DMD č. 3. pro 3. 4. 2021. Téma: Rozkaz zněl jasně

Taneční půlkrok. Narovnat paži. První z chlapů, co se hnali za dívkou - spíš holčičkou - naběhl na čepel až ke zvonci. Dvojí otočení ramen. Čepel vyklouzla z jednoho a zajela do druhého. Dokončit triangl. Poslední promáchl sotva o tři couly a druhý sjel z čepele. Ta opsala skoro plný kruh a zasekla se třetímu mezi oči.
Přibíhá táborová stráž.
"Co to děláte?"
"Rozkaz zněl jasně! Češi jsou poddaní jeho veličenstva císaře a jako takoví mají právo na ochranu říšské šlechty!"
Profous pohlédl na otrhaného jižana s orlicí na kabátci a černožlutým chocholem na klobouku a raději jen obrátil oči v sloup.

Zahájení florbalového zápasu mezi zajíci a medojedy muselo být o dvacet minut odloženo. Do brány týmu zajíců totiž nečekaně nastoupil brankář z kočičí reprezentace.
„Něco takového pravidla nedovolují,“ vysvětlil rozhodčí. „A z florbalového mistrovství se nesmí stát Kocourkov.“

Trenér týmu o výměně hráčů očividně dopředu nevěděl. „Nechápu, co se stalo. Nezdálo se mi, že by měl náš brankář nějaké zaječí úmysly,“ divil se.

Hráče objevili až na tribunách, odkud se chystal důležité utkání pozorovat. Teprve tehdy se celá záležitost vyjasnila.
„Trenér mi řekl, že musím bránu pořádně hlídat,“ popsal florbalista svou motivaci. „Že prý do ní nesmí proklouznout ani myš.“

„Co má znamenat tohle?“ rozzuřil se generál Grievous, když křižníkem náhle otřásly první střely ze stíhaček prorepublikových partyzánů. „Tohle má být splněný rozkaz?!“
„Nerozumím vám, pane,“ hájil se droidí důstojník. „Říkal jste, že máme soustavu vyčistit. A jak můžete vidět, všechny asteroidy a vesmírné smetí jsme odklidili a zlikvidovali.“
Grievous vztekle zavrčel a otočil se k ostatním droidům na můstku. „Chytněte toho idiota a udělejte z něj sekanou!“
Droidi se po sobě nechápavě dívali, ale ani jeden se k ničemu neměl.
„Tak na co čekáte?!“
„Omlouvám se pane,“ osmělil se nakonec jeden, „ale žádný z nás není neprogramován na vaření.“

Anděla zvedá telefon, "Andělo, jak to, že jsi mi to neuložila do systému? Takhle si představuješ práci? Posílala jsem ti to jasně do mailu!". Anděla zmateně projíždí veškeré relevantní zprávy, než se doberou té dva týdny staré, kde je psáno "prosím tisk", a nic více. Pokusy o obhajobu zcela smeteny ze stolu s poznámkou, ať dělá lépe svojí práci a plní úkoly.

...

Již dříve:

"Představ si to, Petře, Anděla mi to zase blbě uložila, já už nevím co s ní." Prohlásí teatrálně v kanceláři nezúčastněného kolegy.

"No, víš ty co, řekla jsi jí, jak to chceš?" ptá se on.

"Ne."

Rozkaz zněl jasně. Vrať se do porodu. Prosím. Slíbil jí to, bezstarostně.

Rozkaz zněl jasně. Všichni poslouchají vedoucího výpravy. Ten má nejvíc zkušeností.

Rozkaz zněl jasně. Neexistuje se opozdit. Meteorologické podmínky jsou nepředvídatelné. Nezdržovat se. Bouře nesymbolizuje krásu přírody, ale smrt.

Rozkaz zněl jasně. Nepokračovat v expedici, pokud ztrácím síly. Neriskovat. Vědět, kdy říct dost. Nemám na to. Chci zpátky. Sbohem, vrchole.

Rozkaz zněl jasně. Nepomáhat klopýtajícímu. Každý sám za sebe. Zde ideály tří mušketýrů neplatí.

