33. Ustupování

Z hotelové snídaně si nevzal ani drobek. Představa, že něco žvýká, mu znovu obracela žaludek naruby. Vlastně neměl v úmyslu se ani napít, ale Sirius mu připravil černý čaj a přísně ho před něj postavil.
„Aspoň tři loky,“ přikázal nesmlouvavě.
Malinko zarudlé oči Stelly a Hagrida se do Edwarda zapíchly jako šípy.
„Kocovinka?“
„Přece jen sis dopřál něco na bolest?“
„Rozhodně jsem nevypil tolik co vy dva. Do kolika jste obtěžovali barmana?“
„Ve tři ráno už jsme ho nechali na pokoji,“ usmála se Stella. „A promiň, že jsem se vykašlala na to tvoje koleno. Původně jsem měla v plánu jen dvě skleničky, ale nějak se to zvrtlo.“
„V pořádku. Chápu, že toho na tebe taky bylo hodně.“
„Jo, potřebovali jsme si krapet vylejt makovici,“ prohlásil Hagrid, hlasitě si odříhnul po gigantické palačince s ovocem a spláchl ji půllitrem vychlazeného mléka. „Ale na cestu jsme voba ready. Takže jak teda dneska? Já bych to vzal na Lyon a přes Chartreuský hory. To bude príma kochačka.“
„Jo,“ souhlasil Sirius, dojedl svoji omeletu a rychlým pohledem zkontroloval, kolik čaje Edward vypil. Na svém talíři schválně nechal jeden suchý toast, kdyby si to rozmyslel a chtěl něco sníst. „Lyonem bych jen projel, beztak tam bude akorát bordel. Na oběd bych zastavil v Grenoblu. Pak Chartreuský hory, Sisteron a tam bych někde přespal.“
„V okolí je docela dost penzionů, ubytoven a kempů,“ zahlásila Stella, která se připojila na internet a projížděla recenze. „Hele, 4 kiláky od Sisteronu je penzion U Buclatý dámy. Jen 6 pokojů a domácí kuchyně. Paní majitelka prej dělá takový borůvkový lívance, že se ti rozkoší zkroutí palce u nohou,“ zachechtala se při jednom hodnocení. „Akorát musíš překousnout, že po večerech moc ráda zpívá, aniž by k této činnosti dostala od Pána Boha jakékoli dispozice.“
„Ty lívance zněj po čertech dobře,“ natěšil se Hagrid. „Večer baba dostane roubík. Nebo si koupíme špunty do uší.“
„Já pojedu dál,“ oznámil Edward.
„Jak jako dál?“ podivila se Stella. „Kam dál? To ti 450 kiláků za jeden den nestačí?“
„Myslím, že dnešní cesta je fakt dost dlouhá, zlato, a že by sis měl odpočinout, než pojedeš tam, kam potřebuješ,“ obrátil se na něj Sirius. V jeho pohledu se odrážela starostlivá něha i stín obavy.
„Kam potřebuješ jet?“ vyzvídala Stella.
Edward její dotaz odfiltroval. Zvedl se od stolu a vzal si svůj hrnek čaje.
„Jdu si zapálit.“
Sirius sebral šálek kávy a zamířil za ním na hotelovou terasu.
„Já chápu, že se ti po Elizabeth stejská a že už se nemůžeš dočkat, až se uvidíte, ale tohle není rozumný. Posloucháš mě?“
Edward se lokty opíral o zábradlí, pozoroval rušnou dopravu ve městě a nic neříkal.
