DMD č. 22. pro 22. 4. 2014. Téma: Více strýce

Malá holčička se držela Broga kolem krku a odmítala uvolnit své sevření.

"Ne, já ještě nechci dolů! Já si tě ještě dost neužila strejdo!?" pištěla přes matčiny důsledné požadavky.

"Víš safírku, teď už ano. Visíš na mě celý den co jsme přišli. Ale neboj, brzy se uvidíme." říkal Brogo a se smíchem uvolňoval křehké ručky.

Po důkladném rozloučení popadl Brogo svoje věci a pospíchal za Drokkim, který z domu vyrazil napřed.

"Byl to dobrý nápad slibovat té malé, že se brzo uvidíte?" zabručel Drokki, když ho kamarád dohnal.

"Přece ji nemůžu říct, že nevím jestli se vůbec někdy vrátím ne?"

Draco v obřadním hábitu, pod ním nahý, ležel na obřadním stole. Severus k němu pomalu přistoupil a vyhrnul mu hábit. Přejel dlaní po stehnu až k Dracovu anusu. Draco byl vyděšený.
"Draco, neměj strach, bude se ti to líbit, uvidíš."
Severus namočil prsty do lubrikantu, pomalu ho připravoval.
"Draco, roztáhni nožičky a pusť mě dovnitř."
Severus se chvěl touhou a pomalu do Draca vstoupil. Bylo to nádherné. Jak se v něm pohyboval. Oba cítili vzdouvání moci.
"Strýčku Severusi, strýčku..." Draco vyvrcholil.

Není to tak, že by neměla ráda bratra svého muže, jen...
Je to cestovatel a podivín. Téměř vždy se ukáže neohlášen, zazvoní na zvonek a nehne se, dokud ho nepozvete dál. Vždy na sobě má nějaký prapodivné nebo alespoň výstřední oblečení, s sebou nese dárky a spoustu bláznivých povídaček z cest. Děti jsou z jeho návštěv vždy nadšené a pokaždé, když jim dopoví nějakou z jeho četných historek, volají "Strýčku! Pověz nám něco dalšího co se ti přihodilo!", s rozzářenýma očima.
Děti by nejradši, kdyby u nich strýček byl napořád, zato ona by ho více jak dvakrát ročně určitě nesnesla.

Cítil se za to všechno podivným způsobem odpovědný. Vinný. Jako vždy. Cítil se tak od malička a zejména Cersei ho v tom stejně dlouho podporovala. Ale tentokrát už mu hořkost prolézala každou buňkou v těle a nezdálo se, že by někdy mohla zmizet.
Joffrey byl mrtvý. Neměl z toho radost, ale ani by toho nijak zvlášť nelitoval, nebýt následných událostí. Kdyby ho Joffrey nechal být, třeba by všechno bylo jinak. Třeba by teď po celých sedmi královstvích i svobodných městech neumírali trpaslíci a děti ve směšném honu na jeho hlavu. Jenže Joffrey si jeho přítomnost užíval, kdykoli ho mohl ponižovat.

Těžko se tomu věří, ale když si pan Vernon Dursley bral slečnu Petunii Evansovou, vážil jako kterýkoli jiný mladý muž jeho věku. Když ovšem okusil radosti a slasti manželství (anglická snídaně ráno, dobrý oběd v poledne a po práci teplá večeře), ručička na váze se posouvala. Jediný sport (sledování sousedů) neměl za následek snižování váhy, nýbrž osvalení strýcova krku. Každou prodanou vrtačku nahradil toast s marmeládou. A strýc Vernon jedl a kynul.

Na Pemberley přijela návštěva. Jane Darcyová byla štěstím bez sebe, že přijede děvče jejího věku a Lizzy se těšila na přítelkyni Charlottu.
Bohužel přibyl i neplánovaný host v podobě pana Collinse. Pan Darcy se tu novinku snažil přejít rozpačitým úsměvem, ale ve skutečnosti ho to ničilo.
Večer u krbu trávili v družném hovoru. Respektive strýček Collins ho trávil v družném hovoru o lady Catherine a krásách Rosingsu, všichni ostatní útrpně poslouchali.
Jane se po hodině přitočila k Elisabeth.
„Maminko, kdy už strýček odjede?“ zeptala se hlasitě.
Pan Collins utichl.
Už nikdy více se na Pemberley neukázal. K velké radosti všech.

"Drogo, koho pozveme na oslavu Frodových narozenin?"
"Můžeme se nějak vyhnout tomu, aby přijeli Bralovi s tím svým Peregrinem a Brandorádovi se Smělmírem?" zkusil Drogo Pytlík nadějně.
"Jsou to moji příbuzní! A ti chlapci jsou hodní, mají jenom taková telecí léta, však z toho vyrostou, neboj."
"Já ti nevím, Primule, posledně mi zmizely všechny sušené houby a mrkev ze zahrádky..."
Náhle se mezi ně vřítil malý Frodo s dřevěným mečíkem z klacku: "Strýčka Bilba! Strýčka Bilba!" Primule mu klacek vzala a vyhodila ho z okna.
"Hlavně, že tvoji příbuzní divní nejsou," vrhla po Drogovi skeptický pohled.
"Já. Chci. Strýčka. Bilba!!!"

