41. Předávání

Lily strávila obědovou pauzu v ordinaci doktorky Hoochové, kde měla konečně možnost prohlédnout si snímky svých zápěstí a kde došla k závěru, že jediné rozumné řešení bude odejít do penze. Celé odpoledne pak přemýšlela, kdo by byl nejvhodnějším nástupcem na místo šéfa pohotovosti. Pozorovala svoje lidi při práci, vzájemné komunikaci i během vzácných okamžiků volného času na lékařském pokoji. Všímala si jejich výrazů, gest a jemných detailů, pečlivě poslouchala jejich slova a názory.
„Ten Diggory je strašná drbna,“ prohlásila nad svačinou v kantýně, kam ji pozval doktor Lupin. „Ještě větší než ty.“
„A to už je co říct!“ zasmál se Remus. „Co vytroubil tentokrát?“
„Vlastně nic zásadního, jen… Nejdřív rozmazával Ritu Skeeterovou, jako kdyby nestačilo, že ji rozmázli po chodníku. Potom kritizoval, že Hannah začala chodit s Brandonem Angelem z patologie, pitval aférku Longbottom/Lovegoodová, rozebíral sexuální napětí mezi Edwardem a Siriusem, asexualitu naší vrchní, úchylky nějakých svých pacientů a nakonec ty sračky korunoval poznámkou o tom, jak si nedovede představit, že by se oženil. Naprosto rozumím Changové, že ho kopla do prdele.“
„Ale doktor je schopný.“
„Jistě, na jeho práci si stěžovat nemůžu. V tomhle směru mi dělá trochu starosti Katie.“
„Co je s ní?“
„Nevím. Připadá mi vyšťavená. Už se ani nezapojuje do hovorů. V pauzách utíká do parku nebo se zašívá na záchodech.“
„Syndrom vyhoření?“
„Možná.“
„Zkus si s ní o tom promluvit.“
„Mám to v plánu. Jak jsi spokojený s doktorkou Delacourovou? Chceš si ji nechat na pediatrii, až skončí mateřskou?“
„No, to už zřejmě bude řešit někdo jiný, nejspíš doktorka Branstoneová. Já ke konci roku odcházím.“
„Odcházíš kam? Jako do důchodu?“
„Proč ten údiv? Upřímně řečeno už dost dlouhou dobu přesluhuju.“
„Promiň, Remusi, já tě pořád vidím jako toho nadšeného mladíka, co tu začínal propagovat respektující přístup a převlékal se do plyšových obleků.“
„Ach, kde jsou ty časy,“ povzdychl si Lupin a na chvíli setrval v nostalgickém vzpomínání. „Tisíce let nazpátek. To už nikdo nevrátí. Stejně jako moji kondici. Žíly na hadry, klouby nadranc.“
„O kloubech mi nemluv. Moje artróza progredovala natolik, že neudržím háky.“
„Ajajaj. Takže se taky chystáš do penze.“
„Jo. Naštěstí mám tolik soudnosti, že plánuju odejít, dokud jsem ještě nikoho nezabila nebo nezmrzačila.“
„Už víš, komu předáš žezlo?“
„Mám jednoho favorita. Ale jméno ti neprozradím.“
„Proč?“
„Protože jsi drbna!“

„Doktore Lloyde? Skeeterová se probrala a chce s vámi mluvit!“ přiběhla mu oznámit Romilda Vaneová, která tu zprávu obdržela od McGrathové sotva před minutou.
„Se mnou?“ užasl Edward, který právě za Potterovým stolem dával dohromady karty pacientů z minulého týdne.
„Vyžádala si jmenovitě vás! Taky nás to překvapilo.“
„Dobře. Děkuji. Hned jsem tam. Kdyby se pan vedoucí ptal, kde jsem, klidně mu řekněte, že už na kydání jeho administrativního chlívku nemám duševní rezervy.“
„Fajn,“ zachechtala se Romilda, „to uslyší moc rád. Aby vám nenapařil nějakou šestatřicítku.“
„To může zkusit,“ ušklíbl se Edward, zatímco si srovnával plášť a kontroloval pager. „Doktor Black mu velmi rád přijde vysvětlit, jaký názor má na anesteziology po šestatřicetihodinové směně.“
Romilda se za ním pobaveně dívala, dokud nebyl téměř u východu z oddělení. Pak si na něco vzpomněla.
