Historie

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

Vrzla branka, což byl pro zahradní společnost signál k rychlému dopití koňaků a servírování kávy.

"Karle, že ty ji právě proto nikdy nenamažeš?"

"Nech toho, Edo. Do příště. Určitě," mrkl Čapek v odpověď.

Masaryk se usadil a rozložil lejstra.

"Přátelé, máme tu body za poslední téma," začal. "Bod jsem udělil všem, až na Josefa. Velice si cením zajímavého zpracování, ale věděnka má mít psanou formu."

Osazenstvo ožilo.

"Pane prezidente, kterou věděnku jste ocenil nejvíce?

"Přečtete nám svou vlastní?"

"Souhlasíte se mnou?"

"Pánové, další téma je Krvavé pohraničí."

Stůl utichl, Beneš se zachmuřil.

"Všechno ostatní už je historie," dodal vlídně TGM.

Horké thúrijské slunce zapadalo, když odložil popsaný svitek a zadíval se na hromádku těch ostatních. Bylo v nich všechno, od únosu Íó, Európy, Heleny, přes popis tvaru světa, řecké říše, detailní popis Egypta (tehdy nemohl tušit, že tahle část bude jediný zdroj informací po téměř dva a půl tisíce let, až do Champolliona). Ve zbytku svitků popisoval novější dobu, války s Peršany, psal o Republice, o Dareiovi, Xerxovi. Snažil se i o vyložení smyslu všeho lidského snažení, od počátků až do své současnosti.

Poslední kapitola byla o konečném vítězství. Bitva, která definitivně ukončila řecko-perské války, byla poslední tečkou jeho díla.

Unavený mladík vyryl pod mezopotámským sluncem do hlíny obrázek krávy.
Německý šarlatán odlil z olova písmenková razítka a začal tisknout.
Italský sochař se navzdory varováním rozhodl, že ten šutr zkusí.
Německý augustiniánský mnich přichází ke kostelu s hněvem a hřebíky.
Parta cosplayerů dochází k závěru, že si čaj letos nedají.
Britský přírodovědec se podíval ptáčkům na zoubek, totiž na zobák.
Švédský podnikatel se při čtení svého nekrologu rozhodl založit nadaci.
Zklamaný srbský student od kavárenského stolu uviděl auto s arcivévodou.
Skotský lékař odjel na dovolenou a neumyl po sobě nádobí.
Americká zdravotní sestra si jednoho dne sedla v autobuse dopředu.

Lukánská republika byla svobodným státem od roku 1369. O její nezávislosti nerozhodl nikdo jiný než římský císař Karel IV. Ten si město doslova vybudoval od základů. Když tam jako mladý chlapec přijel, stejně jako později v Praze, i tady našel jenom ruiny. Nechal kolem města vystavět hradby a také mohutnou pevnost, skromně pojmenovanou Mons Caroli. Hradby a pevnost byly klíčovým prvkem boji lukánských a pisánských. To a taková malá císařská armáda.
Lukánskou republiku dobyl až Napoleon, když její krásné hradby rozstřílel svými děly.

Vsadím boty, že většina lidí o Lucce neslyšela. A přitom má tak zajímavou historii.
Tak zase příště!

Byl pátek, čas oběda.
Refektářem kláštera obutých augustiniánů se nesla povinná modlitba a poklidná nálada.
Jeho milost opat Cyril František Napp spokojeně rozjímal a snažil se ignorovat misku hrachové kaše, která ležela na stole.
Postní jídlo si neoblíbil, ale o tom to bylo.
Než se pustil do jídla, obrátil se na svého hosta. "Jak se vám líbilo ve Vídni, otče?"
"Líbilo, milosti," odpověděl navrátivší se student, "věda, hlavně biologie, mě fascinuje."
"A hodláte v ní pokračovat, Gregore?"
"Ano, milosti, ale zároveň bych se rád vrátil do náruče kláštera."
A to jsme ten hrách skoro dojedli, povzdychl si opat v duchu.

"To by mohla být zábava," řekla Elizabeth s nadějí v hlase.
Její manžel Horace se podíval na plakát nade dveřmi. Velká ukázka účinků získaných vdechováním kysličníku dusného, neboli rajského plynu stálo tam barevnými písmeny.
"Nebo to bude aspoň poučné." Horace pokrčil rameny a posadili se.
Na pódiu se zakrátko začaly dít věci. Zaměstnanci městské lékárny vdechovali z prasečího měchýře a pak se začali hystericky smát a poskakovat.
"Zešíleli?" zeptala se Elizabeth.
"Netuším."
Po několika minutách byl Horace připraven odejít.
Prásk!
Zrzavý mladík na jevišti se praštil o roh stolu do holeně.
Horace zasyčel, úplně cítil tu bolest.
Ale byl jediný.

Objel víc léčeben pro duševně nemocné pacienty, než si kdokoliv z nás umí představit. Neštítil se jich, pozoroval jejich chování, hovořil s nimi vždy laskavě a pilně psal. Hledal, kde se bere lidská duše a proč někdy tak zoufale opustí tělo dávno před smrtí.
Prozkoumal tisíce případů a byl přesvědčený o tom, že našel vzorec. Kolektivní, kmenové vědomí člověka, které se propisuje do duše. Archetypy, které nás utvářely jako druh, jenom upadly v zapomnění. Lidské nevědomí, které se vynořuje ze snů a obav, opouštíme každé ráno a stáváme se člověkem. Ale někdy se bohužel lidská duše vytratí během noci natrvalo.

