Selská jízda

Anežka se posadí na lavičku ve dvoře, nastaví tvář jarnímu slunci. Mezi pavlačemi se honí vlaštovky, na šňůře se pokojně pohupují mokré cíchy a na nich poskakují stíny dovádějících dětí.

Anežka se té stínohře usměje. A pak si poprvé uvědomí, že ten kousek jejího srdce ztvrdlý křivdou se vstřebal a už netlačí. Na kratičko ucítí v dlani vzpomínku na hebké teplo koňských pysků, promne dlaň palcem, je hebká a měkká, bez rozpraskaných mozolů, bez zčernalých třísek tlejících hluboko pod kůží. Vzpomínky uletí jako stín z bílého prádla.

Zůstane jen přítomnost vonící mýdlem a čerstvým povětřím, přítomnost dětského smíchu a smíření.

"Že si nedáte pokoj, táto. Měl byste být rád, že nás nezavřeli a nezavdávat jim pořád příčinu."

"Tak nakonec jim mám být ještě vděčný? Za co? Že nás ožebračili? Že nás milostivě neposlali do lágru pronic zanic?"

"Víte, že tak jsem to nemyslel. Snad uznáte, že je lepší dát si pozor a zůstat na svobodě..."

"Na svobodě," ušklíbne se starý. "Co je to za svobodu, když se člověk musí pořád ohlížet na to, s kým mluví a jak se kouká? Ty se cítíš svobodně, když jim furt ustupuješ? Já si připadám, jak v řetězech!"

Slávek taky, ale bojí se rouhat.

Krušina je nervozní jako nevěsta před svatební nocí. Konečně, konečně může být se svou ženou.

197 dní ji neviděl.
845 dní ji nepolíbil.
925 dní ji neobjal.

Dveře cely zaskřípou, bachař dovnitř postrčí Andulu.
Zůstane stát hned za dveřmi.
Pořád ještě je to pěkná ženská. Až moc pěkná na to, aby byla sama.
Co jestli někoho má?

"Andulo," zašeptá Krušina.
Usměje se, trochu uhne očima.
Krušina udělá dva rychlé kroky, pak se zarazí.
Zvedne ruku a dotkne se jejích vlasů. Jsou hebké a voní heřmánkem.
Za ocelovými dveřmi to zašramotí.

Najednou ví, že to nemůže udělat.
Ne takhle.
Ne jí.

Skla v oknech drnčí pod nárazy větru, škvírami táhe průvan. Ruce se mu chvějí zimou, ale mnohem horší je chlad uvnitř.

Ještě se nepřestal modlit, ale odpověď neslyší. Rozhodli se vyhnat Boha, on jim ustoupil a opustil je.

Utře špinavé dlaně do vlhkých fáráků a ze záňadří vytáhne ruský román. Jednu z mála knih, kterou je tu možné získat a dá se číst.

Zkřehlými prsty tlustý svazek otevře, voní stářím a lepšími časy. Opatrně nalistuje první stranu. V horním rohu jako motto slovo Boží:

"Má je pomsta i odplata."

Padne na kolena.

Ze síly té útěchy bude živ.
Přinejmenším dnes.

Jsou dva. Uhratý mladíček a hezký blondýn.

"Tak jak to bylo s těmi letáky?" začne fešák skoro vlídně.

"Jakými letáky?"

Poďobaný bouchne pěstí: "Tvýho flanďáckýho bratříčka, samozřejmě!"

"O žádných letácích nevím." Je to pravda, ale hlas se jí zachvěje.

"Neví," oznámí mladý.

Blondýn přikývne: "Měla tenkrát jiné starosti. Námluvy, svatba..."

"Jo, ten tvůj kulak! Ten taky neví?"

"Byl jenom správce..."

"Jasně," ušklíbne se poďobaný. "Co spolu ti dva měli?"

"Nerozumím..."

Hezký si zapálí. "Proč myslíš, že si tě ten tvůj... správce vzal? Holku s holou zadnicí."

Mladý se zachechtá.

"Musíš si vybrat, Anežko. Buď bratr nebo manžel. Oba chránit nemůžeš."