„Doktore, počkejte!“ zavolala a rozběhla se k němu.
„Ano?“
„Jen jsem se chtěla zeptat, jestli byste mi nemohl napsat další inzulin. Já totiž –“
„Ještě nemáte diabetologa? Romildo, já přece nejsem váš ošetřující lékař. Správně jsem vám neměl vydat ani ten první recept. Kdyby se v tom někdo z pojišťovny začal vrtat –“
„Omlouvám se, doktore Lloyde. Jsem v jednom kole, vždyť to znáte. Slibuju, že se na diabetologii objednám hned, jak to půjde.“
„Tak dobře. Nechám vám to na sesterně, než budu odcházet. Ale je to naposledy.“
„Děkuju! Jste sladkej,“ uculila se a líbla ho na tvář.
„Jako vaše oblíbené pralinky?“ přimhouřil oči podezřívavě.
„Od července jsem neměla ani jednu, přísahám!“
„To doufám. S cukrem si nezahrávejte. Jste poslední člověk, kterého bych tu chtěl uspávat kvůli amputaci diabetické nohy.“
Když dorazil na chirurgii a míjel recepci, všiml si Dory Tonksové, která se při rozhovoru s McGrathovou tvářila neobvykle ustaraně. Pokynul jí na pozdrav a kráčel dál. U vchodu na Jednotku intenzivní péče si nasadil roušku, vlasy schoval pod čepec a použil dezinfekci na ruce.
Rita Skeeterová ležela na lůžku nejblíž monitorovací místnosti sester. Trup měla znehybněný rozepínacím korzetem, pod ním lehce prosakující sterilní krytí pooperačních jizev, v paži a podklíčkové tepně zavedenou kanylu, pravou nohu od kyčle dolů zasádrovanou a na místech, kde neměla obličej sedřený, byla úplně bílá.
Ze zvyku zkontroloval kapačky a nahlédl do karty.
„Extubace proběhla bez obtíží?“ zeptal se sestry.
„Jo. Byl tu Baddock. Ale dýchání není čisté. Budeme dělat kontrolní snímek hrudníku kvůli podezření na plicní výpotek. Pan primář říkal, že se tu za chvíli zastaví.“
„Díky. Jak vám je, paní Skeeterová?“
„Jako by se mě pokusili zabít,“ odpověděla suše.
„A pokusili?“
„Samozřejmě. Poprvé tam na ulici a podruhé tady. Řezníci zatracení. Pochybuju, že bych ještě někdy narovnala prsa.“
„Zraněním, která jste utrpěla, se ve většině případů podléhá na místě. Přišla jste o polovinu plic, aortu, slezinu, dvě třetiny jater a prakticky všechnu krev. Naši chirurgové odvedli práci, která zaslouží respekt. Nebýt doktora Blacka a doktora Moodyho – a pohotovostních sester – tak už tu spolu nehovoříme.“
Rita zarytě mlčela. Možná v její hlavě probíhal proces sebereflexe, možná byla jen příliš unavená na hádku. Edward u ní stál a celou dobu jí hleděl do očí.
„Chtěla jste mi něco říct?“
„Ano… Chápu, že mě nemáte v lásce, ostatně jsem na to zvyklá. Moje profese je s antipatií a opovržením nerozlučně spojená… Teď jsme ale na stejné lodi. Jestli mi rozumíte…“
„Voldemort?“
Rita přikývla. Pak si olízla vyschlé rty a zavřela oči. Edward sáhl pro kelímek s brčkem a nechal ji svlažit ústa.
„Jezero Fannich… Ten reaktor.“
Svraštil obočí a soustředil se, aby zachytil slova, která cedila přes bolestí sevřené rty.
„Je to… časovaná bomba. Nejde jen o únik radioaktivní vody… Materiály, které používá ke štěpení… Bože, je mi zle.“
Edward uhnul pohledem k monitoru životních funkcí. EKG křivka se mu nelíbila.
„Sofie, zavolejte primáře.“
„Já… umírám… Je to tak?“
Rozepnul jí korzet a přiložil stetoskop k její hrudi. Srdce znělo těžkopádně a klopýtavě. Nadechovala se teď s viditelnou námahou.
