Druhý odchod

Druhý odchod

Londýn 2026

10 měsíců po Druhém příchodu

Azirafal seděl na křesle a nepřítomně hleděl do temnoty za oknem knihkupectví. Venku skučel vítr, střídavě lilo a padaly namrzlé chuchvalce a ledový vzduch dával tušit, že brzy přijde tuhý mráz.
Zítra začne prosinec. Deset měsíců od Druhého příchodu, uvědomil si. Před deseti měsíci Crowleyho po jejich dlouhém odloučení poprvé znovu spatřil… a současně ho spatřil naposledy.
-
Démon se jako zázrakem objevil přesně ve chvíli, kdy ho svět nejvíc potřeboval… a kdy ho nejvíc potřeboval i Azirafal. Objevil se uprostřed zmaru a destrukce, umírajícího světa, burácející vřavy andělů a démonů, otřásající se a pukající země, uprostřed blesků, lávy a šlehajících plamenů. Objevil se jako ztělesněná naděje, jako vyslyšení všech Azirafalových modliteb.
Nejvyšší archanděl se v tu chvíli rozplakal jako dítě, vrhnul se k démonovi s nataženými pažemi, ale přivinout k sobě ho už nestihnul. Země kolem nich se otřásala čím dál víc a za Crowleym se z pukliny v nebi vyhrnula armáda andělů a zuřivě po něm natahovala ruce.
V tu chvíli si Azirafal teprve všimnul, že Crowley drží v ruce velkou zářící zlatobílou knihu. Copak by to mohla být… ?
„Anděli!“ zakřičel Crowley a natáhl k němu ruku. „Zapečetit! Hned!“
Azirafal ho popadl za dlaň a ani neměl čas si vychutnat to tolik postrádané oslovení, ani dotek, po kterém tolik toužil.
„Schovat? Jako Gabriela?“ ujistil se, že správně chápe.
„Ale víc! Mnohem – víc!!!“ Crowley křečovitě zavřel oči, Azirafal ho následoval a vší svoji archandělskou sílu vložil do zázraku. Tentokrát ne malého a nepatrného, ale do obřího, nesmírného, kolosálního zázraku, největšího v životě. A nejspíš i posledního v životě.
Po nekonečné, děsivé vteřině z jejich spojených dlaní vyšlehl oslepující záblesk a jeho rázová vlna smetla všechny anděly, démony, lávu i blesky, s ohlušujícím rachotem se rozprskla a obletěla celý svět.
Rozhostilo se ticho.
Naprosté, hrobové ticho.
Dokázali to.
Azirafalovy třesoucí se nohy vypověděly službu a anděl se zhroutil na zem mezi doutnající sutiny. Nemohl tomu uvěřit. Jejich zázrak byl ten nejsilnější, jaký kdy kdo v historii stvoření udělal. Zapečetili knihu života… a s ní toho zapečetili mnohem víc.
Zapečetili celou Zemi.
Neprostupně ji uzavřeli před nebem i peklem a definitivně ji odřízli od všech andělských i ďábelských sil.
Žádný další armageddon už nebude. Žádný třetí ani další příchod, zjevení satana ani bitvy démonů proti andělům. Lidé jsou odteď svobodní. A oni dva taky.
Ta myšlenka byla tak nečekaná, tak absurdní, že se ji Azirafalova mysl vzpírala vůbec pochopit a přijmout jako realitu.
Svoboda.
Druhá šance. Dostanou druhou šanci - a tentokrát to nepokazí. Tentokrát se dočkají šťastného konce. Po tisících letech konečně spolu.
Když našel sílu zvednout hlavu a rozhlédnout se, strnul. Kam oko dohlédlo, rozprostíraly se jenom trosky – roztrhané nebe, spálená zem, doutnající hromady… ale mezi nimi nestála žádná drobná postava, nevykukovala žádná rudá hlava.
Srdce se mu zastavilo.
Crowley byl pryč.
Úplně pryč, věděl, a do žil mu stoupala ochromující panika. Necítil Crowleyho přítomnost nikde na Zemi – ten nepatrný záchvěv tepla kdesi v hluboko v hrudi, který se tam plíživě usadil před tisíci let a od té doby byl Azirafalovou součástí, vyhasnul.
„Crowley?“ vydechnul sotva slyšitelným chraplavým hlasem. „Crowley!“ Pokusil se vstát, ale nohy ho zradily a znovu se svezl na zem. „Crowley!!!“
Zavřel oči a ze všech sil se soustředil. Snažil Crowleyho ucítit, vystopovat sebeslabší závan jeho přítomnosti kdekoliv na Zemi, kdekoliv v dosahu, úplně kdekoliv…
Nic. Prázdno.
Ruce se mu začaly nekontrolovatelně třást. „Ne… to ne…“ zašeptal do prázdna. Vyškrábal se na nohy a rozhlédl se kolem sebe. Oči měl široce rozevřené, dech se mu panicky zrychloval.
„Crowley!“ vykřikl, hlas se mu odrážel od zbytků zničených zdí, prázdný a dutý. Vzduch byl těžký, lepkavý a naplněný spáleninou a zvířeným prachem. A odpovědí mu bylo jen to strašné ticho.
Udělal krok. Pak druhý. Začal se klopýtavě pohybovat mezi doutnajícími troskami, ruce natažené, jako by snad mohl démona nahmatat, když ho všechny ostatní smysly zradily.
Každý krok byl těžší než ten předchozí a žádný z nich nic nezměnil.
Crowley nebyl.
Nebyl nikde na Zemi. A nejspíš… nejspíš nebyl vůbec.
Azirafal padl na kolena. „Crowley… Bože, ne. Prosím, prosím ne!“ Po tvářích mu stékaly slzy a prsty zarýval do prachu a spálené země. „Prosím…“ vzlyknul znovu, jako by jeho slova mohla něco změnit. „Prosím…“
Prosil a prosil, prosil celé hodiny, ale dopadlo to stejně jako vždycky. Žádná odpověď nepřišla.

