46. Přesouvání

Konferenční místnost se halila do tmy, neboť Quentin právě na stěnu promítal důležité fotografie nashromážděné za léta rozkrývání Voldemortových výzkumných, obchodních a politických aktivit. Edward během té prezentace došel k závěru, že Percyho práce zaslouží hluboký obdiv. Přestože se s Marvolem Voldemortem nikdy nesetkal tváří v tvář, získal o něm tak detailní informace, až z toho mrazilo. S kým vším musel udržovat kontakt, v jakých kruzích se musel pohybovat a jak obratný musel být, aby dokázal nasbírat tenhle materiál.
„A tohle je Adam Selwyn, jeho osobní asistent, pravá ruka a prostředník, který za něj obstarává komunikaci s vnějším světem,“ představil osobu na fotografii. Měla bystré, světle modré oči, pískově hnědé vlasy a vzhled mladého zdravého jedince, s nímž by leckterá dáma toužila zplodit potomky. „Pětatřicet let, svobodný, bezdětný, naprosto oddaný svému zaměstnání. Působí okouzlujícím dojmem, ale pod šarmantní maskou se skrývá ledovec, který potopí Titanic. Je to prakticky stejný psychopat jako Barty Crouch, jen nemá zájem o nic, co se týká sexu. Téměř stoprocentně panic.“
„Ubožáček,“ broukla Debbie a nacpala si do úst celou éclairku. „Neví, o co přichází.“
Edward se s ní střetl pohledem. Usmála se a naznačila na tác, kde už mnoho zákusků nezbývalo. Odmítavě zavrtěl hlavou a vrátil pozornost projekci.
„Bohužel nemáme nejmenší tušení, kde doktor Voldemort bydlí nebo kde se obvykle zdržuje. Nepodařilo se nám ho zachytit na žádném konkrétním místě, ani během přesunu – například z kanceláře společnosti, z areálu toho jeho nukleárního reaktoru nebo letos na jaře z budovy divadla, kde se setkal s Edwardem.“
„Hotový fantom,“ zabručel Aberforth a vyprázdnil svůj šálek kávy. Quentin mu okamžitě úslužně dolil.
„Jediná jeho podobizna, kterou máme k dispozici, je pasová fotka.“
„To stačí. Nepotřebujeme jeho dovolenkové fotoalbum, abychom ho identifikovali. Čili k našemu plánu. Nyní už je celkem jasné, že vás brzy konfrontuje, Edwarde. Runcorn se před půl hodinou sešel se Selwynem U Hada a Koruny, následně vyřizoval několik telefonických hovorů z anonymního spojení a nakonec odjel za město, kde přesedl do neoznačeného bílého Fordu Transit, ve kterém pokračuje dál na sever.“
„Víme, co veze?“ zeptal se Edward, kterému žaludek bůhvíproč stáhla bolestivá křeč.
„O nákladu nic nevíme,“ odpověděl Rudy. „Na tý čerpačce se k němu ale připojilo ještě jedno vozidlo. Starej Rover 400 a v něm Vincent Crabbe, zřízenec z vaší márnice.“
„Takže to je ten Runcornův informátor? Crabbe?“
„Vypadá to tak.“
„Ale proč ho doprovází? Proč nezůstal v nemocnici? Ráno jsem ho viděl přicházet do služby.“
Na tu otázku Edward odpověď nedostal.

