43. Lámání

„Vy jste ještě neodešli?“ strnula Lily překvapením, když je spatřila procházet kolem recepce. Mrkla na digitální transparent. Bylo 2:47. „Nebo už jste přišli?“
Ani jeden netoužil vysvětlovat, odkud se vrátili, co tu dělají a proč jsou tak utahaní.
„Že byste začali trpět nespavostí?“ pokračovala v nastaveném škádlivém tónu. „To se v našem věku stává. Ačkoli nevím, jak u téhle profese. Já si připadám čím dál ospalejší. Nedáte si se mnou kafe? A čaj?“
„Já bych si dal fýzák,“ přiznal Edward.
„Pořídil sis opici?“
„Ne. Jen svalovou horečku.“
„Hráli jsme únikovku,“ objasnil Sirius.
„Únikovku? Uprostřed noci?“
„Jo, taková speciální hra. Pro skutečný dobrodruhy.“
„Něco ve smyslu, kdo dřív zkolabuje, je vítěz? Pojďte za mnou. Deniso, blokněte čtyřku.“
Denisa se neptala. V systému označila vyšetřovnu č. 4 jako obsazenou a dál vyřizovala objednávky materiálu.
Vešli dovnitř, Edward si stáhl lůžko dolů, napolohoval ho a uvelebil se na něm v polosedu. Lily zatím nachystala infúzi.
„Dáš si taky?“ obrátila se na Siriuse a ukázala na vak s Hartmannovým roztokem.
„Ne, dík. Já se z toho vyspím. Zejtra mám volno. Teda vlastně dneska.“
„Já už tu zůstanu,“ oznámil Edward, vyhrnul pravý rukáv a nechal si do žíly na hřbetu dlaně zavést kanylu. „Naper to do mě, pak si uvařím čaj a počkám u revize karet, až otevřou kantýnu. Potřebuju do sebe dostat cukr.“
Sirius si k němu přitáhl volnou stoličku. Lily připojila půllitrový vak ke katétru a nastavila třicetiminutovou dobu vykapávání.
„Můžu ti tam dát i glukózu, jestli chceš.“
„Nejsem atrofovaný ležák, zvládnu si dojít na snídani.“
„Takže?“ zdvihla tázavě obočí. „Co to bylo za hru? Takhle vyflusaného jsem tě viděla naposled v květnu, když ses málem uběhal k smrti.“
„Dneska jsem se taky málem uběhal k smrti.“
„Jo, hodně jsme při tom běhali. Stříleli po nás kuličkama s barvou a tak.“
„Ty jsi Edwarda dostal na paintball?“
„No, já úplně ne, ale –“
„Siriusi, zmlkni,“ napomenul ho Edward.
„Hej!“ okřikla ho Lily na oplátku. „Co jseš najednou tak tajemnej? Byli jste si s kamarády zahrát paintball a zvrhlo se to ve skupinové orgie ve sprchách, nebo co?“
„Hele, zlato, stejně by na to přišla. Dřív nebo pozdějc.“
„Na co bych přišla?“
„Neměli bychom o tom mluvit.“
„Podepsali jsme snad nějakej papír o mlčenlivosti?“ namítl Sirius. „Nepodepsali.“
„Tebe by slib mlčenlivosti nezastavil, hvězdičko. Nevyžvaníš jen to, co nevíš.“
„Tak hernajs, dozvím se to už konečně?“
„Chtějí zabít Riddlea,“ vyžvanil Sirius.
„Co?!“ Lily vyvalila oči a cítila, jak jí celým tělem projelo zachvění. „Kdo?“
„Tvůj nabíječ se dohodl s Mikem, že to ukončej jednou provždy.“
„Aha. Dobře. Fajn. Já bych toho šmejda samozřejmě taky nejradši viděla pod drnem. Ale co s tím do prdele máte společnýho vy dva?“
„Já nic. Edward.“
„Pomáháš jim?“ otočila se Lily přímo na Edwarda. „Pomáháš jim zlikvidovat Riddlea?“
„Ano, přesně to dělám.“
„No, úplně přesná definice to není,“ ozval se Sirius. „On jim nepomáhá, on se to chystá udělat. Sám.“
„Děláš si ze mě prdel? Co tě to krucinál napadlo? Přišel jsi o rozum? Do hajzlu, ty ses musel kompletně pomátnout! Jak jsi s něčím takovým mohl souhlasit? Zdrogovali tě? Vydírali? Mučili? Já ho zabiju! Vymlátím mu duši z těla! Zítra jdeme na večeři, tohle si za rámeček nedá. Ubodám ho salátovou vidličkou, hajzla! A Mike si to odskáče taky, jen počkej. Hovada zatracený! Jak se vůbec opovažujou tě do toho zatáhnout?“
Během svého plamenného monologu vstala a začala pochodovat po místnosti. Vlasy jí poletovaly kolem brunátného obličeje.