-

Zachráněný svět se neslyšně otřepal a zotavil, potrhaná realita zacelila a čas se posunul vpřed. Lidé si ničeho ani nevšimli a normálně pokračovali ve svých životech, jako kdyby svět neskončil… Jen Azirafal ne.
Jeho svět nikdo nezachránil. Jeho svět Druhý příchod rozmetal na kusy. Nezotavil se, jeho realita se nezacelila a jeho život nepokračoval. Zůstal přimražený na místě, paralyzovaný a zakletý v čase, zatímco vše okolo něj pokračovalo v pohybu.
Svět sice zachránili, ale vyprchala z něj všechna barva. Ztratil chutě i vůně, zmizela radost, vypařilo se štěstí. A zůstala jen nechutná šedá břečka.

-

Čas běžel a dny splývaly v jednolitou mlhu. Azirafal trávil hodiny posedáváním mezi regály plnými knih, které kdysi miloval, ale nyní v nich nenacházel žádnou útěchu.
Knihkupectví, jeho domov, jeho chlouba, jeho útočiště, mu náhle jako domov vůbec nepřipadalo. Byl to jen shluk zdí a polic. Na dveřích už měsíce visela lakonická cedulka Zavřeno a na knihách se bez povšimnutí kupil prach.
Knihy. Jeho milované knihy. Jeho milované světy plné zázraků, které lidé ve své nekonečné genialitě zvládli vytvořit z pouhých pár desítek znaků. Celé dny trávíval ponořený do stránek, unášený příběhy, myšlenkami a moudrostí tisíců let.
A teď? Teď to byly jen zbytečné kupy papíru. Slova, která kdysi přinášela klid, mu připadala prázdná. Tituly, které hltal s nadšením, se proměnily v bezvýznamné shluky písmen.
Tolikrát se zkusil začíst, ale oči mu jen bezmocně klouzaly po slovech, jejichž význam do hlavy ani nedoputoval. Tolik knih otevřel a zase rozečtené bez zájmu odložil, protože i jejich příběhy ztratily barvy, chutě i vůně, jakoby ze stránek vybledly.
Dřív každou knihu jemně vyndal z police a před čtením pohladil, opatrně otevřel a s posvátnou úctou a napjatým očekáváním vstoupil do jejího světa. Teď už jen sem tam nějakou bez zájmu vytáhnul, zběžně prolistoval a nechal povšimnutí ležet, kde zrovna byla.
Několik měsíců se snažil získat ztracený čtenářský elán zpět, ale marně. Knihy, které kdysi voněly historií a magií lidské fantazie, se staly jen bezvýznamnými předměty zbytečně zabírajícími místo. A tak se čtením skončil docela.

Vlastně by se těžko hledalo něco, s čím neskončil. Krb v knihkupectví byl už měsíce vyhaslý, protože, upřímně, proč se vůbec namáhat? Plameny požírající kusy mrtvých stromů z pusté budovy domov stejně neudělají.
Stůl byl prázdný, když nepočítáme nános prachu, nekupily se na něm nejen knihy, ale taky žádné hrníčky od kakaa, lahve kvalitních vín ani talířky od dortů. I to nejlepší suflé teď chutnalo jako montážní pěna a přes obrovský knedlík v krku se beztak nedalo spolknout. Stejně jako všechno ostatní jídlo.
A vyrazit do vyhlášené restaurace? Jen při té myšlence mu vhrkly slzy do očí. Jít se někam dívat, jak si lidé dopřávají, jak se baví, jak se smějí, přátelé se špičkují a páry drží za ruce? To by bylo čiré mučení.

