30. Zranění

Edward seděl na travnatém svahu pod asfaltovou cestou, na které nyní probíhaly odklízecí práce. Hasiči za jeho zády obraceli zdemolovaný autobus zpět na kola a chystali se ho naložit na podvalník. Poslední vrtulník záchranné služby odletěl před 15 minutami. Čekalo se na příjezd pohřební služby. Zpoza kopců osázených vinnou révou prosvítaly paprsky zapadajícího slunce. Nehřály tolik, aby mu přestala být zima.
Stella k němu zezadu přistoupila, zabalila ho do deky a podala mu plechový hrníček s čajem.
„Díky,“ zachraptěl.
„To četníci. Nejdřív ti uvařili kafe, tak jsem jim vysvětlila, že piješ jenom čaj.“
Otočil se a gestem poděkoval uniformovanému hloučku. Chlapi se na něj usmáli.
„Budeš chtít ošetřit tu nohu?“ Významně shlížela na jeho prodřené a zakrvácené kalhoty, odkud vykukovalo rozbité koleno. „Potřebovalo by to výplach, antiseptickou mast a krytí.“
„To udělám na hotelu.“
„No ty rozhodně ne. Co se týká zadřený škváry, je člověk sám k sobě až příliš ohleduplnej. Vezmu na tebe kartáč a pořádně ti to vydrbu.“
„Posluž si,“ ušklíbl se.
„Doporučuju zajít si před tím na bar pro nějaký vhodný analgetikum.“
„A já myslel, že když budu bolestí kvílet, aspoň uspokojím tvé sadistické touhy.“
„Všechny pohotovostní sestřičky nejsou sadistky. Mimochodem, dost se divím, že už tu nekvílíš dávno. Vypadá to fakt pekelně.“
„A mohu tě ujistit, že přesně tak to i bolí.“
„Proč jsi neřekl saniťákům? Něco by ti dali.“
„Zase tolik to nebolí. Měli bychom vyrazit.“
„Jasně. Až se Hagrid vrátí z obhlídky hasičský techniky, pojedem.“
Edward přikývl, opatrně vstal a dopil čaj. Stelle neuniklo, jak nejistě se pohybuje.
„Zvládneš to?“
„Samozřejmě.“
„Víš, že nám nabízeli odvoz, že jo?“
„Jsem v pořádku, Stello.“
Setřásl ze sebe kousavou deku a spolu s plecháčkem ji vrátil četníkům.
„Odjíždíte?“
„Ano. Chceme dorazit do hotelu za světla.“
„Nerozmyslel jste si to, doktore? Rádi vás kamkoli hodíme, až tu skončíme.“
„Jste velmi laskaví, nicméně…“ Vrhl pohled na maličko odřenou německou dvěstěpadesátku, jejíž brutální tíhu si momentálně znovu připomněl. V koleni mu bolestivě zaškubalo. „Jestli na tu mašinu nevlezu teď, tak už nikdy.“
„Tomu docela rozumím,“ pousmál se velitel eskadrony města Dijon. „Dávejte na sebe pozor. Šťastnou cestu. A ještě jednou vám všem děkujeme. Odvedli jste tu zatraceně velký kus práce.“ Pevně stiskl Edwardovu ruku a naznačil smeknutí čapky. „Tu japonskou krásku vašemu příteli ještě dnes doručí četař Fourier. Je to náš nejschopnější jezdec. Do jaké nemocnice letěl?“
„1. městská v Saint Apollinaire.“
„Výborně. Za pár hodin, až se to uvolní, Fourier vyrazí. Nechá ji na parkovišti pro lékaře a klíčky odevzdá na recepci.“
„Merci beaucoup, chef d’escadrone.“
„Mon dieu, vy už mi za nic neděkujte! A pro vás Pierre. Jestli někdy zase pojedete přes můj rajón, stavte se na velitelství v Dijonu, napíchneme na rožeň sele. Nejradši ho mám s vinnou omáčkou.“
„Hagride!“ zařvala Stella. „Přestaň už civět na ten jeřáb a startuj! Jedem!“

O 3 hodiny dříve…

Rozpálená silnice se táhla vzhůru po rozložitém svahu. Byla to asfaltka lemovaná nízkou kamennou zídkou, která se pozvolna klikatila mezi vinicemi a travnatými loučkami. Její dostatečná šířka a hladký povrch poskytovaly dokonalý zážitek a vcelku oprávněný pocit, že si můžou dovolit trochu sportovnější styl jízdy. Slunce stálo vysoko na obloze a neoslňovalo. Vítr foukal jen slabý. Gumy držely na silnici, jako by s ní chtěly splynout.