„Lily, já s tím souhlasil dobrovolně…“
Následovala další dlouhá řeč protkaná peprnými výrazy. Oba jí v klidu naslouchali, s trpělivostí pramenící z letité zkušenosti. Věděli, že jakékoli přerušení nebo pokus o obranu nevyhnutelně povedou k ještě zuřivější salvě. Bylo třeba nechat sopku vychrlit všechno, co skrývala uvnitř.
„Do prdele, to jsem se nasrala,“ zakončila Lily a dosedla zpět na židličku. „Takhle vytočená jsem nebyla fakt dlouho.“
„Kolikrát použila slovo prdel?“ zeptal se Sirius Edwarda a ten se pousmál.
„Patnáctkrát. To je rekord.“
„Jděte do prdele, kašpaři!“
„Šestnáctkrát. Teď už je to vážně rekord.“
„Ty!“ zabodla vyčítavě prst do Siriuse. „Ty je to klidně necháš udělat? Necháš ho znovu se k Riddleovi přiblížit? Po tom všem, co jsme minule zažili? Po všem, co jsme ztratili? Ježíši, vždyť skoro umřel! Skoro jsi umřel, ty pitomče! Copak si to už ani jeden z vás nepamatuje?“
„Je to moje nejhorší vzpomínka a stále si ji umím živě vybavit,“ ujistil ji Edward chladně. „Myslím, že by mi museli uříznout hlavu, abych na to někdy zapomněl.“
„A přesto do toho půjdeš znovu! Tak nejseš magor?“
„Právě proto do toho půjdu znovu. Vím, co je zač, a vím, že dokud bude naživu, nikdy se kolem něj nepřestanou hromadit mrtvoly. Zničím ho dřív, než on zničí nás. Musí to tak být. Smiř se s tím, Lily.“
Oči se jí zalily slzami. Zakryla je dlaněmi a promnula.
„Do prdele.“
„Sedmnáct,“ zahlásil Sirius. „Už jsi sprostější než já.“
„To není nikdo, Blacku,“ usadil ho Edward. „Když Bůh rozdával talent na fyziku, ty jsi byl u Satana pro jazykovou vybavenost.“
„Ty na Boha nevěříš, tak drž hubu, Einsteine.“
„Miluju vás oba dva,“ vyrazila ze sebe Lily pobaveně a plačtivě zároveň. „Panebože, jestli o vás přijdu – jestli ztratím jenom jednoho z vás! – tak to neustojím. Bude to moje vina. Byla jsem to já, kdo spustil tuhle lavinu. Kdybych se nezačala šťourat v těch srdečních selháních, kdybych poslechla Kingsleyho, kdybych od toho dala ruce pryč a hleděla si svého –“
„Takhle o tom nesmíš uvažovat,“ řekl Edward. „Pojď sem.“ Natáhl k ní paži a přivinul ji k sobě. Tvář zabořil do jejích vlasů.
„Ty sem pojď taky, ty paznehte,“ přivolala si Siriuse.
Ten bezodkladně splnil rozkaz. Sklonil se k nim a pevně je objal.
„Všechno bude v pořádku,“ zašeptal Edward. „Už brzy. Slibuju.“
„Neslibuj něco, co nedokážeš splnit.“
„Já to dokážu.“
„No, aspoň že sebedůvěra ti nechybí.“
„Taky tě miluju, Lily.“ Políbil ji na čelo, sálavé jako v horečce. „Vždycky budu.“
„Jasně, že budeš. I kdybys nechtěl. Jsem ženská tvýho života.“
„Já už nic neříkám, protože koncentrace sentimentu ve vzduchu dosáhla úrovně šestákový harlekýnky,“ poznamenal Sirius. „Jdu uvařit kafe. A čaj.“
„Díky,“ zazněli Edward a Lily jednohlasně.