Rozkaz zněl jasně. Nevracet se pro opozdilce. Za žádnou cenu.

Rozkaz zněl jasně, řekla hora.

A oni ho porušili, přece šli, a všichni zemřeli.

Rojvol Raddle, už téměř dvacet let všudypřítomný i neviditelný, sbíral spojence různými způsoby. Například dopomohl k ministerskému křeslu jinému, aby se bez odporu chopil vlády, až si to bude přát. Abraxas Malfoy se ovšem k odchodu neměl.
„Přesvědč otce, ať se umoudří.“
Nebyl to tak docela rozkaz a vyložit si ho šlo různě. Lucius si byl ale jistý, že chápe dokonale. Za pěti slovy slyšel příslib politického vlivu, který mu otec odpíral.
„Otrávil jsem ho,“ oznámil švagrovi a snažil se znít, jako by o nic nešlo. Raddle se rozesmál. Nadějný mladý travič ztuhnul. Neměl snad...?! Bylo to přece úplně jasné!

Přes cestu ležely na červeno natřené kmeny.
Varování.
Erik stál na té povolené straně a kopal špičkou tenisky do země. Vábily ho dálky. Ještě před pár lety se těšil, že až bude starší, vyrazí na jih.
Teď bylo po všech plánech.
Zakázané území lákalo. Přiblížil se mu na dosah, zhluboka se nadechl... a překročil hranici.
Pak rychle skočil zpátky, nebyl přece blázen.
Když mu do druhého dne nenarostla další hlava, pochlubil se kamarádům.
Večer ho doma čekala pěkná bouřka. A, přes jeho sedmnáct let, pěkných pár na zadek.
„Pravidla... znáš! Za... kmeny... ani... krok!“
Nic naplat. Maminky se musí poslouchat.

Už když jsme nastupovali do kurzu, byli jsme upozorněni na skutečnost, že jednotka Provoz tramvají je taková polovojenská organizace, kde do jisté míry operujete samostatně v rámci dané předpisové soustavy a selského rozumu, na druhou stranu jste ovšem povinni za všech okolností uposlechnout rozkazu nadřízeného, jakkoli se vám jeho pokyn jeví nepředpisově či snad dokonce zhovadile.
„Čili v praxi to vypadá tak, že dispečer rozhodne, abyste navzdory agresivnímu cestujícímu pokračovali v jízdě, on vám na další zastávce rozbije dveře kabiny, dá vám pěstí, ale vy marodíte za sto procent a ještě od podniku dostanete kompenzaci. A to se přece vyplatí!“

Byl plný očekávání. Nenáviděl Římany, ještě víc, když mu matka vmetla do tváře pravdu. A Lidová fronta Judeje… nebo Judejská lidová fronta? Dali mu příležitost.

Revoluční! Napsat uzurpátorům do očí bijící vzkaz: Jděte domů! Mohlo to být lepší? Rozplýval se, když červená písmena zasvítila do tmy.

Pak se objevil ten Říman. Ucho měl vytahané, jak musel skloňovat příšerné latinské patvary, ale velitele uspokojil. Potrestal ho originálně: Opsat stokrát!

Ne, že by se s chlapíky na stráži nepokusil smlouvat. Vrčeli, ale sehnali dokonce žebřík. Funěl, když dopisoval poslední větu. Ale rozkaz zněl jasně. Graffiti pokrylo celou zeď. To zajisté nikdo nepřehlédne!

Bylo po bitvě, CT-9919 seděl v kantýně jen ve společnosti svého generála a užíval si chvíli zaslouženého volna. Ani nejedl, odpočíval a na půl ucha poslouchal vyprávění mistra Jedi Dezmona Itaroo o událostech, které se odehrály dávno před jeho narozením.
Pípnutí v helmě už s podobnou okázalostí ignorovat nemohl, potvrdil příjem a dostal zprávu, ze které tak trochu mrazilo.
„Proveďte rozkaz 66.“
Takticky vzato nepřišel rozkaz v nejvhodnější chvíli, protože o posily si zavolat nemohl a ani neměl zbraň. Jenže zněl jasně a byl autorizovaný, a tak se natáhl pro hrnek s čajem a stal se mezi klonovými vojáky legendou.

