Utajený

Tři koťátka rostla jako z vody. Brzy jsme začali řešit nevyhnutelný problém. Mikeš sice své potomky hbitě cvičil, ale tak nějak bylo jasné, že trvale je kolem klubovny ochoten tolerovat jen Nevěstu.

Zrzavý kocourek jako jediný zdědil Mikešovu dlouhou srst. Po neznámém předku zdědil také křivé nohy a pomačkaný obličej. Odvezl si ho výstřední pán na koštěti. Bohužel brzy zemřel - ale než jsme se o všem dozvěděli a pro kocoura přijeli, adoptovala ho jakási školačka.

Černou zelenookou kočičku si vzala jedna stará paní ze země Taškářů.

A poslední, malého černého kocourka, dostala ševcova rodina z Hrusic. Pojmenovali ho po otci.

Je mi jasné, že to tak nevypadá a v životě by vás to nenapadlo. Nedivím se. Tyhle stavy, kdy je daná osoba zcela při vědomí, nicméně to nemá jak dát najevo, nejspíš děsí všechny.
Ale není to tak zlé. Tedy aspoň v mém případě. Medicíně nerozumím, tady selhalo jedno rozsáhlé prokletí.
*
Vyprávím si příběhy, a když to nestačí, počítám do tisíců. Místy se ztrácím a doufám, že se už v téhle temnotě nenajdu.
*
Tři sta patnáct milionů pět set sedmdesát šest tisíc...
*
Princ Šípkovou Růženku políbil, její víčka se zachvěla a odhalila dvě hluboké propasti. Kouzlo bylo zlomeno, šílenství trvá...

Píšťalka
Dvoje pouta (jenom jeden polda...)
Vysílačka (vlastní!)
Svítilna (když s ní někoho majzneš po hlavě, nedělá to rámus)
Kevlarová balistická vesta (tílko taky nemá rukávy, ale není to úplně ono – z kevlaru zas neuděláš provizorní obvazy)
Revolver Smith & Wesson a munice (ovšem samopal je samopal – zvlášť ten pro akční hrdiny, co mu nedocházejí náboje)
Sklolaminátový obušek (sklo??? dejte to pryč!)
Pepřový sprej (Hans by ani nemrk)

A hlavně pořádný vojenský boty!!!

ačkoli...

ono možná radši žádný, než ty jeho klouzavý lakýrky.

(A co takhle přenosnej reproduktor, co by mi celou dobu hrál Ódu na radost, abych o něco nepřišel?)

Nejradši bych si prostě lehla a spala. Přece jen, po tom trajdání a lítání po celou noc to ve svém věku potřebuju.
Ale holky mi nedají pokoj, prý se dnes musíme s někým potkat. Má to mít osudový význam. No, řekly mi toho víc, ale já prostě v tomhle stavu nejsem schopná dobře vnímat...
Hm, tak teď mě probudily. Už jsou tu dva pánové. Ten první je zjevně hodně důležitý, že on to bude...
Obě se uklánějí a zdraví ho, tak já také.
„Buď zdráv, králi skotský.“
Jak se to zatvářil? Proč do mě obě strkají? Řekla jsem něco špatně?

Konečně, na místě, kam měli přístup jen povolaní, došlo ke sčítání hlasů. Napětí se dalo krájet, vždyť šlo o tolik.
Všichni předpokládali těsný výsledek. Dva tábpry, dva víceméně stejně silní soupeři. Nejspíš bude potřeba tenhle zápas rozhodnout jinak.
Jak ale sčítání pokračovalo, tváře přítomných se postupně měnily. Bylo to dobře znát i v přítmí, prosvětleném pouze barevnými lampióny.
Překvapení, nedůvěra, údiv stále větší.
Stalo se něco neuvěřitelného, nepředvídaného.
Zdánlivě slabý bezvýznamný kandidát nabral ve finále překvapivě tempo, a nakonec strhl na svou stranu řadu nerozhodných, snad unavených tím věčným dohadováním.
A tak zvolili Velkým Vontem… Standu Bahňáka z Komářího koutu.

"Ehm," nadechl se nejistě. Připadalo mu, že se vyloženě třesou.
"Není důvod se bát. Společně to zvládneme!" pronesl vesele.
Teď už byl ustrašený třas viditelný.
"Nezlobím se na vás," zoufale vyjekl.
Ta nejmenší se začala kývat.
Připadal si naprosto nemožný. Skutečně si myslel, že se o ně zvládne postarat sám. Naštěstí si přinesl odbornou oporu.
"Takže," nasadil si brýle a zalistoval v příručce Výchova s respektem.
"Vidím žlutý list. Hm, strana dvanáct... ano. Vidím, že vás to trápí. Společně zvládneme tuto situaci vyřešit. Co navrhujete?" zeptal se Azirafal klidným hlasem.
Přísahal by, že se Crowleyho květiny snažily zalézt do květináčů.

