Alžběta a drak

Když zakážete magii v zemi, kde se málokdy, ale přece rodí magické děti, dozvíte se o lidech možná víc, než byste čekali.
Jistě. Vždy tu jsou tu hrdinové, ochotní skládat oběti. Pro své děti, někdy i pro cizí. Vladař, který se země zmocní násilím, si musí na hrdiny dávat pozor. Exemplární tresty musejí být vidět. Popravdě útěk do cizí země jen s minimem majetku už sám osobě trestem je.
Pak tu jsou ti slabí, kteří obětovali své magické děti, aby jejich život mohl pokračovat stejně jako dřív. Nefungovalo to. Svojí zradou ztratili duši a sousedé je vyštvali stejně – za sobectví.

Totovo přemítání nad podivným Johanniným chováním přetrhla další zakázka. Upravit kopyta oslovi. Zaváhal. Naučil se tyhle roztomilé mizery nepodceňovat.
Neuklidnilo ho, když majitelka velmi rychle zmizela.
Prvně ho osel kousl při uvazování.
Podruhé, když se předklonil. Au! Sezení bude bolet. Co teď?
Zkusil seno.
Dostal kopanec.
Přidal větev. Osel šťastně zahýkal.
Toto málem taky. Může pracovat!
Kopýtka prokoukla.
Pak se ten ušatec otřepal. Ty čuně! Hnědou srst měl plnou uschlého bláta!
Hotovo. Tenhle stříbrný si fakt zasloužil!
Sáhl po poháru s ředěným vínem a zaklel.
Na dně byl kousek zatím pevného bahna.
Víc vína neměl.
Přičichl.
Půjde to… Hlavně nemíchat!

Půjčili mu mandolínu a on hrál. Konečně! Muzika v jeho krvi už netrpělivě vřela. Talent tak velký, že ho musel skrývat. Maminka se bála: „Předstírej, že takový nejsi. Prosím!“
Sál v hostinci byl plný lidí a hluku. Dokud nezačal.
Nejdřív si hudba vzala jeho, pak i ostatní. Posílal dál touhu, radost, lásku, smutek i žal. Rozechvíval lidem srdce a obnažil duši. Nechal je zpívat, tancovat, výskat i plakat.
Siláky, mrzáky, milence i manžele, chlapce i děvčata, poutníky, dokonce i hrobníka s jeho věrným psem. I hospodský si pozpěvoval, když točil další pivo.
Když skončil, ticho bylo nesnesitelné.
Prozradil se?
Prokletý.

Bylo časné ráno, když Toto uslyšel zaťukání na pootevřená vrata. Otočil se.
Tarja. Pěkná žena, snažící se frivolním stylem zahánět neodvratitelně se kupící roky. S pohledem lovící lvice.
Co se Toto usadil, lépe oblékl a poctivě pracoval, místní vdovy vyhlásily hon.
Tarja zaútočila přímo.
„Potřeboval bys mít doma ženu, aby tě opečovala. Konečně zakotvit. U mě by ses měl jako král.
Toužebně se podíval po plném košíku, ale držel se ověřené odpovědi.
„Jsi hodná. Ale možná někde nějakou mám.“
Urážka, pokoření, hněv.
„Ty? Leda nezaplacené účty v bordelu!“
Zuřivě za sebou práskla vraty.
Toto si povzdechl.
Škoda, snídani by bral.

Toto přinesl do stání náruč slámy.
„Tak co budeš s Bublinkou dělat?“ zajímal se Mikael.
„Bublinka?“ pousmál se Toto a pohladil kobylčinu pěknou hlavu.
„Nejdřív ji nechám odpočinout. Pohodlně, tady nemusí být uvázaná.“
„Ty jo, ty máš pro koně vlastně pokoj! I když s mřížema. To jsem ještě nikde neviděl.“
„Já taky ne,“ zasmál se Toto a sledoval, jak se klisna spokojeně protahuje a pije vodu.
„Tady vedle stojí skoro nepoužívaná šatlava. Majitel kovárny jednu celu koupil.“
Mládenec se okamžitě prosmykl kolem Tota ven. Mříže jsou mříže, i když nově je za nimi kůň.
Toto se zasmál.
„Neboj, nejsem žalářník.“