„Hej!“ naštval se Sirius, chytil ho za nadloktí a otočil k sobě. „Vnímáš mě?“
„Tohle není o Elizabeth. Nemám sílu na další společné nocování, zábavné historky a vtípky. Už jen vidina oběda mi způsobuje reflux. Potřebuju pryč. Musím být chvíli sám.“
„Já tě teď ale samotnýho nechávat nechci.“
„Já to potřebuju, Siriusi.“
„Vypadáš příšerně, Edwarde. Máš bolesti a to jsme ještě ani nevyrazili. Počkej, až z tý mašiny slezeš v Grenoblu. Jestli tam vůbec dojedeš.“
„Bude mi mnohem líp, až na mě nikdo nebude civět a zatahovat mě do konverzace. Nebo mi nutit léky proti bolesti, obklady a jinou péči.“
„Víš, možná ti to nedošlo, ale když má někdo někoho rád, tak o něj pečuje. Je to úplně normální.“
„Je to otravné a vysilující.“
„Otravuje tě, že tě mají lidi rádi?“
„Ne. Otravuje mě, když mi neustále nabízejí pomoc, kterou nepotřebuju. To, co potřebuju, je klid a prostor.“
„Bože můj!“ zaúpěl Sirius, natáhl do plic cigaretový kouř a vypustil ho nosními dírkami jako rozzuřený drak. Edward naproti tomu potáhl ze své cigarety líně a úzký pruh dýmu odfoukl do dálky, kde se smísil s šedavými obláčky jiných kuřáků na terase. „Ty jseš tak – tak – …“
„Asociální?“
„Arogantní!“
„Moje potřeba být o samotě ti připadá arogantní? Nebo to, že jsem ji vyjádřil? Myslím, že jsem to udělal slušně. Taky jsem vás všechny mohl poslat do prdele, nasednout a odjet.“
„Já prostě jenom nechápu, proč tě tak sere, že ti chce někdo pomoct! Proč musíš bejt tak zatraceně paličatej a hrdej?“
„Protože už pět desítek let funguju stejně, Blacku! Jsem introvert. Jsem kozoroh. Jsem asociál. Jsem ten, kdo si vždycky vybere backstage, pokud má na výběr. Ten, kdo se po dvaceti minutách na večírku zavře do koupelny! Vím naprosto přesně, co mi pomáhá, a opravdu to nejsou lidi, jejich slova a chlácholivé náruče. Já si baterii dobíjím ve sprše, ne v klubovně. Při poslechu smyčcového kvarteta v soukromí obýváku, ne v kotli na koncertě Black Sabbath. Během stínování tvého obličeje na plátně v prázdné ložnici, ne v galerii plné obdivovatelů umění. Nejsem arogantní, ani paličatý. Jen si zkrátka dokážu nejlépe pomoct sám.“
„Jak chceš,“ odpověděl Sirius, rozdrtil vajgl o zábradlí a hodil ho dolů na chodník. „Ale ten čaj dopiješ a k obědu sníš aspoň bagetu. Introvert totiž bez vody a sacharidů zkolabuje úplně stejně jako extrovert.“
Edward mu věnoval slabý náznak úsměvu, uhasil vlastní nedopalek a spořádaně ho vyhodil do koše.
„Děkuju, že máš o mě starost. Nejspíš jsem působil dojmem, že si toho nevážím.“
„Maličko jo.“
Sirius se nechal obejmout a po chvilce uraženosti objetí opětoval. Dokonce i jemu se vrátil na rty úsměv.
„Hádka k dovolenejm patří, ne?“
„Ano. Prý to tak chodí.“

Luna si od chlápka s duhovou čelenkou vzala joint, potáhla a na malý okamžik podržela štiplavý kouř v plicích. Neville marihuanu poslal dál. Neměl náladu ani odvahu to zkoušet. Půvabná černoška vedle něj se široce usmála a s chutí si zakouřila. Joint oběhl dvě kolečka. Pak začala kolovat kokosová skořápka plná místní pálenky z citronové trávy a liči. Té se Neville nebál ani v nejmenším. Ochutnal ji už první večer a od té doby si ji čas od času dopřál. Pivo tady totiž stálo za starou belu.
Kroužek na pláži pod rákosovou střechou tvořili tři rybáři z Manakary, dva mladé páry, Luna s Nevillem a jeden starší pán, který v přístavu prodával ovoce a zeleninu. Znali se jen od vidění. Dnes odpoledne se potkali, slovo dalo slovo a teď se společně smáli, otevírali nejrůznější témata a komnaty vlastního nitra a užívali si teplé poryvy větru, které s hlasitým šuměním hnaly ke břehu mořské vlny.
Po západu slunce rozdělali oheň a odpálili dalšího jointa. Luna po něm upadla do stavu mírné ospalosti. Položila se zády do písku a s rukama pod hlavou sledovala antracitové nebe, na němž modrofialově zářil pruh mléčné dráhy. Cítila, jak stoupá vzhůru. Natáhla k obloze dlaň a prsty ten přízračný pás pohladila. Když ruku stahovala zpět, zůstal jí na kůži přilepený jako žvýkačka. Tiše se zachechtala.
