DMD Bonus č. 2 pro 6. 4. 2013.

"Už je tady zas! Ta Levandule si prostě nedá pokoj!", zoufal si Ron.

"Copak se..."
"...děje?"

"Celý den mě pronásleduje se spoustou růžových věcí a nutí mě si s ní šišlat v koutě. Pomozte mi!" obrátil se se zoufalým zakvílením na Dvojčata.

"No,..."
"...můžeme ti..."
"...proti ní..."
"...něco dát,..."
"...ale nejsme si jistý..."
"...že s tebou..."
"...pak ještě bude..."
"...někdy mluvit."

"Ano?"

"Máme tady..."
"...takový..."
"...kouzlo,..."
"...který ti..."
"...přilepí ruce..."
"...k vybrané dívce."
"Nehoda..."

Ron zbledl, když si představil ty následky. "A nemáte nějaký, které by přilepilo JI k jinýmu klukovi?"

"Brácho,..."
"...víš..."
"...že ty máš..."
"...někdy docela..."
"...dobrý nápady?"

Zažil podivný pocit neskutečna, a najednou stál na tvrdé kamenné dlažbě. Smysly se mu okamžitě zahltily množstvím cizích vjemů.
Byla noc, na nebi svítily dva měsíce, a on stál na náměstí obklopeném majestátními budovami se sloupy z mramoru. Všude kolem něj zářila světla, a prostor byl plný lidí v nezvyklém, divoce barevném, oblečení.
Muži na sobě měli dlouhé splývavé hábity halící je až ke krku a ženy široké sukně. Ovšem všechny byly od pasu nahoru odhalené a ňadra jim podpíraly jakési šerpy.
Šok pomalu začal odeznívat, hlavou mu běžely zmatené myšlenky. Pak se podíval dolů a spatřil svá ňadra.

"Fuck."

Harry stiskl násadu svého kulového blesku a vznesl se ještě kousek výš. Bylo krásné počasí, ideální pro famfrpálový trénink. Najednou se k Harrymu donesl hlas Cormaca McLaggena.“ Když nalétáváš z leva, tak drž camrál vpravo a pak…“
Harry pohlédl pod sebe, nebelvírský brankář poučoval střelkyni Demelzu jak má hrát. Harry zaklel a spustil se dolů. „McLagenne, okamžitě se vrať na své místo. Já jsem tady kapitán, rozumíš? Udílení povelů nech na mě. Přestaň ostatní poučovat a mazej k brankám, jinak tě prokleju… nebo požádám Ginny, aby na tebe použila tu svou netopýři kletbu.“
Mclaggen otevřel pusu k další poznámce…
„Ginny…!“

Epický souboj vůlí.
Vidět ty sladké úsměvy Rada evropských alfů, se staženými ocasy by zacouvala do koutku a ani nedutala.
Napoleon by dobrovolně hupnul do loďky a odpádloval na Elbu… a Machiavelli pověsil řemeslo na hřebík.
Veronique i Pilar měly obě nezkrotný temperament, tvrdou hlavu, celoživotní zkušenosti v manipulaci s lidmi... a momentálně byly ve svém živlu.
Irena měla pocit, že kdyby se mezi ně vložila, pohladí ji po hlavičce a šoupnou jí pod nos další katalog, ať nezlobí.
Byla vděčná za jejich pomoc i rady, ale vysvětlit jim, že hlavní slovo by měla mít nevěsta bude nejspíš trochu problém.

Zasmála se.
---
Král: "Honzo, rozesmáls princeznu, proto splním, co jsem slíbil. Podrobnosti nechám na našem právníkovi."
Advokát: "Pojďme rovnou k věci, pane Jane. Dle smluvních podmínek máte dostat půlku království a princeznu za ženu."
Honza: "Smlouvy mají být splněny"
Advokát: "Zajisté mluvíte o § 3 odst.2 písm.d) občanského zákoníku, ale tato interpretace vyvolává řadu otázek. Předně, z které půlky království se bude platit svatba?"
"Dále, jednalo se o ústní slib, ale pro darování zámku a ostatních nemovitostí vyžaduje § 2057 občanského zákoníku smlouvu v písemné formě..."
(...)
---(po 5 vyčerpávajících hodinách)---
Honza: (podepisuje vzdání se všech nároků na království a princeznu).

