Bolestná touha jím zmítala a vzteky se mu tmělo před očima.
„Poslouchejte mě! Vždyť nejste hluší, no tak, odezírejte mi ze rtů, nařizuji vám to!“ řval, až se zajíkal.
Nikdo z mužů ani nezvedl hlavu. Škubal sebou a dupal – dělají to schválně, rozhodně to dělají schválně, nedívají se ani jeho směrem, za to zaplatí, krvavě zaplatí! Kdesi vzadu v hlavě jakoby vzpomínka, že jim to nařídil sám, že i ty provazy si na sebe vymyslel on, ale to byl nesmysl, zhůvěřilost!
„Pusťte mě, je mi jedno, že mě to zabije!“ ječel a myslel to smrtelně vážně. Naštěstí ho nikdo neposlouchal.
