Budeč

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

V prvním dubnovém tématu navštívila jedna vesnická čarodějka kurník. A mně se zpoza hřadů nečekaně vynořil příběh o vychýlení rovnováhy.
Obsahuje jisté množství nepříjemných scén a nějakou tu smrt, ale všechno v míře, která tak nějak patří k životu (obzvlášť, když jste vesnická čarodějka někdy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století).

K přečtení zde.

Bořek odtrhne oči od mihotání nočních světel na Vltavě.
„Je to vždycky takové?“ zeptá se tiše.
Evžen se smutně pousměje a chlapec náhle nevidí tátu, ale unaveného vědoucího mága, jemuž se do každé vrásky vryla hořká zkušenost.
„Vždycky ne, jenže jeden nikdy neví. Však viděls, i úplně jednoduchá věc jako prodat kámen se může zvrtnout.“
„Kdyby nešlo zrovna o truchlící kámen, tak se třeba nic nestalo.“
Evžen potřese hlavou: „Ametyst za nic nemůže. Kameny nikdy samy od sebe neubližují, jen si žijí svým životem. Všechno dobré, zlé nebo nebezpečné do nich vkládají lidi.“
Bořek chápavě přikývne. Vždycky to bude takové.

Narodil jsem se v letní kolonii a máma mi ukázala, kde všude se může zimovat a letnit. Chytil jsem se party vrstevníků a jednou jsem lidem vlétli do domu. Než jsme se vymotali zpátky ven, nechali jsme všude... divný kmín, hihi.
S partou jsme se po zimě rozlétli.
Když jsem přiletěl do letoviska, strom už tam nebyl. Zůstal jen pařez. Zkusil jsem trefit na jiné. Místo do rotundy jsem vlétl portálem do budečské školy.
Tam se mi líbilo!
Spousta spokojených netopýrů.
Knihovna plná pavouků.
Pak jsem našel díru do štramákovy voliéry a volnou pěknou netopýří budku.
... a zbytek už znáte.

Kaček úpěnlivě spíná ruce: „Odpusťte, nestihl jsem chlapci zabránit, aby tam skočil za vámi, byl příliš rychlý. Naštěstí jste dokázal situaci zvládnout. Opravdu obdivuji vaše schopnosti.“
Evžen sebere ztišený kámen a s úsměvem ho předá Bořkovi: „Naopak. Nebýt syna, nejspíš bych to nedokázal.“
Bořek se nadme pýchou.
„Vypadá to, že ametyst je neslučitelný s každým zvlášť, ale oba dohromady máme přesně to, co potřeboval.“
„Zvláštní,“ žasne Kaček. „Patrně síla pokrevního pouta způsobila, že dvě osoby začal považovat za jednu. Jenže… jeho cena teď výrazně klesla.“
„Rozmyslel jsem si to, už ho nechci prodat. Společně pro něj najdeme nějaké dobré využití.“

Ostré hrany ametystu řežou. Pulsují ledovým hněvem, bodají výčitkami. Rozjitřený kámen odmítá smíření, rafá jako vzteklé zvíře.
Nezbývá než ho zkrotit.
Evžen se opře o svého věrného spojence, odhodlanost granátu jiskřivě křísne o neústupnost ametystu. Svírá a nepovolí, nedbá výtrysků temné energie, vůlí tvrdší než kámen nutí k pokoře.
Vtom s palčivým zášlehem bolesti křupne dříve zlomená a jen halabala pospravovaná kost levé ruky.
Evžen zakolísá, ztrácí sílu. Kouzlo se bortí.
Bořek nevydrží přihlížet.
Vskočí do kruhu, instinktivně stiskne zraněné předloktí.
Evžen ucukne, avšak vzápětí pomoc přijme, napojí se na chlapcovu magii. Síly obou čarodějů se spojí v jediný proud.

První vlna síly se převalí, průzračná a purpurově jiskřivá, opojně sladká, hebká a omamná jako doušek těžkého vína. Láká oblouzené smysly do zdánlivě hedvábné temnoty, odplavuje myšlenky, utlumuje čarodějné schopnosti, zahlcuje vědomí.
Klamně hladkým magickým vírem nepozorovaně prosáknou černé kapky jedu, hořknou na jazyku, zákeřně vnikají do žil, ochromující trpkost se rozlévá celým tělem. Shluky oblaků těžkých jak olovo nutí nořit se stále hlouběji do nekonečného moře beznaděje, odkud není návratu.
Těžký příkrov načas rozežene provoněný dotek slunce. Drobná kotva šalvějových čar, křehká hráz mezi rozumem a šílenstvím, tenounký nejistý chodníček zpátky k sobě.
Evžen se vzchopí.
Ametyst vyzývavě zazáří.

Jakubíček padá k zemi. Ostré zuby potrhaly kůži těla i látku šatů na cáry. Krev teče pomalu.
Čarodějka vykročí. Její kroky se rozléhají tichem, které na návsi panuje.
Snaží se našlapovat lehce, skrz tenkou podešev cítí každý kamínek, každou nerovnost. Boty si šila sama. Do jejich kůže už se toho vepsalo hodně. Studená ranní rosa a ostré trny ostružiní, blátivá ornice a čerstvá kravská mrva. Teď je poznamená Jakubíčkova krev.
Když pokleká vedle mrtvého těla, cítí čarodějka v zádech pohledy. Ví, že jsou plné strachu a odporu. Nesoustředí se na ně. Zatlačí mrtvému oči a odříká modlitbu. Pokoj jeho duši.