Když se donutil jít ven, jen proto, aby nemusel snášet otravné, řvavé ticho pustého knihkupectví, nebylo to o nic lepší. Jeho milovaný Londýn, pulsující město plné historie i nezkrotné energie moderního světa, k němu přestal promlouvat a nedokázal ho nadchnout.
Bezcílně se loudal se ulicemi, ruce založené za zády, pohled upřený k zemi. Vždycky býval dobrý pozorovatel a potěšit ho uměly i ty nejmenší drobnosti – hra světel na hladině řeky, krása pavučin s kapičkami ranní rosy nebo vibrace smyčce na strunách houslí pouličních umělců.
Teď mlčky procházel šedivými ulicemi a viděl jen zákoutí plná odpadků, marnost lidského pachtění a špinavou řeku, která postrádala jakoukoliv krásu.

Všechno postrádalo jakoukoliv krásu. Krása nebo dobro se staly abstraktními pojmy, stíny z minulosti bez reálného významu. Jako by už ani nebyl anděl… A dost možná jím vlastně už doopravdy nebyl. Veškeré spojení s nebem se ztratilo, eskalátory stály, rozbořené a zarostlé plevelem, a po výtahu nezůstala ani stopa. Neměl se komu hlásit, nikdo ho neúkoloval, nikdo ho nekontroloval. Jeho existence na Zemi neměla žádný vyšší smysl… vyšší, ani žádný jiný.
Celý život s nadšením vykonával drobné, nenápadné zázraky – ztracený pes najednou našel cestu domů, zvadlé květiny ve váze zázračně rozkvetly, upuštěný chleba dopadl máslem nahoru.
A teď? Proč se namáhat, když dobro a radost jsou jen hloupé iluze? Procházel kolem malého kluka, který upustil kornout se zmrzlinou, nešťastně sledoval rozteklou hromádku na chodníku a plakal… a on se ani nezastavil. Dřív by to byla samozřejmost – drobný, neviditelný zázrak, aby se kornout vrátil zpět do chlapcovy ruky, stále celý a s větší porcí zmrzliny, než v něm byla původně.
Tentokrát šel netečně dál, jako by si toho ani nevšiml. O několik kroků dál se zděšeně zastavil a zoufale složil hlavu do dlaní.
Co se to ze mě stalo?

Každé nové ráno ho ničilo, protože si uvědomil, že musí čelit dalšímu dni. Dalšímu prázdnému dni bez náplně, beze smyslu. Bez Crowleyho.
A každé ráno si přál, aby tomu tak nebylo. Tolikrát se přistihl, že uvažuje o zázracích, které by mohly vrátit čas a odčinit staré, hloupé chyby. Tolikrát si představoval, že kdyby věděl jak na to, kdyby našel ten správný zázrak, jeden jediný, klidně poslední v životě, vrátil by Crowleyho zpátky. Nic víc si už nepřál, po ničem jiném netoužil.
Ale věděl, že to nejde. A nikdy nepůjde.
Měsíce při každém nečekaném zvuku otáčel hlavu ke dveřím knihkupectví, měsíce vyhlížel záblesk rudých vlasů za každým rohem a poťouchlé zlaté oči za každým oknem. Marně.
Až pomalu přestal.

-

Jednoho březnového večera, když se nebe barvilo do šeda a Londýn se nořil do tradičního mlhavého smogu, seděl Azirafal v setmělém knihkupectví. Ponořit se do čtení nebo jakékoliv smysluplné činnosti neměl chuť ani sílu, a tak jen zíral do prázdna a společnost mu dělalo jen tikání starých hodin a kapky deště bubnující do oken.
Najednou to uslyšel.
Motor.
Prskavé předení starého motoru, které by poznal mezi tisíci jinými. Na vteřinu strnul a vzápětí vyletěl ze židle tak prudce, že ji porazil, a utíkal ze dveří.
Stálo tam. Bentley. Crowleyho Bentley.
Černé jako noc s kapotou lesknoucí se dešťovými kapkami. Zhasnuté, tiché, ale ne mrtvé. Jako by ho sledovalo. Jako by čekalo.
„Crowley?“ vydechl Azirafal tak tiše, že to přes zběsilé bušení vlastního srdce v uších skoro neslyšel. Třesoucí se rukou popadnul dveře a prudce je otevřel.
Uvnitř nikdo neseděl.
Jiskřička naděje, tak nečekaně zažehnutá, zaprskala a zhasla. Azirafalovi v hrudníku vystřelila prudká bolest, která ho svojí silou smetla na černé sedadlo.
Hřálo. Bentley vždycky hřálo, jako by v něm Crowley nechal kus své vlastní duše. Dokonce i vonělo stále stejně, jako stará kůže, hlína, trocha kouře a Crowley. Azirafal zhluboka dýchal a do očí se mu draly slzy.
„Co tady děláš?“ zeptal se potichu a zlehka pohladil palubní desku. Připadal si trochu jako blázen, ptát se na něco auta, ale to mu bylo upřímně jedno. A navíc Bentley nebylo žádné obyčejné auto.
Možná, že nemělo vlastní vědomí, ale za ty roky už bylo s Crowleym neodmyslitelně srostlé a prosáknul do něj jeho dostatečně velký kus na to, aby si umělo poradit.
Nejspíš na něj marně čekalo celé týdny, až si konečně uvědomilo, že Crowley je nenávratně pryč. A už nemá, ke komu patřit. A tak se vydalo k jediné osobě, se kterou byl spojený zase Crowley, a teď schlíple stálo před knihkupectvím jako věrný pes, který ztratil svého pána.
„Stýská se ti, viď?“ pohladil ho znovu a druhou rukou si otřel tvář. „Mně taky.“
Motor s tichým zavrněním naskočil.
„Mám tu zůstat?“
Dveře se s cvaknutím samy zavřely.
„Tak dobře,“ řekl potichu a položil ruce do klína. „Na chvíli.“
Bentley znovu zavrnělo. Azirafal se opřel o sedadlo a přivřel oči. Bylo to poprvé za celé měsíce, co necítil tíhu samoty tak palčivě.
Vzápětí se rozsvítila světla a s tichým lupnutím se probralo k životu i rádio.

