Alternativní realita (AU)

Dáte-li na váhy komplikovaný život s nejistým výsledkem a morální bezúhonností a jednoduchý život v bohatství s jistými morálními výhradami, najdete v každé společnosti jedince, kteří se rozběhnou do obou směrů a pak ty, kteří budou stát a nejistě přešlapovat uprostřed. Mluvili o tom dlouho, ale vlastně oba od začátku tušili, že v sázce je příliš mnoho, aby riskovali. Že život bez technologie, nebo hůř s technologií, která by se obrátila proti nim, by byl příliš komplikovaný. Člověk s přirozenou blbostí a technologie s umělou inteligencí jsou si zdá se mnohem podobnější, než by se mohlo na první pohled zdát.

Sedím s notebookem na klíně, když slyším zvenku štěkat psy. K Ari se přidal i Rex. Ale neznějí výhružně. Vykouknu z okna.
Stojí za brankou. Ve světle měsíce je krásný, mohutný, bílá srst se třpytí. Jen ten roh!
Vyběhnu ven a vztáhnu k němu ruce.
Hebké chřípí, horký dech na dlaních, sametová srst na svalnatém krku. Jen ten zatracený roh pořád překáží!
Psi se mu šťastně motají kolem nohou, ve mně zpívá radost. Přišel!
Chce se pomazlit, ale ten zatracený roh nabral poštovní schránku.
„Poslouchej,“ povídám, „nemůžeš ten roh… schovat?“
Mohl!
Bydlí na dohled – místní koně ho vzali mezi sebe.

Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nic ho nenapadlo, ne že by byl se všema za dobře, ale měl takový průměrný vztahy, ani dobrý, ani špatný, v práci nikomu nevadil, nijak nevyčníval a lásky vyšuměly tak nějak samy, postupně se přestali vídat. Vlastně druhým lidem moc pozornosti nevěnoval. Potřeboval by nějakou nápovědu. Nejlíp na telefonu, haha. Ale to bude nejlepší, vzít telefon a projet ho nějakým dobrým antivirem. Šli s Petrem k němu domů, telefon tam pořád ležel a dělal, jako že nic. Spustil antivir, kontrola negativní. Zato Petrovi pípla smska, po které zůstal stát jako opařený. „Odejdi, nebo budeš mít problémy.“

Ze dveří místo rozesmátýho kámoše koukal bůh hněvu.
„Petře, sakra, co se děje?“
„No to si ze mě děláš…co by se dělo, můj bejvalej kamarád mě bombarduje mě hnusnýma zprávama, snaží se vytáhnout na mě věci z minulosti a pak se ani nenamáhá vzít mi telefon.“
„Poslouchej mě, nic z toho jsem neudělal, ty zprávy posílal můj mobil sám, snaží se mě zničit, už mi to podělal v práci.“
„Musíš se z toho dopr… otřepat a nemíchat do toho žádný bláznivý teorie, pojď mi říct fakta. Na čem pracuješ? Má někdo důvod se tě zbavit? Není v tom naštvaná baba?“

Podezřele často mi v pátek ujížděl poslední autobus. A s těžkou krosnou se mi do vesnice pěšky večer většinou fakt nechtělo.
Obvykle mi ale zastavily jen ty nejpodivnější existence.

Dva muži středního věku. Dohadovali se.
„Co když je to dobrá duše v nesnázích?”
„Máme naspěch, anděli!”
Takže můžu být v klidu.

Další pátek. Podobná dvojka, ale přece jiná.
„Věnuj se řízení, drahý.”
Ehm, jak přes kopírák.

Za týden zase. Tentokrát se drželi za ruce. Jeden z nich měl dřevěný prst.

A znovu. Nabručenec nešetřící sprostými slovy a ten s laskavýma očima.

Vždycky jsem dojela v pořádku. Byli v podstatě neškodní.

Horečně projížděl displej a koukal na další a další fotky, které někdo rozeslal jeho pracovním kontaktům. On s pořádnou opicí, jak se válí na chodníku jako mrtvola, jak vyklápí invalidu z vozíku, aby se na něm sám projel, bezhlavý muž, jehož nahé tělo trčí ze záchodové mísy, tančící medvěd, kterého ostraha vyhazuje z podniku, protože obtěžuje všechny dívky i chlapce, na které se jen dosápe. Díval se na sebe v situacích, ve kterých by se nikdy dřív neocitl. Nikdy neocitl. Někdo mu vykopal hrob a on už cítil příchuť hlíny na jazyku. Někdo, kdo to sakra dobře umí s photoshopem.

Telefon zazvonil hlasem budíku, zapomenutého anachronismu z časů, kdy věci měly jen jeden účel. Mechanicky vstal a s očima přilepenýma na displej absolvoval ranní triádu záchod-koupelna-lednička, krokoměr radostně připočítával kroky, ačkoliv jich v bytě bylo třeba pomálu. Přelétl titulky zpráv, občas si nějakou přečetl, aby se ujistil, že je na tom mnohem lépe než všichni ti majitelé pochybných vágních titulů, mladá žena, senior, američan, zákaznice, novomanželé. Něco bylo jinak. Slunce bylo na obloze vysoko. Podíval se znovu na displej mobilního telefonu a pocítil najednou zvláštní jistotu, že i displej se na něj dívá. A že si o něm něco myslí.

„Po rodičovské se tloustne a šediví. Po lásce k práci plešatí. Po nehynoucí přibývají vrásky. Po vášnivé se zlepšuje pleť, ale ty kruhy pod očima…“
Žena se pod náporem informací trochu zakymácela a s patrnou nelibostí v hlase se zeptala: „A nějaká, po které se hubne, by nebyla, doktore?“
„Ale samozřejmě milostivá, to zařídí nešťastná, ale musím vás varovat, někdy má přesně opačné účinky, dávkujte tedy opatrně.“
„Sem s ní.“ Nedočkavě mu vytrhla z ruky recept a vyběhla ze dveří. Chvíli se ještě točil na židli a pak zavolal do chodby „Ještě je tu sebeláska!“. Ale nikdo ho už neslyšel.

„Melouny! Berte dva pořádné, ať je za co chytit!“ šeptá hluboký ženský hlas.
Dáma v kostýmku významně nadzvedá obočí.
„Passion fruit.“ vzdychá hlas s mučivým důrazem na š. „Rozhodně si s ním užijete víc zábavy, než s nějakou nudnou umučenkou.“
„Naše paradajky vás vezmou do ráje.“
Sekuriťák se nepřítomně usmívá.
„Jeho banán. To chcete vidět v regálech!“ letí excitovaně vzduchem další hlášení.
Důchodkyně se zhluboka nadechuje a ztěžka se opírá o vozík. Matky zakrývají dětem uši a vybíhají ven prosklenými dveřmi, které se nestíhají otevřít.
Sex sells, přátelé. Ale možná nebyl nejlepší nápad najímat do Alberta hlavního marketéra erotického veletrhu.