Zlatý věk

Jsem v oku hurikánu. Přes vířící stěnu okolo ke mně nic neprojde. Vztek, strašlivý vztek. Cítím ho, když se posunu k okraji. Všepožírající vztek. A beznaděj. Natahují se ke mně a já k nim. Vím, že se jich nesmím dotknout. Ani špičkou prstu. Když to udělám, shořím.
Nejsem schopný se kontrolovat. Ale když se ponořím do toho tichého, prázdného místa... Bolí to. Čistá bolest. Oslepující. Dokonalá. Myslel jsem, že nic nemůže bolet víc než agora. Omyl. Je to vlastně docela pochopitelné. Nikdy mě nezklamal nikdo, na kom mi záleželo víc než na mně. Zní to sobecky? Jsem sobec. Musím být.

Nikdy jsem si nemyslel, že jsem oprávněný k tomu, něco očekávat. Nebo požadovat. Copak jsem hulákající, nepřizpůsobivý člověk, který hodlá vyžadovat něco, co mu nenáleží?
Ano, uznávám, narodil jsem se a mám tedy snad právo žít. Ale život je závažná věc. Nevzniká kvůli němu právo na nadstandardní záležitosti.
Mám právo milovat? Mám právo chtít k sobě někoho připoutat? Mám právo snít, toužit, očekávat, chtít, být milován? Právo patří bdělým. Těm, jejichž život nepřipomíná noční můru. Těm, kteří nevyjeli na vedlejší kolej a nezapomněli, kde je výhybka k normálnímu životu.
Většinu času ani nejsem při smyslech, jak bych mohl žádat víc?

Vstát, udělat ze sebe člověku podobnou věc a vyrazit do školy. Každý jeden den. Nikdy se to nemění. Vstát, uklidnit bušící srdce, překonat první, druhý, třetí a každý další záchvat paniky. A čekat. Protože odpoledne přijdou nové záchvaty a nové strachy. Dnes, zítra, za týden... Když se bojíte pavouků, vyhnete se jim. Ale jak se můžete vyhnout životu?

Mrtví, ranění, těžce nemocní - nemocí, kterou Evropa již vymýtila - stále přicházejí další a další. Většina z nich vidí doktora poprvé v životě. Většina z nich nikdy neviděla bělocha, žije v chýších, pije špinavou vodu. Tisíce příběhů, stovky dnů. A všechny stejně kruté.

Jednoho dne večer ulehnu do postele a nebudu myslet na to, jaký bude příští den. Nebudu se vůbec bát a pokojně se ponořím do říše snů.

Až se ráno - po té klidné noci - probudím, nerozbuší se mi srdce, nezkrátí dech...

Až vstanu, budu klidný. Vyjdu z domu. Nevrátím se tam. Ani jedinkrát!

Až ten den nastane, budu konečně zase sám sebou. A panika v mém životě už nebude mít místo. Nebudu se dohadovat, kdy překročím tu hranici, za kterou končí mé já a začíná bezmoc.
Dnes je neznámá. Nevím, kde leží. Ale jednoho dne ji překročím a...

Nic se nestane!

Každý den je tu jiný. A přesto mi splývají do jednoho. Vstát, nastoupit do služby, jít si lehnout. Když se zadaří. Dožít se dalšího rána, a pak přečkat den. Pokud nezmrznu kvůli tomu chladu v srdci. Mechanicky, beze změny - řezat, zastavovat krvácení, amputovat končetiny, šít.
Nedokážu v pacientech vidět lidi. Jsou to jen kusy krvavého masa. Některé jde na stůl první - hlavy, hrudníky. Některé může počkat - průstřely, šrapnely, zlomeniny, popáleniny, nemoci. I když je zachráním, nedokážu se cítit lépe.
Kdo přijde a zachrání mě? Kdo by dokázal vyhnat tu bolest a ten chlad? Ach, Adame! Kdo by chtěl zachránit lháře?