„Akorát to chvíli potrvá, musím na hajzl. To magnezium prohání jak úplavice.“

„Zdravím, Creeveyová!“ mávla na Denisu od vchodových dveří záchranářka Karen a přivážela k ní na kolečkovém křesle Daisy. „Jedna čerstvá fraktura pravého bérce. Ani jsme nevolali, beztak se tu ve tři ráno nudíte, ne?“
„Holenní kost?“
„Jo. Pěkně to prý křuplo, říkala Carla. Slyšela to i přes muziku. Naštěstí je to zavřené. Dostala od nás dlahu a pětku morfinu bolusově i. v.“
Daisy byla bílá jako stěna, hlava jí zemdleně visela přes opěradlo křesla a zdálo se, že bude brzy zvracet.
„Moment. Zavolám na rentgen a někoho pro ni pošlu.“
Karen poděkovala očima, které se jako vždy vřele usmívaly. Denisa zvedla sluchátko, vytočila číslo na radiologii a při čekání, až to někdo zvedne, opětovala Karenin pohled. Karen měla velké, skořicově hnědé oči s dlouhými tmavými řasami a snědý pigment kolem nich vytvářel iluzi jemného nalíčení. Denisa se do nich dívala ráda.
„Dole to nikdo nebere. Přivolám k vám doktora Thomase.“
Dean Thomas zareagoval na pager okamžitě. Vzdal se svých posledních dvou máslových sušenek a pospíšil si na příjem. Když se objevil, ještě mu na kravatě ulpívalo pár drobečků.
„Á, dobrý den, Daisy. Copak se vám přihodilo?“
„Dobrý den,“ vypáčila ze sebe Daisy a dál už to nešlo. Předklonila se a zvracela přímo pod sebe na podlahu. „Já se… om-omlouvám.“
„To nic,“ uklidňoval ji doktor Thomas. „Nic se nestalo. Denisa to uklidí.“
„Promiňte, Deniso. Udělalo se mi… špatně.“
„V pořádku, Daisy. Nemusíte se znepokojovat. Já to s mopem umím.“
„Takže zlomená noha?“ přeptal se Dean Thomas.
Karen kývla a podala mu záznam výjezdu. Dean ho pečlivě prostudoval, na chvíli sejmul dlahu a zkontroloval, jak velký je otok a jestli je přítomný periferní puls. Pak nohu znovu zafixoval.
„Fajn. Zdá se, že to nebude až tak zlé. Rentgen už máme objednaný?“
„Ještě ne, nedovolala jsem se,“ houkla Denisa přes rameno cestou do úklidové místnosti.
„To nevadí. Pošlete jim žádanku na předozadní i boční snímky kolene, bérce a chodidla. Já tam Daisy odvezu sám. Uděláme si spolu malý výlet do suterénu. Ehm. Odpusťte, Daisy, přísahal bych, že v mojí hlavě to znělo mnohem líp.“
Karen se zachechtala a zamířila k automatu na kávu. Doktor Thomas se ještě ujistil, že Daisy nepotřebuje k ruce emitku, a rozjel se k výtahům.

Jakmile zmizeli z dohledu, objevil se v hale doktor Black. Vyšel z lékařského pokoje se třemi hrníčky, z nichž se kouřilo.
„Pozor, ať neuklouznete,“ varovala ho Denisa a mopem ukázala na louži zvratků.
„Díky, Creeveyová.“
Sirius se místu činu obloukem vyhnul a stejně tak vozíku s mýdlovou vodou a šesti kartonovým krabicím, které nějaký filuta naskládal přímo doprostřed chodby vedoucí k vyšetřovnám.
„Jestli tohle uvidí šéfová, tak někdo dostane pořádnou sodu,“ upozornil Denisu.
„Justin. A zaslouženě. Třikrát už jsem mu řekla, že to má nosit rovnou do lékárny.“
Když odtamtud Sirius zmizel, přihnal se doktor Smith z anesteziologického křídla.