Nabral do stříkačky 5000 jednotek heparinu a aplikoval jí ho do ramene. Pak odlomil hrdlo ampule s epinefrinem, polovinu obsahu natáhl do nové stříkačky a tu vrazil do ventilu infúzní kanyly.
„Co se děje?“
Do místnosti vešel doktor Black.
„Mysleli, že je to výpotek, ale bude to embolie. Dostala heparin a epi.“
„Tak jedem,“ rozhodl Sirius, odpojil snímače EKG, odbrzdil lůžko, chytil ho za postranici a rozjel se ke dveřím. Edward v rychlosti popadl infúzní stojan a pospíšil si za ním.
„McGrathová, bereme si trojku!“ informoval Black svoji vrchní za běhu. „Pošlete za mnou nějakou sálovou.“
„Edwarde…“ zachrčela Rita a hmatala po jeho ruce. „Můj rekordér. Musíte… V mém bytě… Dobrý Bože, já umřu…!“
„Tady dneska nikdo umírat nebude, jasný?“ zahučel Sirius a šoupl ji na třetí sál.
Okamžitě si přitáhl ultrazvuk, sejmul z Ritina zalátaného hrudníku krycí vrstvu gázy, usedl na volnou stoličku, natřel sondu gelem a začal jí přejíždět po zarudlé kůži. Na monitoru zkoumal strukturu plic, zaostřoval, snažil se zorientovat. Po chvilce objevil, co hledal.
„Trombus v levým horním kvadrantu.“
„Jak je velký?“ zeptal se Edward, který Ritu připravoval na zákrok. „Půjde odsát?“
„Doufám, že jo. Otvírat ji nechci. Fajn, dost keců, jdeme na věc.“
Na sál vešla umytá a převlečená Polly. Zkušené oko poznalo, k čemu se doktor Black chystá. Přesunula k lůžku sterilní chirurgické síto IV s katetrizačními pomůckami a čekala, až bude operatér připravený.
„Paní Skeeterová, podám vám teď malou dávku sedativ, abyste nebyla ve stresu,“ oznámil Edward. „Kudy to vezmeš?“ obrátil se na Siriuse.
„Čtvrtým mezižebřím laterálně. Osvědčená metoda ,pojď na mě zboku'.“
„Dobrá. Doktor Black teď aplikuje Xylocain pro znecitlivění a zavede do plic katétr. Tím odsaje sraženinu, která ucpala cévu.“
„777… 13…7…“ vyrážela ze sebe ospale Skeeterová, které už začínal působit oxazepam. „Můj sejf… Je ve spižírně… Musíte…“
„Rito, nemluvte. Zbytečně se vysilujete.“
„Vezměte si… ten rekordér. Dozvíte se… všechno.“

Lily a Viktor se střetli na vyšetřovně č. 5, u horečnatého batolete s petechiemi. Zatímco Stella zaváděla kanylu, aby ho mohli hydratovat a podávat antipyretika, Viktor prováděl vyšetření a Lily zjišťovala u matky anamnézu. Všichni pracovali v ochranných oblecích a respirátorech.
„Vrátili jste se z dovolené? Kde jste byli?“
„V Nairobi. Za manželovou rodinou.“
„Jak dlouho?“
„Tři týdny.“
„Máte platná očkování?“
„Jistě! Nejsem přece blázen!“
„Byli jste pouze ve městě nebo i mimo něj?“
„Ve vesnici kousek za městem. Žije tam manželova babička.“
„Přišli jste do kontaktu s nějakým nemocným?“
„Nevím o tom.“
„Bodl vašeho syna nějaký hmyz?“
„Měl pár štípanců od komára. Potřeli jsme je Fenistilem, do týdne zmizely.“
„Koupali jste se v přírodních vodách?“
„Ne.“
„Co jste během pobytu konzumovali?“
„Maso, batáty, rýži, všechno tepelně opracované. Sem tam nějaké čerstvé ovoce. Žádné červy, netopýry a tak podobně. To bych do huby nevzala a nikdy bych nedovolila, aby to dali Joshovi.“
„Z jakých zdrojů jste pili?“
„Jen balenou vodu. Poslyšte, k čemu tohle vyptávání vlastně je? Snažíte se ze mě udělat kreténa?!“
„Jedná se o standardní otázky, které v takových případech pokládáme všem bez rozdílu.“
„Já dodržuju zásady bezpečnosti, které vydalo ministerstvo zahraničí! Na svoje dítě jsem opatrná, jasný?!“
„Kdy jste si všimla prvních příznaků?“ přešla Lily v klidu její rozčilení.