***

„Elizabeth Lloydová?“
Urostlý chlap v kožené bundě a černých džínsech jí vykročil naproti hned, jakmile se objevila na školním dvoře. Tmavé vlasy už mu v koutech čela ustupovaly, nicméně pořád vypadal docela atraktivně a především velmi autoritativně. Čišelo z něj něco, co by se dalo nazvat přirozenou mužskou energií.
„Oui.“ Nejistě k němu vzhlížela. „Qu'est-ce que vous voudriez?“
„Je dois vous demander de venir avec moi,“ přistoupil na její francouzštinu, přestože na rozdíl od té její byla silně poskvrněna anglickým přízvukem.
„Co? A to jako proč?“ vypálila. Teď už se na něj dívala vyloženě nedůvěřivě.
Muž odklopil levý cíp bundy a ukázal jí odznak Interpolu připnutý k vnitřní kapse. Záměrně ho nevytahoval, aby nepoutal pozornost ostatních žáků, kteří na lavičkách kolem nich svačili, vedli zábavné rozhovory a hráli si s telefonem.
„Kapitán Anthony Goldstein. Dostal jsem rozkaz doprovodit vás na bezpečné místo.“
„Rozkaz od koho?“ přecvakla automaticky do angličtiny. „Na jaké bezpečné místo? Co to má znamenat? Provedla jsem snad něco nezákonného?“
„Vůbec ne,“ uklidnil ji a tváří se mu mihnul drobný úsměv. „Jsem tu pouze kvůli vaší bezpečnosti, slečno Lloydová.“
„Ale proč?“ trvala na vysvětlení Elizabeth. „Stalo se něco?“
„Všechno vám povím,“ slíbil a pobídl ji ke svému služebnímu vozu za školní branou.
„Ale já mám ještě vyučování,“ namítla. „Musím –“
„Nemusíte nic,“ přerušil ji nesmlouvavě. „Ředitelku školy madame Gerardovou už jsme informovali. Pojďte prosím.“
Vykročila za ním jako ve snách. Celé jí to připadalo tak neskutečné.
„Stalo se něco tátovi? Nebo babičce?“
Goldstein otevřel zadní dveře černého Renaultu Megane a počkal, až se Lizzie usadí a zapne si pás. Potom vlezl za volant.
„Vaše babička je v pořádku. Cestou se pro ni zastavíme. A taky pro nějaké vaše osobní věci.“
„Co je s tátou?“
Neodpověděl. Zvedl vysílačku na palubní desce a připojil se na správnou frekvenci.
„Princezna 1, příjem.“
„Princezna 2, poslouchám.“
„Klenoty vyzvednuté. ETA 9:50. Přepínám.“
„OK. Čekáme. Královna vyrozuměná. Tváří se jako sup, co sežral otrávenou krysu.“
Goldstein zdusil smích v rukávu bundy.
„Princezna 1, konec.“
Pověsil vysílačku na držák a rozjel se k hlavní cestě.
„Kde je táta? Co s ním je? Tak slyšíte?!“ vřískla. „Ou est mon papa?!“
Věnoval jí pohled ve vnitřním zrcátku.
„Scotland Yard má nějaké trable, které jim váš otec pomáhá řešit. Požádali o vaši ochranu. Pro jistotu. Víc bohužel nevím.“
„Dobře. Tak jo. Zavolám mu, co se děje.“
Lizzie sáhla do batohu pro svůj telefon, ale Goldstein ji okamžitě okřikl.
„Nedělejte to! Nikam nevolejte!“
„Ale proč?“
„Není bezpečné v téhle situaci používat mobilní telefon.“
„A jak se s ním mám teda spojit?“
„Nijak. Prostě nám věřte. A jemu taky.“

