DMD č. 18. pro 18. 4. 2023. Téma: Poznávací znamení

Kruhy pod očima z důvodu poflakování se na párty, případně mnohahodinového sezení nad skripty. Spíše z toho druhého. Napovídají tomu i prsty umazané od zvýrazňovačů.
Fonendoskop kolem krku, ačkoli nepoznají chrůpky od vrzotů a šelest na srdci neuslyší ani v případě, že zkušený kardiolog ho díky hlasitosti pozná už od dveří.
Fotí se v jednorázovém sálovém oblečení, aby mohli za pět minut utéct do vedlejší místnosti a sednout si, protože se jim na operačním sále dělá špatně.
Jsou cyničtí. A s oblibou vypráví nechutné historky z nemocnice a očekávají, že se lidi kolem budou smát.
Jak je ulovit? Jednoduché. Kafe.

Procházel po perónu a hledal svůj kontakt. Tam! Spatřil, co hledal. Stará žena s kufříkem a ve klopě bílý karafiát - poznávací znamení. Přistoupil k ní a položil kufřík na zem vedle jejího. Chvíli stál, čekal. Potom sebral její kufřík a zmizel.
***
Tlustý Tony byl rudý vzteky: “Kolumbijci tvrdí, že zboží nikdy nedostali! Kde je, ty nemehlo? A kde jsi vzal ty peníze?”
“Říkám šéfe, předal jsem ho spojce. Nějaká babka, ale znamení měla! Přísahám!”
***
Baculatá Boženka byla rudá vzteky:” Co to je?! Měla jsi donést pletací přízi z dovozu! Peníze jsou pryč a já tu mám kufr prášku do pečiva!”

Z šatny pro personál vyšel v číšnickém úboru a zamířil do hlavního sálu. Zvolnil krok, a zklidnil dech. Před dvěma hodinami rychlé jízdy ve vypůjčeném BMW připlul miniponorkou na prázdnou pláž, kde měl po obědě relaxovat baron Lanimirc, a šokovaně zíral na zapadající slunce. Taková začátečnická chyba, zatracená časová pásma.

Vstoupil do sálu a oddychl si, když uviděl barona i celou společnost účastnící se banketu. Tu z baronových asistentek, nyní oblečených v honosných večerních šatech, se kterou se měl setkat dříve na pláži a která mu prozradí kód k baronovu trezoru, pozná podle ... a sakra, to bude ještě zajímavý večer.

„Tati, jdeme na hřiště!“ oznámila Dahlia, nečekala na odpověď a odběhla se sestřenkou. Lilly se u Dursleyových líbilo, především hračky, Barbie, s autem a domečkem, několik sad Lega. A žádní otravní bratři. Navíc kousek od domu hřiště s prolézačkami, skluzavkou a houpačkami.

Když je unavilo blbnutí na prolézačkách, seděly na houpačkách a klábosily.
„Opravdu se kouzelníci nijak neliší od mudlů?“
„Ptáš se už po páté,“ usmála se Lilly, „ne, nemají žádné zvláštní znamení, podle kterého bys je poznala.“
„Ale to holka na proti vypadá jako čarodějka,“ ukázala na zrzku, která se k nim blížila.
„Máš pravdu, to je Rose Weasleyová.“

„Miluji tě!" zvolal věrný lékař. Detektiv milující hru na smyčcové nástroje na něho zůstal hledět v údivu.
„Navždy tvůj," šeptal kapitán do špičatého ucha, a jeho důstojníkovi stekla po tváři slza.
Plavovlasý zmijozel si zálibně prohlížel vypracované svaly na hrudi nebelvírského chytače, načež ho rozverně pleskl po hýždích.
Meskalerský náčelník k sobě přitáhl greenhorna z dalekého Německa a společně se uložili k spánku a jiným aktivitám.
Anděl se probudil nahý vedle stejně nahého démona a nebyl si jist, co se včera večer dělo.

Znechuceně zavřela okno prohlížeče. Jména různá, charakter pořád stejný. Nijace prázdný. Svoje oblíbené postavy v povídkách nenacházela.