Sirius úmyslně ubral plyn, nechal Edwarda zaujmout vedoucí pozici, zůstával však v těsném závěsu za ním. Jeho vzdálenost se rozhodně nedala nazývat bezpečnou. Edward si pomyslel něco o dětinskosti a nechal ho být. Pak ho ale Sirius naštval, když zničehonic naprázdno zvýšil otáčky, naznačil předjížděcí manévr a místo skutečného předjetí se zase zařadil za něj.
„Přestaň s tím, ty idiote!“ zakřičel do helmy a jelikož si byl vědom toho, že Sirius přes kravál nemůže nic slyšet, doprovodil svá slova poměrně výmluvným gestem.
Sirius se srovnal vedle něj, nadzvedl hledí a rošťácky zamrkal. Pak znovu vytočil motor, až z toho Edwardovi zalehlo v uších.
„Fajn, fajn, jak si přeješ, ty zatracený pako!“
Pochopil, že nejjednodušší cesta, jak z toho ven, je dopřát Blackovi pár okamžiků infantilní radosti. Uchopil řízení pevněji, zrychlil a prostě mu ujel. Ve zpětném zrcátku viděl, jak ho Sirius dohání. Přidal ještě víc. Přitom si hlídal horizont, soustředil se, aby opisoval ideální stopu, a neustále vyrovnával náklon. V rychlosti 90 km/h už cítil, jak mu břišní dutinu osidluje početná kolonie hemživého hmyzu, jak mu dlaně v rukavicích vlhnou a vnitřní strany stehen se chvějí jako bubny při virblu Rogera Taylora. Don’t stop me now, I have such a good time…
Následovala opravdu ostrá zatáčka. Zbrzdil na 50. Málo. Sundal na tachometru dalších 20 kilometrů, vjel do zatáčky a v apexu se chystal opět zrychlit.
Naštěstí to neudělal. Na rovince, která se před ním rozprostřela, uviděl něco, co ho donutilo bleskově přehodnotit situaci a jít do maximální brzdy. Dálkový autobus na druhém konci velkými oblouky přejížděl do protisměru a zase zpět, malou chvíli brázdil mělkou škarpu po své pravé straně a nakonec definitivně najel do opačného pruhu a s mírně stočenými koly se řítil přímo na něj.
„Kurva,“ zaklel a během prudkého brzdění instinktivně strhnul řízení doleva.
Okamžitě cítil, jak dostává smyk. Nestihnul už vůbec nic. Odstředivá síla ho položila. První, co se dostalo do kontaktu se zemí, bylo koleno. Druhý přišel na řadu levý bok, po něm rameno a až nakonec hlava, do které se jen lehce ťuknul. Přes výstelku přilby to skoro nezaznamenal.
Motorka měla dostatek kinetické energie na to, aby odlétla ještě o kus dál, takže mu pod ní nezůstala žádná část těla. Přesto mu nějakou chvíli trvalo, než dokázal vstát.
„Do prdele, jseš celej?!“
Sirius byl najednou u něj, tiskl ho v objetí, zjišťoval, jestli mu někde něco nechybí, pak ho znovu objímal, sundal mu helmu a oběma rukama ho hladil po mokrých vlasech, díval se do jeho očí, které vypadaly normálně, byť maličko zmateně.
„Tak sakra řekni něco!“
„Jako kaskadér bych se živit nemohl.“
„Co to do hajzlu bylo? Ten autobusák vypadal, že usnul!“
Teprve teď se Edward rozhlédl kolem sebe. Autobus nikde neviděl. To nedávalo smysl. Vždyť přece – … Nízká kamenná zídka podél krajnice byla pouhých pár metrů od něj proražená. Když mu došlo, co to znamená, útroby se mu sevřely ledovou hrůzou a srdce se roztepalo podivně klopýtavým rytmem.
