35. Přijímání

Edward seděl v malém rybářském člunu, který kdysi získal poctivým smlouváním se Simeonem, Izraelcem, co před 30 lety zakotvil na Azurovém pobřeží, poněvadž už ho nebavilo hádat se s jedenácti bratry, kdo vlastně vede jejich krámek s nádobím v Jeruzalémě.
Loďka ho tenkrát vyšla na 713 eur a pětikilovou lufaru, při jejímž zdolávání si natáhl šlachu v lokti. Opekli ji na grilu Simeonovy plážové restaurace a společnou konzumací stvrdili svůj obchod. Za svítání pak Edward doplul k Útesu, půl hodiny zápasil s vlnami, aby ho nenahnaly na skály, nýbrž do úzkého zálivu s písčitým břehem, a když úplně splavený přivazoval člun k železnému kruhu ve skalní stěně, umínil si, že tu musí postavit dřevěné molo pro pohodlný nástup a výstup.
Elizabeth s sebou brával už od jejích pěti let. Učil ji rybařit, plavit se, dělat uzly, připravovat ryby tak, aby se daly jíst. Učil ji poznávat moře, jeho život, proměny i nebezpečí. Hrával si s ní na piráty, žraloky i mořské víly. Nikdy se nepotopil tak hluboko, jako když pro ni na dně lovil poklady. Zelenou vápenatou schránu, ve které kdysi přebýval mořský ježek, má Elizabeth dodnes vystavenou na pracovním stole a schovává v ní šperky.
„Pamatuješ, jak jsme tu hledali hvězdice?“ křikla na něj z vody, když se vynořila nad hladinu. „Je jich tu asi milion!“
Od mokrých vlasů se jí odrážely paprsky slunce. Měla je teď rovné a hladké jako on. Až uschnou, budou zase připomínat hnízdo volavek. Takové, jaké mívala Sarah, když byla ještě zdravá.
„Za chvíli bychom měli vyrazit zpátky,“ upozornil ji jemně. „Babička už určitě chystá oběd. Slyším to cinkání talířů až sem.“
„Ach jo,“ posteskla si Elizabeth hlasitě a vyhoupla se do člunu. „Škoda, že tu nemůžeme být celý den!“
„Můžeme. Příště.“
„Tak jo. Je to moc fajn.“
Ráno se plavili na místo, kde loni v listopadu rozptýlili popel. Elizabeth tam na azurovou hladinu položila věneček uvitý z levandule. Neplakala. Ani Edward neplakal. Věděli, že všechno je v pořádku. Sarah si přála, aby žili, ne aby se trápili.
„Líbí se ti Susanne?“ zeptala se Elizabeth během zpáteční cesty k molu.
„Co?“ zarazil se Edward. V jeho tváři uvízlo nejen překvapení, ale i trocha cihlově červené barvy. „Cože?“
„Myslím, že ty se jí líbíš.“
„Jak jsi na to přišla?“
„No, to přece není tak těžké poznat, ne? Já mám Susanne ráda. Jen abys to věděl.“
„Dobře. Fajn. Lizzie, poslouchej, já –“
„Nevadilo by mi, kdybyste –“
„Lizzie! Poslouchej mě, prosím! Já a teta Susanne – jsme přátelé –“
„Ale flirtujete spolu,“ pravila Elizabeth umanutě, přehodila nohu přes nohu, založila si paže na hrudi a zamračila se.
Edward se zamračil taky. Vráska starosti mezi obočím se prohloubila. Zkoumavě si svou holčičku prohlížel a jen velmi neochotně pouštěl do vědomí informaci o tom, jak moc vyrostla za dobu, kdy se neviděli. Bylo evidentní, že dospívání započalo a že už ho nic nedokáže zastavit.
„Lidé spolu občas flirtují. Neznamená to, že chtějí mít vztah nebo že jsou… zamilovaní. Můžou to být kolegové, přátelé nebo prostě jen lidé, co se právě potkali a jsou si navzájem sympatičtí. Není v tom vážný úmysl. Je to spíš taková… zábava.“
„Tak jo. Dobře. Ale kdyby to bylo vážné, nevadilo by mi to.“
Na moment zavřel oči a snažil se zbavit pocitu, který v něm tenhle rozhovor vyvolával. Byl rozladěný, unavený a přál si být někde jinde. A uvědomoval si, že nic z toho nesouvisí s Elizabeth samotnou a že by bylo nespravedlivé ji za to trestat.
„Víš, Lizzie,“ odhodlal se nakonec a hleděl jí zpříma do očí, „někoho mám. Mrzí mě, že jsem ti to neřekl dřív, ale –“
„Ty už s někým chodíš?“ vyjekla.
„No… ano,“ přiznal a připadal si jako na lavici obžalovaných.
„Ježíš, tati, to je strašně príma!“ Vyskočila ze svého sedadla na přídi a vrhla se k němu, div ho nesrazila do vody. „Ani nevíš, jakou mám radost!“
„Opravdu?“
„No jasně že! Kdo je to? Znám ji? Doufám, že mi o ní povíš úplně všecko!“
Cihlově červené fleky na tvářích se mu nezadržitelně rozlezly po obličeji jako kopřivka. Vnímal jejich sálavou horkost i to, že se najednou příšerně potí.
„Dobře. Povím ti všechno. A začnu tím, že to vůbec není žena.“
Elizabeth na něj vytřeštila oči, stáhla se zpátky na příď a chvíli zamyšleně mlčela. Byla to ta nejdelší chvíle, jakou kdy zažil. Už se pomalu smiřoval s odmítavou reakcí, nepochopením, nepřijetím, zklamáním a možná i znechucením. A pak najednou Lizzie roztáhla rty v širokém, zubatém úsměvu.
„Je to Sirius? Je to on, že jo? Mám pravdu?“
„Ano, je to Sirius. Co… co si o tom myslíš?“
„Že je to faaaaaakt hustý!“
Edwarda zaplavila taková vlna úlevy, že nedokázal zadržet smích.
„Jo a taky si myslím, že měl přijet s tebou. Proč nepřijel? Vždyť jste jeli do Francie spolu. Mohl jsi ho vzít s sebou.“
„Nepředpokládal jsem, že –“
„Panebože!“ protočila panenky. „Tak snad nežiju ve středověku, ne? Jen na středověkém hradě. A vůbec. Když někoho miluješ, tak je přece jedno, co si myslí ostatní. Ne?“
„Co si myslíš ty, mi jedno není. A nikdy nebude. Děkuju za to, že respektuješ moji volbu. Já jednou budu respektovat tu tvou.“

