DMD č. 18 pro 18. 4. 2013. Téma: Křup

Křup.

Bolí to, ale i zlomené srdce dokáže dále bít.

(ve svých lepších okamžicích Doktor předstírá, že tomu věří... takových je však stále méně)

Dříve si občas v nestřežených chvílích Doktor přitiskl ruku na hruď a poslouchal svůj puls. Zněl mu ozvěnou jako zvon umíráčku.

Pokaždé byl svým způsobem překvapený, když ho uslyšel. Po časové válce (výsledek: zlomené první srdce) se zařekl, že nic podobného znovu nepodstoupí. Zbylo mu ostatně již jen jedno srdce, kterým byl schopen něco cítit.

Ale potom přišla Rose a Master a Donna a...

A když si nyní Doktor přitiskne ruku na hruď, více ničeho neslyší.

Křup.
Kavárna Wendy’s se probouzela do ospalého rána. Vycházející slunce vrhalo dlouhé stíny, semafory se v letním vánku líně pohupovaly nad křižovatkami.
Křup.
Servírka roznášela kávu a voňavé koblihy. Měla krátkou sukni a několik školáků z ní nemohlo spustit oči.
Křup.
Dvě kamarádky probíraly včerejší rande.
Křup.
V rohu seděl švihák v tmavých brýlích, kouřícího kafe se zatím nedotkl. Jen si prokřupával klouby na rukou. Jeden po druhém.
Křup.
Jedna z kamarádek se zvedla a došla ke švihákovi.
„Necháte toho už sakra?!“
Sundal brýle a dlouze na ni pohlédl. Zbledla a odešla. Od té doby nemohla usnout.
Korinťan se usmál.

Stádo krav se idylicky páslo u pobřeží.
Telata pobíhala okolo, krávy netečně přežvykovaly. Chaluhy.
Vypadaly spokojeně.
Chlupatý býk s mohutnou šíjí na všechno majetnicky dohlížel.
Útok zakrvaveného tvora přišel znenadání. Tele zoufale zabečelo a pelášilo se schovat do bezpečí těl.
Býk si odfrkl a podmračeně si narušitele prohlížel.
Záhy dospěl k rozhodnutí. Rozběhl se přímo proti vetřelci.
Ten takřka zrcadlově napodobil jeho útok.
Ozval se nepříjemný zvuk.
Zaútočit na býka hlavou proti hlavě není dobrý nápad ani když jste supersilné a extra odolné monstrum.
Polámaný raneček kostí skončil mezi vlhkými kameny.
Do přílivu se neprobral a potom už bylo pozdě.

Ten zvuk se ozýval za skříní. Nepravidelně. Jako když se láme dřevo, napadlo mě. Ale nebyl to přesný termín. Chvíli mi připadalo, že slyším červotoče. Ten ale podle všeho zní jinak. Ležel jsem a poslouchal. Ležel, potichu a poslouchal. Počítal, jak dlouhé intervaly mezi těmi zvuky budou.
Deset vteřin, třicet pět vteřin… minuta… zdálo se to být jako věčnost. Deset vteřin. Začal ve mně hlodat červíček. Co to dělá? Původce toho podivného zvuku. Bez hluku, jako když se láme dřevo. Patnáct vteřin a ticho. Dlouho. Už to přestlalo? Nemá cenu to zjišťovat. Pohodlně se uvelebím. Zase. Že bych se zvedl?

Začalo to jako dětská hříčka. Našla pár vlasů toho pohledného Seveřana, vytrhla si několik svých, spletla copánek a z něj vykouzlila prstýnek.
Jenomže ho nosila tak dlouho, dokud se doopravdy neproměnil v kov.
Když dospívala, Sigurd se vrátil. Věděla, že se vrátí. Nemohl jinak. Zpečetila svazek mezi nimi slzou a kapkou rosy – a na prstýnku vypučely křišťál a perla.
„To víš, že si tě vezmu,“ smál se. „Až vyrosteš.“
Žertoval.
Ona ne.
Po svatební noci přibyl na kroužku rubín. Tohle je už navždy, těšila se.
O pár let později prsten v hádce přeštípla kleštěmi.
Jejich třetí dítě se narodilo mrtvé.