„Minul tě asi o metr. Pak zahučel dolů. Vážně jsi OK?“
„OK,“ potvrdil Edward, bledý jako smrt. „Nic mi není. Volám 112.“
„Jo. Já se jdu podívat, jak to tam dole vypadá. Hele, Stella už je tady.“
Stella zastavila, dala Shineray na stojan, zbavila se helmy, oblékla si reflexní vestu, z přihrádky pod sedadlem vylovila výstražný trojúhelník a odešla ho umístit před zatáčku.
„Co se stalo?“ chtěla vědět, když se vrátila. „Ede, tys měl nehodu?“
Edward neodpovídal, protože komunikoval s dispečinkem tísňové linky.
„Autobus,“ vysvětlil Sirius a ukázal někam pod kopec.
Stella si stoupla vedle něj a vyklonila se přes probořenou zídku. Na spodním úseku cesty, který sotva před pár minutami projeli, ležel autobus převrácený na střechu. Kolem něj bylo vysypané sklo a několik osob, které tím sklem proletěly.
„No do hajzlu.“

„Tak to je bizár,“ zakroutila hlavou Susan, vyzvedla z auta krabici od banánů plnou oblečení a knih a prošla s ní domovním vchodem.
Denisa vzala také jednu krabici a kráčela za ní.
„Musím přiznat, že se mi tím rozchodem docela ulevilo.“
Naskládaly do výtahu, co se vešlo, a vyjely do čtvrtého patra. Denisa odemkla byt a společně všechno nanosily dovnitř.
„Mě nejvíc zaráží fakt, že ti to prostě řekla. Jako by někde sehnala novou desku Queenů a potřebovala ji někam strčit. Miláčku, budeme mít pod postelí mrtvolu.“
„Luna nikdy nic nezatajovala a nikdy v ničem nelhala. Dokud jsem ji nepoznala, myslela jsem, že dokážu ocenit upřímnost, ale občas to bylo horší, než kdyby si ty věci nechávala pro sebe.“
„Neville byl vždycky strašně tajnůstkářský. Mám pocit, že mě do některých svých komnat nikdy nepustil.“
Denisa si všimla, že Susan začíná být zase plačtivá, a tak došla do lednice pro láhev vína.
„Zbytek odneseme později.“
„Dík,“ zamumlala Susan, přijala sklenku Sauvignonu a složila se na gauč. „Jsi kamarádka.“
„Jo. A teď už i paní domácí, takže bychom měly probrat pravidla spolubydlení.“
„No jistě. Nedovedu si ani představit, jak by tvoje domácnost mohla fungovat bez pravidel. Takže každou sobotu luxování, mléko se zásadně nestrká do dvířek, skleničky patří do horního patra myčky, nechceš tu žádné živé mazlíčky a plyšáci můžou do obýváku pouze na výslovné povolení?“
„Plyšáci v obýváku mi nevadí,“ usmála se Denisa. „Ale vlasy v odtoku docela jo. Čili pravidlo číslo 1: Po sprše sebrat vlasy.“
„To jsem doma dělala za oba.“
„A po holení chlupy.“
„No tak toho se bát nemusíš. Depilaci nepraktikuju už dlouho a momentálně není nikdo, kvůli komu bych se obtěžovala.“
Obě několik minut jen úlevně seděly a pily víno. Susan se rozhlížela po svém novém domově. Byl obrovský, vzdušný a prosvětlený a Denisa ho za těch pár měsíců stihla vybavit sotva z poloviny. Těšila se, až to tu zútulní.