„Nemůžu najít Romildu. Nevíte o ní něco? Není tady u vás?“
„Ne, doktore. O Romildě nic nevím.“
„Tak to jste asi desátý člověk. Merry říkala, že ji naposledy viděla před desátou, když si na sesterně píchala inzulin. Nikdo další ji od té doby nezahlédl. Nikomu neřekla, že odchází, nenechala žádný vzkaz, ani se neodhlásila ze systému. Měla mít noční až do šesti.“
Smith se rozhlížel po urgentním příjmu, jako by doufal, že na něj vrchní Vaneová odněkud vybafne, třeba z kopírky.
„Zkoušel jste jí volat?“
„Ovšemže. Nebere to. Zatraceně. Přesně tohle jsem teď potřeboval řešit. Zvlášť, když má ráno přijít inspekce.“
„Inspekci je jedno, jaká sestra je právě ve službě, zajímá je pouze to, jestli všechno běží, jak má. Je na oddělení přítomen někdo, kdo může Romildu zastoupit? Pokud ne, dá se takový člověk sehnat? Jestliže si i na tuto otázku odpovíte záporně, pak je nutné rozdělit práci na tu, která nesnese odklad, a na tu, která počká do příchodu řádné střídající sestry.“
„Jasně. Takže já teď…“
„Čili vy teď sepíšete seznam toho, co je potřeba udělat, a najdete někoho kompetentního, kdo to udělá.“
„Provedu.“
Denisa se musela hryznout do spodního rtu, aby zachovala vážnou tvář. Na chvíli se opřela o násadu mopu a pohlédla nešťastnému Smithovi do očí.
„Romildu zastupuje Padma Patilová. Zavolejte jí, jestli je ochotná dorazit do práce o pár hodin dřív.“
„Dobře. Jdu si sehnat číslo.“
„V sesterně bývá telefonní seznam. Obvykle visí na nástěnce nebo leží přímo vedle pevné linky.“
„Díky, Deniso. Víte, já nejsem organizační typ. Tedy, s organizací věcí problém nemám, ale organizování lidí není moje parketa.“
„Chápu, každý není stvořený pro vedoucí pozici,“ usmála se vrchní Creeveyová a vyždímala mop plný natráveného vína a oříšků.
„Hm. Já se o to neprosil. Potter musel z rodinných důvodů skončit už v sedm, Lloyd jako obvykle odešel s Blackem a Greengrassová byla po šestatřicítce, takže teď čerpá povinných devět hodin odpočinku. A já to jako služebně nejstarší prostě schytal. To víte, že bych byl raději na sále a klábosil s řezníky o tom, kolik měřilo nejdelší tenké střevo na světě.“
„Kolik?“
„8 metrů.“
„Fascinující. Mimochodem, doktor Lloyd dnes přišel do práce dřív. Řekla bych, že tak za půl hodiny bude k dispozici. Pokud byste mu chtěl přenechat velení.“
„Ach, díky Bohu,“ vydechl úlevně Smith, rozloučil se a při návratu na ARO zakopl o krabice. „Sakra nemělo by se to někam uklidit?“

Digitální hodiny na stěně ukazovaly 3:20. Ve vzduchu byl cítit pach typický pro všechna radiologická pracoviště. Daisy štípal v nose, nesnášela ho. Vlastně momentálně nesnášela všechno ve svém životě a nejvíc vlastní existenci. Už jí nebylo na zvracení, nýbrž do breku. Přesto neplakala. Představa, že roní slzy v přítomnosti doktora Thomase, s nímž se téměř denně vídala a na kterého se celý předchozí rok snažila působit rozumně, profesionálně a vyrovnaně, se jí příčila. Dost na tom, že ji před pěti minutami viděl blinkat.
„Vypadá to tu v noci trochu strašidelně,“ pronesl, zřejmě aby řeč nestála. „Tyhle opuštěné kouty špitálu ve mně vždycky vyvolávaly mrazení. Máte to stejně?“
„Ne. Já se prázdných chodeb nebojím.“
„Není to přímo strach,“ bránil se pohotově. „Jen mi to tak nějak evokuje Cookovy lékařské romány. Fantazie mi nabízí představy, co nekalého se teď asi děje za některými z těch dveří. Radiolog rentgenující mrtvé tělo ukradené z márnice…“
„Řekla bych, že radiolog spíš popíjí kafe, scrolluje po facebookové zdi nebo hraje Candy Crush a až ho to přestane bavit, tak nás konečně pozve dál.“
„Bolí to hodně?“ pozeptal se v reakci na její kousavý tón.