Majonéza ako od babičky z pravých vaječných žĺtkov a bez chemických farbív a konzervantov.
Plátky pravého holandského syra vyrobeného z najkvalitnejšieho mlieka kráv chovaných v súlade s prírodou.
Jemne nakrájaná cibuľa, pozbieraná v zahrádkach miestnych pestovateľov.
Červené plátky paradajok pochádzajúcich zo slnkom zaliatých polí.
Paprika troch farieb, ktorá umocňuje nie len chuťový, ale aj vizuálny zážitok.
Plátky domácich vajíčok, ktoré dennodenne získavame od drobných chovateľov, aby sme sa postarali o najvyššiu možnú čerstvosť a výživovú hodnotu.
To všetko v ešte teplej, chrumkavej bagete, ktorú pečú priamo u nás tí najlepší majstri pekári.
Príďte si aj vy dať jednu s nami.

Flambovaní plameňáci příčili. Každému se kolotavě rozbuší míč v parcích paradoxů. Křup.
Kaskáduješ, kaskáduje, kaskádujeme. Prostořeká louka si poposedla. Garunový kyslík. Křup.
„Padáky, pane?“ Laminovat tučňáky, to by pomerančovalo. Asi jako hranaté mozky papuchalků, kokos. Křup.
Pohlížela do lampionu. Byl růžovo-modro-kytičkovo-zmrzlinový i chodil. Pakliže dům, tepláková orchidej. Smílá prostorem, brumbá panakalem, tuší perostrojku – mou prosbu. Křup.
Zelenavý klobouk lemovaný žbruchy padagá, peresmí flamoládu, neb nekoří buku. Křup.
„To když sedmikráskují, blankytná křídla jogurtových perutí plandají? Přes mořské speleology a její smetanovou očku?“ Proč míchám fialky s tetanem do koláčů hněvu a cikomitujeme esmeraldy. Pročtoč. Křup.
Růže přeplavala pudinkem z encyklopedií.

Typicky ruský den, sníh je ledový, běloskvoucí, Petrohrad plný lidí, veselí, z nebe se sypou třpytivé vločky a všichni chodí zachumlaní v kožešinách.
A pak je tu Oněgin. Nevšímající si ničeho z krás. Znuděný zbohatlík.
A Tatiana. Vnímající každou vločku. A svou osamělost vedle muže, který ji nikdy nebude milovat. Sníh jim křupe pod nohama.

...Křup...

Hledí si do očí. Na krátký okamžik vidí záblesk alternativního vesmíru, ve kterém román končí happyendem. Ve kterém Evžen odpovídá:

"S Vámi jedině, Tatiano,
chci zažít každou noc i ráno
s Vámi ode dnes chci být
s Vámi až na věky tu žít."

...Křup...

Opatrně, Opatrně! Hlavně potichu a nic neuspěchat. Dávat pozor, aby nás nikdo neodhalil. Být co nejtišší, a přitom se pohybovat dostatečně rychle dopředu. Připlížit se co nejvíce k, doufejme, nic netušící oběti, a rychle zaútočit. To je náš úkol, naše poslání. A teď už jenom pár pomalých, opatrných krůčků směrem k oběti a-

Křup!
"Jé, Miku, promiň."
No to si snad děláš srandu!
"Kdo je tam?" Kousek od nás.
"Ha, a máme je!" Poznám hlas Erwin.
"Tak tady se všichni schováváte." Další skupina.
Podívám se na druhého člena mého týmu. "Bylo vážně nutné, abys zrovna teď šlápl na tu větev?"

Sněhové vločky se lehce snášely do velkých bílých peřin. Při dopadu každé z nich se rozeznělo tiché cinknutí. Stovky a tisíce takových tónů laskavě vítaly východ nového slunce.
Bosé nohy něžně brouzdaly sněhem. Polonahá dívka, která je doprovázela, opatrně došlapovala na špičky a šťastně se usmívala.
Tančila. Hudbu, která jí k tomu hrála, dokázala slyšet jen ona. Udělala další dvě piruety a vyčerpaně se svalila do závěje. Zmrzlý sníh pod jejím tělem hlasitě zakřupal. Krev, která jí tekla z čerstvých ran, kontrastovala s čistě bílým podkladem. Na chvíli zadržela dech a přivřela oči.
A nevinnost s vášní splynula v jedno.

