36. Vzpomínání

„Uspořádala jsi kvůli mně slavnost?“ zakroutil hlavou. „Už chápu, proč ses před odchodem tak fintila.“
„Jen trocha stínů, nic okázalého. Děláš, jako bys na mě v té předsíni čekal věčnost.“
Když dorazili do vsi, málem nezaparkovali. Na maličkém náměstí se shromáždil dav lidí ustrojených jako na večírek. Motali se kolem stánků s občerstvením a pódia s kapelou. Někteří drželi v rukou jen sklenice vína, jiní už nadšeně debužírovali, papírové tácky naložené masovými koláči, plněnými croissanty, kostkami sýra a grilovanou zeleninou. A nad tím vším visely pestrobarevné girlandy a transparenty s nápisem: Buďte zdráv, doktore!
„Nechápu, jak se ti tohle podařilo zorganizovat.“
„Stačilo říct pár lidem, že jsi přijel. Ono se to zorganizovalo samo. Všichni se s tebou chtěli potkat.“
„Očividně.“
Vystoupil z auta a okamžitě se ocitl v obležení. Jeho bývalí pacienti se k němu hrnuli, aby ho pozdravili, objali a přivítali. Trvalo půl hodiny, než ho nechali vydechnout, a to jen proto, že jim to nekompromisně nařídila Louisa, sestřička ze zdejší ordinace.
„Tady máte víno, sedněte si a odpočívejte,“ přikázala jemu samotnému a odsunula židli u rezervovaného stolečku před pódiem.
Tam zůstal až do večera. Občas se u něj zastavil někdo, kdo si toužil popovídat, občas někdo donesl zákusek nebo calvados, ale společnost mu dělaly hlavně Louisa a Susanne.
Celou tu dobu se cítil jako ve snu. A třebaže shromáždění bylo početné, hlučné a z poloviny řádně nalité, neměl tendenci zvednout se a utéct. Nebo se schovávat. Bylo to nečekané, a přesto svým způsobem milé.
„Děkuju. Udělali jste mi radost.“
„A taky vykecali díru do hlavy, přiotrávili játra a přetížili smysly.“
„Moje smysly jsou v pořádku, játra se brzy zotaví a tou dírou v hlavě mozek ještě nevytekl.“
„Malinko jsem se bála, že tě tím naštvu. Nesnášíš tyhle akce. Nesnášíš překvapení.“
„Asi tak pět vteřin jsem byl naštvaný,“ přiznal. „Teď je mi dobře.“
„A je ti dobře natolik, aby sis šel zatancovat?“ mrkla na něj Susanne vyzývavě.
„Dokud bude hrát samba, na parket mě nedostaneš. Moje boky – na rozdíl od těch tvých – nebyly stvořeny pro latinskoamerické tance.“
Susanne mávla na Gabriela, mladého kytaristu a šéfa místní kapely. Ten dal přerušovaným hrábnutím do strun pokyn k zastavení hudby.
„Paní doktorka má zvláštní přání?“
„Pan doktor si přeje něco pomalejšího.“
Gabriel se víc neptal. Posadil se na kraj pódia, svoji španělku pohodlně opřel o koleno, prsty položil na hmatník v těch správných akordech a začal hrát. Ostatní členové se plynule přidali.
„Vzpomínám na náš první tanec,“ řekla Susanne, jakmile ji Edward objal v bocích, stvořených pro mnohem temperamentnější pohyb, než jakým bylo pohupování v rytmu La Isla Bonita. „Byl jsi napjatý jak opasek pana Duponta. Tohle je mnohem lepší.“
„Kdyby mi tenkrát někdo nalil calvados, možná by to vypadalo jinak.“
„Myslím, že by to vypadalo stejně, jen bys mi navíc pošlapal lodičky. Nepotřebuješ alkohol, potřebuješ čas, aby sis někoho pustil k tělu. A ten někdo musí být mimořádně vytrvalý.“
„Anebo nebetyčně drzý a přitažlivý.“
„To je hádám Siriusův případ.“
„Řekl bych, že tyhle dvě věci máte společné.“
„Pane jo, abych se nezačala červenat.“
„To není tvůj styl. Znáš svoje kvality, Susanne. A Sirius zná ty své. Ještě jsem nezažil, že by se červenal, když mu někdo řekne, jak je pohledný.“
„Nebo že to umí s rukama?“
Tentokrát to byl Edward, kdo se lehce začervenal. Naštěstí to v oranžovém světle závěsných lucerniček nebylo příliš patrné.
