Zahrada (povídka)

Pršelo, země voněla, stromy kvetly, déšť kropil tulipány.
Nechali otevřené dveře i okna, aby o nic z toho nepřišli.
Milovali se: nejprve s trýznivě slastnou naléhavostí, potom s neuspěchanou něhou. Propletená těla, hubená, zjizvená, zestárlá. Dotýkali se jeden druhého rukama ztvrdlýma na kámen.
Co na tom?
Oba rozuměli rostlinám; věděli, že slupka plodu často klame.
Měkkost a pevnost a sladkost, to všechno se skrývalo uvnitř.
Potom líně leželi vedle sebe a dívali se do zahrady.
"Mohli bychom něco uvařit," navrhla Dara.
"Nebo posekat trávu," řekl Alex.
"Nebo taky ne."
"Jen tak ležet."
"Ano."

Konečně se učili odpočívat.
Šlo jim to.

K anulování původního hlasování nikdy oficiálně nedošlo.
Uslyšeli řev dozorců, rozlícených, že se vězni nepachtí na poli a v sadu, uviděli, jak se ženou po svahu a mávají obušky.
Dara chytila Betty za ramena a zvedla ji ze země.
Ženy se semkly kolem nich.
Alex se ocitl mezi Jaredem a Pepém; muži stáli bok po boku, semknutá řada, ženy za jejich zády; nervozita, pach potu, napjatý dech.
"Mluvit budu já," instruoval je chvatně Pepé.
"Zkuste všichni vypadat aspoň trochu sjetě," dodal Jared.
Těla vytvořila ochrannou hráz. Mysli se spojily do jedné; vystrašené, úzkostlivé, třesoucí se.
Vzbouřené, silné a pevné.
Vzdorující.

"Jak povídal Pepé, holku by za trest přeřadili," řekla Dara. "To nemůžeme dopustit."
Alex si vzpomněl...

-Měls štěstí, Alexi, žes přišel sem. Některý úseky jsou drsný. Nováčci, hlavně mladí, jsou jenom hračky. Jdou z ruky do ruky, dokud nezešílí, nezabijou se nebo nepřijde někdo lákavější.-
-Jiný lidi?-
-Lidi jsou všude stejný. Tady nebo tam. Myslím, že každej člověk je sám v sobě dvakrát. Pod tlakem se buď stane zlej, nebo ne.-
-Tady ne?-
Dara se zamyslela.
-Tady je předákem Pepé. Pepé je celej, nerozdvojenej. Stará se vo každýho. Udělal z nás rodinu.-

Alex se postavil vedle Dary.
"Souhlasím," řekl krátce.

Vypadala na patnáct, ale musela být starší; na Farmu mladistvé neposílali. Krčila se pod keřem tiselida, hlavu v dlaních, ramena se chvěla.
Nejspíš byla feťačka už před prvním ochutnaným plodem, který nutně vedl k dalšímu - a dalšímu - až nezůstalo vůbec nic. Alexovi vyschlo v ústech, když si uvědomil škodu. Čtyřicet, možná padesát tisíc - tiselida byla vzácná a nesmírně drahá.
Droga pro boháče.
Nic pro vězně.
"Nemůžeme ji v tom průseru nechat," zamumlal Pepé. "Poslali by ji kdovíkam."
Dvacet nevěřícných pohledů se do něj zabodlo.
"No tak!" ošil se. "Jsme na jedný lodi, ne?"
Slunce už začínalo pražit, ale ticho studilo.