Myšlenky zločince

Konzultant FBI David Rossi s rozladěním sledoval, jak mu italské mokasíny otírá jemný nevadský písek. Neměl rád, když se místem činu stalo horké území - kvůli rozkladu, který zdržoval identifikaci oběti.
Rossi se potil a zadýchával. Možná by si měl dát pauzu. Malou přestávku, napsat mezitím ve své klimatizované pracovně v Quanticu další knihu, odjet s ní na turné...
V písku se něco růžově zablýsklo. Sehnul se.
Byla to dětská gumička do vlasů.
Ale ne...
Tak tenhle neznámý si nevybírá jen dospělé oběti...
V gumičce ulpělo několik jemných vlásků a docela malá kapka krve.
Tedy znovu do práce, pomyslel si Rossi.

Když se sešli a zaplnili Rossiho dům, už jim ani nepřišel tak obrovský.
Vzduchem se nesla vůně skořice a čerstvě upečeného cukroví společně s uvolněným smíchem a koledami. Všude, kde to bylo možné, visely vánoční dekorace. Zahradu za oknem dokonce pokryl nepatrný poprašek sněhu.
Každý podle svého gusta chytal vánoční náladu.* Penelopa seděla na gauči schoulená v Derekově náručí a usrkávala z hrnku horkou čokoládu se šlehačkou a barevným zdobením.
Sice nemohli jen tak zapomenout na všechno to utrpení, se kterým se každodenně střetávali, ale teď si mohli na chvíli vydechnout. A v klidu poprvé společně strávit Vánoce. Jako rodina.

Vzbudil se do bílého světla. Chvíli si myslel, že takhle vypadá nebe. Pak mu došlo, že on by byl ten poslední, kdo by se tam dostal.
Jakmile oči přivykly světlu, poznal důvěrně známý pokoj. Nemocniční pokoj. Po každé straně postele seděl jeden člověk oblečený v tmavé policejní uniformě.
Tohle zjištění jím otřáslo. Neměl se probudit. Nechtěl se probudit.
Pokusil se přemýšlet, ale bylo to jako snažit se utíkat ve snu.
Znovu zavřel oči. Neměl sílu čelit realitě. Ještě ne.

O několik místností dál seděl psychiatr nad jeho složkou. Tohle nebude snadná práce. Ale udělá vše, co bude v jeho silách.

Oslovit a uklidnit.
„Jarede,” oslovila Emily hysterického muže a zvedla ruce nad hlavu. Uchlácholit ho uklidňujícími slovy stálo za zkoušku.
Přesvědčit.
Ale Jared byl pravděpodobně ve značně pokročilém stádiu psychózy. Šance, že by mu jeho bludy někdo vymluvil, byla malá.
Nemohli si dovolit žádnou chybu.
Odvést pozornost a dostat oběti z dosahu útočníka.
Oba rukojmí byli příliš blízko a navíc se nemohli snadno pohybovat. Zkusit je dostat pryč nepřipadalo v úvahu.
Hotch vytrénovaným zrakem zachytil nepatrný pohyb Smithova zápěstí. A rovněž zvláštní záblesk v Jaredových očích. Nebyl čas.
Zbyla poslední možnost.
Sevřel v rukou pevněji svou zbraň a stiskl spoušť.

Emily s Rossim a JJ s Hotchem volali Penelopě téměř ve stejnou chvíli.
Pak už to bylo snadné. Jejich vytipovaní podezřelí se protínaly v jednom jediném člověku. A jakmile ho Garcia projela svou databází, už nebylo pochyb.
Z fotky na ni zíral tmavovlasý muž lehce před čtyřicítkou. Měl neobvykle krásné husté řasy, ale v jeho pohledu bylo něco znepokojivého.
Nebylo se čemu divit. I když neměl žádný záznam v trestním rejstříku, prožil si toho dost. Týrán vlastními rodiči a následně i v pěstounské rodině. Šikanován ve škole…
Seznam nekončil.
Po medicíně nastoupil do Východní nemocnice v New Orleans.
„Jared Smith.”