„Ano. Přesně tohle je ta poslední věc, ve které by ho člověk musel utvrzovat. Zatraceně dobře ví, co dokáže se svýma rukama.“
„Podvázat femorálku za míň než 60 sekund?“
„Jeho rekord je 47. A mimochodem, byla to karotida.“
„Přeháníš.“
„Vůbec ne. Vím, o čem mluvím. Byl jsem u toho.“
Susanne se zarazila uprostřed kroku, zcela vážně mu pohlédla do očí a plynule sklouzla k jizvě prosvítající pod límcem košile. V obličeji celá zbělala, což v oranžovém světle luceren bylo jasně postřehnutelné.
„Můj Bože…“
„Došlo ti až teď, jak jsem k tomu přišel?“
„Jo. Až teď. Přitom je to vlastně evidentní. Promiň. Já…“ Objala ho ještě pevněji a pokračovala v tanci, tvář schovanou v jeho rameni. „Omlouvám se, Edwarde. Paradoxně jsem toho už viděla tolik, že mě vůbec nenapadlo se nad tím pozastavit. Brala jsem to automaticky jako součást tebe, aniž bych se jen na vteřinu zamyslela, co k tomu vedlo a že je za tím nejspíš nějaká traumatická událost.“
„Nic se neděje. Ve vztahu k tobě to není důležité. Je to jen další ošklivá jizva, kterých už jsi za svou kariéru viděla nespočet.“
„Takže se tě někdo pokusil zabít? A Sirius ti zachránil život?“
„Ano. Vyšinutý maniak mi na pohotovosti podřízl krk skalpelem a Sirius během 47 sekund zastavil krvácení svorkováním a tamponádou. A důvod, proč vím, o čem mluvím, je, že jsem se mu celou dobu díval do očí.“
„Měl prsty na tvojí tepně, doslova držel tvůj život v rukou a ty jsi byl přítomný, vnímal jsi ho. Musel ses na něj v ten okamžik spoléhat jako na nikoho. Musel jsi mu věřit jako nikdy nikomu.“
„Pořád mu věřím jako nikdy nikomu. I to mě vůči němu dělá zranitelnějším než kdy dřív.“
„Protože blíž už nikdy nikdo nebude.“
„Blíž už nikdy nikdo nebude.“
„Už jsem říkala, že má kliku?“
Napětí znovu povolilo. Edward se rozesmál. Zapletl jí prsty do vlasů, vtiskl jí dlouhý polibek na čelo a přimkl ji k sobě. Susanne zavřela oči, zhluboka se nadechla jeho vůně a nechala se prostoupit všemi příjemnými vjemy kolem sebe. Teplem, které vydával, muškátovým oříškem, jenž tvořil srdce jeho kolínské, letním vzduchem, zvukem strun a harmoniky, povznášejícím účinkem loňského Chardonnay.
„Dovolíte?“ poklepala jí na rameno Louisa. „Taky bych si s panem doktorem ráda zatančila.“ Její výraz zcela zřetelně odrážel bojovné odhodlání, s nímž ho přispěchala vysvobodit. „Jde po vás jak slepice po flusu,“ pravila pohoršeně, když Susanne v rozevlátých šatech zamířila ke stánku s vínem.