„Ne, to morfium mi ulevilo, skoro nic necítím.“
„Ale dobře vám není, což naprosto chápu. Taky by mi nebylo do zpěvu, kdybych měl tibiu na dvě půlky.“
„Mám radši Gordona,“ vrátila se k tématu literatury. „Člověk nemusí číst o tom, v čem se denně pohybuje. Historie je mnohem zajímavější než současnost.“
„Já historické romány nevyhledávám, ale Ranhojič se mi líbil.“
„Viděl jste jen film, že?“
„Ano. Přiznávám, že jsem viděl jen film. A vlastně to bylo tak trošku z donucení. Ale rozhodně toho nelituju!“
Ze dveří kanceláře vyšla Alice Longbottomová.
„Zdravím vás, Daisy. Tak pojeďte dovnitř.“ Otevřela jim dveře do rentgenologické místnosti a začala nastavovat přístroj. „Potřebuju, abyste si zula boty, sundala kalhoty a odložila všechny šperky a kovové předměty.“
Daisy si sundala náušnice, hodinky i řetízek se smaltovaným přívěskem lékovky naplněné jakousi zelenou tekutinou. Podala všechno doktoru Thomasovi a ten to položil na židličku v přilehlé kabince. Pak jí ochotně pomohl s botami a dlahou.
„Ještě ty kalhoty,“ připomněla doktorka Longbottomová.
„Nemůžu si je nechat? Nemají v sobě nic kovového. Jsou na gumu.“
„Stejně se budete muset svléknout. Ať už před sádrováním, anebo v případě chirurgického řešení.“
„Já počkám venku,“ navrhl Dean Thomas, kterého napadlo, že se před ním Daisy možná stydí. „Až bude hotová, zavolejte na mě, OK?“

Infuzér zapípal a ohlásil, že roztok dokapal. Edward vypil zbytek čaje a postavil hrnek na stolek vedle lůžka. Pak si sám vytáhl kanylu, vstal a hodil ji do koše i s prázdným vakem.
„Je ti líp?“ zeptala se Lily. Ještě pořád měla zarudlé oči a kolem úst vrásky, které jí vůbec nelichotily.
„O dost,“ usmál se Edward. „Děkuju, paní doktorko.“
Sirius je oba zamyšleně pozoroval a musel v duchu souhlasit, že čas je k ženám krutě nespravedlivý. Ona, která ve svých dvaceti figurovala v divokých klučičích (a možná i některých holčičích) představách a byla nucena odmítnout celé zástupy nápadníků, neboť její půvab nenechal chladným nikoho, byla věkem spíše poznamenaná, zatímco on, jemuž se v dětství posmívali kvůli křivým zubům, příliš velkému nosu a věčně mastným vlasům a na němž ve dvaceti nebylo sexy absolutně nic, stejnými léty dozrál jako víno.
„No, já jdu domů,“ prohlásil. „Uvidíme se odpoledne, zlato. Chceš, abych uvařil?“
„Já dneska nemám chuť na špagety.“
„Lasagne?“
„Nemám chuť na těstoviny.“
„Tak si trhni nohou. Měj se, Lily.“
Sirius prošel dveřmi a málem vrazil do záchranářky Karen, která zevlovala na chodbě s kelímkem kafe.
„Sorry.“
„To nic,“ usmála se Karen.
„Čekáte tu na někoho?“
„Vlastně ano. Mám po službě a čekám, až bude mít po službě Denisa. Jdeme spolu na snídani.“
„Jasně. Tak si nechte chutnat. Ať už budete snídat cokoli,“ mrknul na ni.
Cestou na parkoviště se ještě zastavil na recepci. Zvedl sluchátko pevné linky a zavolal na své oddělení.