Slávek sundá brýle, unaveně si promne oči. "Moc šancí nevidím, táto."

"Nestahuj kalhoty, chlapče" zašermuje starý pěnovkou, "přežili jsme válku, nějak zvládneme i tohle."

"Myslíte, že na nás zapomenou? Na největší statkáře v okolí?!"

"Statek pořád ještě patří mně," řekne otec tvrdě, "ty jsi jenom správce. Nic víc."

Správce se hořce usměje: "Tihle si nehrají se slovíčky."

Vypadá bez brýlí nezvykle mladě, bezbranný tváří v tvář nejistotě. Anežka mu v náhlém přívalu něhy sevře rameno. Horkost jí stoupne do tváří, když Slávek přikryje její ruku svou dlaní.

"Já bych do toho kop'!" uleví si.
Nenarozený syn jeho přání okamžitě uskuteční.

Dobře se dívej, Anežko, ať víš, jak se zachovat. Až budeš starší, budeš to sama dělat.

Až já budu velká, bude ze mě selka

Nezavírej oči před dopadem rány. Necukni sebou, když se krev rozstříkne na bílé peří.

Přijďte k nám, já vám dám plný krajáč mléka

Nevšímej si toho, jak potvory buší perutěmi. Pořádně se rozkroč, ať tě nestrhnou. Drž pevně.

Kyselého nemám a sladké vám nedám

Čekej, dokud to neskončí.
Neboj se, nakonec ztratí sílu. Vyčerpají se.

Jděte pryč, nemám nic.

Nakonec to vždycky musí skončit.

Vždyť vás ani neznám.

To poznáš, uvidíš.
Pak si na mě vzpomeneš.

Proces je veřejný, demonstrativní, lačné oči lúzy v zátylku. Obžalovaných sedm, samí duchovní.

Páter František vypovídá. Unaveně, jednotvárně. Občas ze zadrhne, opakuje celé věty znovu, snaží se rozpomenout, jak pokračovat. Ludvu zamrazí poznání: i on má výpověď naučenou, slovo za slovem, ránou za ranou.

Náhle vidí jasně, co musí udělat: doznání odvolá. Zničí tím sebe i celou rodinu, ale copak může napomáhat takové obludnosti?

Když ho odvádějí, zahlédne v davu Anežku se statečným úsměvem. Natahuje se pro dotek, ale stráž ji hrubě odstrčí, jejich dlaně se minou.

"Odpusť," chce říct, ale zní to jako vzlyk.
Neví, zda odpustí sám sobě.

Někdo mi třásl ramenem, rozespale jsem otevřel oči. U kavalce dva chlapi, zavázali mi oči páskou a táhli mě ven. Pomyslel jsem si, že tohle je opravdu divný sen.

U vrat čekalo nastartované auto. Strčili mě dovnitř, jeden se svalil vedle mě a okamžitě si zapálil. Silně čpěl potem. Jeli jsme dlouho, abych měl čas začít se doopravdy bát. Občas zacinkala noční tramvaj, pak zvony odbily třetí. Řidič prudce měnil směr, padal jsem na dvířka, zpocený do mě vrážel ramenem. Někde žalostně vyl pes.

Konečně jsme zastavili, páska zmizela. Poznal jsem, kde jsme, a mimoděk se pokřižoval.

Miserere, miserere mei.

Koně pomalu sestupují vodou.

Slávek nedokáže spustit oči ze své mladé ženy. Večerní slunce jí vlasy prozářilo svatozáří, s úsměvem světice něžně hladí zvíře po lesklých plecích, nahými lýtky čeří vodu, mokré sukně se jí lepí na stehna.

Pak jeden z čeledínů cosi řekne a Anežka se bez zábran rozesměje, je krásná, bože můj, tak krásná, až Slávka v žaludku zatlačí horkou žárlivostí. Dobře ví, že ho Anežka nemiluje; váží si ho, snad ho má ráda, ale nemiluje ho. Je to děvče se srdcem plným vášně, lásku takové jen tak nepřehlédneš.

Na tu se vyplatí čekat.