Na rozcestí se rozdělili a každý se rozjel vlastním směrem.
„Počkejte. Jaké je poznávací znamení?“ zeptala se Pepřenka
Adam nemusel dlouho přemýšlet: „Když něco najdeš, zahoukej jako sova“
„Která? Myslíš spíš jako puštík nebo jako kalous? Doufám, že ne jako sýček.“ tázal se Wensleydale.
Adam se zatvářil zmateně. Nebyl si jistý jaké zvuky vydávají jednotlivé sovy a už vůbec netušil jak houká sýček. „No prostě jako sova. Hú hú.“ řekl ještě jednou a rozhodil rukama.
„Hú hú,“ zahoukal Brian jako ukázková sova z animáku pro děti.
„To ale nebude slyšet. Měli bychom mít vysílačky,“ řekla Pepřenka.
„Smůla. Sova musí stačit.“

, „Ako budem vedieť, že si to ty?“
„Alethia! Nehnevaj ma!“ tvoje minivrásky prezrádzajú hru.
„Ale vážne! Ako?! Snáď nebudem čakať na ďalší spln!“
„Si horšia ako Malý Princ,“smiech už neskrývaš, „pre moju holubičku biele vranie pierko od zlého havrana!“
„Ako sa odvažuješ spojiť do jednej vety Malého Princa a holuby?!“ rozhorčená hodím po tebe vankúš. Oblapíš ma do náruče. ´
Svit splnu ma prebúdza. Na posteli biele pierko. Vojdeš, na tvári ti sídli úsmev.
„Thomas,“ bozkom mi zabrániš pokračovať.
„Beťárka! Poriadne si ich zmiatla tým zoznamom,“ preberáš obrazy. Vieš, ktoré sú pre teba. „Za chvíľu ťa kontrolujú, musím,“ nestačím protestovať.

Potkali se před domem. Judita do něj málem vrazila, jako by vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Divil se, že domů dorazila bez úhony.
„Omlouvám se,“ zasmála se. „Objevil jste se tu zničehonic!“
„Judito, vy jste pila?“
S hraným šokem si zakryla ústa rukou v rukavičce. „Tedy pane Volkonskij! Takové obvinění!“
Zakroutil hlavou a odemkl jí domovní dveře. Chichotajíc se vplula do atria.
„Přijďte někdy na čaj, ano?“ zavolala na něj a nečekala na odpověď. Odtančila do svých pokojů.
Bylo na ní něco… Aha. Vsadil by vlastní boty na to, že slečna Sternová je zamilovaná. Poznávací znamení: delirická náměsíčnost.

"Ahoj, lásko," pronesl John, když se Sen za ním zhmotnil, zatímco si ohříval večeři.

"Jak jsi věděl, že jsem to já, Constantine?"

John se k Morfeovi otočil. "Jednoduše. Máš hned několik poznávacích znamení."

"Opravdu?" Morfeus povytáhl obočí. "Vysvětli."

Byl to příkaz, ale John ho hned neposlechl. "Nezapomínáš na něco?"

Morfeus si povzdechl. Přitáhl Johna k sobě a políbil ho.

"To je lepší," John se zakřenil, když od sebe odstoupili.

"Ta poznávací znamení, Constantine."

"Dupeš jako slon, páchneš jako opičák a funíš jako nosorožec."

"Constantine!"

"Jenom si z tebe střílím," John políbil Morfea na nos. "Viděl jsem tvůj odraz v mikrovlnce."

"Všem, kteří poslouchají.
Toto je automatická zpráva, kterou přehrávám každou celou hodinu. Vysílám z místa zvaného Hrb. Jsem vysoko, vyhnul jsem se rabování a potulným bandám. Nyní ale toužím po společnosti. Prosím, jsem tak sám.
Pokud mě slyšíte, čekám každý den v poledne pod Hrbem v hostinci. Poznávací znamení, sedím u stolu sám."