Díval se na arogantního pána, vystrašeného podkoního a naštíplé kopyto vysoce březí klisny. Už dva kováři s nimi odmítli mít co do činění. Neustále zdůrazňovaná cena zvířete i očekávaného hříběte z toho dělaly zatraceně riskantní zakázku.
Nabízel dvacet stříbrných, pokud se to povede. Vězení, pokud ne.
Už za deset stříbrných mohl mít na dalšího půl roku pronajatou kovárnu. Pro muže bez minulosti, rodiny a jakéhokoliv zázemí to bylo terno.
„Takže si troufneš?“ Pán mu pohrdlivě hodil k nohám sáček s mincemi.
Prudce se nadechl. Kovárnu potřeboval. Kývl.
„Nechám ji tu do zítra, s pacholkem. Posoudím tvou práci a zúčtujem spolu.

Napjal všechny síly, aby vstal. Doteď bez podpory vstát nedokázal.
Marně. Pád bolel – narazil si zápěstí i pýchu.
Au! Zkusil tedy radši přemýšlet. To šlo.
Jak splatit dluh za život? Alžběta, Artuš, a přes něj i Arkan, jako jeho mistr.
Co je v jeho moci? Co jim může chybět a on má?
Medailon dračího jezdce vyžaduje absolutní poslušnost králi.
Král je jen bezmocnou loutkou v rukách čarodějnice.
Vítězně se zasmál.
Jeho dar bude zásadní, cenný a Arkan ho – ač nerad – nebude moci odmítnout!
To nemá chybu.
Takže po Darenovi vzkázal:
„Co uděláš, pokud ti Calina královými ústy přikáže zabít Alžbětu?“

„Podívej, máme tady soukromí. Takže se konečně můžeme pokusit nějak bojovat s tou hnusnou ženskou a pomoct tvému tátovi.“
„Jak, když se k němu ani nedostanu?“
„Když si dokážeš zachovat zdravý rozum, naději… a slušnou kondici. Když najdeš spojence a poznáš nepřítele. Zajistíš se, abys přežila pokus přimět tě k poslušnosti osaměním nebo hlady. Dokud nám dávají pokoj, můžeme se připravit.“
„A to víš odkud???“
„Mamka říká, že tenhle svět a právo jsou stvořené pro muže a mocné lidi. Takže ženy a obyčejní lidé si musejí zajistit bezpečí po svém.“
Ulrika nevěřila vlastním uším – Kaitlynina matka vůbec nevěřila svému postavení!

Kristina pozorně prochází dokumenty, občas si udělá poznámku.
Potom se zadívá na protější stěnu a sevře ji úzkost.
Ach Kaitlyn, holčičko moje, vydrž! Naučila jsem tě přežít ve zlých časech. Bojuj!
Ralf. Prý našel způsob obrany, ale příliš pozdě. Ať se podřídí nebo vzepře, stejně ho Calina nakonec zničí.
Překvapeně zjistila, že má o něj strach. Nechce, aby zemřel!
Jejich manželství se během let proměnilo v opravdové partnerství. Naučil se ji respektovat, protože před lety našla tu správnou páku, která ji dostala z role podřízené oběti.
Kdo by řekl, že aktivita a budování rovnoprávnosti v posteli přinese tak zásadní výsledky?

Výborně. Ten nafoukaný hlupák vůbec nezpozoroval, že jsem ho začala ovládat. I když… lehké to nebylo. Ženské zbraně na něj nepůsobily, musela jsem jinak.
Schovává před mnou ženu! Taková nicka mě nezajímá. To dcerka je poklad, jaký jsem hledala!
Mladá, s čerstvě rozvinutou magií. Zdroj, kterého si nikdo nevšimne – a ještě mi ji do Paláce doručí její vlastní otec.
Musím si ji šetřit, ta minulá umřela moc brzy.
Dám ji k princezně, takže si najednou pohlídám i toho královského spratka.
Seveřané! Další tupci. Myslí si, že jim Království naservíruju, a nic si nevezmu?
Ne. Všechno beru já.
Už mě nezastaví.