„Snad nežárlíte,“ ušklíbl se. „Víte přece, že jsem jen váš, Louiso.“
„Pche! Loňský sníh a zvětralé šampaňské!“
„Ještě pořád mi zazlíváte můj odchod?“
„Hernajs, co vás nemá!“ plácla ho důrazně po paži. „Nic vám nezazlívám! Já jsem ten poslední člověk, co by vás držel násilím někde, kde nejste šťastný.“
„Ale já tu jsem šťastný, Louiso. Jen těžko bych hledal místo, kde jsem byl šťastnější… Jak vycházíte se Susanne?“
„Báječně. Nemusím jí připravovat čaj, připomínat, aby se najedla, a sklápět po ní prkýnko.“
„Měl jsem dojem, jako by mezi vámi byla určitá antipatie.“
„Ale houbeles! Je to dobrá ženská. Hodná a obětavá. Schopná chirurgyně. Měl jste pravdu, všechny ty cukrovkářský hnáty, píštěle a podebraný palce ji tu potřebovaly. Jen nesnáším, když se nakrucuje, koketa jedna. Mužský jsou z ní pak celí pryč a chovají se jako imbecilové.“
„Chovám se jako imbecil?“ zeptal se vážně.
„To jsem přece neřekla.“
„Jen si to myslíte.“
„Nemyslím, že byste byl ten typ, co vypíná mozek, když mu ženská ukáže prsa.“
„Vzhledem k povaze mého povolání by bylo velmi nešťastné, kdyby k tomu docházelo. Krom toho se cítím být zaměřený spíše na dolní partie. Mám slabost pro punčošky a legíny.“
„Pořád stejný vtipálek,“ zavrtěla hlavou Louisa. „Slyšela jsem, že máte přítele. Obléká si kvůli vám punčochy často?“
„Tady se všechno rozkřikne, čili o tom raději pomlčím.“
V kapse mu začal zvonit telefon. Melodii neslyšel, zaznamenal jen vibrace. A Louisa je na svém těle ucítila také.
„Vy to nezvednete?“
„Nechtěl jsem být nezdvořilý.“
„Na to se vyprdněte. Možná se mu po vás stýská,“ mrkla na něj a nechala ho na parketu samotného.
Poodešel stranou všeho hluku a za chůze si prohlédl číslo, které ho shánělo. Mělo podivnou volačku. Ještě pár vteřin váhal, zda má hovor vůbec přijmout. Pak sebral odvahu, stiskl zelené tlačítko a vyčkával, až se volající sám představí.
„Doktore Lloyde? Slyšíme se?“
„Doktorka Lovegoodová?“ vyrazil ze sebe překvapeně.
„Ano, to jsem já. Nevím, přes kolik satelitů to jde, ale doufám, že mě slyšíte.“
„Slyším vás docela dobře. Co potřebujete?“
„Mám vám vyřídit vzkaz.“
„Vzkaz od koho?“
„Kdo ustupuje zlu, jako by sám páchal zlo.“
„Co prosím?“
„To je ten vzkaz. Posílá ho vaše žena.“
Edward se odmlčel. Srdce mu podivně zaklopýtalo.
„Hermiona,“ upřesnila vcelku zbytečně Luna.
Opřel se zády o výkladní skříň obchodu s potravinami a snažil se pravidelně dýchat.