Hrabě zachmuřeně hleděl na ten list. Další obžaloba, a dosti závažná obvinění.
Začalo to strkanicemi se sousedy, kterým vadil i bohulibý záměr založit kapli! Spor se vyhrotil, obrátili proti němu vše, co lze. Pochybná a zakázaná literatura, rouhačské sochy a malby, podezřelá společnost! Jistě, on si na bohaté vinici myšlenek vybírá plody podle svého, nehledě na to, z jaké půdy vyrůstají. A vyhledává i něco peprnější chuti. Satiry, která ovšem poslední dobou míří hlavně na ně.
Teď mu tedy nápoj zhořkl.
Potrefené husy kejhají, vyhledávají služby ničemného Herkommanna, zaštiťují se pravou vírou. Budiž! Však on jim tenhle pohár náležitě osladí!

Víte jaký stadion je největší na světě? Dnes je to kriketový stadion v Indii, kam se najednou vejde 132 tisíc lidí, což je víc, než je obyvatel Liberce.
Před dvěma tisíci lety ale starověcí Římané mohli navštěvovat stadion ještě větší, Circus Maximus (čti Cirkus Maximus).
Sem se vešlo přes 150 tisíc lidí a pravidelně se tu pořádala různá utkání, z nichž nejoblíbenější nebyly gladiátorské zápasy, ale závody spřežení.
Vozy tažené čtyřmi koni se řítily plnou rychlostí před diváky, kteří fandili, sázeli se a kupovali suvenýry. Úspěšní závodníci byli slavní a bohatí, ti neúspěšní bohužel skončili mrtví.
Aspoň to se změnilo.

Gaius Servilius Casca stál vysoko v zadní řadě Pompeiova divadla, aby měl přehled. Místnost se plnila tógami s fialovými pruhy. Na hlavního účastníka ale všichni čekali. Někteří víc než jiní.
Servilius hledal své dnešní spojence, viděl svého bratra a skoro dvacet dalších. Přišli všichni.
Servilius stiskl dýku, aby se přesvědčil, že tam stále je, ukrytá a ostrá.
Do divadla právě vstoupil Iulius Caesar v doprovodu několika strážců nastrčených jako jeho pomocníci.
Spiklenci jednoho po druhém zadrželi, až Caesar zůstal pod Pompeiovou sochou sám. Příležitost.
Serviliův bratr vykřikl a vyrazil s nožem proti diktátorovu krku.
Gaius seběhl s obnaženým nožem dolů.

Standa si připadal trochu jako otloukánek. Hrát si s Kačenkou, Pepou a Béďou nikdy nebyl dobrý nápad, protože do něj šťouchali ze všech stran a pořád z něj něco obírali. Smáli se, že nemá žádné kamarády, a tudíž si můžou dělat, co je jim libo. Zatím přišel o rukavice, boty a čepici. Neměl komu žalovat, protože on sám se tak trochu rozpadal.
Když se do hry místo Pepy zapojil Fanda, vypadalo to mile. Dokonce to vypadalo, že se ke hře zapojí Gustík a síly se vyrovnají.
Pak ho ale praštili přes čumák a roztrhali ho na kousky. Chudák malý Standa.

Všeho se vzdal, všechny svazky přetrhal, zůstal sám.
A jeho hlas zněl jako na poušti, nikdo nevěnoval pozornost bláznovi.
Pak tedy, když nenaslouchají lidé, půjde do pustiny ke svým rovným. K polnímu ptactvu, k vranám.
Odešel. A najednou chodili za ním. Naslouchali.
Další ho následovali. Procházeli spolu pustou, líbeznou Umbrií, nocovali ve slujích, nuzní jako to ptactvo.
Když následníků přibývalo, vyvstaly pochybnosti.
Nemohou mít důstojnější přístřeší? Něco pro osobní potřebu? Alespoň nějaké obutí?
Odpovídal vždycky: NE!
Po jeho smrti dospěli k dohodě. Ideál nelze následovat ve všem.
Tedy přístřeší, obutí, nejnutnější věci.
Až časem vyvstaly spory, nakolik se ideálu odcizili…

Bílá labuť přisedl k Půl žluté tváři a podal mu kávu. Byla to dobrá káva.
Divili se, proč trávím večer u ohně zvědů.
"Protože nemůžu vystát to chvástání," vysvětlil jsem a ukázal k hloučku důstojníků.
Zvědové se smáli, když jim to Mitch Boyer přeložil, protože chvástání je i oblíbená indiánská kratochvíle. Jenomže oni se ješitně nevychloubají jako my. Vypráví fantastické historky.
Nevím, kdo přišel s tím, že nenávidíme rudochy. Já si pohrdání nechávám pro ty zatracené Iry a Němce. Póníové jsou mí přátelé. A tyhle Vrány... To oni pořád mluví o tom, jak porazíme jejich odvěké nepřátele Siouxe a Šejeny.

Za časů císaře Diokleciána neměli jinověrci na růžích ustláno.
Ve Valencii byla celá křesťanská kongregace předvedena v řetězech. Biskup i jeho ovečky šli rovnou na porážku. Přesto jeden z nich, Vincenc, co byl u biskupa jáhnem, počal svoje lidi slovem bránit. Soudce byl tak dojat, že propustil věřící a nechal mučit jenom biskupa a jeho jáhna.
Vincenc byl přibit na kříž a ponechán dravcům napospas. Jenomže dvě vrány sedly si k němu a hlídaly jeho tělo. Nakonec nezbylo, než jej hodit do vody.
O pár dní později připlula loďka s jeho tělem do Lisabonu. Věrné vrány doprovodily ho až tam.