„Too much love will kill you,“ začal známý hlas Freddieho Mercuryho
If you can't make up your mind…“

Azirafal se kousnul do rtu. Bentley hrálo Queen. Samozřejmě, že hrálo Queen. Bylo to Crowleyho auto a Queen byly jeho zcela nevyžádanou, ale neodmyslitelnou součástí. Jenže ještě nikdy písničku nevybral s tak děsivou trefou do živého. A ještě nikdy to tak nebolelo.

„Between the lover and the love you leave behind…“

Azirafal složil hlavu do dlaní a rozplakal se naplno.
Neměl ponětí, jak dlouho tam seděl a nechal se drtit, než si otřel oči rukávem a vzal do rukou volant. Bentley není k určené k nečinnému stání. Když už, tak už. Zařadil jedničku a pomalu se rozjel.

Love of my life, you've hurt me
You've broken my heart, and now you leave me
Love of my life, can't you see?
Bring it back, bring it back
Don't take it away from me

Neměl ponětí, kam jede, a pro slzy na cestu skoro neviděl. Ale koho to zajímalo. Alespoň mohl vdechovat Crowleyho vůni a být mu aspoň o malý kousek blíž.
Když píseň dohrála, rádio přeladilo na další skladbu. Tentokrát to bylo jemnější. Hlas Freddieho Mercuryho byl stále hladivý, ale tahle slova byla ještě horší.

There's no chance for us
It's all decided for us
This world has only one sweet moment
Set aside for us

Před očima se mu objevila vzpomínka na tu jednu jedinou chvíli, jediný polibek, který kdy sdíleli. První a poslední. Polibek, který si nedostal šanci vychutnat. Který nebyl ani trochu takový, o jakém Azirafal desítky let snil. Ani něžný, ani rozechvělý, ani opatrný, ani jemný, nebyl kulminací tisíců let sbližování a neopětované touhy. Byl zoufalý a drsný, šokující a nevítaný, byl to podpásový argument a zrada jejich nepsané dohody.
Dal by cokoliv, aby dostal šanci ho napravit, cokoliv za šanci na ještě jeden, jen jediný polibek. A už nikdy ji nedostane.

Bentley se mu rozhodlo zasadit poslední ránu. Přímo na komoru.

Who Wants to Live forever,
Who dares to live forever,
When love must die?

Azirafal sevřel volant, až mu zbělaly klouby. Tuhle otázku si v posledních měsících položil nesčetněkrát. Byl anděl. Věčný, nesmrtelný. To bývalo příjemné pomyšlení. Jenže teď ho vyhlídka na věčnost bez Crowleyho naplňovala leda tak bezmocným zoufalstvím. A občas litoval, že je anděl a ne démon, kterému by k jejímu zahození stačila sklenice svěcené vody…

-

Jízdy v Bentley se od toho dne staly pravidelnou součástí jeho pustých dnů. Když zrovna nejezdil, stálo Bentley schlíple před knihkupectvím, tmavé, tiché a podivně našedlé. Azirafal ho plně chápal.