„Nebo Sarah, chcete-li. Na jménech koneckonců tolik nezáleží… Jste tam? Haló?“
„Jsem tady,“ odpověděl syrovým hlasem. V ústech měl vyprahlo a uvědomoval si, v jaké křeči se za tu krátkou dobu ocitl. Nemohl se vůbec pohnout. „Poslyšte, Lovegoodová, absolutně netuším, co tam kouříte, ale tabák to zřejmě nebude. Nebo jestli jste to přepískla s rumem, tak mám pro vás jednu radu do budoucna – než se rozhodnete někomu volat, běžte se z toho nejdřív vyspat.“
„Měla jsem v úmyslu vám to zavolat už před týdnem, ale sehnat na vás číslo se ukázalo být těžší než zdolat Takešiho hrad. Zkoušela jsem doktorku Potterovou, ta byla na dovolené a nezvedala telefon, tak jsem zkusila Kingsleyho, ten mě uhlazenou frází poslal do prdele, tak jsem si našla kontakt na doktorka Blacka, jenomže ten mi to taky nezvedal, a tak jsem byla nucená přemluvit Harryho. Stálo mě to krabici kešu ořechů a podepsaný plakát Iron Mana.“
„Děkuji za informaci. S Potterem si to vyřídím a můžete mi věřit, že své obsese Marvelem bude hořce litovat.“
„Já chápu, že máte pochybnosti o –“
„ – vaší příčetnosti? Jo, to teda zatraceně mám!“ zařval. „Protože jestli nejste zhulená nebo duševně chorá, pak jste prostě zvrácená! Jak se vůbec opovažujete vymámit z někoho moje soukromé číslo a pokoušet se mě zatáhnout do nějaké své mystické frašky? Jakým právem zneužíváte jméno mé ženy? Proč to kurva děláte?“
Příliš pozdě mu došlo, že se přestává ovládat a že k sobě nevyhnutelně přitahuje pozornost některých lidí. Carmen Richardová a její tři přítelkyně na něj konsternovaně zíraly. Pan Dupont rozrušením přestal močit na strom. Louisa mu přes hlavy ostatních věnovala starostlivý pohled.
Sebral se a vyrazil z náměstí pryč.
„Anděl ze St. Martin,“ zaslechl v telefonu, načež mu nohy vypověděly službu a přes oči jako by mu dali pásku. Poslepu zašmátral rukama po něčem, čeho by se chytil, a nalezl oporu ve sloupu elektrického vedení. Svezl se po něm k zemi a zůstal sedět na chodníku. „Říká vám to něco, doktore Lloyde? Mně totiž ne.“
„Jak…? Jak víte o…? Jak byste mohla…?“
„Jak bych mohla vědět něco, co víte jen vy? Myslím, že se začínáme dostávat k podstatě věci. Takhle přece THC nepůsobí, že ne? Žádná omamná látka nezpůsobí, že obdržíte informaci, kterou zná jen jeden člověk na světě, zatímco ten druhý, který ji s ním jako jediný sdílel, je mrtvý.“
„Tvrdíte mi, že komunikujete se záhrobím? Že fungujete jako nějaké médium?“
„Nesnažím se s nimi navazovat kontakt. Přicházejí samy. Myslím duše. Promlouvají ke mně. A já jim občas odpovídám. Když mám náladu. Poprvé se to stalo, když mi bylo osm. Navštívila mě moje matka. Necelé tři hodiny po tom, co umřela. Výbuch v chemické laboratoři. No, na tom tak úplně nesejde. I vy jste si mě už jednou našel.“
„Co – co že jsem…? O čem to sakra mluvíte?“
„Zjevně si na to nevzpomínáte, nicméně jste za mnou zaskočil na pitevnu. Nikoli fyzicky, tou dobou jste měl nahoře na sále číslo 5 zástavu oběhu. Doktorka Greengrassová vás nahodila zpátky a dosti nevybíravě tak přerušila náš rozhovor.“
Po zádech mu přejel mráz. Čelo a dlaně pokryl ledový pot. Někde uvnitř věděl, že Luna mluví pravdu. Že nejde o žádnou zvrácenou hru. Tím, co říkala, jako by mu připomínala něco, co skutečně zažil, přestože už si to nepamatoval. Bylo to tak povědomé, tak neskutečně skutečné, surreální. Začaly se mu vybavovat útržky dialogu, plovoucí obrazy snu, který nejspíš vůbec nebyl snem.
„Nikdy bych se do té hrobky nevloupala, kdybyste mě o to nepožádal. S tím nápadem za mnou nepřišla doktorka Potterová, byl jste to vy. Odstartoval jste to, Edwarde. Tak to dokončete.“