“Himl hergot donrvetr!”
Tovární halou se nesla nadávka a rána, jak muž praštil nástrojem. Postarší svačinářka upustila, co měla zrovna v ruce, a vyběhla ze dveří.
Přeběhla ulici do zelinářství, přitočila se k zelinářce a něco jí pošeptala. Ta ničeho nedbala, vyběhla na ulici, potom za roh do trafiky. Trafikantka si poslechla šepot a běžela ho předat uklízečce v průjezdu. Ta bez meškání vzala schody po dvou a vyběhla po čerstvě vytřeném schodišti.
Ve čtvrtém patře na pavlači potkala pána s pejskem. Přistoupila k němu a oznámila: “Gondor volá o pomoc!”
Muž pustil vodítko a vytasil meč: “A Rohan odpoví!”

Každý performer vám potvrdí, že po nějaké době se z adrenalinového zážitku stane rutina. Totiž pokud máte úspěch. Opakovaně selhávat, a přesto to pořád zkoušet, to chce opravdového nadšence.
Přitom ten kostým není náročný! Jasný, dělám crossdressing, určité části těla mi trochu překážejí, ale všechno je to splývavé a dostatečně velké.
Pak je tu ještě ta otázka časového presu. Sotva zblajznu večeři, hodím na sebe noční košili a všechny ty serepetičky ze 3D tiskárny a svalím se na jeviště.
Čas pro verdikt poroty nadešel.
„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Oni mi prostě nikdy, NIKDY neudělají ty zatracený slechy správně.

Lokál pochybné kvality osvětlovalo jen pár dohasínajících svic.
Na dně korbelu zbývaly poslední kapky patoku, o kterém by řekl, že chutná jako kočičí chcanky, ale nerad pálil do vlastních řad.
A nikde jinde se nedomlouvaly kšefty tak dobře jako tady.

Sledoval, jak vstoupila impozantně vyhlížející tmavá dáma.
Barmanka Doris ji okamžitě sevřela v objetí a do ruky jí vtiskla tmavou láhev bez štítku.

"Proč U otráveného jablka? " tázala se návštěvnice.
"Měli jsme tu nepěknou aféru, se zlou královnou a jedem v jablku," odpověděla Doris.
Španělka Jackie mlaskla ústy a pozvedla láhev. "Měla se držet klasiky, v chlastu je to osvědčené."

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

"This is horrendous!" said Aziraphale when he stepped into cow manure. Again.
"It's nature. Deal with it, Angel."
Crowley wanted to be done with the mission. Nobody told them they would have to deal with a werewolf, a witch and some really dumb trolls. He was over it.
"Oh, look!" said Aziraphale. "An orchard! Maybe we could stay inside the house for a bit and maybe..." he sprinted to the nearest tree, "we can have some apples!" He was already lifting it towards his mouth.
"Don't!" shouted Crowley suddenly. Then he pointed towards the orchard. There were dead bodies everywhere.

Návštěvy starých přátel potěší.
"... řeknu ti, sidi, jsem toho drzouna ztrestal, jak se patří! Sebral si své směšné saky paky, které chtěl nám, prý nevzdělaným barbarům, draho prodávat. Utíkal, jako by ho hnal sám šajtán prokletý. A jak se pořád ohlížel, jestli ho nepronásledujeme - kdo by se za ním hnal, za psem prašivým - zakopl a natáhl se jak široký tak dlouhý do písku. Druhý den šla má Hanne, můj pouštní květ, i ve svém věku pružná jako gazela, pro vodu. A neuhodl bys, sidi, co našla. Jednu z těch cetek. Prý "pružný provázek, vydrží léta". Pár dnů a úplně zpuchřel..."

Málem poslední vlak nestihl, s jeho postavou se velmi špatně utíká. Naštěstí si ho všiml průvodčí a mávl, takže jen tak tak zapadl do dveří soupravy.
Konečně zpět po dlouhé dovolené na kontinentě. Pokochat se krásami Anglické přírody z okna, odpočinout si... Měl peripetií, zádrhelů a problémů už plné zuby.
Sdílel kupé s drobnou starší dámou, která pletla a nechala ho v klidu spát.
Ticho přerušil náhlý výkřik a zatažení záchranné brzdy.
"Vražda, vražda!"
Paní položila pletení. "Božínku, co budeme dělat?"
Hluboce si povzdechl. "To, co dělám vždy, madame. Pohlídáte mi věci, s'ill vous plait? Hercule Poirot se ujme případu."

Po všechny dny, celou cestu, byl špatným společníkem. Kdyby mu nebránilo jeho dobré vychování, dávno by ho poslal ke všem čertům. Ale to, co provedl dnes, to se prominout nedalo. To bylo skutečne na pěst, jak se říká.

Ovšemže jen v nižších třídách, takže gentleman něco takového vyslovit nemůže, ale konat, to je něco jiného.

Direkt do brady byl přesný a on vskutku pocítil malé zadostiučinění. Když se náležitě upravil a dorazili na nádraží, zjistil, že přišli pozdě. Poslední vlak odjel před pěti minutami.

Jaký to nepoměr, sto patnáct tisíc a dvě stě minut oproti pouhým pěti!

Inu, toť osud.