*

24. prosince 2026

Azirafal seděl v křesle a bez zájmu sledoval chumelenici za oken. Dřív by ho takový příval sněhu na Štědrý den naplnil dětinskou radostí, až by nadskakoval, a Crowley by po něm vrhal rádoby znechucené pohledy, přičemž ve skrytu duše by ho Azirafalova radost tajně těšila.
Dnes… mu to nemohlo být víc jedno. Knihkupectví nezdobilo jediné světýlko, jediný kus jehličí nebo jmelí, oheň v krbu nehořel a žádné dobroty tu nevoněly. Nebyl důvod. K ničemu už nebyl důvod.
Ve vzduchu bylo mrtvé ticho. Kdysi ho uklidňovalo. Teď ho coby ztělesnění prázdnoty děsilo.
Naklonil se, aby mohl lépe pozoroval hloučky lidí procházející kolem. Povídali si, smáli se, popíjeli punč, na hlavách měli vánoční čepice a prostě se radovali. Azirafala znovu bodlo u srdce. Bude se ještě někdy radovat on sám? Nedokázal si to představit.
Proč to sakra udělal? K čemu bylo dobré zachránit svět a všechny jeho zázraky, když je není s kým sdílet? Proč tu vlastně být, když ztratil úplně všechno?
Do srdce se mu vkrádalo větší a větší zoufalství, jenže pak…
Pak se něco změnilo.
Z ničeho nic mu do hrudi vrazila vlna tepla. Nepatrná, slabá, ale tak známá, že se skoro sesunul k zemi, i když seděl. Prudce se nadechl, srdce mu vynechalo úder. To není možné…
Ale bylo to tam. Jemné chvění ve vzduchu, sotva postřehnutelné, a přesto zcela zřejmé. Přítomnost. Jeho přítomnost.
Crowley.
Azirafal vyskočil na nohy tak prudce, že židle s rachotem padla na zem. Neztrácel čas kabátem ani šálou a bez přemýšlení vyrazil ze dveří do noční zimy. Vítr ho okamžitě zajal do ledového sevření a profukoval jeho lehkým oděvem až na kost, ale Azirafal si toho ani nevšimnul. Vyběhl na ulici, sníh pod jeho kroky křupal, nohy mu klouzaly po mokrém chodníku, ale běžel ozlomkrk dál. Kamsi, kde bez jediného stínu pochyb věděl, že tam musí být.
Slabá hřejivá přítomnost v hrudníku ho vedla jako tichý vnitřní kompas.
Tudy! Rychleji!
Proběhl přes poloprázdné náměstí a zabočil do parku. Jejich parku.
Stromy, jejichž větve se prohýbaly pod nánosy sněhu, se v chumelenici téměř ztrácely. Azirafalova hruď hořela námahou, ale nezpomaloval. Vzduch byl plný sněhu, světla lamp se rozmazávala v bílé mlze a bylo vidět stěží na pár metrů.
Doběhl doprostřed parku a panicky se rozhlížel.
A pak ho uviděl.
Útlou vysokou siluetu v dlouhém černém kabátě, zasypanou sněhem a upřeně zírající na vodu.
Crowley.
Azirafal by ho poznal kdekoli. Stál zády k němu, hlavu měl skloněnou, ruce bezvládně visící podél těla a rudé vlasy schované pod nánosem vloček.
Anděl stál jako přimražený, oči plné slz, které ho pálily stejně jako studený vzduch. „Crowley…“ vydechl. Jeho hlas se ztratil v hučení větru, ale tmavá postava i přesto ztuhla.
Pomalu se otočila.
Byl to on.
„Crowley!“ Azirafalovi se třásly ruce, srdce mu bušilo v hrudi jako splašené.