Azirafal se spokojeně culil u svého kakaa, s novinami před nosem a nohama na stole. Věděl, že sázet se s Crowleym by neměl, ale vyhrál? Vyhrál. Byl to závazek, kterému ani černokřídlý nemohl uniknout.
Crowley se znechuceně s prachovkou v ruce zastavil u koupelny. Právě vycídil celý Azirafalův byt a ještě mu zbývalo uvařit večeři... V koupelně se pářila horká voda z vany, lákající k nepovolenému odpočinku po vší té odporné námaze a práci.
Anděl nemohl z kuchyně nic vidět. Pitomá dohoda...
O chvíli později se z koupelny ozval ušidrásající výkřik.
"Promiň - posvěcený bojler," usmál se Azirafal vědoucně za novinami.

Když slunce začalo svým světlem zalévat kraj, byl již Helmaegor ve stáji a kontroloval své svěřence. Pohladil hebkou srst několika koní, kteří jej zdravili tichým ržáním. Spokojeně zkontroloval, že pacholek už rozdal krmení. A otočil se na svého oblíbence.
Hladil po nose Asfalotha a vzpomínal, jak si vždy přál žít životy svých poddaných, kteří nemuseli rozhodovat o osudu všech. Splnilo se mu to, z bitvy odjel v přestrojení (jeho smrt by nic nezměnila) a Elrond jej pověřil správou stájí ve svém domě. Půlelf právě vešel.
„Dobré ráno, lorde Elronde, dnes jste si přivstal,“ řekl přehnaně uctivě.
Elrond se jen usmál.

"Hele, já fakt nevím, jestli je to dobrý nápad."
Michelle se opatrně naklonila přes okraj útesu - právě tolik, aby viděla dolů, a ani o milimetr víc. A hned se zase stáhla zpátky. Pro jistotu.
Jistě, v téhle nové podobě měla křídla. Křídla technicky vzato znamenala let. Jenže pak tu jistou nezanedbatelnou roli hrála ta skoro nekonečná hloubka pod ní a ta jí pro změnu připadala jako celkem jasný pád.
Jim si okatě nahlas povzdechl.
"Víš co? Teď tu budu chvíli velet já."
A sotva to dořekl, popadl zaskočenou sfingu do drápů a jediným elegantním pohybem ji přehodil přes okraj útesu.

Zřícenina Křikava se nachází hned u vesnice Černívsko, na zalesněném kopci nad rybníkem.
Z hradu už mnoho nezbylo, jen obvodní hradby a několik zdí, které jsou porostlé všelijakými drobnými rostlinkami, a nádvoří ovládly borovice. Od jedné krajní zídky je pěkný výhled na rybník, kostelní věž na protějším břehu i na vesnici a louky kolem. Vládne tu klid.
Ale nejlepší je přijít sem na jaře, někdy v dubnu.
Tehdy tu kvetou podléšky, po celé zřícenině je jich jako naseto. Jenom tam, v okolním lese je nenajdete. Blankytné a půvabné, zvláštně oživují ten tichý kout.
Jako kousky nebe, které popadaly na zem.

"Prosím."
"Ne."
"No taaaak."
"Pořád ne."
"Prosíííím, prosííím, prosííím," skuhralo dál srdce.
"Ne," trval si na svém mozek. "Prostě ne."
"Ty jsi tak...tak zahořklý!" duplo srdce nožkou a pěstičkami mozku zahrozilo.
"A ty moc měkké," odvětil mozek se shovívavým úsměvem. "Víš, jak to dopadlo minule."
"To byla náhoda."
"A před tím..."
"Za to já nemůžu."
"Nemluvě o tom případu před třemi lety. Ne, ne. Vedení mám já," stál si na svém mozek, nedbaje úpěnlivých proseb srdce.
"Nemůžeš mě takhle odstřihnout! I lidé ví, že se má následovat srdce, ne mozek," špitlo srdce.
"Dobře, ale opravdu naposledy."
A srdce vyrazilo.

