34. Odemykání

3 kilometry za Sisteronem se rozdělili. A jelikož už od výpadovky z Lyonu měli neodbytný pocit, že je sleduje stříbrný Mercedes S Class, při obědě vymysleli plán. Na pumpě kousek od Grenoblu si vyměnili oblečení, výstroj i motorky. Díky jejich přibližně stejné postavě nepoznali nic ani Stella s Hagridem.
„Dávej na sebe pozor,“ řekl Sirius Edwardovi na pánských záchodech, než si nasadili helmy a prošli ven na parkoviště.
„Zřejmě jsi chtěl říct: Dávej na ni pozor,“ ušklíbl se Edward.
„Ne. Na sebe,“ zopakoval pevným hlasem Sirius. „Ona je jen milenka. Ty jsi přítel.“
„Ach, to bylo romantické. Neboj, budu opatrný.“
„Nemusíš ji šetřit. Má to ráda tvrdě.“
„Jak moc tvrdě?“
„Asi jako ty.“
Edward pozvedl obočí.
„Nebude to nakonec důvod, proč ji máš neustále v servisu?“
„Sklapni. A koukej ji pořádně protáhnout, ať se neucpávají filtry, jo?“
Teď se od ostatních rychle vzdaloval a mířil dál na jih, hlavním tahem na Marseille a odtud už po Azurovém pobřeží k Lavendou.
Pociťoval mírný osten viny a obrovskou úlevu.
A taky kurevskou bolest.
Na Útes dorazil za hluboké tmy. Otevřela mu Susanne, která jako jediná ještě nespala a proto zaslechla rachot japonského šestiválce na příjezdové cestě. V legínách a letním ponču evokovala mladou paní, co přišla přivítat manžela.
„Edwarde?“
Jakmile postřehla, že ztrácí rovnováhu a jen taktak se mu daří dát motocykl na stojan, seběhla schodiště a podepřela ho. Pak mu pomohla sundal helmu, aby se pořádně nadechl.
„Příště jedeš taxíkem, že?“
„Možná ano, když nad tím tak uvažuju. Díky, Susanne.“
„Půjdeme bránou,“ rozhodla, sáhla do velkého hliněného květináče s ibiškem a vyhrábla z něj masivní železný klíč.
„Elizabeth mi prozradila, kam ho schováváte,“ vysvětlila. „Aby pro mě nemusela pořád lítat nahoru a dolů.“
„V pořádku,“ broukl. „Asi sem jezdíš často.“
Nebyla to otázka, a tak neodpověděla. Rozevřela těžká křídla vrat a když vstoupili na nádvoří, zase je zabouchla, zamkla a klíč hodila zpět pod ibišek tak, že prostrčila ruku mříží.
Těch pár kroků ke vchodu do přízemí se Edward sotva vlekl. Jednou dokonce šťavnatě zaklel. Cestou do bytu v prvním patře se pak nečekaně zastavil na sedmém schodu, vyrazil ze sebe animální skřek a hryzl se do hřbetu dlaně.
„To nebude jen obyčejná únava,“ usoudila Susanne, vzala ho kolem pasu a dotáhla do obýváku, kde se okamžitě složil na pohovku. „Divím se, že tě nechal jet samotného v tomhle stavu.“
„Nedovolil jsem mu, aby mě doprovodil.“
„Proč?“
„Protože jsem pitomec,“ rozdrtil mezi zuby spolu s bolestným zasténáním. „Chtěl jsem, aby si zbytek dovolené užil podle svých představ.“
„Jsi pitomec,“ souhlasila a začala mu rozepínat kalhoty. „Bolí tě noha, ne?“ zareagovala na jeho udivený pohled. „Podle toho, jak jsi kulhal… Jauvajs. Pořádný pitomec. Můj Bože, s tímhle jsi celý den na cestě?“
„Je to jen naražené.“
„A sedřené až na kost. Byl jsi na rentgenu?“
„Ne.“
„Ošetřil sis to sám?“
„Ano.“
„Ale jen povrchově.“
„No, operaci jsem si v hotelové koupelně provést netroufl.“
„Takhle naražené koleno jsem naposled viděla u Niny Forestierové, nepříliš šikovné, zato však nadšené krasobruslařky.“ Citlivě prohmatala čéšku a její nateklé okolí. „Je tam hodně vody. Mělo by se to odsát.“
Nečekala na jeho souhlas. Došla si do předsíně pro brašnu, vyskládala na konferenční stůl všechny potřebné pomůcky, nasadila latexové rukavice a poté, co mu kůži přestříkala lihovou dezinfekcí a nechala zaschnout, provedla rychlou punkci s následnou extrakcí.
„30 mililitrů čiré tekutiny. Žádný hnis, žádná krev. Vypadá to dobře. Tak to zaledujeme.“
Edward jen souhlasně zamručel. Konečně se dokázal uvolnit, protože bolest polevila a přestala ho drásat.
Susanne odešla zlikvidovat obsah stříkačky a vytáhnout z mrazáku led. Když se vrátila, zjistila, že Edward usnul, pod hlavou polštářek s Tygříkem a v ruce telefon s nedopsanou zprávou pro Siriuse.