---

V devět hodin ráno Mike od Siriuse obdržel zprávu s odkazem na článek v Le Monde. Velký francouzský plátek převzal informace i s fotografiemi od lokálního deníku Le Bien Public, v němž mladý dijonský novinář referoval o ženě (†67), která v noci spáchala sebevraždu skokem ze 7. patra činžovního domu ve čtvrti Talant. S pomocí chatrného internetového signálu projel další média a zjistil, že zprávu už zveřejnila i agentura AFP, ta veřejnosti dokonce poskytla údaje o totožnosti zemřelé ženy. Byla otázka velmi krátkého času, kdy se tragická zpráva objeví i v britském tisku.
„Musím zpátky do Londýna.“
Ani si nepočkal na reakce ostatních a začal balit věci do auta.
Harry se zaškaredil. Draco s Arturem jen zvedly zrak od rozečtené knihy.
„Co se děje?“ vyzvídal Harry.
„Práce.“
„To jsem si domyslel. Něco vážného?“
„Nějaká ošklivá vražda?“ optal se Draco znuděným tónem.
„Jo, je to ošklivý,“ odpověděl Mike vyhýbavě. „Potřebuju na to dohlídnout.“
„OK,“ přikývl Harry. „Tak jeď. My dohlídneme na Artura. Vrátíš se ještě?“
„To nevím, Harry. Fakt nevím.“
„Takže spíš ne.“
„Radši počítejte s tou horší variantou. Aspoň budete míň zklamaný. Promiň, Arture. Opravdu mě to mrzí.“
„V pohodě,“ zahučel Artur a znovu se zahleděl do knížky. „Já jsem zvyklej.“