Honza každé prázdniny trávil u svého strýce na venkově. Práce na statku nebyla zase tak špatná, ale to, že musel každý večer poslouchat strýcovy strašlivé historky, ho přivádělo k šílenství. Když za ním přišli rodiče s příslibem dovolené u moře, pokud si vylepší průměr, byl v sedmém nebi.
Celý zbytek pololetí se pilně učil a vylepšoval známky. Spravil si zeměpis a i matematika nebyla tak špatná. A tak když přišlo vysvědčení, bylo jasné, že dosáhnul požadavku svých rodičů. Doma ho však čekalo překvapení. Rodiče ho přijali se spokojeným úsměvem.
„Výborně, Honzíku. Hned zavoláme strýci, že jsi připraven na vaši dovolenou.“

Saskie si unaveně promnula oči. Četla už druhou nebo třetí dizertační práci na tohle téma. Informací bylo možná až příliš mnoho. Znovu zaostřila na rozečtený odstavec.
"...naproti tomu ve Francii, kde má tato metoda nejdelší tradici v Evropě, se ukazují problémy přílišné ochrany utajení. Vývoj statistiky případů řešených soudně za posledních deset let vidíme v tabulce. Ohledně vývoje staršího (za posledních padesát let) více viz. str. IC a násl."
Saskia založila rozečtenou stránku a otevřela fascikl z druhé strany - nikdy by nevěřila, že nějaká práce může mít sto stran příloh.
Strana IC se pyšnila barevnou a zcela nesrozumitelnou změtí čar.

Mladý výhonek vládnoucí dynastie se po otcově smrti ujal svého dědictví. Poslušné davy nejprve teatrálně oplakaly smrt původního vládce a poté neméně teatrálně jásaly nad tím, že se vládcův syn stal nejmocnějším a nejvýše postaveným mužem země.
Nový vládce si užíval svého postavení. Nikdo jeho nárok na vládu nezpochybňoval, přesto bylo třeba jeho postavení upevnit. Zejména strýc byl synovci velmi nápomocen.
Sotva třicetiletého vladaře však brzy začalo unavovat, jak na každém kroku o strýce zakopával. Strýc řídil ekonomiku i obranu. Synovec na strýčka narážel při každém rozhodnutí. Usoudil, že více strýce už nesnese.
A tak dal Kim Čong-un strýce popravit.

Nebýt strýce Centa, asi by to pro ně oba skončilo špatně. Vincent u něj ze začátku rád pracoval, ale časem ho práce v obchodě s obrazy přestala bavit. Tak ho strýc Cent vyhodil.
Theo bral svou práci zodpovědněji. Naštěstí pro oba. Z jednoho platu žil on i Vincent, kterému pravidelně posílal pár franků na obživu.
Ne, že by se mu to nesnažil vrátit. Na oplátku mu posílal své obrazy v naději, že se nějaký v galerii prodá. Nikdo ale jeho stylu nerozuměl, všem jeho obrazy přišly podivné.
A tak Theovi nezbývalo než svého bratra podporovat. Vždycky to dělal s láskou.

Calum složil dopis a zamyslel se.
Pokud to, co tvrdí Malcolm je pravda, tak mají o skutečný problém.
Kdyby tak žila Ceana... ta by už krále dokázala usměrnit.
Povzdechl si. Zkusí to sám. Snad švagra přesvědčí.
Bude to poprvé, co ho navštíví od sestřiny smrti. Vyhýbal se mu. Jakoby to, že neuvidí místo, kde zemřela, znamenalo, že je vlastně pořád naživu. Že spolu nemluví, protože není o čem, ne proto, že už nemůžou.
Nechtělo se mu tam.
Ale byl tam přece ten chlapec. Příliš dlouho ho neviděl. Určitě pořádně vyrostl.
Pojede.
Syn jeho sestry si zaslouží vídat svého strýce častěji.

Nedeľa ráno. Vstal som a prešiel k televízoru. Každý týždeň sa teším, ako ho ráno zapnem a budem sledovať.
Ale čo to? Jak to? Snáď nie. Ale áno. Pohľad na hodiny potvrdí moje podozrenie. Nestihol som.
Každý víkend televízia vysiela najprv Káčerovo a potom Rýchlu rotu. A ja som Káčerovo zmeškal. Po obrazovke sa preháňajú hlodavci. Nie sú síce zlí, ale na Káčerov nemajú. Zmeškal som synovcov, zmeškal Donalda a hlavne som zmeškal najlepšiu postavu – strýka Držgroša. Toho nikdy nie je dosť. Ja ho chcem viac, stále viac. A dnes som ho nestihol. Čo však budem robiť, keď seriál skončí?

Otřel pot z čela. Narovnal se, nadechl... a vstoupil.
Špalírem družiníků, kteří ho provázeli povzbudivými pohledy v dobře známých tvářích, až na nízké dřevěné pódium. Pohlédl panu Vavřinci zpříma do očí, než poklekl u jeho nohou.
"Přeji si být tvým vazalem," pronesl pečlivě, ač lehce rozechvěle.
Sepjal ruce před obličejem.
Pán uchopil jeho ruce do svých.
"Přijímám tě do své služby."
Nechal ho vstát, udělil mu symbolický polibek, daroval mu meč.
Provolávali mu slávu. Blahopřáli. Prý je celý otec.
Otec? Stěží. Díky staletí dlouhé tradici kmotrovské výchovy byl mnohem více podobný svému strýci. Ve tváři možná ne. V srdci ano.

Jak už bylo řečeno, když Hoplinka vyrostla, vzala si bratrance Benjamína a měli šest roztomilých králíčků.
Byli velice způsobní a vychovaní, ale když se rodinka stavila na zelné košťály u strejdy Petra, vždycky bylo rámusu, že si okolní zvířátka až uši zacpávala.
Petr s králíčky moc rád žertoval a vyprávěl jim strašidelné příběhy, z kterých tuhla krev v žilách.
"Tehdy váš dědeček nedbal na varování a odešel na čerstvý salát do zahrady pana Gregora. A kdopak ví, co se s ním stalo?"
"Paní Gregorová z něj udělala paštiku!" skandovali Hoplinčini králíčci, nadskakovali vzrušením a očka jim zářila. "Ještě, strýčku Petře!"