***

„Musíme počítat s tím, že vás bude chtít prohledat. Kdybysme použili běžný zařízení, snadno by je odhalil, a proto tu máme speciální vybavení,“ předeslal Rudy a stiskl v prstech malou věcičku, která připomínala čípek nebo gelovou kapsli. „Vysílač signálu pro určení polohy, napojenej na náš satelit. Prostě GPSka, co se zavádí do rekta.“
„Do rekta?“ pozvedl obočí Edward. „To myslíte vážně?“
Rudyho kamenný obličej prozrazoval, že na tom neshledává nic zvláštního nebo snad směšného.
„Co vím, ženský dávaj přednost vaginální aplikaci, ale…“
Edward na něj strnule civěl.
„Jeden by řekl, že zrovna vy s tímhle problém mít nebudete,“ utrousil Percy.
„Technicky s tím problém nemám.“
„Tak o co jde?“
„No, nejspíš o to, že když budu potřebovat na toaletu –“
„Tak bude hračička za 50 000 liber v hajzlu,“ dopověděl suše Rudy.
„Doufám, že mi to nebudete fakturovat.“
„Klid,“ plácl ho Rudy po rameni. „Budete mít tak sevřenou prdel, že si ani neupšouknete. To vám garantuju.“
„Už vám někdo řekl, že dokážete člověka povzbudit? Co tam máte dál?“
„Nenosíte brejle, takže použijeme variantu kontaktních čoček.“ Rudy sebral ze stolečku blistr, odšrouboval víčko a nechal Edwarda nahlédnout. „Jsou pochopitelně bezbarvý. Obsahujou nejmodernější nanotechnologii určenou k vizuálnímu sledování. Pravá ukrývá kameru, která snímá všechno, co vidí vaše oko. Levá pak přenosový zařízení, který obraz odesílá k nám. Jsou vzájemně propojený přes Bluetooth.“
„Fajn,“ ušklíbl se Edward. „Do oka jsem si ještě nikdy nic nestrkal. Určitě nebudu vypadat jako angorský králík.“
„Při aplikaci používáme roztok se zklidňující složkou,“ ozvala se Debbie. „Pokud máte problém sáhnout si do oka, můžu vám je nandat já. Nebylo by to poprvé, ani naposled.“
„Komunikaci s náma zajistí tohle,“ ukázal Rudy na další miniaturní předmět. „Je to vysílačka s mikrofonem, funguje na naší šifrovaný krátkovlnný frekvenci a implantuje se do zvukovodu. Dosah zhruba 500 metrů, což by mělo stačit. Spojení na vaší straně je permanentně aktivní, to znamená, že cokoli řeknete, my slyšíme.“
„Do zvukovodu? Poslyšte, je na lidském těle nějaké místo, které je pro vás nedotknutelné?“
„Myslím, že do bradavek jsme ještě nic nedávali.“
„Dermothovi jsme v devětadevadesátém propichovali bradavku zlatým kroužkem se štěnicí,“ připomněl Percy.
„Operace Nick Slaughter, jo, máš recht, na to si pamatuju,“ přitakal Rudy. „Takový stylový zakončení devadesátek. Celej drogovej kartel položenej jedním chlápkem v havajský košili.“
„Technická,“ přerušil jeho nostalgické vzpomínání Edward. „Jestli mě projedou rentgenem, tak se rozsvítím jako vánoční stromeček.“
„Nerozsvítíte,“ ujistil ho Percy skálopevně.
„Hm?“
„Tohle vybavení na rentgenové paprsky nereaguje. Je vyrobené ze speciálního materiálu, který je odstiňuje. Jediný způsob, jak ho mohou odhalit, je, že se budou šťourat přímo ve vás. Což nepředpokládáme.“
„Těch čoček by si všimnout mohli,“ poznamenal Rudy. „Nejsou samozřejmě úplně nezjistitelný, stejně jako jakýkoli jiný kontaktní čočky. Kdyby se vám někdo díval do očí hodně zblízka, obličej na obličej, tak by se mohlo stát, že uvidí jejich obrys. Ale je nepravděpodobný, že by byl někdo tak pozornej.“
Percymu začal zvonit telefon. Vytáhl ho z náprsní kapsy obleku a podíval se na displej.
„Selwyn. Musím to vzít.“
Gestem se omluvil a opustil místnost.
„Takže to je všechno? Nebo máte ještě nějakou lahůdku v záloze? Třeba mikročip pod kůží, kyanidová kapsle v dásni?“
Rudy se zařehtal a zakroutil hlavou.
„Éra mikročipů je pasé. A co se týká kyanidu, moc koukáte na televizi, Ede. Nevím o nikom, kdo by se radši otrávil, než aby spolupracoval.“