"Co jsi to zase vyváděl, Starku? Můj rozkaz zněl jasně!"

Tony se opřel o zeď. "Slyšel jsem tě, Rogersi. Ale byl to hloupý nápad, tak jsem vymyslel lepší."

Tony málem nadskočil, když se k němu Steve přiblížil. Jejich tváře se téměř dotýkaly. "Takže takhle to chceš hrát?" zašeptal Steve. "Odmítáš poslouchat moje rozkazy?"

"Dokud budou stupidní, tak ano," vydechl Tony.

Takhle zblízka byly Steveovy oči velmi modré. K Tonyho překvapení se neurazil, nýbrž ušklíbl.

"Tak co tenhle rozkaz? Polib mě."

"Cože?!"

"Polib mě - jestli si na to troufneš."

Tony polkl nasucho - a na rozdíl od minule tentokrát svého kapitána poslechl.

- Pištík môj, predseda sem zasik mieri. Dobrýho zdravia, predseda. A čože nového nám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem. Ja vám donesiem. Prečo ovce nestriháte, prečo žinčicu nevaríte? Kde sa oštiepke?
- Jáj, predseda, tri veci po nás chcete a my sme tu len dvaja. Jednu si vyberte.
- Výhovorky, výhovorky. Ale dobre. Keď sa zajtra vrátim, ani jednu neostrihanú ovcu tu nechcem vidieť. A teraz idem. Majte sa.
- Jarík môj, čo budeme teraz robiť? Hádam nechceš ovce strihať?
- Pištík môj, vari si nepočúval? Neostrihané ovce vidieť nechce. Na výlet k moru ich pošleme, a ani jednu tu predseda neuvidí.

Smetl všechny zlomky banánových listů zpátky na stůl. V konečcích prstů ho svrběla magie, ale vedoucí měla pravdu, nebyl by to dobrý nápad. Pokud… pokud by nepoužil prostředníka! Z místnosti vyběhl ozlomkrk.
Zpátky se plížil a tvářil se provinile. Zpod pláště vytáhl malé kulaté akvárium, kterému klepal na sklo tak dlouho, než zlatá rybka s dlouhými šedivými licousy ospale otevřela jedno oko.
Odkašlal si a spustil: “Zlatá rybko, slyš má slova…”
“Zkrať to,” zabublala rybka, “chci spát!”
“Uveď ten zmatek do původního stavu,” ukázal na hromádku na stole.
Rybka pokrčila ploutví a v místnosti se rázem tísnilo sedm vzrostlých banánovníků.

„A nyní přišel čas na první novomanželský polibek.“
Vnitřnosti se mu kroutily znechucením, zatímco upíral pohled na ni. Mohli se shodnout na tom, že mezi nimi nic nebude, ale neměnilo to nic na tom, že z celé situace mu bylo zle.
„Můžete políbit nevěstu,“ zaznělo o něco důrazněji, když byla prodleva už delší.
Opanoval svůj výraz, aby nedal najevo skutečné pocity a sklonil se, aby spojil svoje rty s jejími. Bylo to špatně, špatně, špatně! Splnil si povinnost, která ho čekala od třinácti, kdy ho s ní zasnoubili, otce tím potěšil a sám sebe zradil, ale koho to nakonec zajímalo…

Občas Azirafalovi ten jeho Nevýslovný plán záviděl. Jistě, nebylo to vždycky jednoduché, ale když už se něco podělalo, mohl prostě říct, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné a šmytec. To jeho nadřízení, třebaže tupí a zaseklí ve středověku, co se týče víceméně všeho, byli ve svých požadavcích vždy velmi explicitní. Mam, pokoušej, přiveď na scestí, jednu, dvě, tisíce duší žeň do věčně hladového chřtánu pekel.
Chtělo to pár tisíc let a jeden nezdařený Armageddon, aby si uvědomil, že už nepatří k jedněm ani druhým. Že stojí opodál a má možnost volby.
Svobodná vůle mátla, komplikovala, někdy bolela. Ale neměnil by. Nikdy.