„Tonksová, chirurgie.“
„Ahoj, Doro. Jak to vypadá na JIPce? Poldové hlídkujou? Co Skeeterová? Nestavoval se tam někdo?“
„Jo, zřízenec z márnice. Rita před hodinou zemřela. Policie odjela hned, jak jsme ji prohlásili za mrtvou. Její případ se teď bude vyšetřovat jako vražda.“
„Další embo?“
„DIC. Zřejmě následek potransfúzní hemolýzy. Vysoká dávka heparinu kvůli trombóze to jen urychlila. Vytekla dovnitř během dvaceti minut. Nestihli jsme vůbec nic.“
„Do psí prdele!“ Sirius praštil pěstí do pultu, až nadskočila kopírka. „Kurva práce. Díky za info, Tonksová. Klidnej zbytek služby.“
Na upřený pohled Denisy Creeveyové nereagoval. Místo aby odjel domů, vrátil se na vyšetřovnu č. 4.

Doktor Thomas si od Alice Longbottomové převzal papírovou obálku s rentgenovými snímky, okamžitě je vytáhl a pověsil na negatoskop. Daisy, od pasu dolů přikrytá zapůjčenou dekou, si zatím nandávala zpátky šperky a hodinky. Doktorka Longbottomová jí kalhoty a boty uložila do igelitky a pověsila na vozík.
„Hmm… Nejspíš jste sama schopná určit diagnózu, že?“ otočil se na Daisy s úšklebkem.
„Dvouúlomková nedislokovaná kompresní fraktura tibiální kosti v mediální části. Edém svaloviny kolem místa fraktury, hematom v distální části, zhmoždění hlezenních vazů, kotník intaktní. Tohle půjde řešit konzervativně.“
„Výtečně. Tak jedeme do sádrovny. Děkujeme, Alice.“
„Není zač, Deane. Opatrujte se, Daisy.“
„Ta sádra bude nechodicí,“ upozornil ji důrazně během cesty výtahem. „Víte dobře, že holenní kost hraje zásadní roli v opoře těla. Pokud sroste špatně, budete do smrti pajdat.“
„Jo. Šest týdnů o berlích, to byl vždycky můj sen. Ještěže vám dneska dovezou nákup až do bytu. Nedovedu si představit, že mi vozí jídlo máma.“
„Proč?“
„Protože když se řekne jídlo, představí si kuřecí nugety a rybí prsty. Jediná zelenina, kterou kdy koupila, je cibule. A to jen proto, aby ji mohla nakrájet do čtvrtlibráku se sýrem.“
„A vy se stravujete zdravě? Teda,“ zarazil se a nejraději by si uštědřil pořádnou ránu, když mu došlo, jak netaktně ta otázka musela působit, „chtěl jsem se zeptat, jak si vlastně představujete jídlo vy?“
„Já mám ráda saláty. Se spoustou rajčat, s jogurtovou zálivkou a řeckým sýrem. Neholduju fastfoodu, ani mraženým polotovarům. Jenom díky tomu vážím 90 kilo a ne 130 jako moji rodiče. Ačkoli ani to s mojí výškou není ideální. Vím, že jsem tlustá, a můžete mi věřit, že od puberty nedělám nic jiného než, že se snažím s tou nadváhou bojovat. Dávám si pozor, co jím a kdy to jím, nepiju žádné slazené nápoje, dvakrát týdně cvičím. Když můžu, chodím pěšky, místo abych jela autobusem nebo metrem. Jo, vůbec to tak nevypadá, ale –“
„Daisy,“ přerušil ji chvatně, vystoupil s ní ve třetím patře a zahnul směrem k chirurgickým ambulancím, „mně přece nemusíte vysvětlovat, proč vypadáte, jak vypadáte. Já vás nesoudím za to, že máte pár kil navíc.“ Otevřel dveře do sádrovny a vtlačil ji dovnitř. „Pokud se cítíte dobře a netrpíte zdravotními obtížemi, nevidím ve vaší nadváze problém. Jste zkrátka taková, jaká jste. Genetika má ve spoustě věcí rozhodující slovo a ne vždy je v našich silách ji obelstít. Já ze sebe taky neudělám bělocha.“
„Dík, že to říkáte.“
„No, ehm, tak se do toho pustíme a trochu se upatláme. Ježíš, zase to znělo daleko líp, dokud jsem to neřekl nahlas.“
Chytil ji kolem pasu a pomohl jí na lehátko. Daisy si celou dobu úzkostlivě přidržovala deku na klíně. Deana napadlo, jestli se třeba neobává výsměchu za nevhodné či nepříliš čerstvé spodní prádlo, to u pacientů vídal poměrně často. Taktně poodešel stranou připravit věci na sádrování a dopřál jí čas, aby si přikrývku v klidu srovnala.