„Co tvoje žádost o rozvod? Už ji podepsal?“
„Ještě ne. Odjeli dost narychlo. Stihli jsme se domluvit jen na tom, že se odstěhuju a přes léto budu chodit zalívat kytky. Formality vyřešíme, až se vrátí.“
„Jestli se vrátí…“
„To snad –“
„Když jsme tenkrát odlétaly do Ekvádoru, měly jsme v plánu zůstat dva měsíce. Nakonec se z toho stalo 12 let ve dvaceti různých zemích světa.“
„Neville by svoje místo v nemocnici neopustil natrvalo. Má tu práci rád. Má rád svoje zajeté koleje. V září je zpátky jako na koni.“
„Taky jsem svoji práci měla ráda. A vy všichni jste byli jako moje rodina. Pak jsem se zamilovala, v St. Phoenix se staly ošklivé věci a já prostě utekla. Spálila jsem mosty. Připadá mi, jako by se scénář opakoval, jen tou ústřední postavou je teď Neville.“
„No, pokud se rozhodne věnovat cestování, doufám, že mi nenechá na krku kytky. Je jich v tom domě asi 150. A další dvě stovky ve sklenících.“
„Ten chlap je magor.“
„Jo… Asi trochu je. Místo dětí si pořídil okrasné jabloně a každý večer si s nimi chodil povídat. Postavil si u nich lavičku.“
Denisa na to nic neřekla. Uvažovala, jestli jí to připadá dojemné, podivínské nebo smutné. Věděla, jak moc Susan touží po dětech a kolik zklamání už v tomhle směru zažila.
„Můžeme si večer pustit film,“ navrhla.
„Bezva nápad.“
„Nejtemnější hodina? Tu jsme ještě neviděly.“
„Měla jsem spíš chuť na něco jako Hvězdy nám nepřály.“
„Nemáš v práci té rakoviny dost?“
„Možná to bude znít divně, ale mně se na onku líbí. Není tam takový frmol, pacienti nejsou jenom kusy masa, které za hoďku odešleme jinam. Ti lidé mají své příběhy, svoji minulost. A často taky tvář, kterou už se nebojí ukazovat. Připadají mi takoví… opravdovější. Je pěkné být s nimi až do konce.“
„Těšíš se vůbec zpátky na pohotovost?“
„Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat. Probírali jsme s ředitelem veškeré stavební úpravy, strávili jsme nad tím x desítek hodin, ta finální vizualizace byla naprostá pecka. Čekárna bude vybavená polohovacími sedadly, v hale bude vodní stěna a dětská herna –“
„Jistě, proč z toho neudělat relaxační centrum pro rodiny s dětmi. Budou k nám chodit jako do nákupáku.“
„Mně se to zamlouvá. Je to moderní, vstřícné a uklidňující. Konečně se posouváme z pravěku do třetího tisíciletí.“
„Neodpověděla jsi mi na otázku,“ připomněla Denisa nekompromisně. „Těšíš se zpátky na pohotovost?“
Susan se kousla do rtu a na okamžik odvrátila pohled k oknu.
„Přemýšlela jsem, že už se dolů nevrátím,“ přiznala. „Myslím, že si po 16 letech vyhřezlých vnitřností, zlámaných hnát a genitálních oparů zasloužím klid.“
„Po přestupu bys byla zase řadová sestřička…“
„To mě ani trochu netrápí, Deniso. Nejsem kariéristka. O funkci vrchní jsem se nikoho neprosila. Popravdě jsem to vzala jen z úcty k tobě. A moc dobře vím, komu to zase hodím na hrb, až budu odcházet.“

Zatímco Edward obezřetně sestupoval ze svahu, Sirius nouzovým otvíráním uvolnil přední dveře a nacpal se dovnitř.
„Rozmlať ty okna veprostřed!“ zařval na Hagrida, který před okamžikem dorazil se svým Harleyem na místo, kam autobus dopadl. „Někdo by se rád dostal ven.“
Stella stejně jako Hagrid popadla u cesty velký kámen a začala rozbíjet skla, která ještě držela pohromadě.
Sirius mezitím procházel autobus, překračoval nehybná těla, u každého se zastavil a zhodnotil jeho stav. Spousta pasažérů utrpěla zranění neslučitelná se životem. Viděl zlámané vazy, tříštivé fraktury lebky a obrovské množství krve. Někteří se hýbali, snažili se odplazit ven z toho strašného místa. Jiní leželi uvěznění pod zavazadly a ostatními těly a sténali. Uvědomoval si, že nemůže poskytnout pomoc všem. To by se musel naklonovat.
Ve střední části vozu objevil muže s tepenným krvácením z paže. Sundal si pásek a zaškrtil mu ruku pod ramenem.