Dorazil jsem v pořádku. Dobrou noc, hvězdičko. Milu-

-ju tě, doťukala ta čtyři zbývající písmena a stiskla tlačítko pro odeslání. Pak zhasla displej a položila mobil na stolek.
Než si odešla lehnout, přikryla Edwarda dekou, odhrnula mu z obličeje zatoulaný pramen ofiny a bříšky prstů ho pohladila po týdenním strništi.
„Dors bien, mon chéri.“
Usmál se ze spánku.

---

V penzionu U Buclaté dámy bylo sice jen šest pokojíků, z nichž jeden disponoval pouze osamělým lůžkem a malinkatým umyvadlem a nejspíš v minulosti sloužil jako kumbál na košťata a mycí prostředky, avšak dole v jídelně se mačkalo tolik lidí, že se o kapacitních limitech ubytování dalo směle pochybovat.
„Neříkej mi, že tu dneska všichni nocovali,“ zavrtěl hlavou Sirius a nevrle zahlížel na rozjařenou skupinu patnácti Němců s tyrolskými klobouky.
„Máš proti nim něco?“ opáčila Stella.
„Hergot, vždyť je jich tu jak na Oktoberfestu!“
„Nikdy ti davy lidí nevadily. Nebo tě sere, že jsou to frickové?“
„Nedělej ze mě xenofobního dementa, buď tak hodná.“
„Fajn. Můžeš mi vysvětlit, proč se najednou chováš jako píča? Máš hlad?“
„Ne.“
„Má to co dělat s Edem? Hele, proč jste si vlastně vyměnili hadry a proč jsi mu nechal svoji mašinu? Nějaká vaše ulítlá hra?“
„Jo. Taková jedna pošahaná hra. Sorry, musím na vzduch.“
Nedokázal říct, z čeho je mu zle víc. Jestli z další probděné noci, během níž byl nucen poslouchat falešné zpěvy majitelky penzionu, ze stesku po Edwardovi, který byl pryč sotva dvanáct hodin, z představy svojí nenáviděné sestřenky Bellatrix v rukou surových vrahů nebo z nepopiratelného faktu, že se znovu ocitli v Riddleově pečlivě upředené síti jako bezmocné mouchy.
„Laserová pavučina,“ pojmenoval to trefně Edward, když spolu předchozího dne seděli na zemi, za oknem hotelového pokoje se rozednívalo a oni stále ještě debatovali o tom, co by mohli, anebo snad měli dělat. „Je to jako tančit v rozvázaných kanadách na popraskaném ledě mezi laserovými paprsky. Takové je bojovat proti Riddleovi. Když jsem to zkoušel posledně, skončil jsem na padesátimiligramové dávce Citalopramu. Byly dny, kdy jsem upřímně netušil, co dělám nebo jestli jsem vůbec ještě naživu.“
Teď se posadil do zahradního křesla, z pomuchlané krabičky vyklepal cigaretu a dal si ji ke snídani místo vyhlášených lívanců. V hlavě mu drnčela ozubená kola, která se v pravidelném intervalu zadrhávala. V soukolí něco chybělo. Nebo něco přebývalo. Něco odmítalo zapadnout na to správné místo.

