Mafuyu vzpomínal na jejich první vystoupení.
Jak křečovitě svíral Yukiho kytaru. Obličeje diváků, rozpité v barevné šmouhy a před očima (v mysli, v srdci, v duši) jen toho, komu byla tahle píseň věnovaná. Kdo ji nikdy neuslyší.
Jak se nadechl a… Zpíval. Křičel. Plakal. Emoce, které jej dlouho dusily, zformované do slov a konečně, konečně venku. Zármutek. Láska. Vztek. Bolest.
Neskutečné vyčerpání a ještě větší úleva.
(A možná trošičku naděje.)
Tentokrát to bylo jiné. Cítil se lehce. Haruki a Akihiko se zvesela usmívali. Uenoyamův úsměv byl drobný a Mafuyu věděl, že jen pro něj.
Nebyl sám.
Nebyl ztracen.
Byl šťastný.