Na silnici zastavily dva Renaulty. Řidiči z nich okamžitě vyskočili a ptali se, jestli už někdo volal tísňovou linku. Potom začali pomáhat cestujícím, kteří se sami dostali ven.
„Potřebuju vaše lékárničky,“ oznámil jim Edward, nečekal na jejich souhlas a vlezl jim do kufru. Pak se rozbitým oknem procpal k Siriusovi a jednu lékárničku mu hodil.
„Dík, zlato… Vepředu je mrtvo, ale támhle máš adepta na zázrak,“ namířil zakrvácený ukazováček na dospívajícího chlapce, který zmodralý a v bezvědomí příznačně rozevíral ústa jako ryba na suchu.
Edward si k němu kleknul, záklonem hlavy zajistil průchodnost dýchacích cest a přiložil tvář k jeho obličeji, dech však necítil. Okamžitě zahájil srdeční masáž. Po dvou minutách mu do plic vdechnul vzduch. Ten se vrátil zpět, aniž by se hrudník nadzvedl. Zkusil to znovu. Neúspěšně. Pokračoval tedy v kardiomasáži a přitom horečně přemýšlel.
„Je tam nějaká překážka. Sraženina, cizí těleso nebo otok. Bez laryngoskopu to neprohlédnu.“
Nikdo mu neodpovídal. Sirius se potýkal s dalším zraněným, kterému hrozilo vykrvácení. Právě mu izolepou podvazoval tepnu pod přelomenou brachiální kostí.
„Sakra, tohle je k ničemu. Krev sice cirkuluje, ale nemá dostatek kyslíku. Musíme do něj dostat vzduch!“
„To je tvoje hřiště,“ utrousil Sirius přes rameno.
„Tak fajn, uděláme to na pankáče.“
Edward sebral mrtvému po svém levém boku verzatilku, která čouhala z náprsní kapsy. Rozšrouboval ji, vyklepal tuhu a ponechal si jen duté tělo. Potom sáhl do bundy pro svůj švýcarský nůž, řezem ve tvaru T protnul kůži v jugulární jamce, našel průdušnici a prořízl ji mezi dvěma prstenci. Do otvoru nacpal dutinku a dlouhým výdechem naplnil splasklé plíce. Pak se opět přesunul ke stlačování hrudní kosti.
Po čtyřech minutách a dvou prodýchnutích se chlapec pod jeho rukama začal vzpírat. Skrz trubičku se teď hvízdavě nadechoval.
„Spontánní dýchání.“
„Bravo,“ ocenil Sirius. „Jak se cejtíš?“
„Jako MacGyver.“
Edward kluka jemně přitlačil k zemi, uklidnil ho a doporučil mu, aby zůstal ležet.
V dálce už se ozývaly sirény. Přijížděly záchranné složky.
Sirius přikryl ošetřeného muže bezprizorním sakem. Víc pro něj udělat nemohl. Přesunul se k dalšímu člověku, jenž nutně potřeboval pomoc, přestože si o ni neříkal, nekřičel a podle všeho vypadal, že ho šok připravil o schopnost vydat zvuk.
Do díry ve stehně mu vsunul čtyři menstruační tampóny, které se nějaké dámě vysypaly z kabelky, celé to stlačil třemi vrstvami obinadla a přetočil chlapa do stabilizované polohy.
Edward zatím nehybné ženě kontroloval zornice a jakmile zjistil, že její poranění lebky je sice vážné, nikoli však fatální, pustil se do resuscitace.
Oba byli rádi, když se objevili hasiči a začali to koordinovat.
„Vy jste lékaři?“ obrátil se na Siriuse velitel zásahu.
Sirius mu nerozuměl. S odpovědí přispěchal Edward a stručně vylíčil, k čemu došlo.
„Zůstaneme tu a pomůžeme, pokud to nevadí,“ dodal.
„Mně vůbec ne, ale vy vypadáte, že byste možná neodmítl lékařskou péči.“
Zkušený člen hasičského sboru naznačil na jeho krvácející koleno a opřel se do něj pronikavým pohledem.
„Ve srovnání s tímhle,“ Edward se rozhlédl po vnitřku autobusu, „je to dětské bebíčko.“