---

Elizabeth ho ráno našla jako první. Už v noci se jí do snu promítl kravál motoru a skřípání brány, takže když se probudila, měla naléhavé tušení, že otec je doma. Nechala dál spát svoji kamarádku Sofii, tetu Susanne i babičku a v pyžamu pospíchala nejdřív do staré ložnice rodičů, která teď zůstávala prázdná a neutěšeně smutná, potom do pracovny a nakonec dolů do obývacího pokoje, kde ho konečně uviděla.
„Papa!“ zakřičela a vyskočila na gauč jako v dobách, kdy byla ještě malá. Hlavu mu položila na hrudník a celá se k němu přivinula. „Mon papa! Jsem tak šťastná, že jsi tady!“
„Lizzie,“ zašeptal v polospánku, „princezno.“
„Moc se mi stýskalo!“
„Mně taky.“
„Chceš snídani? Udělám palačinky!“
„Dám si. Ale jen, pokud budou s citronovou marmeládou.“
„Bléééééé,“ zaksichtila se.
Při slézání z pohovky mu nechtěně nakopla zraněné koleno. Výkřik ztlumil polštářem.
„Dobré ráno, miláčci,“ popřála Susanne, která se rozespale ploužila bytem v trepkách a noční košili přepásané županem.
„Dobré ráno,“ odpověděl jí Edward s maličko rozpačitým úsměvem a opatrnými nášlapy vyrazil do koupelny.
Během postávání u záchodové mísy najednou zaslechl tekoucí vodu a krátce se ohlédl. Susanne stála u umyvadla a vymačkávala si pastu na kartáček.
„Ty otvíráš dveře ještě tišeji než moje matka.“
„Promiň. Potřebuju si vyčistit zuby, mám v puse jak po kremaci. Už jdu pryč, nenech se rušit.“
„Ahoj, strejdo Ede. Ahoj, mami.“
Dovnitř vcupitala rozcuchaná zrzavá slečna a sáhla po vlastním kartáčku. Susanne lehce zčervenala.
„Sofie, počkej chvíli, než –“
„To nevadí,“ mávl rukou Edward, spláchl a nacpal se k nim, aby si umyl ruce. „Připojím se do klubu milovníků peprmintu. Doufám, že tu ještě někde zůstal můj vlastní kartáček. Á, výborně, pořád je tady. Zpola ztracen ve změti cizích kartáčků. Tolik jich tu nebylo, ani když u nás přespávala nigerijská uprchlická rodina. Ty ses sem přestěhovala?“
„Vlastně skoro jo,“ přiznala. „Eileen potřebuje společnost a pomoc s domácností. Na některé činnosti už nestačí. A Lizzie je mnohem víc v pohodě, když tu má mě a Sofii. Vadí ti to moc?“
„Nevadí mi to vůbec. Naopak.“
Elizabeth mezitím připravila ukázkově tenounké crêpes (potrhaná byla jen ta první) a na stůl donesla všechny sklenice s džemem, které našla. Edward si přes sebe raději také přehodil župan a potěšeně zasedl ke společné snídani. Ačkoli byl zraněný, nepříliš odpočatý a náhle obklopený třemi hemžícími se a štěbetajícími ženami, cítil se blaženě. A přestože ho bolel celý člověk zvenku i uvnitř, hřejivý pocit lásky a radosti, který z nich sálal, to všechno úspěšně přebíjel.
„Máš rozbité koleno, tati. Spadl jsi z motorky?“
„Přesně to se stalo,“ přikývl.
„Takže na ní přece jenom moc jezdit neumíš.“