***

„Elizabeth, nelekněte se, pojedeme trochu rychleji,“ upozornil ji Tony Goldstein, který ve zpětném zrcátku zaznamenal podezřelý vůz prakticky ihned, jakmile vyjeli z Lavendou.
Sešlápl plyn na podlahu, turbo zaburácelo a Lizzie ten odpich vtlačil do sedadla, až překvapením otevřela pusu.
Terénní Volvo XC90 okamžitě zrychlilo také a potvrdilo tak Tonyho domněnku.
Sevřel volant pevněji, uháněl kupředu a snažil se zorientovat v možnostech, jak uniknout pronásledovatelům. Bylo jasné, že na Útes pokračovat nemohou, dokud je budou mít za sebou.
„Co se děje?“ chtěla vědět Lizzie a otáčela hlavu dozadu.
„Nedívejte se tam,“ napomenul ji. „A držte se!“
Dupnul na brzdu, uhnul ostře vlevo na cestu vedoucí oklikou zpět do města a znovu přidal. Než řidič Volva stačil na jeho manévr zareagovat, zmizel mu z dohledu. Pak ještě několikrát odbočil, obratně vybíral jednu kolmou zatáčku za druhou, proplétal se mezi rodinnými domky a obchody a modlil se, aby odněkud nevyběhlo dítě nebo nevycouvalo náhodné auto.
„Tak jo,“ oddychl si, když dorazili na parkoviště, které Elizabeth důvěrně znala, neboť před rokem na něm s tátou nechávali auto každou chvilku. Stáli před nemocnicí, kde zemřela její matka. „Vystupte si a utíkejte k tomu bílému Citroenu.“
Vytáhl z kapsy klíče od náhradního vozidla, centrálně ho odemkl a hned si pospíšil za Lizzie, která už otvírala dveře.
„Někdo nás sleduje?“ vyptávala se, zatímco Tony nasedal a zvedal vysílačku.
„Princezna 1, tady Princezna 1. Lapkové na stopě. Klenoty přemístěny do jiné truhly. Příjem.“
„Princezna 2. Rozumím. Mám přesunout královnu? Přepínám.“
„Ano, přesuň královnu. Sejdeme se na místě. Princezna 1, konec.“
Nenápadně se odtamtud rozjel a místo na Útes zamířil přes centrum k výpadovce na sever.
„My už se nebudeme stavovat doma?“
„Ne, Elizabeth. Musím vás co nejrychleji dopravit do bezpečí. Můj kolega teď naloží vaši babičku a přiveze ji za námi.“
„Sakra. Mám s sebou jenom jednu knihu a ta už je z poloviny přečtená,“ posteskla si a smutně vyhlédla z okýnka. „Nemůžeme se cestou zastavit aspoň v nějakém knihkupectví? Nebo antikvariátu? Nebo na blešáku?“
„Tam, kam vás vezu, je knížek dost. A mám dojem, že některé se dají i číst.“