Vypnul jsem vysílačku, na které jsem již hodiny zaznamenával toto vysílání. Vesnici jsem našel a slunce svítí vysoko nade mnou, bude poledne. Vešel jsem dovnitř, ale bylo již pozdě. Ta zpráva byla stará roky...
Kostra si ještě zachovávala svůj tvar.
Poznal jsem ho, seděl u stolu sám.

Sním. Zahlédnu po mém boku smrtku, která si mne prohlíží. „Petře, znovu a naposledy se setkáme již za nedlouho, uvidíš před sebou berušku s 10 tečkami."
Z noční můry se budím naprosto vyděšený a zpocený, a protože ještě není tak pozdě, sejdu do podhradí do nedaleké krčmy, trochu to zapít a zahrát si v kostky.
Po pár doušcích sladkého vína se již motám kolem stolu pro ty nebohé bídáky živořících touto hrou. Můj protihráč se mi zdá však nějaký podezřelý... Pod vlivem moku na to moc nehledím a házím první. Devět. Ruce mého protihráče následně v klidu hodí kostkami 10...

„Podívejte se, co udělala!“ vřískla na něj hned po výstupu z krbu něčí manželka.
Musel odejít dřív z práce. Neměl nejmenší chuť zasahovat na dětské oslavě, kam na odpoledne uklidil dítě, ale co by neudělal pro potenciální sponzory.
Pět let ji neviděl. Bylo jí sedm, když přijela poprvé. Podobala se mu, to říkal každý. Uvnitř byla ale celá Minerva. To si alespoň myslel, než schválně opařila malou Parkinsonovou vařícím čajem, až jí naskákaly puchýře velikosti galeonu a bolestí se počůrala. Tehdy ve své holčičce poznal i kus sebe.

Rowena o tom nikdy nemluvila. Vlastní krutost ji provázela v nočních můrách.

„Po písmenkách super. Navrhl jsem rande. U nich na vesnický zábavě. Dáme si poznávací znamení. Prej bude mít květinovou čelenku. Tý vado, všechny holky měly kytky ve vlasech! Že má krátký blonďatý vlasy… a tam kupa blondýn! Že bude postava z pohádky. Já se málem zjevil! Tam víla, onde princezna, támhle rusalka. Mám si dát kytku do košile. Von to tam měl každej!

A pak přišla holka s namalovanejma pihama, každou ponožku jinou. Říkám: Jak jsi mě poznala? Ty jedinej nejsi místní…“

„A dopadlo to?“

„Příští tejden jí to vrátím. Stopnu jí v autě a vezmu do práce k výslechu.“

„Vyšel jsem ze světla, z místa, kde světlo vzniklo ze sebe sama. Vyvstalo a zjevilo se v jejich obraze.“
Duše s očekáváním pohlédla na dvě mocnosti, postávající před branou třetího nebe. Když se jí nedostalo žádné reakce, pokračovala: „Jsem jeho syn, vyvolený živého Otce.“ Po další chvíli ticha poněkud znervózněla. „Chcete vědět, co je znamením Otce? Nebo vidět pečeť vašeho aiónu? Všechno jsem se naučil, na kurzy duchovního rozvoje chodil … “ V jejím hlase byl trochu uražený podtón. „Nebo … raději cash?“
„Hele, vždyť není zavřeno.“ První mocnost konečně promluvila.

„Co to vlastně vykládal?“ Zajímala se po chvíli ta druhá.
„Nemám tušení.“

Ti dva se nejdřív jen opatrně oťukávali. Slovíčko sem, slovíčko tam.
Pak do toho šli s vervou. Trávili spolu celé dny a noci.
Jenže se jim to začalo zajídat. A tak se rozloučili.
Šli každý zvlášť. Potkávali se s jinými a hledali. Jenže to nikdy nebylo ono.
A pak na sebe zase narazili. Bylo to jako velký třesk.
Tak se tomu přestali bránit.
Bylo jim jasné, že v tom jsou spolu už napořád.
Ti dva - Spisovatel a Příběh.
A ani jeden z nich by nedokázal říct, co bylo tím skutečným znamením, podle kterého poznali, že jsou stvořeni jeden pro druhého.