Koně klušou, kopyta pravidelně klapou na stezce zaříznuté v prudkém svahu.
Zrovna vyjíždějí z lesa na náhorní planinu, když… Frrr!
Pod kopyty Darenova koně s hlukem vzlétne bažant. Valach polekaně uskočí. Přidá se prudká bolest, do boku se mu zapíchne suchá smrková větev. Zvíře se dá slepě na útěk.
Být kolem prostor, Daren by si poradil. Jenže kousek od stezky zeje propast! Šílené zvíře ji nevnímá. Krok do prázdna… pád!
Kaitlynin výkřik a kopyta se najednou odrážejí od ničeho zpátky na pevnou zem.
Assani bleskurychle chytá valachovy otěže a zastavuje ho.
Užasle sleduje dceru – rodinnou magii ještě nikdy nezdědilo děvče!

Měl ji už dva roky a teprve teď zjistil, že umí hrát šachy.
„Aby ne,“ ozval se mu v hlavě nový protivný vnitřní hlas: „Choval jsi ji v kleci jako kanára!“
Kristina ho vyzvala k sázce.
Pokud vyhraje, nebude na ni používat magii. Bude s ní mluvit.
Váhal. Ale… muž výzvy neodmítá, ne?
Byla to dlouhá a urputná partie. Nakonec ji porazil.
Prohru nesla statečně.
Zatím znělo v jeho hlavě: „Hrálo se o víc, a ty to víš. Kdo tedy dnes vyhrál?“
Když se zvedla od stolu, zadržel ji.
„Hrála jsi dobře. Souhlasím.“
Překvapení v jejích očích ho podivně… hřálo?

Komnata je zalitá sluncem.
Sedí v pohodlném křesle, konečně spící Kaitlyn v náručí.
U jejích nohou si Daren staví odvážné konstrukce z dřevěných špalíčků. Občas vzhlédne a poctí ji plachým úsměvem.
Upírá pohled k oknu, potom se podívá na obě děti. Je jasné, že útěk za těchto podmínek nepřichází v úvahu. Ti dva na ní závisejí.
Ale nechce být otrokem!
Co udělat, aby tady za pět let neseděla stejně bezmocně jako teď?
Svobodu, jak si ji přeje, mít nebude.
Ale svoboda má víc tváří.
Musí donutit Assaniho, aby ji bral vážně.
Hm.
Začalo to v posteli… proč tam kreativně nenavázat?

Křik, výskání – parta starších kluků se pošťuchuje v jakési hře. Každou chvíli jakoby omylem strčí do malého černovlasého chlapce. Dítě nemá kam uhnout, takže útoky začínají být promyšlenější.
Vše ústí v bolestivě vypadající pád. Malý se snaží dostat pryč, ale nepláče. Stejně slzy nikdy nepomohly.
Kristina rozzlobeně vstane. „Čí je ten chlapec?!"
Chůva se přikrčí. „Pánův.“
Nevíra. Pochopení. Strašlivý vztek. Tohle mohl být Artuš!
Ledový hlas. „To dítě patří do mých komnat.“
Chůva se brání: „Ale pán nařídil…“
„S pánem se dohodnu sama.“
Úzkostí sevřené srdce, ale pánovitý hlas.
„Dala jsem ti rozkaz…“
Chvilku na to se Darenovi zjevil anděl.

Prý rod! Tradice! Šlechtici jsou jak psi v psinci. Proč obětovat život nepřerušené pokrevní linii?
Kdybych nemusel, nikdy bych se neženil. S Ilyou to byl jeden velký průšvih a kluk taky za moc nestojí. Aspoň je tu dědic.
Jenže… tuhle rodu nedlužím, je jen moje. Kdyby jen to šlo bez dítěte…
Co když mi umře?
To čekání nevydržím. Bába řekla, že dovnitř můžu jen kdyby umírala. Panebože, to ne.
Už to trvá celé hodiny!
Kašlu na předky a povinnost. Chci ji. Živou.
Slyším pláč! Dítě?
Je mi jedno, že je to dcera. Co Kristina?
Přežila…
Už nikdy takhle riskovat nebudu!