-

„Děje se něco?“ chtěla vědět Lily, které připadalo, že se Percy najednou chová jinak.
Už od snídaně neustále vytahoval z kapsy telefon, něco na něm zuřivě psal a tvářil se nakvašeně.
„Práce.“
„Neříkal jsi náhodou, že i špioni mívají dovolenou?“
„Moje právě skončila,“ prohlásil úsečně a začal skládat věci do batohu.
„Aha. Kdy mám očekávat přistání vrtulníku?“
„Za dvě hodiny. Jestli chceš, máme ještě čas na jedno číslo.“
„Fajn,“ kývla, povolila mu opasek a rozepla poklopec. „Vracíš se do Londýna?“
„Ano.“
„Takže můžu letět s tebou?“
Zaváhal. Svezla se na kolena a s pohledem upřeným do jeho zamračené tváře mu olízla penis.
„Dobře. Udělám ti laskavost.“
„Udělám ti za tu laskavost dobře.“

---

Kingsley seděl ve své pracovně a probíral se stížností paní Dolores Umbridgeové na zanedbání péče. Tato dáma ráčila během deseti stran A4 vylíčit, jak ostudně s ní bylo zacházeno na urgentním příjmu, jak byly pravidelně ignorovány všechny její potřeby, potíže a práva a jak hrubým a ponižujícím způsobem s ní mluvil zdravotnický personál. Z neprofesionálního jednání obvinila 12 osob včetně úklidového pracovníka pana Filche a nezapomněla dodat, že je připravena obrátit se na soud.
Shacklebolt nepochyboval, že je schopna táhnout spor tak vysoko, jak to jen půjde, a že se rozhodně nespokojí s formální omluvou a finanční kompenzací. Znal Umbridgeovou dobře už z doby, kdy působila u Metropolitní policie, měl v paměti její nesčetné úspěchy i bolestný pád, jenž utrpěla po tragédii na Riddleově klinice. V samotném případu Riddle nefigurovala, nepodařilo se jí dokázat, že by o jakýchkoli nelegálních aktivitách svých podřízených věděla nebo na nich participovala, rozsah škod a velikost celého skandálu však výrazně oslabily její pozici. Do roka a do dne na vlastní žádost odešla do výslužby, čemuž předcházela dlouhá série zdravotních komplikací a duševní nepohody. Přestože už se nemohla ohánět služebním průkazem a vysokou funkcí, papalášské manýry a nabobtnalé ego jí bohužel zůstaly. Kingsley věděl, že tohle je pouhý začátek velmi nepříjemného souboje.
Starý vidlicový telefon na jeho pracovním stole zadrnčel. Natáhl se pro sluchátko.
„Tady James Potter. Nerad vás ruším ve vašem volnu, Kingsley, ale právě mi přistála na stole stížnost Dolores Umbridgeové, tak na to koukám a nějak nerozumím tomu, co se vlastně stalo…“
„Dobrý den, pane řediteli. Zrovna se tomu věnuji.“
„To mě uklidňuje.“
„Dolores k nám přišla 21. května s úpornou škytavkou, po dvouhodinovém čekání náhle zkolabovala a byla přijata k emergentnímu ošetření, které vedl doktor Diggory za asistence sester Abbottové a Creeveyové. Po stanovení diagnózy ucpané koronární větve a nezbytné medikaci byli přivoláni Frank a Alice Longbottomovi, kteří provedli balonkovou katetrizaci, cévy zprůchodnili a stabilizovaná pacientka byla odeslána na ARO, kde ji přijímal doktor Lloyd. Pak došlo k tomu nešťastnému výbuchu a běžný chod nemocnice byl narušen. Dolores Umbridgeovou společně s dalšími imobilními pacienty přemístili do protipožárního krytu, kde ji nadále monitorovaly převážně anesteziologické sestry Patilová a Snydeová.“
„Nastaly nějaké komplikace?“
„O žádných zde není záznam, pane řediteli. Druhý den byla převezena na lůžkovou část kardiologie a tam se během osmi dnů plně zotavila. Propouštěcí zprávu podepisoval doktor Longbottom.“
„Takže bez trvalých následků?“
„Ano. Pokud tedy za trvalý následek nepovažujeme trauma spojené s tou explozí a pobytem v protipožárním krytu.“
„Čili se jí dostalo standardní péče, moji doktoři jí tu zachránili život a ona se teď po nich vozí, protože nemá co dělat. Existuje důvod domnívat se, že se k ní někdo ze zmíněných zaměstnanců choval neprofesionálně?“
Kingsley lehce zaváhal. Půl minuty nepromluvil.
„Existuje, Kingsley?“
„Zaznamenal jsem v minulosti jistou nespokojenost s doktorem Krumem. Údajně jí měl odepřít poskytnutí péče a chovat se drze.“
„Řešilo se to s ním?“
„Řešila to doktorka Potterová.“
„A?“
„Byl pokárán a poučen o etickém kodexu naší nemocnice.“
„Takže obvyklé dvouminutové tytyty.“
„Ano. Zdá se však, že si ho vzal k srdci. Od té doby jsem neslyšel, že by si na jeho chování někdo stěžoval.“
„Dobrá. Děkuji za info. Až budete mít hotové podklady pro kárné řízení, dejte mi vědět. Probereme to a stanovíme datum.“
„Jistě, pane řediteli. Jak probíhají stavební práce?“
„Všechno jde podle plánu. Jak si užíváte volno?“
„Dle očekávání. Po třech dnech jsem pocítil nutkavou tendenci vrátit se do práce. Proto jsem také otevřel poštu a začal řešit drahou Dolores.“
„Měl byste někam odjet. Vyčistit si hlavu. Náš tiskový mluvčí se z Nepálu vrátil jako znovuzrozený.“
„Obávám se, že já bych krásy Nepálu nejspíš nedocenil. Ale děkuji za vaše laskavé doporučení. Pozdravujte ode mě ženu a dcerky.“
„Vyřídím. Mimochodem, máte nějaké zprávy o doktorce Lovegoodové a Nevillovi?“
„Pokud vím, jsou oba v pořádku. To jste měl zřejmě na mysli, je to tak?“
„Ano, přesně to jsem měl na mysli. Nebudu vás déle zdržovat, Kingsley. Pěkný den.“
„Vám také, pane řediteli.“
Shacklebolt položil sluchátko do vidlice a zahleděl se z okna na klidnou prosluněnou ulici.
Představoval si, jaké to asi je na Madagaskaru. Takový výlet by se mu možná zamlouval. Strávit pár dní někde, kde je opravdu teplo. Ještě o tom popřemýšlí.