Pak na krátký okamžik zavřela oči a když je znovu otevřela…
„Ahoj, Luno.“
„Ahoj, Hermiono,“ pozdravila ženu, která stála nad ní a zakrývala jí výhled na vesmír. „Vypadáš jinak.“
„Ty jsi pořád stejná. Všemu otevřená.“
„Chceš mu něco vzkázat?“
„Ano. Kdo ustupuje zlu, jako by sám páchal zlo.“
„Nikdy nevěřil na bránu mezi světem živých a mrtvých. Vysměje se mi.“
„Já vím. Taky jsem bývala taková. Řekni mu…“
Hermionin hlas se pomalu vytrácel. Zato jiný hlas zazněl nepříjemně hlasitě.
LUNO, LÁSKO!
„Sakra, teď ne, Neville! Hermiono, co mu mám říct?“
LUNO, PROBER SE!
Hermiona se začala rozplývat a vsakovat do noční oblohy.
„Do háje, Neville, přestaň, tohle je důležitý!“
„Anděl ze Saint Martin.“
Luna ta slova zachytila v posledním momentu.
Zhluboka se nadechla a doširoka rozevřenýma očima hleděla na Nevillovu bledou tvář lesklou potem.
„Luno! Díky Bohu! Vypadala jsi jako mrtvá! Vůbec jsi nedýchala!“
„Jsi v pohodě?“ staral se jeden z rybářů a hladil ji po zádech. „Možná to na tebe bylo až moc silný.“
„Už jsem zkusila mnohem silnější věci,“ promluvila dokonale střízlivým tónem, setřásla jejich ruce, vstala a oprášila se od písku. „Jsem v pohodě. Musím si zavolat.“
„Zavolat kam?“ chtěl vědět Neville a následoval ji do bungalovu.
„Do Anglie.“
„Teď hned? Vždyť je jedenáct v noci!“
„Tady ano. Tam mají o tři hodiny méně. Nadto jsem si poměrně jistá, že doktorka Potterová v osm večer spát nechodí.“
„Doktorka Potterová? Proč potřebuješ mluvit zrovna s ní?“
„Potřebuju sehnat číslo na Edwarda.“
„To snad ne,“ zavrtěl hlavou Neville, dusal za ní a celý jeho sen o kouzelné dovolené se hroutil jako domeček z karet. „Loony, řekni, že to jenom špatně chápu! Že to nemyslíš vážně! Nesouvisí to s Voldemortem, že ne?“
„Všechno souvisí s Voldemortem, Neville. Jednou jsme se do toho namočili, tak v tom jedeme. A dokud se to nevyřeší, bude nad námi viset Damoklův meč.“
„Ale tady jsme přece v bezpečí! Užíváme si dovolenou a čekáme, až se to všechno uklidní! Na tom případu pracují tajné služby. To nejrozumnější, co můžeme udělat, je nechat to na profesionálech! Nebo jsi za těch pár měsíců zapomněla, jak to dopadlo, když se banda amatérů pokusila něco podniknout? Dvakrát jsme málem umřeli!“
„Oni ho nezastaví,“ řekla Luna do ticha rákosového příbytku, sebrala z nočního stolku svůj telefon a vyhledala v něm číslo na Lily Potterovou. „Je do toho zapleteno příliš mnoho lidí. Příliš mnoho jich profituje nebo se bojí.“
„Myslíš, že ovládá i vojenské a policejní šarže?“
„Jsem o tom přesvědčená.“
„Jak jsi na to přišla?“
„Každý před ním ustupuje. I my jsme to udělali. MI6 o něm ví už pět let a klidně ho nechala dojít tak daleko, že si tu vesele štěpí uran a plutonium, zamořuje okolí reaktoru radioaktivním odpadem a všem je to jedno. Nepodnikají proti němu vůbec nic. On tu odpaluje bomby a zabíjí lidi a oni jen shromažďují informace a všechno monitorují. A přitom mají dostatek materiálu, aby ho obvinili i odsoudili. Tak proč už to neudělali?“
Neville neodpověděl, přestože odpověď už znal.
„Dělej, co považuješ za správné,“ řekl jen a mávl rukou k jejímu mobilu. „Vynasnažím se nenasrat si do gatí, až na mě zase někdo bude mířit pistolí.“