Během obvazování se vrátil k tématu literatury a filmu a docela pěkně si s ní popovídal. Vlastně se mu s ní povídalo tak pěkně, že vytvářením sádry strávil dobrých dvacet minut. Kdyby ho viděla doktorka Hoochová, jistě by si neodpustila sžíravou poznámku o pracovní produktivitě.
„Tak jo, máme hotovo. Necháme to ztvrdnout a najdeme vám nějaké náhradní kalhoty, které přes tu nohu přetáhnete. Ať nemusíte jet domů v kalhotkách.“
Zlikvidoval zbytky nevyužitého sádrového obvazu, vypláchl špinavý lavor a odešel si vydrbat paže k umyvadlu. Pak se k Daisy ještě krátce vrátil, aby jí omyl kůži nad kolenem a mezi prsty.
„Myslím, že vedle v ambulanci něco bude.“
Otevřel dveře do sousední místnosti, zamířil ke skříňce s ochrannými pomůckami a po chvíli přehrabování odtamtud vytáhl erární mátově zelené kalhoty velikosti XXL.
„Mise byla úspěšná,“ usmál se, podal je Daisy do ruky a otočil se k ní zády. „Až budete oblečená, řekněte. Odvezu vás zpátky dolů, sepíšu zprávu a zařídím vám sanitku.“
Zatímco si Daisy natahovala kalhoty, zadal si do internetového prohlížeče v telefonu jméno Noaha Gordona, zkoumal jeho bibliografii a zjistil, že vydal celkem devět románů. Docela by ho zajímalo, jestli je přečetla všechny.
„Zatraceně,“ zaklela Daisy a Dean se k ní automaticky obrátil.
Kalhoty jí spadly na podlahu a jak se je snažila zachytit, přikrývka se tam svezla rovněž.
„Počkejte,“ zastavil ji v pokusu seskočit z lůžka a sehnul se pro ně sám.
Jeho oči se na moment ocitly v jedné rovině s jejím klínem a on si nemohl nevšimnout. Nebyla to tloušťka stehen ani spodní prádlo, co se Daisy tak zoufale snažila ukrýt. Byly to tenké řezné rány těsně pod třísly, některé čerstvé, jiné pokryté starým strupem. Pár už se dokonce zhojilo a zůstala po nich jen nepatrná bílá jizvička.
Zrudla a vcelku zbytečně se pokusila šrámy zakrýt rukama.
Doktor Thomas jí beze slova navlékl kalhoty, zašněroval je v pase a nabídl jí oporu, když slézala z lůžka zpět do vozíku.
„Máte doma berle?“ zeptal se a z igelitky vylovil její levou botu. „Kdyžtak vám nějaké opatřím.“
„Předstíráte, že jste si nevšiml, nebo je vám to jedno?“
Stále ještě v podřepu k ní vzhlédl a ona zjistila, že výraz jeho tváře není vůbec lhostejný. Nebyl však ani rozčilený, znechucený nebo soucitný. Vyzařoval z něj klid a pochopení.
„Nic nepředstírám. Všiml jsem si, jen to nekomentuju. Kdybyste o tom chtěla mluvit, klidně můžeme, ale vzhledem k vaší urputné snaze to schovat, předpokládám, že mluvit nechcete a nepotřebujete, a já to respektuju.“
„Vy to respektujete?“ zopakovala Daisy s údivem. „Takže o tom nenapíšete záznam do karty? Nebudete to konzultovat s psychiatrem? Nenahlásíte to vedoucímu mojí praxe?“
„Nevidím důvod, proč bych měl cokoli z toho dělat. Jste dospělá a svéprávná a tohle není ani projev psychotického chování, ani volání o pomoc. Stav těch ran svědčí o pevně vedeném povrchovém řezu sterilním nástrojem a o používání dezinfekce. A taky dokládá, jak dobře se umíte starat o jizvy. Čím je mažete? Kalciovou mastí?“
„Ano. A šípkovým olejem.“
„Dobrá volba. Děláte maximum pro svoje zdraví a bezpečí. Když si budete chtít promluvit, stačí říct. Můžeme zajít na salát. A teď mi povězte, jestli máte doma ty berle.“
„Nemám.“
„Tak tu jedny štípneme.“

Na vyšetřovně č. 4 stálo šest prázdných hrnků.