---

„Lady Bellatrix je po smrti,“ oznámila mu matka, jakmile do sebe mladé slečny rychle naházely oběd a zmizely venku.
Edwardovi se znovu stáhl žaludek. Pochopil, že víc už nesní, a složil příbor.
„Píšou o tom v novinách?“
„Samozřejmě. Jak jinak bych se to dozvěděla? Časy, kdy jsme si s Druellou vyměňovaly textovky, přikryl závoj její stařecké nemohoucnosti. Co vím, už neudrží ani stolici, natož mobil.“
„Co o tom píšou? Co se stalo?“
„Dám ti to přečíst, počkej.“
Namáhavě se zvedla, došla si do kuchyně pro telefon, odemkla displej a otevřela v prohlížeči poslední zobrazenou stránku. Byl to článek v Daily Mail.

Lady Bellatrix Riddleová (†67), dcera sira Cygnuse Blacka a manželka někdejšího kontroverzního vědce a lékaře, sira Thomase Riddlea (†60), vévody z Lancesteru, který byl v roce 2005 odsouzen k doživotnímu vězení za své experimentování na pacientech a další závažnou trestnou činnost, byla dnes v noci nalezena mrtvá po pádu z okna sedmipatrového domu ve francouzském městě Dijon, kde se zřejmě poslední dva roky ukrývala před světem.
Od jejího propuštění z psychiatrického zařízení v Norwichi, v němž strávila celých 11 let na oddělení pro těžké psychotiky, ji nikdo neviděl a nikomu z novinářů se nepodařilo vypátrat místo jejího pobytu.
Francouzská policie incident prošetřuje, nicméně vše nasvědčuje tomu, že lady Bellatrix spáchala sebevraždu. Podle svědků, kteří na chodníku nalezli její tělo, měla podřezaná obě zápěstí.
Je známo, že tato kdysi atraktivní žena, jíž se dvořilo bezpočet mužů, celý život trpěla těžkou bipolární poruchou, úzkostnými stavy, anorexií a nenaplněnou touhou po vlastním dítěti.
Syn manželů Riddleových, který se za velmi vypjatých okolností v prosinci roku 2003 narodil náhradní matce Pansy Parkinsonové (†24) a kterého do jejich péče svěřil až soud, ve svých necelých dvou letech záhadně zmizel a od té doby se pohřešuje.
Tato neblahá událost bezprostředně předcházela Bellatrixině nervovému zhroucení a úřady ji spojují s chůvou Riddleových Paulou Polkissovou, která toho času také beze stopy zmizela.
Život vévodkyně z Lancesteru byl stejně jako životy většiny členů rodiny Blackových plný skandálů a tragédií. Tento starý anglický rod si vcelku oprávněně vysloužil přezdívku „britští Kennedyové“…