„Včera nechtěl jíst a byl unavený. V noci mu vyskočila teplota a vyrážka. Říkali jsme si, že to bude nějaká dětská nemoc. No, dneska se zhoršil. Tak jsme přijeli.“
„Horečka stoupla na 41,2,“ zahlásil Krum a odložil teploměr. „Zornice dilatované, okulocefalický reflex pozitivní. Chlapec je letargický a spavý. Břicho palpačně citlivé, zvětšená játra a slezina. Tlak 70/50, tachykardie 155. Odebereme krev na kompletní obraz, srážlivost, kreatinin, jaterní enzymy a hemokultury.“
Stella přikývla a začala chystat odběrovou sadu.
„Krom toho navrhuji provést lumbální punkci a zkontrolovat mozkomíšní mok.“
„Souhlasím, Viktore. Paní Andersonová, z důvodu možné infekční nákazy vás teď přemístíme na izolaci,“ rozhodla doktorka Potterová. „Nemusíte se bát, váš syn bude mít nepřetržitý lékařský dohled. Z místnosti ale nebudete moci odejít, dokud si nebudeme jistí původem choroby. Rozumíte mi?“
„No dobře, fajn. Takže vy si myslíte, že se nakazil nějakou tropickou horečkou?“
„Může to být bakteriální meningitida, kterou nám potvrdí nebo vyvrátí lumbální punkce, ale může to taky být virus Dengue či jemu podobná nákaza. Pokud zjistíme, že se jedná o virus, budeme nuceni kontaktovat Středisko infekčních chorob a požádat vás o seznam všech osob, s nimiž jste byli od svého návratu ve styku.“
„Jasně. Fajn. Jak dlouho to bude trvat?“
„Co přesně myslíte?“
„No to všechno!“ zvýšila hlas paní Andersonová. „Vždyť já tu mám jenom kabelku! A Joshovi jsem nic nevzala sakra!“
„Chápu,“ odpověděla Lily co nejpokojnějším hlasem. „Pojedeme teď na vyšetřovnu 8, kde Joshovi provedeme punkci páteře a vzorek míšního moku odešleme do laboratoře. Mezitím budou laboranti pracovat na vyšetření krve. Pokud se jedná o meningokoka, budeme mít výsledek prakticky ihned a můžeme vás z izolace propustit. Tahle infekce se vzduchem nepřenáší. Výsledky ostatních testů potrvají déle. Každopádně vám poskytneme ochranné pomůcky, Josh dostane nemocniční pyžamo, budete mít k dispozici erární plenky i nějaké hračky a sestra vám kdykoli na požádání může přinést pití, jídlo, přikrývku, cokoli bude v jejích silách. Stačí zazvonit. Je to takhle v pořádku?“
„Jo. Jo, asi jo.“
„Tak dobrá,“ oddychla si Lily.
Stella označila zkumavky s odebranou krví, vložila je do stojánku, převzala Krumem podepsanou žádanku a poté, co ze sebe shodila ochranný oblek, respirátor i rukavice, odběhla do laboratoře.
„Viktore, převezte prosím pacienta na osmičku. Já dojdu pro sadu na lumbálku.“
„Rozkaz, madam,“ zasalutoval napůl v žertu Krum, zakryl malého Joshe peřinkou s Chasem a Marshallem a obrátil se na jeho matku. „Paní Andersonová, budu rád, když nám při vyšetření budete nápomocná. Vysvětlím vám, co přesně uděláme, co budete dělat vy a jaká to má rizika. Pak budu potřebovat podpis na formulář informovaného souhlasu.“
Než Potterová odešla, usmála se pro sebe.

„Chci, abyste zavolala policii, a dokud nepřijede, bude před těmi dveřmi stát ochranka,“ sdělil Edward staniční McGrathové, když umístil stabilizovanou Ritu Skeeterovou zpět na JIPku.
McGrathová se zatvářila kysele.