Bořek odsune dřevěného medvěda, dvě vrány a psa, aby je neshodil.
Neodvažuje se rozsvítit. Názvy na lahvičkách pracně luští v odrazu paprsku z pouliční lampy.
Sladký spánek… Lehká svěžest… Touha a vášeň… tss… kdo tohle u Želmíra vymýšlí? Jak má poznat, co v tom je? Á, lepší: Jasmín… Levandule… Hořký pomeranč… Šalvěj! Sláva!
Popadne lahvičku, ale zarazí se. Nemůže ten olej přece jen tak sebrat.
Překotně prohrabává kapsy. Objeví desetikorunu zabalenou do umatlaného papírku od bonbónu. Nechá ji na pultě. Olejíček asi stojí víc, ale jde o život, dal za něj všechny svoje peníze, a to se jistě taky počítá.

Bořek ucouvl, přišlápl utržený řemínek sandálu a už letěl. Letmo si stihl pomyslet, že na příští výpravu s tátou si nesmí zapomenout vzít tenisky. Vzápětí si uvědomil, že kamenné hrany, na které bolestivě dopadl, jsou schody ven.
Vmžiku se vyřítil nahoru, rychlejší než nápad, co mu bleskl hlavou.
Na ztichlé ulici před sousedním zavřeným obchůdkem popadá dech a snaží se ztlumit srdce v krku.
Nevybavuje si, že výlohu zaznamenal, když odpoledne procházeli okolo, ale jestli ho zrak nešálí, tak si všiml správně. Prosklenými dveřmi rozeznává na pultě stojánek s aromatickými oleji.
Obezřetně se rozhlédne a zaškrábáním drápkem na zámek odemkne.

Evžen se tiše radí s Kačkem.
Velenínský využije příležitosti. Jemně, aby cinknutím neupoutal pozornost, sbírá zlaté mince a méně nápadné šperky. Vkládá si je do kapes. Největší hromádka je tamhle pod polámanou sochou zloděje. Dychtivě shrábne plnou hrst.
Vtom se vymrští ruka.
Dlouhé ocelové prsty sevřou hrdlo, tisknou a rdousí, vyhřezávají cáry masa, krev prýští, než utichne chroptění strašlivého smrtelného zápasu, z dlaně figuríny se s pleskáním řinou rozdrcené kosti. Hlava odpadne od těla.
Na odhaleném zápěstí mrtvého se zašklebí černé runy. Tvarem připomínají srdce. Stejné znaky měla i Elvíra.
Šokovaný Evžen se automaticky ohlédne po synovi.
Bořek tam není.

Hluboko v budečských sklepeních leží kniha, kterou nemá nikdo dovoleno číst. Vypadá skromně, je vázaná jen v plátně, nemá ozdobné kování. Skrývá se v ní však netušená síla.
Přečtení každé kapitoly vám něco dá.
Moudrost.
Lásku.
Štěstí.
Zdraví.
Jenže když začnete číst, nedokážete přestat. Puzení obracet stránku za stránkou je příliš silné.
Toho, kdo přečte třináctou kapitolu, postihne neštěstí. Šílenství. Smrt. Apokalypsa.
Jenže za kapitolou třináctou je ještě jedna. Nikdo neví, co se stane po jejím přečtení.
Knihu lze číst jen list po listu a čtrnáctou kapitolu ještě nikdo nečetl.
Existuje si na konci knihy jen tak, sama pro sebe.

Z roztrženého pytle se řine změť smotaných řetízků, vzájemně zaklesnutých náramků a náušnic, rozkutálených drahokamů, zlatých mincí i lesklých plíšků z muzea. Mihotání fialových pablesků řeže do očí.
„Potěš Libuše,“ vzdychne Evžen a obrátí se na Kačka: „Máte tu šalvěj? A sůl?“
„Sůl mám. Šalvěj ne, omlouvám se.“
„Proč to takhle divně svítí?“ vyhrkne Bořek zvědavě.
„Kontaminace,“ zavrčí Velenínský.
„Ametyst začal ovlivňovat ostatní kameny,“ dodá Evžen. „Nejdřív je musíme dostat z jeho dosahu, jinak tu vypukne hotové peklo. To bude samo o sobě fuška. Hlavně se ničeho nedotýkejte ani rukou ani magií.“
Sebere dřevěnou katovskou sekeru. Zkusmo odhrne první hrst.

„Základem všeho je úcta,“ říká čarodějka. Mluví tiše, ale v tichu návsi se její hlas nese. „Úctu si zaslouží ten, kdo je ti roven i ten, ke komu vzhlížíš. Ale zaslouží si ji i ten, kdo vzhlíží k tobě. Každý živý tvor.“
Pozorný divák by si všiml tří obláčků prachu, které se přesouvají od čarodějky k Jakubíčkovi.
„Jenže tys na to zapomněl. Zapomněl jsi na úctu, na ohledy, ke kterým tě vedli už jako dítě. Zahleděl ses sám do sebe. Sebe postavil nejvýš. Teď budeš platit.“
Čarodějka zavírá oči.
Jakubíček křičí bolestí. Ze hřbetu levé ruky mu začíná téct krev.