Edward telefon odložil a zamyšleně se mračil. Susanne přestala jíst a pozorovala jeho výraz, napětí celého těla a zatnuté čelisti. Bylo jí jasné, že ho přečtený text zasáhl. Nic však nepoznamenala. Na rozdíl od Eileen.
„Tebe to nějak sebralo. Netušila jsem, že jste si byli blízcí.“
„Předevčírem jsme spolu mluvili,“ pronesl tiše do desky stolu.
„Ty jsi mluvil s Bellatrix?“ užasla. Řídké obočí jí vylétlo téměř až na temeno hlavy.
„Ano. Navštívila mě v hotelu.“
„Proč?“
„Asi proto, že se nudila a měla to kousek od baráku, co já vím!“
„Rozrušil jsi ji?“
„Obávám se, že Bellatrix zůstala rozrušená od okamžiku, kdy vykoukla na svět.“
„Jistě. A od své puberty také vzrušená. Dobrotivý Bože, co ta se navyváděla.“
„Byla nemocná, prokristapána!“ zahřměl a s rázným odsunutím židle vstal.
„Samozřejmě. Její otec byl také nemocný,“ pravila Eileen a s bohorovným klidem zůstala sedět. „Syflem nakazil nejen svou ženu, ale i obě sestřenice a pět stálých milenek. Nakonec mu to sežralo mozek. Inu, co naplat, zhýralá šlechta vychutnává život plnými doušky.“
„Nechci s tebou probírat nešvary rodiny Blackových.“
„Protože s jedním Blackem sdílíš postel?“
Ta věta ho přibila k podlaze právě ve chvíli, kdy se chystal odejít. V obličeji zesinal a zuby teď zatínal tak silně, že začínaly skřípat.
„Nemusíš se čertit. Vím, jakými vlastnostmi vynikají. Svádění bylo odjakživa jejich doménou. A až na výjimky vždycky dostali všechno, co chtěli.“
„Nepovídej. Ty jsi snad někomu z nich podlehla?“
„Ne. Ačkoli se Orion velmi snažil.“
„Sirius se snažit nemusel. Do postele jsem mu vlezl dobrovolně. A rozhodně toho nelituju. Syfilis negativní, pokud by tě zajímalo i tohle. Děkuju za oběd, mami.“
Konečně se rozpohyboval směrem ke dveřím. Pod žebry cítil bodavou bolest, jako by ho někdo proklál dýkou. A třebaže hrdlo se mu svíralo pláčem, oči měl suché.
V polovině točitého schodiště západní věže k němu závan vzduchu donesl stopu rozmačkaných květů magnolie a prozradil mu, že Susanne vyrazila za ním. Úspěšně ji ignoroval až do okamžiku, kdy se mu na posledním schodu podlomilo koleno. Kdyby ho nechytila, přepadl by dopředu a vyrazil si zuby.
„Děkuju,“ zamumlal. V jeho hlase vibroval vztek. „Sakra, ta noha je úplně k ničemu!“
Sotva prolezl dveřmi ven, okamžitě se musel posadit. Snad poprvé v životě využil kamennou lavičku pod vzrostlým platanem, v jehož stínu Susanne parkovala svůj stařičký Jeep z padesátých let.
„Že by to bylo tím půldenním veslováním? Doporučovala jsem ti, abys ji aspoň tři dny vůbec nenamáhal.“
„Elizabeth se těšila, až spolu vyrazíme na moře.“
„Jistě. A ty bys udělal, co jí na očích vidíš, i kdybys při tom měl vypustit duši, že? Tatínkova princezna.“
„Jako bych slyšel Sarah.“
„Předhazovala ti, jak tě má Lizzie omotaného kolem prstu?“
„Ano. A já jí to nikdy nevyvracel. Vím, že je to pravda. Vždycky jsem se snažil Elizabeth vyhovět i za cenu vlastního nepohodlí. Vždycky jsem hledal způsob, jak jí splnit sebešílenější přání. A víš, co jsem přitom zjistil?“
„Že jsi stvořený pro roli mučedníka?“
„Že nesplnitelné prakticky neexistuje. Stačí mít vůli, odhodlání a především notnou dávku fantazie. Pak se každý sen může proměnit ve skutečnost.“
„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“
„Přesně tak. I já býval takový. Severus takový býval. Kdyby se mi dcera narodila o 10 let dřív, byl bych zbytečně přísný, vyžadoval mnohem více disciplíny a vkládal mnohem méně důvěry. A hledal argumenty, proč něco nejde.“
„Jsi dobrý táta.“ Susanne vyhledala jeho ruku a krátce ji stiskla. „Mám úplně stejného. Když mi bylo šest, noc před mými narozeninami nespal a stavěl pro mě na zahradě obrovskou dřevěnou nemocnici pro panenky. Jakmile skončila odpolední oslava, usnul vestoje při umývání nádobí. Nikdy si nestěžoval, nikdy nic nebyl problém. Kromě cigaret a drog mě nechal vyzkoušet snad všechno. A já jeho laskavosti nikdy nezneužila. Tím chci říct, že jsem tě nekritizovala, jen škádlila. A taky si myslím, že bys klidně mohl trochu víc myslet na sebe. To samé totiž říkám tátovi už 20 let. Přesně ode dne, kdy si kvůli mně zlámal tři žebra, protože mi po náledí utíkal domů pro rukavice.“