„Tohle nařízení může vydat pouze pan primář.“
„Já vám to nařizuju,“ ozval se chladně Sirius, který právě vyšel ze šaten. „A taky vám nařizuju, abyste doktora Lloyda poslouchala stejně jako mě. Vlastně chci, abyste ho poslouchala líp než mě, protože na moje příkazy občas serete jako na placatej kámen.“
„No dovolte!“
„Uděláte všechno, co vám řekne. I to, co vám neřekne, pokud to zrovna uvidíte v jeho krásných očích, jasný? Na intenzivku smějí od týhle chvíle jenom službukonající sestry a doktoři z našeho nebo Edwardova oddělení. A vy si zapíšete každýho podezřelýho člověka, kterej by se na Skeeterovou vyptával nebo ji chtěl navštívit. Rozuměla jste?“
„Jistě, pane primáři,“ sešpulila rty McGrathová.
„Fajn. A pošlete za mnou Tonksovou.“
„Samozřejmě.“
„Neměl bys už vypadnout?“ obrátil se Black na Edwarda. „Máš dneska jógu, ne?“
„Už jsem na odchodu. Kam se uložily osobní věci Skeeterové?“
„Do skříňky. McGrathová, dejte mi klíč.“
Vrchní sáhla pod pult a chvíli se přehrabovala v nádobě s klíčky.
„Číslo 41. Pak ho sem vrať. A ze cvičení rovnou domů, zlato. Budou špagety a nemáš si je v čem ohřát. Mikrovlnku dovezou až v pondělí.“
Edward na tu poznámku zareagoval rezignovaným povzdechem, klíč zastrčil do kapsy pláště, kývnutím se rozloučil a zamířil do slepé chodby vedle sesterny, kde se nacházely uzamykatelné boxy. Otevřel č. 41, z Ritiny kabelky vyndal domovní klíče, zašoupl ji zpátky, skříňku zamknul a malý klíček došel vrátit McGrathové.
„Doktore Lloyde, dnes ráno tady jeden takový člověk byl,“ vysoukala ze sebe zdráhavě.
„Jaký člověk?“
„Podezřelý. Předtím mi to divné nepřipadalo, ale teď – jak o tom mluvíme – se mi zdá, že to asi nebyl obyčejný novinář.“
„Někdo se na ni přišel vyptávat?“
„Ano. Jeden chlap. Tvrdil, že je kolega z redakce. Dokonce mi na malý okamžik ukázal svůj průkaz. Byla jsem dost zaneprázdněná, tak jsem mu nevěnovala pozornost, navíc mě vytočila už jenom ta drzost.“
„Na co se ptal?“
„Jak vážný je její stav, jakou jí dáváme naději a jestli už se probrala. Říkal, že by s ní potřeboval mluvit kvůli nějakému článku, ke kterému nutně potřebuje podklady. Nabídla jsem mu, že může nechat vzkaz, ale odmítl. Pak ukázal na dveře JIPky a ptal se, jestli leží tam. Napadlo mě, že k ní možná bude chtít vtrhnout, ale nakonec se sebral a odešel.“
„Jak vypadal?“
„Úplně běžně. Chlápek v džínách, tričku a hnědé kožené bundě. Průměrná postava, krátký sestřih, strniště.“
„Kamery tu nejsou, že?“
„Ne. Ale policie už je na cestě. Řeknu jim, co jsem řekla vám.“
„Díky, McGrathová. Hlavně k těm dveřím postavte ostrahu.“

„Deniso, kde jsou Andersonovi?“
Lily nakoukla na sesternu a omluvně se usmála, když zjistila, že má Creeveyová plná ústa sendviče.
„Krum už je předal na infekční. Lumbálka prokázala meningitidu.“
„Dobře. Ale pořád nám visí v systému.“
„To není chyba doktora Kruma. Hagrid se ještě nedostal k počítači.“
Lily tázavě pozvedla obočí. Denisa odložila jídlo stranou, otřela si ruce ubrouskem a nachystala ke kávovaru dva šálky.
„Dorazily léky, mezitím nějaká ohleduplná dáma ucpala toaletu vložkami, na trojce se vyzvraceli z podoby čtyři opilí puberťáci, pacientka, co čekala na rentgen nohy, zavrávorala a spadla do fontány, a do toho přišel Filch, že mu ukradli úklidový vozík.“
„Rozumím,“ kývla chápavě Lily. „Až vám skončí přestávka, můžete ho zastoupit na recepci?“
„Takový je plán. Prosím,“ podala jí Denisa dvojité espresso.