Všetci členovia skupiny pozerali priamo naňho. Nikomu sa nechcelo prehovoriť, ale slova sa nakoniec ujal Daryl.

„ Herschel, je potrebné aby sme spravili závažné rozhodnutie,“ spravil dramatickú odmlku a pozeral na ostaných.“ Nastal čas, aby si prevzal velenie v rámci našej skupiny.“

Hersch nebol prekvapený. Už dávnejšie si uvedomoval, že Rickov stav sa veľmi zhoršil. Vedel, že bude treba podniknúť kroky na záchranu týchto ľudí.
Chodci začali čoraz častejšie útočiť a oni boli príliš neorganizovaní, aby prežili ďaľších pár týždňov.

„ Je toto naozaj jediné možné riešenie?“spýtal sa.
„ Rick už stratil akýkoľvek možný kontakt s realitou,“smutne konštatoval Carl, Rickov syn.

"Všichni se tu mordují. Žádný pořádek není. Jeden aby se bál vyjít na ulici. Nebylo by to fajn, kdyby stát zaručil lidem bezpečnost a právo na život? Výměnou za trochu té suverenity," povzdechl si Hobbes.

"To je všechno hezké, ale co vlastnictví? Když nemám kam hlavu složit a do čeho se odít, k čemu ten život je? Taky by se mi líbilo víc svobody," namítl Locke.

"Svoboda je fajn. Rád bych dělal věci pro sebe i pro ostatní," dodal Rousseau.

Aktivista pozvedl trasparent. Pacta sunt servanda. I přesto jsou lidská práva mnohde luxusem.
Odpovědí mu byl kámen vhozený do obličeje.

„Od té chvíle používáme úsloví: Pacta sunt servanda…“ pokračoval profesor Binns ve výkladu.

„Rone!“ šeptla Hermiona důrazně.

Ron zvedl hlavu z lavice a rozespale na ni zamžoural.

„Už je konec?“

„Ne…“

„Tak proč mě budíš?“ zeptal se naštvaně.

„Měl by sis to poslechnout. Bude se ti to hodit k závěrečným testům. Navíc je to zajímavé…“

„Hermiono, Binns nikdy neřekl nic zajímavého, ani když mluví anglicky. Natož když mluví latinsky!“

A s tím si položil hlavu zpět na lavici a zavřel oči.

„Měli bychom Brumbálovi navrhnout, aby do tříd dějin čar a kouzel dal měkčí lavice. Nebo rovnou postele,“ zamumlal ještě.

Almost midnight, but lights are still on. Brace myself. Ring the bell.

Try to listen for footsteps, but cicadas scream loudly enough to wake the dead.

Finally, there’s a rustle. The door opens and despite sunglasses I must squint against the brightness.

Granddad huffs: “Look what the cat dragged in!” but he grabs me and pulls me inside. I’m kissed. Smiled at. I belong.

In my grief I pushed away everyone – except those who would not let go. And Genet, may he rest in peace, was the one who taught me to see how lucky I am to have them.

Stejně jako kdysi běhával s Létem, teď mohl běhat s kterýmkoli zvířetem, létat s ptáky, jako strom sát vláhu z hlubin země. Nikdy nezapomene na ten závratný pocit, když se poprvé vznesl nad koruny stromů, když se podíval z té výšky a mezi ním a útulným bezpečím pevné země byla jen nezměrná prázdná hloubka.
Tříoká vrána měla pravdu; nebude chodit, ale bude létat.
V takových chvílích si přestával uvědomovat vlastní zbytečné, zmrzačené nohy. Přestával ho děsit pohled na posledního zelenověštce, scvrklého staletého starce, vrostlého do obrovského staletého stromu. I vidina toho, že jednou možná bude stejně vypadat i on sám.