„Týme, mám žhavé novinky!” vyhrkla Garcia, odpouštíc si pro jednou rozverné laškování. „Ve Východní nemocnici dneska postrádají tři lékaře, kteří se měli dostavit na směnu - Sarah MacDonaldovou, Iana Rentoula a - tipnete si? Ano, Jareda Smithe! Nebrali si volno a ani jeden z nich není k sehnání na telefonu.”
Hotchův výraz ztvrdl: „Musíme je najít co nejrychleji.”
Penelopa pokračovala: „Ještě něco. Já, kdybych unesla dva rukojmí, asi bych je neschovávala v paneláku s papírovými stěnami. Takže Smithův byt nepřipadá v úvahu. Ale nebojte, myslela jsem na všechno! Seznam míst, kde by je Smith mohl držet, už by měl být u vás.”

Když Emily a Rossi představili záměr svojí návštěvy, měli v první chvíli pocit, že s nimi snoubenec Emmy Davisové vyrazí dveře.
„Děláte si legraci?” přecházel původně klidný tón ve vzteklý řev. „Zabili mou snoubenku a dítě a vy si sem nakráčíte, jako byste snědli veškerou moudrost světa, a jediné, co máte, je pakl fotek? Tohle je ta slavná FBI?” Zmlknul a zhroutil se na gauč. Rozvzlykal se. Emily se posadila vedle něj a stiskla mu ruku.
Utřel si slzy.
„Dejte to sem.” Bez dalšího slova začal procházet fotografie a jména.
„Počkat,” zarazil se a zdvihl jeden list papíru. „Tohohle znám.”

Cesta k Adamu Collinsovi netrvala ani tři čtvrtě hodiny. Bydlel v městečku poblíž New Orleans.
JJ a Hotchovi otevřel dveře pohledný muž ve středních letech, který vypadal, jako že nespal už několik dní. Uvedl je do obývacího pokoje a nabídl jim něco k pití. Všechny jeho pohyby i hlas měly mechanický nádech. Jako by byl jen loutkou v rukou někoho jiného.
Agenti mu osvětlili situaci. Přikyvoval a řekl, že se pokusí pomoci. Ale jeho oči se dívaly skrze ně.
Kus jeho duše zemřel společně s jeho manželem a teď tady seděla jenom prázdná schránka. Jen to, co z něj zbylo.

Derek se opíral o stůl. „Vraždy nemají sexuální motiv. Pachatel se ale ani nevztahuje k jedné konkrétní osobě. A oběti nejsou náhodné. Svá nutkání vybíjí na lidech, které zná.”
Reid na něj navázal: „Čistě teoreticky: pachatel za sebou má traumatické zkušenosti a stačí malý impuls, aby namířil svou brutalitu proti lidem ve svém okolí, kteří mu nějak ublížili, třeba nepatrně. Stačí hádka v práci a skončí to masakrem.”
„To zní jako efekt motýlích křídel,” usmála se Garcia z monitoru.
„Dalo by se to tak říct.”
„Musíme to zkusit. Kočinko, sestav nám kontakty Kellyho, Mortonové a Dawsonové. Třeba se někde protnou.”

Všechny povrchy v místnosti pokrývaly fotografie. Penelopě se sice podařilo seznam podezřelých značně zkrátit, ale i tak týmu zabralo půl dne, než si základní informace alespoň pročetli. Byla to různorodá skupina. Jen málo z podezřelých mělo záznam.
Derek zaklapl jednu ze složek: „Nemáme čas. Intervaly mezi vraždami se zkracují.”
„Morgan má pravdu,” řekl Hotch. „Emily, ty a Rossi zjistíte u snoubence poslední oběti, jestli neměla Dawsonová s některým z podezřelých nějaký spor. Já a JJ zkusíme štěstí s manželem Roryho Collinse. Třeba si něco vybaví. Reid a Morgan se zatím pokusí odhalit, jak do toho všeho zapadají zbývající tři oběti.”