„Máš pravdu. Nejsem v tom dobrý. Mnohem raději řídím auto.“
„Možná bys měl nosit chrániče.“
„To bych asi měl.“
„Viděly jsme tě ve zprávách. Byli jste u té nehody.“
„Ano, zrovna jsme projížděli kolem, když se to stalo.“
„Muselo to být hrozné. Byli tam mrtví.“
„Bylo to náročné. Ty palačinky se ti povedly. Jsou skoro tak skvělé jako moje. Myslím, že sis právě vysloužila titul chef de crêpe.“
„A to není všecko!“ zakřičela Sofie a dloubla Elizabeth vidličkou. „Pověz mu to!“
„Předevčírem jsem uvařila večeři.“
„Skutečně? Co jsi vařila?“
„Našla jsem ve věži tvoji kuchařku a udělala zeleninovou polévku s krevetami.“
„Musela jsem v pátek po práci shánět krevety,“ doplnila Suzanne malinko vyčítavě. „Ale nakonec jsem si pochutnala. Lizzie to v kuchyni jde.“
„Což po své matce rozhodně nezdědila,“ ozvala se ze schodiště Eileen Snapeová a velmi opatrnými krůčky sestupovala dolů za pomoci francouzské hole. „Vítej zpátky, Edwarde.“
„Rád tě vidím, mami. Živou. O zdraví pochopitelně ve tvém případě nemůže být řeč.“
„To duševní snad ještě slouží. Kyčle aby spral čert. Všechny ty schody mi byl stejně dlužen on. Na jak dlouho jsi přijel?“
„Nevím,“ přiznal upřímně a pokrčil rameny.
„Tak to je příjemná změna oproti běžnému stavu, kdy víš úplně všechno.“
Vstal, aby matce pomohl se usadit. Jeho tváří zřejmě prokmitl stín bolesti.
„Copak? Taky už tě trápí klouby?“
„Jen ten kolenní a doufám, že pouze dočasně. Měl jsem nehodu. Nic vážného.“
„Až se vysprchuje, dám mu na to obklad a stáhnu to,“ oznámila Susanne. „Tři dny komprese a čtrnáct dní klidového režimu a bude zase fit.“
„Slyšela jsi, mami. Nejméně čtrnáct dní se odsud nehnu.“
„Výtečně. Aspoň si budu mít s kým zahrát šachy. Susanne je zoufale předvídatelný soupeř.“
„Nemůže být dokonalá. “
Edward se Susanne na sebe pohlédli přes hranu hrnečků. Oba se usmáli. Pak Edward pohledem sklouzl na hodinky.
„Neměla bys být v ordinaci?“
„Mám tenhle týden dovolenou.“
„Kvůli mně?“
„Kvůli Sofii. Než jsi přišel s tím báječným nápadem, že Lizzie nikam nepoletí a že ty dorazíš za ní, chystaly jsme se na hory.“
„Zrušila jsi kvůli mně hory?“
„Jistě. V mém rozhodnutí vůbec nehrál roli fakt, že když tu Lizzie zůstává, Sofii nikam nedostanu. Zrušila jsem náš pobyt na horách čistě proto, abych si mohla užívat tvoji okouzlující přítomnost.“
„Sarkasmus ti sluší.“
„Tobě sluší laskavost.“
„S tím mohu jedině souhlasit,“ přerušila je Eileen, „proto bude tak laskavý a uklidí v kuchyni.“
„Já to udělám, babi!“ obrátila se na ni Elizabeth a z očí jí div nelétaly blesky. „Vždyť ho bolí noha! A ten nepořádek jsem udělala já! Sofie mi pomůže.“
„Jasně že jo,“ přikývla Sofie. „Utírat po tobě zakydanou linku, to je prázdninovej sen, Liz.“
Všichni u stolu se rozesmáli.