Edward vypnul přehrávání na rekordéru Rity Skeeterové a zastrčil ho zpátky do kapsy.
„Tý technický části jsem teda moc nerozuměl,“ přiznal Sirius, „ale Ritin komentář zněl chvílema až hystericky. Takže on ten svůj reaktor využívá k výrobě zbraní? Jako vážně?“
„Kdybych ho neznala a nevěděla, čeho je schopný, řekla bych, že to není možné,“ zavrtěla hlavou Lily. „V době, kdy se na tyhle aktivity zaměřuje globální pozornost a kdy každá jednotlivá země úzkostně dbá na dodržování bezpečnostních kritérií. To se tam do prdele nikdo nebyl podívat, když se to postavilo? Za celou dobu, co ten reaktor stojí, ho nikdo nepřijel zkontrolovat? Nikoho nezajímá, že funguje na úplně jiném principu, než je uvedeno v projektové dokumentaci?“
„Na Úřadu pro jadernou bezpečnost měl veškerou komunikaci s Voldemortovou společností na starosti Percy Weasley,“ připomněl Edward. „Buď o tom věděl a pomáhal ten skutečný projekt realizovat, aby získal nezpochybnitelný důkaz Riddleovy nelegální činnosti, anebo detaily neznal a nechával Riddleovi volné pole působnosti, aby si získal jeho důvěru a mohl snadněji proniknout do celé sítě. Nevím, co je horší. Ať tak či tak, balancoval na hraně takového průseru, že se dost divím, jak mohl vůbec spát.“
„Jenom o jaderný zbrojení tady ale přece nejde,“ ozval se znovu Sirius. „Weasley mluvil o možný katastrofě.“
„Podle toho, co Skeeterová zjistila, by v budoucnu k nějaké katastrofě klidně dojít mohlo,“ prohlásila Lily.
„Jasně. A co si pod tím mám představit? Jsem člověk, kterej v hodinách fyziky čmáral do sešitu hanbatý obrázky a jediný, co spolehlivě pochopil, je gravitační zákon, a to jenom proto, že mu učitel hodil na nohu pytel brambor.“
„Rita to nazvala časovanou bombou a ve svých poznámkách zmiňuje nespolehlivost materiálů, ze kterých je vyrobeno potrubí pro radioaktivní soli a záchytný systém pro xenon. Zaznělo tam i tvrzení o nedostatečném zabezpečení skladovaného radioaktivního odpadu. Takže já si to představuju tak, že by mohlo dojít k nějakému většímu úniku radioaktivních látek do ovzduší nebo vody.“
„Anebo klidně k poruše přímo v aktivní zóně samotného reaktoru, pokud by třeba potrubí s tekutými solemi nebo odplynovací systém podlehly korozi,“ doplnil Edward. „Možností je hodně a my nejsme experti v tomhle oboru. Faktem zůstává, že ten psychopat provozuje něco, co může reálně ohrozit životy lidí.“
„Jako Fukušima? Vždyť ten jeho projekt není žádná obrovská jaderná elektrárna! Je to malinkej výzkumnej reaktor uprostřed pustiny!“
„Nezáleží na tom, jak je velký. Záleží na tom, kolik radioaktivních látek dokáže vyprodukovat a kolik se jich v případě havárie může uvolnit mimo bezpečnou zónu. Krom toho, v tom areálu pracují lidé. Někteří třeba ani netuší, co se tam ve skutečnosti děje.“
„A vesnice vzdálená odtamtud jen šest kilometrů má pár obyvatel, kteří by určitě nechtěli umřít na nemoc z ozáření,“ doplnila Lily pochmurně.
„Lloyde!“
Do dveří bez jakýchkoli servítek vrazil Zacharias Smith, v obličeji byl popelavě šedý a na čele mu perlil pot. Tři páry očí se k němu upnuly s jednoznačně tázavým výrazem.
„Romildu Vaneovou našli v lékárně mrtvou! Leží za regálem s opiáty. Finch-Fletchley tam začal nosit krabice s léky a najednou si všiml… Já… Panebože… Musíte mi pomoct, sakra, já vůbec nevím, co mám dělat!“ zavyl zoufale, svezl se po stěně do dřepu a hlavu složil do dlaní.