej jak žebřík.
„Aha, tak v parku... Cože? Z baťohu? KFC? Čím že se dávil? Jste si jist tou kukuřicí??? Ale jistě, zaplatím.“
Zabiju ho! Psa! Ne kluka.
„A kde je Ťapka?“
Panebože. Zabiju ho. Kluka! Nevadí mi, že ho ostříhal, učesal do dokonalé fazóny...
Ale proč to musela být krychle???