Crowley se zatvářil, jako kdyby právě viděl ducha. Ani se nehnul, jen na něj hleděl, jako by nevěřil vlastním očím. Jako kdyby se bál, že je to další krutý sen, který se za okamžik rozplyne.
Vypadal vyčerpaně. Hubeněji, než si ho Azirafal pamatoval, jako kdyby ho někdo vyždímal z poslední kapky života a nechal jen slabou skořápku. Rudé vlasy, mokré od sněhu, se mu lepily k tváři, a když zvedl oči, jeho zlatý pohled už nebyl tím drzým, sebevědomým pohledem s jiskřičkami neplechy, který Azirafal tak dobře znal. Byl kalný, unavený a plný bolesti.
„Crowley!!!“ Azirafal zakřičel tak, že ho muselo být slyšet i na druhém konci města, rozběhl se a v příští vteřině už démonovi skočil kolem krku a vší silou ho objal.
„Crowley,“ zašeptal do ledové kůže démonova krku, hlas zlomený a zadrhlý, a držel ho, div ho nerozmačkal. „Crowley. Crowley, Crowley…“ šeptal pořád dokola a jeho slova se mísila se vzlyky a slzami. „Crowley…“ Znělo to jako motlitba.
Démonovy hubené paže se kolem něj beze slova obtočily a tiskly ho k sobě silou, která si s tou jeho sebeméně nezadala.
„Anděli,“ vydechl nakonec chraptivě, skoro neslyšným hlasem. „Anděli.“
Svět kolem nich se točil dál, lidé chodili kolem, vločky padaly, byla čím dál větší zima, ale ani jeden z nich to nevnímal.
„Bál jsem se,“ zašeptal skoro po věčnosti Azirafal. „Tolik jsem se o tebe bál… Myslel jsem, že jsi… že jsi…“ Větu dokončit nedokázal. „Co se stalo? Kde jsi byl?“
Crowley otevřel oči a nepatrně se odtáhnul, jen tak, aby mu viděl do tváře. „Pryč. Daleko. Musel jsem,“ dostal ze sebe těžce.
„Ale proč?“
„Kniha života,“ hlesnul. „Byla příliš nebezpečná. Nemohl jsem ji nechat v dosahu nebe nebo pekla…“
Azirafal se nechápavě díval na jeho strhanou tvář a při tom pohledu mu pukalo srdce.
„Ukradl jsem ji, Azirafale. A odnesl někam… někam do hlubin vesmíru. Tam, kde ji nikdy nikdo nenajde.“ Mluvil namáhavě, trhaně lapal po dechu a třásl se. Zda zimou, vyčerpáním nebo úlevou, nebylo jasné. „Ani já už bych ji nenašel. Teď už tě z ní nevymažou. Teď jsme konečně v bezpečí.“
„Ty idiote,“ přitáhnul si ho Azirafal zpátky do drtivého objetí. „Idiote! Mohl jsi umřít!“ vzlyknul mu do krku. Ruce mu promrzaly, ale nedokázal Crowleyho pustit. A Crowley se tiskl k němu, jako by v jeho objetí nacházel poslední kousek síly, která by ho mohla zachránit.
„Už nikdy mě neopouštěj, rozumíš? Už nikdy.“
Crowley unaveně přikývl a v koutku úst se mu objevil slabý, sotva znatelný úsměv. „Už nikdy, anděli.“
Čas plynul, Londýn kolem nich utichl a oni tam stále stáli, anděl bez naděje a démon s velkorysou duší, kteří zázrakem našli cestu zpátky k sobě.
Sníh se kolem nich kupil a pomalu je zasypával, ale ani jeden si toho nevšímal. Objímali se tiše a bez pohnutí, jen Azirafal občas zašeptal Crowleyho jméno, jako by se chtěl ujistit, že tam stále je. A Crowley na oplátku jen tiše přikyvoval a přitahoval si ho blíž.