A Slávek čekat umí.

"Je tu jedna taková možnost," šeptala tehdy Marie v rozpacích, "když potom budeš skákat, můžeš 'to' vytřepat."

"Jak to myslíš, skákat?" polekala se Anežka.

"Jak by, normálně skákat." Marii zahořely tváře tak, že o té normálnosti Anežka vážně zapochybovala. A švagrová to podezření hned potvrdila: "Nejlíp někde, kde tě nikdo neuvidí. A neuslyší."

"A to funguje?"

Marie jen pokrčila rameny.

Anežka teď Mariina slova v mysli obrací ze všech stran. Co jí tím švagrová vlastně chtěla říct? Přece to nemůžou být obyčejné skoky snožmo jako se cvičí v Sokole. Protože kdyby to fungovalo takhle, veverky už by dávno musely vyhynout.

"Prý Vám slepice nenesou," haleká starý Koreček z bryčky. "Tak Ti něco vezu, ať máš do kremrolí."

Anežka spráskne ruce nad košíkem vajec: "Že si děláte škodu, pantáto, vždyť jich je nejmíň kopa."

"Veselá kopa, půl zdraví," zasměje se Koreček vlastnímu vtipu. "Slávek tě nechává pozdravovat."

Anežce povadne úsměv: "Co že nepřijel sám?"

"Však víš, moc práce. A pak, nechce se vnucovat."

Slávek jako kdyby ani nebyl ze stejného hnízda jako otec, tichý a nesmělý,  uhlazený, ale jaksi bezkrevný, spíš úředník než hospodář.

"Lidi si nakonec pomyslí, že se mi nedvoří on, ale vy," vzdychne Anežka.

Koreček se jen zachechtá.

Nakonec do JZD taky vstoupil. A dřel dál tak, jako dřel na svém. Protože správný hospodář dřít musí. Protože má zodpovědnost za to, co mu bylo svěřeno. Za půdu. Za životy hovádek. Za život svůj a za to, co s ním provede.

Nepsal protesty. Nepsal chvalozpěvy. Nepodepisoval prohlášení pro, ani proti. Svou filozofii psal svým životem.

Proč to děláš? Ptal se ho syn, když vstával před kuropěním, aby vyjel na družstevní pole.
Proč to děláš? Ptala se žena, když revmatickýma rukama sotva udržel vidle.

Jenom se usmál. Všechno mi můžou vzít, ale poctivost ne. Tu bych jim musel dát sám.

První život mu vzal ruský gulag. Utekl. Dopadli ho.
Dostal trest smrti. Těsně před popravou byl přidělen ke Svobodově armádě a začal žít svůj třetí život.
O čtyři životy přišel v bojích na východní frontě.
Dva životy ztratil v jatkách na Dukle. Ze 780 mužů jeho praporu zůstalo 36.
V osmačtyřicátém byl za protikomunistický odboj odsouzen k dalšímu trestu smrti.
Prezident trest zmírnil na doživotí a tím mu věnoval desátý život. Ten z něj vyžrala radioaktivita v lágru Vojna.
Pak ho převezli do Leopoldova. Utekl. Až do Německa. Jedenáctý život skončil pod koly auta.
Poslední život si konečně mohl vychutnat.

V rámci převýchovy máme povinné kurzy ruštiny. Lektor je dobrý komunista, ale špatný učitel.

"Přelož větu: Ja zabyl Naděždu v parke."
Cože? Naďa je jeho malá dcerka! To se tolik rouhá, jen aby nás šokoval?! Počkat, neznamená naděžda taky naději? Že zabil naději?
"Utrom," dodá soudruh.
Bude to tak, naděje umírá a máme utrum.

"Ty panimáješ?"
Jak s tím souvisí moje paní?
"Ja pani ne maju." Přece ví, že všichni žijeme v celibátu!

Ze zmatku mne vytrhne bratr Cyril, který plynně hovoří sedmi jazyky včetně ruštiny:
"Ptá se tě, zda mu rozumíš. Překlad zní: Zapomněl jsem Naděždu v parku. Ráno."