„Díky. Jste anděl.“
„Ještě před hodinou jsem byla nestvůra z pekel.“
„Copak? Nějaký pacient nebyl spokojený s vaší péčí?“
„Mundungus Fletcher. Dneska nemá svůj den. Prý mu v parku štípli láhev rumu a jeden holomek ho majznul klackem přes pahýl.“
„Au.“
„Odstraňovali jsme mu nekrotickou tkáň. Doktor Krum ho pak poslal nahoru na chirurgii s doporučením k amputaci kolenního kloubu.“
„Když už jsme u Viktora, ráda bych znala váš osobní názor na něj.“
Denisa nezaváhala ani na okamžik. Opřela se zády o kuchyňskou linku a spustila.
„Je zkušený, schopný, efektivní a pohotový. Myslím, že je to náš nejlepší lékař.“
„Lepší než já?“ šťouchla si Lily.
„To má být nášlapná mina?“ ušklíbla se Denisa. „Dobře se mi s ním pracuje, protože postupuje systematicky a bez zbytečných řečí.“
„Někdy bývá až úsečný, ne?“
„Ano, ovšem nikdy na úkor pacienta. Ještě se nestalo, že by pacientovi při plném vědomí neposkytl vysvětlení, něco mu úmyslně zatajil nebo s ním manipuloval, aby získal jeho souhlas.“
„Pár pacientů už ale odbyl. Schválně je nechával čekat déle, než bylo nutné, anebo je rovnou předal jinému doktorovi.“
„V prvním případě se jednalo o zlatého synka lorda Dillonsbyho. Nazval ho lidoopem, křovákem a křupanem, tak vyfasoval půl hodiny na zástěně se staženými kalhotami a výsledek jeho testu na kapavku slyšeli všichni v hale. Neprofesionální? Ano. Zasloužené? To si pište. Ve druhém případě šlo o Dolores Umbridgeovou a mám dojem, že už jste ho za to pokárala.“
„Ano, ta záležitost je vyřízená. Pierce Dillonsby je zatracenej zmetek,“ ucedila Lily. „Předepsala bych mu kastraci a ne antibiotika.“
„Mají vaše otázky nějaký konkrétní cíl?“ zajímalo Denisu. „Chystáte se vyhlašovat zaměstnance roku? Jestli ano, dala bych to Hagridovi. Je to sice ňouma, ale nepochybně by to ocenil víc než Krum.“
Alarm na stěně sesterny začal pípat a na panelu červeně blikala dioda označená nápisem BABYBOX.
„Krucinál.“
Denisa odložila nedopitou kávu, na krk pověsila stetoskop a vyběhla na chodbu.

Edward vešel do tělocvičny a zavřel za sebou dveře.
„Dobrý večer,“ pozdravil a zůstal stát v uctivé vzdálenosti.
Bob si ho zkoumavě prohlížel. Mlčel.
„Tak čím začneme?“
Zuby vyceněné ve zlomyslném potěšení nevěstily nic dobrého…
„Slyšel jsem, že mě dnes nebudete šetřit. Možná jsem si měl vzít chrániče…?“
Vystartoval proti němu bez varování. Zpod teplákové mikiny vytáhl nůž. Edward instinktivně uskočil, obě ruce natáhl před sebe a pokusil se mu zbraň vyrazit. Bob mu dupnul na nohu, volnou rukou provedl svůj oblíbený zásah do žeber, přirazil ho ke stěně a bodnul.
Edward viděl, jak mu ostří zmizelo v břiše těsně pod bránicí. Ztuhnul v očekávání bolesti. Úplně paralyzovaný stál v Bobově držení a vyděšeně zíral do jeho kamenné tváře.
„Tak co jsem trefil, doktůrku?“ zeptal se výsměšně Bob. Nepřestával přitom svírat rukojeť a tlačit na ni. „Játra? Srdce? Zkus se nadechnout, možná to pomůže.“
Edward si až nyní uvědomil, že přestal dýchat. Podíval se dolů na své zranění a došlo mu, že žádné neexistuje. V jeho těle nebyla žádná krvácející rána, látka nátělníku byla neporušená.