Stíny se prohloubily. Přes trávník přeběhla postava. Přikrčila se ke zdi, proklouzla oknem a neslyšně se plížila chodbou.
Snažil se uklidnit. Věděl, že je jeho úkol důležitý. Nestávalo se tak často, že by obyčejné soukromé očko, jako byl on, rozlousklo tak důležitý případ. A věděl o tom jen on. Policie už nad tím zlomila hůl.
Ozvalo se pronikavé křupnutí a on si uvědomil, že to byly jeho vlastní kosti.
„Slušný křup,“ mínil hlásek. „Dobrá kvalita. Tak pojď bagetko, zvu tě k večeři."
„Milánku, a hlavně se s tím křupanem netrap dlouho.“
„Neboj, mami, dnes to bude něco jednoduchého. Třeba minutka.“

Křup, křup, ozval se zvuk kroků na sněhu a Natálka se ještě více schoulila jako by snad mohla úplně zmizet.
Křup, křup, slyšela jak někdo prochází okolo dřevníku, kde se schovávala. Ty kroky jí zněly v hlavě jako dunění zvonů. V tu chvíli přestala vnímat řvaní německých vojáků, pláč a výkřiky, občasný výstřel i hukot plamenů.
Natálka se třásla zimou, ale bála se pohnout, bála se dýchat. Chtělo se ji brečet a volat maminku, ale přesto strnule ležela a nevydala ani hlásku.
Křup, křup ozvalo se, a pak kroky utichly. Voják stál přímo u ní! V duchu odříkala dětskou modlitbu.

Věšty věšt!
Čáry máry, abrakadabra...
Auuu! Vzlyk! Brek. Hurá!
Fňuk, fňuk, fňuk.
Chá-chá!
Vzteky vztek.
Běž!
...
Hej hou, hej hou, héj?!
Šepty, šepty.
Ááááííí!
Klid!
Šepty, šepty.
Prosím!
Hmmm.
Šepty, šepty, šepty.
Tak jo.
...
Lá-la la la la lá, lá la la la lááá. Cvrliky cvrliky...
...
Grrr! Vzteky vztek!
Šroty, šroty, šroty...
...
Jéééé!
Křup!
Mlask.
M-mm!!!
Chroupy, chroupy.
H-hhh! Lapt, lapt!
Žuch.
Muhahahá!
...
Nééé!
Fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, fňuk, vzlyk...
Tes, tes, tes.
Buch.
Skříp. Klap.
Íhahá! Klapyty, klapyty, klapt.
Né!
Strk. Skříííp. Buch.
Líb.
Mlask.
Kašly, kašly, kašly. H-h-h!
Óóó!
Jééé!
Hurááá!!!
...
A žili šťastně až do smrti.

Nikdy nechodil po pevném, ať na zemi či ve výškách, vždycky došlapoval zpříma, měkce, jistě. Nikdy necítil nic než vyrovnanost, ať se radoval či plakal, vždycky si myslel, že s lidmi soucítí. Nikdy nepochyboval o Berlíně, ať tu byly mokřady či metropole, vždycky věděl, že sem patří. Nikdy nelitoval času, ať minulého či přítomného, vždycky se s nimi nakonec spojí i budoucnost. Nikdy nebyl sám, ať s ním byl či nebyl, vždycky byl součástí něčeho většího. Když Damiel zmizel, Cassiel zavrávoral, jako by chodil po lávce, jejíž lana se na jedné straně zpřetrhala. Jedno křídlo mu navždy mířilo k zemi.

„Hele, co jsem našel to v kůlně.“
„Jůů, hryzavé házedlo!“
„Jenže už nehryže.“
„Ale házet se s ním dá, ne? Sleduj,“ mrknul George na bratra a hodil hračku obloukem přes místnost.
Křup.
Disk nabral faleš a přistál na polici mezi nádobím. Bachratá váza srážku nepřežila.

***

Když Artur skončil výchovný proslov a vrátil se do kuchyně, Molly seděla za stolem a chvěla se jí ramena.
„Neplač, kluky to opravdu mrzí. Zítra odtrpaslíkují celou zahradu.“
„Díky, žes jim vyčinil. Já bych to nezvládla." V hlase jí zazněl smích. „Víš, jak jsem ráda, že mám konečně důvod tu příšernost od pratety Tessy vyhodit?“