---

Mike byl právě plně zaměstnán zíráním na řeku, když v kapse kalhot ucítil vibrace. Rozhodl se, že to bude ignorovat. Ten, kdo mu volal, byl však mimořádně vytrvalý. Ani po minutě telefon nepřestával vrnět.
Mike otráveně vzdychl a sáhl pro něj. Na displeji uviděl známé jméno.
„Nazdar, Blacku. Co se děje?“
„Vím, že tě obtěžuju, a je mi to jedno. Potřebuju od tebe laskavost.“
„Jo, tvoje úvodní prohlášení je přesně to, co člověku odemkne srdce. Slyšel jsi někdy o existenci takzvaných kouzelných slovíček?“
„Já umím čarovat jenom se skalpelem. A na všechno ostatní je tu Mastercard.“
„Chceš mě snad podplatit?“
„Jsem ochotnej udělat naprosto cokoli, abys mi sehnal Riddleův spis.“
Mikeovi málem vypadl telefon z ruky, když se vymrštil do vzpřímeného sedu a rybářská židle se opovážlivě zakymácela.
„Cos to řekl?“
„Já myslím, že jsi slyšel dobře.“
„No to si kurva nemyslím!“ zařval a jakmile si uvědomil, že by mohl v ostatních vzbudit nepříjemné otázky, vydal se svižnou chůzí proti proudu řeky. „Blacku, ty ses asi posral v kině. Zavoláš mi v době dovolený a chceš po mně, abych ti opatřil vyšetřovací spis, kterej zabírá celou jednu stěnu policejního archivu? Když pominu to, že by se z mojí strany jednalo o porušení služebního protokolu, tak to snad nemůžeš myslet vážně! Slíbili jste, že už do toho nebudete strkat nos!“
„Já jsem nikomu nic neslíbil. Já nikdy nikomu nic neslibuju. A pokud jde o služební protokol, tak ten jsi kvůli Riddleovi porušil už nejmíň stokrát.“
„Tehdy jsme byli v jiný situaci, Siriusi. A v jiný době.“
„Doba je pořád stejná. A situace možná ještě horší než dřív.“
„O čem to mluvíš?“
„O tom, že Edwarda sleduje. Až sem, do Francie. O tom, že se mu právě úspěšně povedlo zbavit se Bellatrix. Posledního člověka, kterej proti němu mohl vypovídat jako proti Riddleovi, protože všichni ostatní, co ho pod tím jménem znali a měli přehled o jeho zločinech, jsou pod drnem už dávno!“
„Kromě Edwarda,“ připomněl si Mike tišším a mírnějším hlasem, v němž neutajil obavu. „Měl jsem za to, že uzavřeli dohodu. Aspoň tak nějak se Percy vyjádřil, když se mnou naposled mluvil.“
„To nebyla žádná dohoda, Cornere! Byla to výhružka a reakce na ni. Riddle se s ním setkal jenom proto, aby mu řekl, že ví o Elizabeth. Samozřejmě, že Edward souhlasil, že mu půjde z cesty. Kdo by hergot riskoval život svojí dvanáctiletý dcery?!“
„Má na něj tu nejúčinnější páku, co existuje, a stejně ho nechává sledovat?“ podivil se Mike, zastavil a botou zamyšleně kopal do trsu trávy.
„Ed si myslí, že ho Riddle potřebuje mít pod kontrolou,“ vysvětlil Sirius. „A třeba to tak je, co já vím. Jsem ale přesvědčenej, že na něj nasadil lidi i proto, aby se dostal k Bellatrix. A všem dalším, který se s ním budou chtít spojit a něco podniknout.“
„Bellatrix. Říkal jsi, že ji odstranil. Kdy? Jak? Nevzpomínám si, že bych teď někdy obdržel zprávu o jejím úmrtí.“
„Nemáme důkaz, že je opravdu po smrti. Každopádně to předpokládáme. Do našeho hotelovýho pokoje, kde pár hodin předtím vyhledala Edwarda s žádostí o pomoc, nechal Riddle doručit obálku plnou jejích vlasů. Nechyběl ani stručnej a výstižnej vzkaz.“
„Jakej vzkaz?“
„Ručně psaná karta. S laskavým připomenutím, MV.“
„Marvolo Voldemort. Jeho nový jméno. Do prdele. Percy mě ujistil, že je Bellatrix pod jejich ochranou! Že se k ní ten šmejd nedostane!“
„Tak to trochu nevyšlo.“
„Fajn. Obstarám ti ten spis. Ale nepůjde to hned. Na zkopírování takovýho kvanta papírů budu potřebovat minimálně týden. Spíš víc. Pochybuju, že bych se k elektronický formě dostal bez povšimnutí.“
„Rozumím. Díky, Mikeu.“
„Kdy se vracíte?“
„Já příští tejden. Edward nevím.“
„Vy nejste spolu?“
„Je teď s rodinou.“