---

James Potter stál u okna ve své přepychově zařízené kanceláři, s plochou věnovanou minigolfu. Byl na sebe pyšný za to, jak ustál ten katastrofický květen a sebral odvahu využít ho jako příležitost k modernizaci. Už dlouhou dobu cítil, že je potřeba udělat mnohem víc než nakoupit nové automaty na občerstvení a vymalovat. St. Phoenix si zasloužil konečně vkročit do éry 21. století, mít urgentní příjem na světové úrovni, oddělení radiologie a nukleární medicíny se špičkovým vybavením a patologii, která by nepřipomínala pracoviště řezníků v masokombinátu.
Shánění finančních zdrojů nebylo jednoduché. Stálo ho to desítky hodin vyjednávání s ministerstvem, pojišťovnami, dodavateli a sponzory. Desítky hodin strávených projektováním a debatováním s architekty a inženýry. A pochopitelně nesčetné konzultace s vedoucími dotčených oddělení, kterým umožnil přispívat svými návrhy a připomínkami. Teď, když byla realizace v plném proudu a on pouze dozoroval stavební práce, cítil mnohem menší tlak a mnohem větší nadšení.
A taky to, že jeho manželství absolutně přestalo dávat smysl.
Některé pravdy se nepřijímaly snadno, avšak přijmout se musely. Celestina ho nečinila šťastným, ani spokojeným. Naopak. Byla zaměřená jen na sebe, svoji kariéru a image. Jamesova práce ji vůbec nezajímala. Netušila, jaký je rozdíl mezi laparotomií a laparoskopií, nevěděla, k čemu se používá peána, vlastně si doteď nebyla schopná zapamatovat ani jméno jeho sekretářky. McGrathovou si pamatovala, ale zásadně ji oslovovala Virginie, což Jamesovi neskutečně lezlo na nervy. Nemohl s ní sdílet obrovskou část svého života – svou vášeň pro chirurgii, profesní úspěchy, starosti i radosti. A čím déle byl uvězněný v tomhle papírovém manželství, kde hlavní roli hrála kreditní karta, tím palčivěji toužil vrátit čas a nikdy neodejít od Lily.
Jeho pozornost upoutal bílý vrtulník bez označení, který se objevil nad heliportem a začal přistávat. Mhouřil oči, aby zaostřil na postavy, které z něj vystupovaly. První byl nějaký muž v oblekových kalhotách a černém nátělníku. Přes helmu ho nedokázal identifikovat. Nicméně druhou osobu poznal na první pohled. Trestuhodně dlouhé nohy, široké boky a placatý zadek v elastických šortkách, na zádech krosna a když vracela vypůjčenou helmu tomu neznámému muži, přírodní vlasy barvy liščí srsti s šedivými pramínky se jí jako vodopád spustily na pihatá ramena. Lily Potterová se právě vrátila z dovolené. Nevěděl, jestli si to jen nenamlouvá, ale gesta mezi ní a tím mužem působila důvěrně. Žádný trauma tým na ni nečekal, žádného pacienta nepřivezli. Lily si zřejmě v Alpách stopla helikoptéru.
„No to mě podrž!“ řekl do ticha prázdné kanceláře a pospíšil si k výtahu na střechu.
Zmáčkl tlačítko na stěně a aniž by si to uvědomil, prsty pročísl vlasy na skráních. Netrvalo dlouho a kabina zastavila v jeho patře.
„Jamesi?“
„Ahoj, Lily. Hmm… Ehm.“
Několik sekund na sebe oba zaraženě civěli skrz otevřené dveře výtahu. Pak James nastoupil. Lily na něj upřela podezřívavý pohled.
„Používáš tenhle výtah často?“
„A ty používáš heliport k soukromým účelům často? Co to bylo? Kdo to byl?“
„Můj taxikář.“