***

„Mám schůzku se Selwynem,“ oznámil Percy, když nakoukl zpět do zasedačky. „Za dvacet minut v Šachovém klubu.“
„Posílám tam trojku,“ řekl Rudy, stiskem tlačítka aktivoval své handsfree a hlasovým pokynem se spojil s třetí sledovací skupinou v terénu. „Tesák. Potřebuju vás před Šachovým klubem na Devon Street. Za dvacet minut tam dorazí Lasička.“
„Jste nervózní?“ položil Aberforth otázku Edwardovi a pronikavě se na něj zahleděl.
„Jsem,“ přiznal Edward bez vytáček. „Rád bych věděl, jestli je Elizabeth v bezpečí. A pořád mi vrtá hlavou Crabbe a Runcorn. Co vezou? A kam?“
„Ze setkání s Voldemortem strach nemáte?“
„Ne.“
V místnosti na chvíli zavládlo ticho. Bylo slyšet jen hučení větráku Quentinova počítače a Debbieino žvýkání. (Poslední pudinkový řez právě zmizel v její výkonné trávicí soustavě.) Všichni na něj upřeně zírali. Edward si na jejich pohledy začínal zvykat a přestával se cítit nesvůj. Oplácel je s ledovým klidem.
„Chtěl bych zavolat Mikeovi a zjistit, jak to probíhá ve Francii. Taky bych potřeboval mluvit s Lily. Kdy mi vaši technici vrátí telefon?“
„Až budou hotoví,“ opáčil Aberforth. „Ale vy nikam volat nebudete,“ dodal přísně.
„Nepoužívám tarif. Od doby, co vím, že mě možná odposlouchávají. Mám dobíjecí SIM kartu.“
„A zcela jistě ji po každým hovoru házíte do koše jako použitou stříkačku, co?“ rýpl si Rudy.
„Tohle není otázka důvěry, ale nutná opatrnost,“ pronesl generál tónem, který považoval za vlídný. „Věci se dávají do pohybu a my musíme být trpěliví. Plán jsme probrali, teď budeme čekat, až Voldemort udělá krok k vám.“
„Podle toho, jak rychle jeho asistent jedná, to nebude trvat dlouho,“ usoudil Rudy. „Máte rád střelbu, Ede?“
„Dávám přednost sofistikovanějšímu způsobu umlčování lidí. 250 mg Thiopentalu obvykle stačí. A nenadělá to takový svinčík.“
„Když proti vám stojí dvě ozbrojený gorily, těžko můžete být sofistikovanej. Pokud teda nechcete zaklepat bačkorama.“
„Opravdu se nechcete najíst, než půjdete na střelnici?“ ozvala se Debbie. „Máte za sebou probděnou noc, odběr krve a dvacet minut zátěžového kardiotestu. Vsadím se, že váš krevní cukr je momentálně ještě níž než kalhoty.“
„Zatímco ten váš během poslední hodiny vyletěl na orbitu.“
„Jste bledý a začínáte se potit. Jestli se vám ruce netřesou už teď, tak až do nich chytíte zbraň, budou se klepat jako před prvním zářezem. Nikoli však nedočkavostí, nýbrž hypoglykemickým šokem.“
„Vaše starost je skutečně dojemná. Pevně doufám, že mě nechcete násilím krmit pomocí gastrické sondy.“
„Jen říkám, že byste neměl hladovět, protože váš glykemický index ovlivňuje kognitivní funkce.“
„Nejsem zmatený, ani nepříčetný. Lidé, na kterých mi záleží, se ze dne na den ocitli v ohrožení života. Moje dcera je 2000 kilometrů daleko a já nevím, jestli se o ni postarali a jestli je v pořádku, nebo – Ježíši Kriste, nedostanu do sebe ani sousto! Mám pocit, jako by mi chyběl žaludek, jako by ho někdo vypreparoval a místo něj dal akvárium s piraňami. Při pomyšlení, že něco žvýkám, se mi chce zvracet!“
„Myslím, že všichni chápeme, pod jakým tlakem se nacházíte,“ promluvil Aberforth Dumbledore. „Každopádně by bylo velmi nemilé, kdybyste zkolaboval, protože nemáte chuť na moji domácí briošku. Debbie, co se s tím dá dělat?“
„Alprazolam, glukóza roztok a energeťák.“
„Fajn. Máte dvacet minut. Pak ho Rudy vezme na střelnici a nejpozději v poledne chci, aby byl zpátky v St. Phoenix. Rozumíte?“
„Samozřejmě.“
„Ano, pane.“
„Rozkaz, generále!“

***

Lily zvolna přicházela k sobě.
První, co k ní proniklo, byl zvuk motoru.
Potom se postupně přidaly další vjemy.
Svištění kol po asfaltové silnici. Hučení větru skrz stažené okýnko. Pach cigaretového kouře. Zprávy na Rádiu 1.
Je jedna hodina po poledni a my vám přinášíme nejčerstvější novinky ze skotské metropole.
„Do prdele,“ chtěla říct, ale roubík v ústech jí to nedovolil.
Do prdele, pomyslela si, když jí došlo, že má svázané i nohy a ruce.