Bob stáhl nůž zpátky a jeho pružná čepel vyjela z rukojeti, kam se při úderu zasunula.
„Kurva,“ vydechl Edward a konečně se uvolnil. Cítil, jak mu tep vyletěl do nebes a srdce mlátí do hrudní kosti, jako by se chtělo probít ven.
„Divadelní rekvizita. Máš rád divadlo, Ede?“
„Tohle bylo přímo shakespearovské drama. Dej mi chvilku na vzpamatování, ano?“
„Máš dvě minuty. Pak rozebereme, co všechno bylo z tvojí strany špatně. Příště už se to nestane.“

„Děvče, stáří asi 2 dny, omytá, pupečník podvázaný tkaničkou, zatím bez hnisání, potřeme lihovou dezinfekcí. Bez ikteru, fyziologicky v pořádku, žádná viditelná zranění ani stopy násilí, dýchání čisté, srdeční ozvy a prokrvení dobré, neurologické reflexy taktéž,“ shrnul doktor Krum, podal miminko Denise a ta ho po zvážení uložila zpět do vyhřívaného boxu, zavinula do plenky a zakryla dekou.
„2 690 gramů.“
„Nízká porodní váha. Odeberte krev na obraz a toxikologii. Pak zavolejte na novorozenecké, ať si ji převezmou. Já jdu kontaktovat sociálku.“
„Musíme jí dát jméno,“ připomněla Denisa, zatímco vytáčela číslo na neonatologii.
„Co máme za den?“
„6. září.“
„Nevím o nikom významném, kdo by se narodil 6. září. Vy ano?“
„Emma Dobbs.“
„Ta pornoherečka? Raději se neptám, proč si pamatujete zrovna její narozeniny.“
„Chodí k nám na prevenci. Už 15 let. Prima ženská. A vzdělaná. Víte, že hovoří plynně šesti jazyky a napsala dvě knihy o mineralogii?“
„To jsem opravdu netušil. Každopádně, Emma není špatné jméno,“ zkonstatoval a nadepsal jím kartu. Pak se na miminko zadíval. „Doufám, že ti přinese štěstí.“

„Vstávej!“ přikázal Bob.
Edward se vyhoupl na nohy o poznání pomaleji než před deseti minutami, kdy skončil na zemi poprvé.
„Musíš pochopit jednu věc, Ede. Nezáleží na tom, kolik vážíš, jestli jseš rachitický intelektuál nebo ragbyový odrážeč. Nezáleží na tom, kolik síly použiješ. Důležité je, kolik síly vkládá do útoku tvůj soupeř. Na jeho hmotnosti a rychlosti záleží. Čím větší korba je a čím rychleji se pohybuje, tím snadněji ho položíš. Využiješ totiž jeho vlastní kinetickou energii.“
„Chápu,“ hlesl Edward a natáhl se pro láhev s iontovým nápojem.
„Vážně? Tak mi to ukaž.“
Bob se na něj vyřítil tak rychle, že Edward ani nestačil odložit pití. Přinutil se neuhýbat. Klidně stál, dokud k němu Bob nepřiběhl. Pak ho flaškou nabral do břicha a s upřímným údivem sledoval, jak vypracovaný muž v nejlepších letech letí přes hlavu k zemi.
„No a přesně takhle to funguje,“ pravil s širokým úsměvem Bob, posbíral se na nohy a masíroval si přímý břišní sval.

„Slyšela jsem, že u Emmy propukl NAS,“ prohodila Lily, nacpala do své skříňky plášť a stetoskop a hodila si tašku přes rameno.
„Slyšela jste správně,“ kývl Krum a zabouchl svou vlastní skříňku.
„Takže přece jen známe důvod, proč ji odložili.“
„Na důvodu nezáleží. Hlavní je, že dostane šanci žít lepší život. Až abstinenční příznaky odezní a nabere na váze, najdou jí pěstounskou rodinu a bude jako ostatní děti. Dobrou noc, doktorko Potterová.“
„Viktore, počkejte na moment.“
Krum se k ní otočil s rukou na klice. Husté černé obočí vytvořilo souvislou linii, jak se zamračil.
