Budeč: Viktorka

„Ty nemáš nic jiného?“
Šimon tahá z koše černý trika a sukně. Strpím jeho řeči, protože rád žehlí.
„Hadry jak pro čarodějnici,“ mumlá.
„Jak případné,“ podotkne brácha.
„Blažková nosí tepláky, ale má nejkrásnější zahradu ve vsi,“ hájím se. „A Jája chodí v černejch legínách. Chlapům se líbí.“
„Mně ne,“ prohlásí brácha a Šimon jednohlasně.
„Normálním chlapům,“ popíchnu je.

Při příští návštěvě mi Šimon věnoval šaty. Žlutý a krajkový.
Visely ve skříni, dokud jsem si je jednou nenatáhla, že půjdu na zahradu pro petržel.
Josef na mě koukal jak na svatej obrázek.
Nevěřím, že šaty dělají člověka.
Ale něco rozhodně dělají.

Růže mám nejradši šípkový. U horního plůtku nám roste pár keřů.
Chystám večeři a koukám oknem do zahrady na Josefa, kterej opatrně setřásá růžový kvítky do čepice. Roztržitě uvažuju, proč to dělá. Že by chtěl přilepšit králíkům?
Brácha se Šimonem dorazí z výletu až se soumrakem, utahaný a zpocený.
„Vezmu si čistý ručník, můžu?“ hrne se Šimon do naší ložnice.
Na prahu okouzleně zavzdychá.
Koukneme mu s bráchou přes rameno.
Postel oblečená do růžovejch plátků vypadá jako ze snu.
Brácha obrátí oči v sloup.
„Ty máš teda nápady, člověče,“ prohodí k Josefovi.
Pak popadne misku a odhodlaně vyrazí do tmy.

O dětech debatovali kluci od dubna 2013, kdy do toho šla Francie. Čtyřletá Nia přibyla do rodiny hned potom, co se ledy prolomily u nás. Nejroztomilejší dítě na světě.
Nejedna rozhádaná rodina se smíří přes vnoučata. Ale u Šimonovejch rodičů to byl opravdu zázrak. Patřili mezi zarputilé odpůrce adopcí tohohle typu.
Dokud se čirou náhodou nesrazili s klukama a malou ve Stromovce.
Koukali na sebe beze slova. Pak Nia z nějakýho důvodu chytila Šimonovu mámu za ruku a držela ji jako klíště.
Myslím, že v tu chvíli sevřela do něžnejch klepýtek i její srdce.
Zbytek uzdravil čas a dobrá vůle.

Jsem malá, maličká, uvězněná ve kře černýho ledu, kolem kterýho se horce vzdouvá zuřivost.
Vzpomínky mě opouštějí. Vědomí zvolna vychládá.
Zapomínám listí a kamení, vůni posečený louky v pravý poledne.
Zbytek paměti mě přivazuje k jménům kopců, kotev země, vlajkových stožárů kraje.
Strážná hora, Havraní vrch, Kamenná hůra.
Nejsem sama sebou, jsem pomstou, horkým plamenem mrazivý nenávisti.
Vlhošť, Ostrý, Hájenec, Mlýn.
Zapomínám ryby a ptáky. Zapomínám tváře svejch milovanejch.
Za černým ledem plavou lidský oči.
V konečcích mejch prstů se sbírá vražednej oheň.
Oči jsou bezbranný, udivený.
Neznámý.
Až oheň vzplane, vyhasnou navždy.
V posledním okamžiku je poznám.
Patřily Šimonovi.

V letní podvečer vyšlapeme na Strážnou horu, vylezeme na rozhlednu a koukáme, jak se slunce ukládá mezi kuželovitý kopce Středohoří.
Obloha je nejdřív modrá, pak zrůžoví a nad obzorem je tyrkysově zelená. Světlo se zvolna vytrácí, pomaloučku umírá pod našima nohama, aby se mohla narodit noc. Ta chvíle má v sobě tolik jímavý krásy, že se mi do očí tlačí slzy.
Otočím se na bráchu a Šimona, jestli je to taky tak bere, jenže oni už se do kraje nedívají.
Koukaj jeden na druhýho.
Tak je tam nechám a potichu se vytratím.
Nemusím být u všeho.
A vy taky ne.

Příjezd kluků ke mně na chalupu připomíná nacvičené drama.

Šimon: Ahoj, pesové! (drbe Big a Bena za ušima) Kdepak máme sestry Bennetovy?
Kočky se k němu sbíhají ze všech stran.

Brácha: Nech ta zvířata na pokoji!

Šimon: usedá do křesla, obležen chlupatými tvory.

Brácha: Jako bych mluvil do větru! Celou noc budeš kašlat!

Šimon: To se nedá nic dělat. (pateticky) Láska bez utrpení jest ničím!

Brácha: (zvedá oči v sloup): Doufám, že sis vzal aspoň prášek. Jinak se vůbec
nevyspíme.

Šimon: (nevinně) Ty chceš dneska v noci spát?

Brácha: Ty chceš dneska v noci kašlat?

Šimon: Vzal jsem si prášek.

Na činčání jsem nikdy nebyla. Budečskej hábit, co jsem nosila osm let, mi úplně vyhovoval.
V Praze jsem ovšem v hábitu chodit nemohla. Jednou jsem slyšela holky na sesterně, jak si o mně vykládaj, že se neumím pořádně oblíknout ani namalovat. Což je teda nespravedlivý, protože namalovat se umím. Jenomže se pak bojím sama sebe.
Pak mi Šimon, bráchův kluk, vyprávěl, že jsou na netu stránky, kam ženský posílaj fotky těch špatně oblečenejch a dělaj si z nich srandu.
Tomu jsem nevěřila, ale stejně mě to vyděsilo.
„Bojí se pekla, které nikdy neviděla,“ kroutil hlavou brácha. „Táta by měl radost.“