-

Mike zabrzdil pět čísel od černého Audi A6, které parkovalo před jeho domem. Vylezl ven, třískl dveřmi a vyběhl přístupové schodiště. Na prahu zjistil, že si klíče nechal v autě.
„Do háje!“
„Pojď dál,“ vyzval ho Percy Weasley, který náhle otevřel a tvářil se, jako by ho zval k sobě domů.
„Bezva,“ ucedil Mike a následoval ho do obýváku. „Chtěl jsem ti volat, až se vysprchuju a převlíknu.“
„Tak jsi ušetřil jeden hovor. Klidně ze sebe běž udělat člověka, já si zatím uvařím kafe. Dorazil jsem teprve před chvílí.“
Percy podržel Mikeovi dveře do koupelny a odešel zapnout Nespresso. Než se Mike objevil, usadil se s šálkem do křesla a chvíli sledoval televizní zpravodajství.
„Takže co teď?“ udeřil na něj Mike, s povzdechem sáhl po poslední kapsli, která u kávovaru zbyla, a také si připravil šálek.
„Situace se poněkud zkomplikovala,“ odvětil Percy.
„Poněkud zkomplikovala? To je dobrej eufemismus. Ujistil jsi mě, že je Bellatrix v bezpečí. Že jste ji uklidili.“
„Ale my jsme ji skutečně uklidili. Zařídili jsme jí byt.“
„Ze kterýho se neměla hnout, dokud se celá věc nevyřeší, předpokládám?“
„Nemusela v něm zůstávat zavřená, ale bylo jí vysvětleno, že jakýkoli kontakt s osobou, která je do případu zapletená, znamená riziko.“
„Trvá to dlouho, Percy.“
„To nepopírám. Je toho hodně, co musíme zmapovat.“
„Jak asi musela bejt zoufalá, když se rozhodla zajít za Edem? Dva roky v tajným bytě. Po tom, co ji konečně pustili z blázince.“
„Zoufalá nebo ne, byla především zoufale neopatrná, Mikeu. Není v našich silách držet nad někým stráž ve dne v noci. My neomezujeme lidi na osobní svobodě. Nedáváme jim na okna mříže.“
„No, kdyby na tom okně mříž byla, možná bysme teď neměli problém.“
„Potřebuju přístup k informacím vyšetřovatelů v Dijonu. Pokud chcete její vraždu spojit s Voldemortem, musím se k forenzním materiálům dostat dřív než on. Protože on bude chtít důkazy zničit.“
„Už jsem mluvil se svým člověkem v Interpolu.“
„Anthony Goldstein?“
„Jo. Má slušnej dosah. Přátelí se s šaržema na pařížský prefektuře.“
„Slyšel jsem, že nadbíhá prefektově dcerušce. Doufám, že ty materiály dokáže zajistit dřív, než se nějakým nedopatřením ztratí z policejního šuplíku. Od nálezu těla uplynulo 15 hodin.“
„Voldemort se nebude pokoušet z vyšetřovacího spisu odstraňovat důkazy, dokud vyšetřování probíhá,“ ubezpečil ho Mike. „Už kvůli případný nečekaný kontrole. Zaměřil by na ten případ nežádoucí pozornost. Nezapomeň, že se jedná o úmrtí veřejně známý osoby, navrch příslušníka cizího státu a vysoký šlechty. Upřímně řečeno, jsem překvapenej, že si tohle dovolil udělat. Znamená to jediný –“
„Je si jistý svou pozicí,“ dořekl za něj Percy, vychutnal si poslední kapku espressa a odložil šálek na stolek. „Má dostatek figur, kterými může ovlivňovat postup vyšetřování. Uzavřou to co nejdřív jako sebevraždu a až se usadí rozvířený prach, zametou ho a hodí do koše. Po repatriaci těla a pohřbu už nikdo nebude mít zájem cokoli znovu prověřovat.“