Noc se změnila v ráno a slabé slunce vyšlo nad obzor, když se Azirafal z Crowleyho objetí konečně vymanil.
„Pojď domů, Crowley,“ řekl prostě a vzal ho za ruku.
A Crowley šel.
Cesta zpátky do knihkupectví byla dlouhá a tichá. Sníh stále hustě padal, město bylo nezvykle prázdné, jak všichni byli doma a rozbalovali dárky, a každý krok zněl tišeji, než by měl.
Azirafal šel těsně vedle Crowleyho a držel ho za ruku takřka křečovitě, jako by potřeboval ujistit, že jeho démon tu stále je, že se nerozplyne jako přelud.
Crowley neprotestoval. Na předstírání lhostejnosti byl příliš slabý, a tak jen kráčel vedle svého anděla a v každém kroku cítil tíhu vlastního vyčerpání. Hrozilo ho každou chvíli stáhnout pod hladinu a pohltit, ale jejich dotek, ten nepatrný kontakt mezi nimi, byl jako záchranné lano, které ho drželo nad vodou.
Občas zavrávoral a Azirafal ho pohotově přidržel za loket nebo mu jemně ovinul ruku kolem pasu. Crowley pokaždé zvedl oči a chtěl něco říct – utrousit nějaký otrávený komentář, čistě ze síly zvyku, jen, aby prolomil tu tíhu mezi nimi – ale když se podíval Azirafalovi do tváře, všechna slova vždy spolkl.
Azirafal byl bledý. Pohublý. A jeho oči, obvykle plné laskavého jasu, byly apatické a měly pod sebou tmavé kruhy.
Konečně došli ke dveřím knihkupectví a Azirafal je otevřel.
Uvnitř byla zima. Vzduch byl těžký, zatuchlý a plný prachu. Azirafal se na okamžik pustil Crowleyho ruky, aby zapálil oheň v krbu. Plameny poslušně vyšlehly vzhůru, ale místnost přesto působila… prázdně.
Crowley pomalu přešel k jednomu ze stolů. Zastavil se a rozhlédl kolem.
Nebyly tu žádné hrnky. Žádné talířky s drobky od dortu. Poličky byly zaprášené a rozhrabané a na stolech neležely žádné otevřené knihy, žádné známky toho, že by tu někdo četl. Ani ohořelé dřevo v krbu – nic, co by vypovídalo o tom, že Azirafal tu žil.
Otočil se k andělovi, který zrovna odběhl nachystat čaj a sušenky, a snažil se co nejvíc usmívat, jako by mu chtěl dokázat, že všechno bude v pořádku. Jenže Crowley se ošálit nenechal. Azirafalovo sako viselo na pohublých ramenou jako na věšáku. Jeho tvář byla ostřejší, lícní kosti výraznější.
„Tys nejedl,“ řekl Crowley tiše. Jeho hlas zněl ostřeji, než zamýšlel.
Azirafal se zarazil. „Ale… To nestojí za řeč. Jen jsem moc neměl chuť. Dal by sis radši earl grey nebo—“
„A co čaj? A kakao?“ přerušil ho Crowley a ukázal na prázdný stůl. „Kde jsou ty tvoje hrnky? Ty zatracený hrnky, co se vždycky všude hromadily, protože jsi nikdy žádný neuklidil?“
Azirafal neodpověděl. Jeho úsměv se vytratil.
Crowley přimhouřil oči a najednou to všechno viděl. Viděl to v prázdných policích, v nevyužitém krbu, ve všech těch chybějících maličkostech, které tvořily Azirafalův svět. V jeho pohublé postavě a unavených očích.
„Ty pitomče.“ Přiskočil k němu a natáhl ruku, která se ještě pořád trochu třásla. Popadl anděla za hřející dlaň a vtáhl ho do náruče. „Idiote,“ zasyčel chraplavým, rozechvělým hlasem. „Tys měl žít, rozumíš? Žít! Kvůli tomu jsem to celý dělal! Abys ty žil, i kdyby já ne! Je to jasný?“
Azirafal mu zaryl prsty do boků, pevně, zoufale. „A jak? Jak asi? Bez tebe? Bez tebe… se žít nedá. Bez tebe nic nemá smysl.“
Crowley zvedl jednu ruku a lehce přejel po Azirafalových zádech. „Jsem tady, anděli“ zašeptal. „Už tě neopustím. Slibuju.“
Azirafal s popotáhnutím přikývnul.
Po chvíli se z objetí vymanil, donesl horký čaj a tác čokoládových sušenek. „Jez,“ přikázal nekompromisně. „Najez se a honem do postele.“
Vyčerpaný démon do sebe s obtížemi nasoukal jen dvě sušenky a hrnek čaje, víc toho sníst nedokázal. Azirafal na tom ovšem nebyl o nic lépe.
Po chudém jídle se přesunuli nahoru do ložnice, zázrakem převlékli do suchých pyžam a zalezli do postele. Azirafal neváhal ani vteřinu a pevně k sobě Crowleyho přivinul.
„Ty přece nespíš,“ hlesnul démon, aby zakryl rozpaky. Byl s Azirafalem v posteli. Nikdy spolu nebyli v posteli! A co víc, anděl se kolem něj obtočil, jako kdyby byl had on sám a nikoliv Crowley.
„Tak dneska budu,“ stál si za svým Azirafal. „A až nebudu, tak tu budu prostě ležet. S tebou. Myslíš, že bych chtěl být kdekoliv jinde?“ Nehal svá slova doznít a pak lehce sklonil hlavu a zašeptal do rudých vlasů: „Odpočívej, Crowley. Jsi v bezpečí. Jsi doma.“
Netrvalo ani minutu a Crowley začal pravidelně oddechovat. V celém knihkupectví se rozhostilo ticho. A poprvé po dlouhé době nebylo ani prázdné, ani děsivé.