„Čokoládový tygře, pročpak voláš? Jsi osamělý?” zavrněla Penelopa do telefonu.
Derek se usmál: „Prokouklas mě, princezno. A taky bych něco potřeboval. Můžou tvoje krásné prstíky zakouzlit nad tvým magickým strojem a zúžit seznam podezřelých? Zdravotnický personál nad 31 let. A pacienti z oboru.”
„Dej mi vteřinku. Máte se?”
„Jak jen se člověk může mít daleko od tebe.”
Penelopa se samolibým úsměvem začala ťukat do klávesnice: „Aw, ty lichotníku! Tak sebou pohněte, na Vánoce vás tu chci všechny mít. No, seznam je pořád dlouhý, ale už se s tím dá pracovat. Jména, kontakty, fotky a adresy jsou u vás.”
„Díky, kočinko.”

Tým okupoval menší kancelář na policejní stanici. Pozornost všech se upínala k velké tabuli poseté fotkami, šipkami a nápisy.
„Pachatel vraždí s neuvěřitelnou krutostí. Vyžívá se v utrpení obětí. Takové brutality se statisticky mnohem častěji dopouští muži,” poznamenal Reid.
Emily bezradně rozhodila rukama: „Ale pořád existují výjimky. Klidně mohla vraždit žena. Patolog se jasně vyjádřil, že k žádnému způsobu vraždy pachatel nepotřeboval nějak obrovskou sílu.”
„Zkusme to z jiné konce. Co víme jistě? Tři oběti jsou vázány na Východní nemocnici. Ale jak do toho zapadají ty ostatní? Na to se musíme zaměřit,” přistoupil Rossi blíž k tabuli a uchopil fix.

Hlavu oddělil překvapivě snadno. Vztek mu dodal netušenou sílu.
Zasloužila si to. Neměla ho zesměšnit.
Zazíral jí do očí. Zrcadlily se tam zástupy všech žen, které ho v životě tak mistrně trápily a ponižovaly. Jeho matka, která na něj od osmi let s oblibou křičela, že je nechtěný. Jeho školní láska, která pečlivě vyrobenou valentýnku za mohutného smíchu přečetla celé třídě a pak ji roztrhala. Jeho babička, která mu při každé návštěvě opakovala, že má v sobě zlo a přijde do pekla.
Možná měla pravdu.
Uříznout hlavu plodu bylo mnohem jednodušší. Obratle ještě docela neosifikovaly.

Kéž by se nikdy nenarodil.

Ten den poprvé nebrečel.
Vysloužil si několik pochval učitelů. To nebylo dobré. O to horší ho totiž měla čekat přestávka. Rozšlápli mu brýle, zlomili nos a obrali ho o svačinu.
Doma to nebylo lepší. Nejdřív mu vynadala matka. Za rozbité brýle a zakrvácené tričko schytal spršku nadávek. Umlčela ji až otcova facka.
Otec vypadal téměř směšně. Mezi skvrnami špíny nebyla vidět původní barva jeho tílka. Byl značně přiopilý a na hlavě mu poskakoval ten směšný účes. Znechucené „Budižkničemu!” následovala další facka. Na tváři cítil štípající otisk ruky. Odešel. Dlouho jen ležel na posteli.
Jako by se v něm něco zlomilo.

Všichni za sebou měli náročný den.
Rozhovory s pozůstalými nebyly nikdy snadné. JJ se cítila, jako by v rukou odnosila metrák cihel.
Bylo už pozdě. Bohatě osvětlená ulice hluboko pod ní jí dodala trochu klidu. Byla vděčná za pokoj ve vysokém patře. Cítila se bezpečněji, než v přízemních apartmánech.
Podívala se do zrcadla. Z profilu pořád nebylo nic znát. Vzdychla. Nebude to moct tajit věčně. Chtěla to Willovi říct o Vánocích, ale teď nevěděla, jestli je vůbec budou moci strávit spolu. Nemůže sedět u krocana, když venku pobíhá taková zrůda.
Schoulila se pod peřinu. Doufala, že se alespoň trochu prospí.