Mike souhlasně přikývl, vypil svou kávu a oba šálky odnesl do myčky.
„Co bude s Edem?“
„Co by s ním mělo být?“
„Voldemort ho sleduje.“
„Každého někdo sleduje.“
„Jenomže on to dělá proto, aby zjistil, kdo všechno o něm ví a kdo proti němu stojí, a mohl všechny postupně odstranit ze šachovnice. Přesně tak, jak to provedl s Bellatrix.“
„Lovegoodová, Longbottom i Potterová jsou ze hry. Blacka si snad Edward dokáže pohlídat sám. A ty určitě nejsi tak pitomý, aby ses k nim teď přibližoval nebo s nimi o Voldemortovi klábosil do telefonu.“
Mike mírně zčervenal a raději odvrátil hlavu a předstíral, že něco hledá ve špajzu.
„Cornere?“
„Ano?“
„Řekni mi, že jsi o tom s Lloydem nemluvil po telefonu.“
Percy byl najednou u něj a zblízka mu zíral do tváře.
„Ne. Mluvil jsem s Blackem. Včera.“
„O čem přesně?“
„O tom, že se Edward setkal s Bellatrix a druhej den ráno dostal od Voldemorta obálku s jejíma vlasama. O tom, že na něj Voldemort nasadil svoje lidi…“
„Kriste Ježíši, Cornere!“ zaúpěl Percy a praštil do kuchyňské linky, až v poličkách na nádobí zacinkaly skleničky. „To myslíš vážně nebo si ze mě jenom děláš prdel? Protože jako vtip to nestojí ani za psí lejno, do hajzlu! Proč jsi mu to vůbec zvedal?“
„Volal mi ve chvíli, kdy jsem ještě nic netušil! Neměl jsem páru, o čem se mnou chce mluvit! Zvedl jsem mu to proto, že – do prdele, já ani nevím proč. Prostě…“
„Tak fajn. Budeme doufat, že ani jeho, ani tvůj mobil není napíchnutý. A odteď zase jen standardní způsoby bezpečný komunikace. Předplacená karta, telefonní budka, pevná linka v podniku, kde tě nikdo nezná. A úplně nejlepší bude, když už spolu neprohodíte ani slovo. To poslední, co potřebuju, je přijít o kontakt, jako jsi ty.“
„Rozumím. Omlouvám se.“
„Omluva mi nepomůže, až náhodou vypadneš z okna.“
„No, aspoň nebydlím v sedmým patře.“
Percy potřásl hlavou a s koženým výrazem zamířil ven.
„Počkej,“ zastavil ho Mike a zabránil mu, aby otevřel dveře na ulici. „Mám zvláštní pocit.“
„Pocit,“ zopakoval Percy maličko výsměšně. „Ohledně čeho?“
„Ohledně toho příměří, co Voldemort s Edem uzavřeli. Předpokládáme, že Voldemort nemá v úmyslu Edovi ublížit. Že mu stačí držet ho v šachu. Jenomže – opravdu můžeme věřit psychopatovi, kterej dělá všechno pro to, aby se zbavil sebemenšího vodítka ke svýmu starýmu já? Vyhodil do vzduchu dvě podlaží nemocnice, zabil svoji vlastní ženu! A my se teď klidně spolehneme, že nechá Edwarda naživu?“
„Co navrhuješ?“
„Skoncovat s ním. Jako definitivně. Já netrvám na tom, aby se zodpovídal před soudem. Myslím, že se dokážu vyrovnat s jeho smrtí. Dokonce bych se nebál přiznat, že mi ta představa dělá dobře.“
„V tom případě vyvstávají pouze dvě otázky. Quis et quam?“