6. Páté oči

Když se Podběl mladší tak opatrně vytratil, nenápadně ho sledovala. Našla si skvělé místo pod starým rezavým listem, kde ji nikdo nemohl uvidět ani ucítit. Málem vyjekla, když žížala prorazila měkkou hlínu, ale udržela se s ručkama na puse. To jsou mi ale pakty, neměla bych to někomu říct? Představila si své bratry, jak by na ni koukali. Žalobníček, donašečka, děcko… to jsou jen některá z pojmenován, kterými ji častovali. Copak může za to, že je nejmladší a poslední? Pořád měla v mozku vypálenou chvíli, kdy velké rypadlo vyhráblo kořen a odvezlo ho někam pryč i se spoustou dalších předků.
Potřásla hlavou. Teď není čas na minulost, musí zjistit, co se tu děje a pak se rozhodne, jestli to někomu řekne.
Zaposlouchala se do hovoru.
„Naši zvědové zachytili její auru. Měl jsi pravdu, nebydlí daleko.“ zrovna říkala žížala.
O kom to mluví?
„Není čas ztrácet čas,“ prohlásil Podběl mladší. „Popiš mi cestu co nejpřesněji.“
Žížala se pustila do vysvětlování. Používala výrazy, které Zlatce nic neříkaly, protože ještě nikdy neletěla mimo rodnou louku a tak jí proplouvali jedním uchem dnu a druhým ven. Zapochybovala o svém instinktu. Co když je žížala jen obyčejná dohazovačka? napadlo ji. Kluci už na to mají věk a holt si nemůže každý najít ženu na louce.
„…pak dírou do zahrady vnitrobloku. To nemůžete minout.“ zachytila poslední kousek instrukcí než žížala zmizela v hlíně.
To už se k nim přihnali Cink s Bimbácem a Sasankou. Kývli na sebe a odletěli.
Malá pampeliška zůstala nerozhodně ležet ve svém úkrytu. Jedna věc je tiše poslouchat cizí rozhovor, úplně jiná je však následovat starší víly tak, aby ji nespatřily.
Neměla moc času na rozmyšlenou, nesměla je ztratit z dohledu, pak by bylo všechno poslouchání k ničemu. Tři, dva, jedna, teď. Letěla nízko u země a blízko u budov, ale vlastně se ani nemusela moc snažit, protože čtveřice víl byla natolik zabraná do hledání správné cesty, že se za sebe nekoukala.
V zahradě si našla místečko v koruně stromu - schovala se do díry po suku. Akorát se tam vešla. Měla dobrý výhled, ale jak byla vysoko, tak slyšela jen omezeně. Slyšela Bimbáce a viděla hlavně Cinka, který mluvil hlasitě a pořád poletoval. Ostatní seděli spořádaně na větvi.
Když se otevřelo okno ve spodním patře, najednou celá zahrada upadla to zvláštního napjatého ticha. Zlatka zatajila dech a jen koukala, avšak neviděla nic zvláštního.
Po chvíli na zídku skočila dvě koťata a okno se zas zavřelo. Zespoda byl slyšet vzrušený šum hovoru kvarteta víl. Nerozuměla žádným slovům, ale její pozornost stejně upoutalo to světlo. Příjemné hřejivě sluneční světlo vycházející ze zavřeného okna. Nechala se unášet sněním o slunečném dni na louce, sbírání nektaru a trylkování ptáčků.
Koutkem oka zahlédla jak se u díry do zahrady mihnul třpyt. Cože? Zmateně se zaposlouchala do ticha na dvoře. Kam šli? A co tady vůbec dělali? Samé otázky. Ta nejdůležitější byla: Proč jsem je vlastně následovala?
Bylo to jen nezřetelné tušení, předtucha věcí příštích, které budou záviset na tomhle okamžiku.
Ještě chvíli seděla ve svém úkrytu, ale pak se vydala blíž k oknu. Ta záře ji lákala, volala, slibovala krásné věci. A pak zhasla. Zlatka byla zklamaná, ramínka svěšená, zmateně seděla na okraji okenního parapetu a přemýšlela, co dál. Měla by být zodpovědná a odletět zas domů, ale vůbec si nebyla jistá, jestli si pamatuje cestu. V noci vypadá svět úplně jinak než ve dne. Začala se trochu bát. To byl teda nápad. Počkej až bratři zjistí, že nejsi doma, to bude céres.
Ještě chvíli tam tak sklesle seděla, když k ní dolehlo cinkání zvonků. Zvedla hlavu. Vedlejším oknem svítil ven Měsíc. Cože? Jak může Měsíc svítit zevnitř domu ven? Přilepila obličejík ke sklu, aby lépe viděla.
Měsíc, stromy, les, zvířata, zvuky, pachy… odskočila od okna, zrychleně dýchala a oči jí málem vypadly z důlků. Ještě nikdy nic takového neviděla, ale byla si tím jistá.
To je magie! Oni sem sledovali čarodějku!
Opatrně se přiblížila zpátky a koukala se dovnitř, kde původně obyčejný pokoj procházel nevídanými změnami. Nemohla se od těch výjevů odtrhnout.
Sledovala čarodějku jak přetváří svět pouhou myšlenkou.
„Húúúú-hu.“ ozvalo se vedle ní. Leknutím nadskočila, ale byla to jen sova. Maličký puštík.
„Uf. Ty jsi mě ale vyděsil!“ šermovala mu ručkou před zobákem v nesouhlasném gestu.
„Co tady děláš takhle pozdě? Nemáš být náhodou zalezlá ve své kytce a spát?“ zeptal se zvědavě Luca.
„Nevím kudy domů,“ přiznala po pravdě Zlatka.
„Tak holčička se ztratila,“ zasmál se sovík.
„To vůbec není k smíchu!“ ohradila se malá víla.
„Ale je. Poprvé se odvážíš pryč a rovnou takhle daleko.“ naoko ji káral Luca: „Tak pojď, odvedu tě domů.“
Zlatka byla ráda za doprovod i za to, že se nevyptával, proč tam vlastně byla. Natáhla křídla, aby mu stačila. Zanedlouho byli na dohled louky.
„Musím se vrátit tak, aby si bratři nevšimli, že ještě jen přicházím, ale jak?“ kousala se nešťastně do rtu.
„Počkej tady, trochu je proženu,“ zachechtal se puštík a než stihla říct slůvko protestu, už byl ta tam. Přeletěl tak těsně okolo jejich kytky, až jeden z bratrů vypadl ven. Chvíli zmateně koukal, co se to děje, když tu nejstarší bratr, nadávaje na křídlaté výrostky, vyskočil z kymácející se kytky, poletoval v kruzích a hrozil pěstí do vzduchu.
Nenápadně je obletěla aby to vypadalo, že se taky jen teď vzbudila a vylezla z kytky. Zívnutí ani nemusela předstírat, byla strašně unavená.
„Co se to děje?“ naoko vyděšeně přilétla k mladšímu z bratrů.
„Ále nic, jen si nějaký výrostek zkoušel ostrý let. Jdeme spát. Adam se vyzuří a přijde za námi.“ S těmi slovy vzal Zlatku za loket a odvedl ji domů.
V duchu poslala poděkování svému kamarádovi a usla jen co se její hlava dotkla polštáře.