*

Crowley spal čtyři týdny. Občas sebou začal ve spánku házet a křičet, ale jakmile ho Azirafal obejmul pevněji, hladil ho a šeptem uklidňoval, rychle zase usnul.
Azirafal spal týdny dva – i na něm si poslední léta plná osamění, nervového vypětí a vyčerpání vybrala svou daň.
Probudil se odpočatý a svěží do bezpečí Crowleyho paží. Ranní sluneční paprsky se nesměle vkrádaly dovnitř skrz zaprášená okna a plnily ložnici měkkým světlem. Démon klidně oddechoval, rysy měl uvolněné a ten děsivý uštvaný výraz mu z tváře ve spánku zmizel.
Azirafal pomalu otevřel oči, pohladil spícího démon očima a hluboce nasál tu jeho vůni. A pak se usmál. Doopravdy usmál.
-
První, co Crowley ucítil, když přicházel k vědomí, bylo teplo. Skutečné, uklidňující teplo, které pronikalo skrz vrstvy jeho únavy. Otevřel oči na škvírku a zamračil se, když ho do nich zašimralo jasné světlo. Ráno. Samozřejmě, že bylo ráno. A samozřejmě, že muselo být tak otravně slunečné. Zaskuhral a chtěl si přetáhnout polštář přes hlavu, a v tu chvíli mu to došlo.
Azirafal. Domov.
Srdce se mu na vteřinu zastavilo a ruce roztřásly.
„Dobré ráno,“ řekl tiše Azirafal, hlasem plným něhy. Pohladil ho po tváři.
Crowley ztěžka polknul.
Je to tady. Nový život. Společný život. Společná věčnost.
„Ráno? Už zase? Co pořád všichni mají s těma ránama?“ zaprotestoval, aby získal čas tuhle novou, úžasnou a děsivou situaci vstřebat. „Dobrý ráno je oxymóron vymyšlenej nějakým zvrhlým sadistou,“ zabručel. „Žádný ráno není dobrý. Rána jsou otravný, studený a světlý, až to bolí. Nikdy dobrý. Tečka.“
Hlas se mu sice trochu třásl, byl slabý a nejistý, ale už v něm nesměle probleskoval ten starý známý, rádoby nabručený, ale ve skutečnosti potěšený tón. Azirafalovi se rozzářily oči a srdce mu poskočilo úlevou. Crowley byl zpátky. Pochroumaný, unavený, s hlubokými šrámy, ale zpátky. A to stačilo.
Čas jednat.
„Vsadíš se?“ zeptal se hravě.
Crowleyho unavené zlaté oči se mu podezíravě zapíchly do tváře. „Vsadím se? O co? Že rána nevymyslel žádnej starej zvrhlík?“
„Že ráno může být dobré,“ zašeptal Azirafal a pohladil ho znovu. „Dokonce moc dobré. A tohle bude nejlepší ráno našeho života.“
Pomaličku se naklonil až úplně ke Crowleymu, srdce mu tlouklo až v krku… a vzápětí jemně přitisknul své rty na démonovy.
Crowley ztuhl. Na zlomek vteřiny přestal dýchat, přestal myslet, přestal cítit, jako kdyby vesmír na okamžik přestal existovat.
Pak se konečně pohnul.
Jeho ruka vystřelila vzhůru a vpletla se do Azirafalových vlasů, jemně, ale pevně. Přitáhnul si ho k sobě pevněji a polibek opětoval s touhou a zoufalstvím tisíců let. Líbali se a líbali a najednou na tom nebylo nejistého vůbec nic. Naopak. Ten polibek byl vším, co oba tolik potřebovali – vzájemným poutem, vyznáním, prosbou o odpuštění i příslibem do budoucna. Léčivou silou, která měla moc zahojit všechny rány.
A tak se líbali. Dlouho. Tak dlouho, že samotný čas ztratil význam. Sluneční světlo postupně sláblo, jak se den měnil v soumrak, a když večer pokoj pohltilo ticho, ani jeden si toho nevšiml. Na ramenou a vlasech se jim usazoval jemný prach, slunce zase vyšlo a venku se rozeběhl denní koloběh lidského pachtění. A pak znovu a znovu...
Když se nakonec jejich rty oddělily, zůstali schoulení jeden druhému v náručí, tváře těsně u sebe, jako by se stále báli, že ten druhý zmizí.
Azirafal promluvil jako první, jeho hlas sotva slyšitelný. „Vidíš to?“
Crowley pozvedl obočí. „Co jako?“
„Barvy.“ Azirafal přitiskl tvář k jeho rameni. „Barvy se vrátily. A z kavárny odnaproti voní koláče.“
Crowley si povzdechl a obtočil kolem něj paže ještě pevněji. „Blbej sentiment, anděli.“ Ale jeho hlas byl něžný. Úplně něžný.
Azirafal ho s úsměvem políbil znovu. „Nádherně voníš. A hřeješ. A máš úžasný zlatý oči a já to všechno vidím a cítím. A co je nejdůležitější – jsi tady. Jsi u mě, jsi doma. Oba jsme doma. Konečně, po všech těch letech jsme doma.“
Tvář, mokrá od slz, mu zářila.
„Jsme doma,“ přikývnul tiše Crowley. „A nikde bych nebyl radši.“

-

Když po několika dnech sešli dolů, zjistili, že i samotné knihkupectví dýchá novým životem. Krb praskal, na stolech se zázračně začaly hromadit hrnky od čaje a drobky od sušenek, vedle kterých čekala na svou chvíli lahev vína a dvě čisté skleničky. Z gramofonu vyhrávalo Vivaldiho Jaro.
Usmáli se na sebe a zasedli ke stolu – každý na svoji stranu jako tisíckrát předtím. Crowley načal lahev a Azirafal nakrojil čokoládový dort. Démon sklonil pohled k jejich spojeným rukám na bělostném ubruse a jemně anděla pohladil palcem. Azirafal gesto opětoval a oba se na sebe znovu usmáli.
Budou v pořádku, věděli. Ne hned a možná nikdy ne úplně, ale nakonec najdou cestu, jak se uzdravit. Vyrovnají se s minulostí a vybudují si úžasnou, vysněnou budoucnost. Společně. Konec konců na to mají celou věčnost.