„Chci vám nabídnout místo vedoucího.“
„Odcházíte?“
„Je čas.“
„Obávám se, že pro mě ne ten správný. Syn je ještě malý, žena je sálová, to přece víte.“
„Ano, vím.“
„Nehodlám tu trávit přesčasové hodiny. Ani čtyřiadvacítky. A už vůbec ne víc než dva víkendy za měsíc.“
„Ano. A právě proto budete skvělý šéf. Znáte totiž hodnotu lidí a jejich osobního života. A umíte si jich vážit. Bůh ví, že další podělaný workoholik je to poslední, co naše pohotovost potřebuje.“
Krum se netvářil překvapeně, ani potěšeně. Jediná změna, která v jeho obličeji proběhla, vypadala tak, že už se nemračil pekelně, nýbrž zcela obyčejně.
„Vaši nabídku zvážím.“
„Díky,“ usmála se Lily. „Pracujeme spolu už dlouho, ale nikdy jsem se vás nezeptala, proč jste vlastně přijel do Anglie. Proč nepůsobíte jako lékař v Bulharsku?“
„Nevím, jak dobře se orientujete v geopolitických souvislostech, nicméně já na Bulharsko, jako na součást bývalého sovětského bloku, nemám příliš radostné vzpomínky.“
„Promiňte, to jsem si neuvědomila.“
„Jsem ročník ´76. Když mi bylo 5, Živkovův režim poslal moje rodiče do lágru, odkud už se nevrátili. Vyrůstal jsem u tety na venkově. Její muž zemřel na zápal plic, protože k lékům se dostali jen bohatí a vlivní. Maso jsme mívali jednou za měsíc, jinak jsme jedli chleba, vařené brambory, zelí a obilnou kaši. Revoluce se teta Mariena nedočkala. V létě 1989 ji při sklizni na poli ranila mrtvice. A mě poslali do sirotčince. Hned, jakmile to bylo možné, emigroval jsem. Doktor Karkarov mi zařídil stipendium na lékařské fakultě v Glasgow a dohlížel na mé studium. Bulharsku nic nedlužím. Na rozdíl od Anglie… Musím jít. Dobrou noc, madam.“
„Dobrou, Viktore,“ odpověděla tiše a plná svíravého smutku stála v šatně ještě dlouho po tom, co zmizel.

Edward vstoupil do bytu, ucítil vůni boloňského ragú a okamžitě si uvědomil, jak strašný má hlad. Pověsil sako na věšák, boty uložil do botníku a vyměnil je za domácí tenisky. Cestou do kuchyně to vzal přes prádelnu, věci na cvičení hodil i s taškou rovnou do pračky a zapnul program na 60°.
„Ahoj, zlato.“
Sirius rozdělil právě dovařené špagety do dvou talířů.
Edward byl během večeře zamlklý, chvílemi zíral doblba a jednou dokonce vypadal, že s otevřenýma očima usnul.
„Jak to šlo?“ vyzvídal Sirius.
„Báječně. Naučil jsem se odrovnat stokilového chlapa ukazováčkem levé ruky. Potřebuju horkou vanu. Sám,“ dodal Edward, když viděl, jak mu zasvítily oči.
„Hm. Taky už se mi párkrát povedlo odrovnat chlapa ukazováčkem. Říká se tomu rektální vyšetření. Jestli chceš, můžu ti –“
„Blacku!“
„– rozmasírovat svaly, až vylezeš. Umyju nádobí a počkám v ložnici. V pyžamu,“ dodal Sirius, když viděl jeho temný pohled.
„Odkdy myješ nádobí?“
„Ode dneška.“
„A proč?“
„Protože nám vyzkratovala myčka.“
„Jak vyzkratovala?“
„Přetížil jsem obvod.“
„Jak přetížil?“
„Zapnul jsem myčku, toastovač a rychlovarnou konvici najednou.“
„Vždyť je tu jistič.“
„To sice jo, jenomže potom, co ho to dvakrát shodilo, jsem se prostě dosral a krapet ho přidržel.“
„Ty jsi držel jistič nahoře, zatímco jsi měl puštěnou myčku, toastovač a konvici?“
„Jo.“
„Víš, že občas žasnu, jak ses mohl se svými znalostmi fyziky dostat na medicínu?“
„Už jsem volal opraváře. Zejtra večer se tu staví.“