Krutá realita

Ticho. Nepříjemné. Podezřelé. Na jedné straně planety tma. Uplná. Nevídaná. Spící všechno prošvihnou, pokud je neprobudí chaos. Pomatení. Překvapení. Automobilové nehody. Jedna za druhou. Doprava zcela zamrzlá. Lidé uvězneni v tunelech, obchodech, bankách, výtazích... pokud se nezřítí. Mobily, tablety, baterky, všechno, co září a ještě má energii se snaží osvítit cesty. Nejde televize, internet, telefony. Bez komunikace. Panika. Nemocnice odstavené. Všechny přístroje ihned přestali pracovat. Jak dlouho bude trvat než nahodí generátory? A jak dlouho vydrží běžet? Letadla jsou stále ve vzduchu. Komunikace se zemí probíhá. Letiště samotná však také čerpají energii z generátorů. Runwaye zmizely ve tmě a mlze.

Notář se odkašlal a rozhlédl se po místnosti. Tak za prvé tu byl muž v nemocniční posteli napojený na přístroje. Potom tu byli natěšení příbuzní. A Doktor kterému čouhala obálka s penězi z kapsy pláště.
“Začneme. Sešli jsme se kvůli změně závěti. Zde přítomný, při plném vědomí, odkazuje veškerý majetek svému třetímu synovi s manželkou.”
Notář vytáhl desky se závětí a položil je do klína pacientovi. Příbuzní přiskočili, vložili do bezvládné ruky pero a podepsali.
Cestou z místnosti slyšel doktora určit čas úmrtí. Něco by se mělo udělat s tou korupcí, pomyslel si. Obálka s penězi v kapse ho netížila.

Pád z výšin vždycky bolí víc, než když se téměř nikdo stane nikým. Bez přátel na vyšších místech si teď k němu dovoloval ledaskdo. Ti slušnější přecházeli včas na druhý chodník a odvraceli zrak, nechtěli se s ním setkat ani pohledem, aby neponižovali jeho ani sebe. Ti méně slušní bývají vždycky troufalejší, snad aby přebili svojí dřívější zbabělost, pokřikovali na něj do německých sviní, odplivávali si, když ho míjeli, strčili do něj ramenem, nastavovali mu nohu a smáli se, když se těžce sbíral ze země a oprašoval si klobouk. Město bylo těhotné nahromaděnou agresí, léty ponížení. Čekalo na první krev.

“Já ti říkám, že jsme se ztratili.”
Na břehu potoka stáli dva čundráci s usárnami na zádech, jeden držel mapu a druhý se tvářil zmateně.
“Jdeme dobře, ještě kousek po modré a budeme na rozcestí,” řekl ten s mapou.
“Značku jsem už nějakou dobu neviděl a tohle nevypadá na cestu.”
O několik zákrut později se zastavili na místě, kde se potok potkával s dalším z vedlejšího údolí.
“No a tady zahneme na tu druhou modrou…”
Dej to sem,” došla druhému trpělivost a vytrhl mu mapu. “No ty kráso. To není modrá značka. To je voda - celou cestu sledujeme koryto potoka!”

Kdysi dávno žila v překrásné zemi jménem Francie hodná a milá dívka jménem Marie.
Jednoho ošklivého dne udělala tu chybu, že se vydala sama do hor. Daleko od vesnice potkala tlupu zlých chlapců. Utíkala před nimi, jenže cesta najednou končila hlubokou propastí.
Co dál? Násilníci se blížili. Marie se pomodlila k panence Marii a potom se raději vrhla ze skály.
Tu se začala pomalu snášet dolů. Měkce dopadla a byla zachráněná.
Doma nikdo nechtěl věřit tomu, co zažila. Marie se rozhodla, že to sousedům ukáže. Dovedla je k propasti a skočila znovu.
Tentokrát spadla dolů a rozbila se o zem.

“Můj otec zemřel na infarkt. Jistě rozumíte, že ho nechci následovat.”
“Zajisté. Ale bude to nebezpečné. A drahé.”
“Můj otec byl velmi bohatý, peníze nebudou problém. Zařiďte to.”
Muž podal doktorovi velmi naditou obálku.
***
“Pacient po zákroku při vědomí. Tělní činnost v normálu. Před desátou hodinou stížnost na bolest hrudi. Krátce na to závratě a necitlivost. Diagnostikováno nedostatečné prokrvení. Sken ukazuje abnormální arytmii. Pacient kolabuje, postupně modrá. Čas úmrtí: desátá hodina ranní. Pokus neuspěl.”
***
Student medicíny na pitevně otevřel tělo. Co našel, ho mírně překvapilo.
“Hm, zvláštní. Někdo mu voperoval druhé srdce… Třeba by to fungovalo, kdyby ho nepřišili naopak.”

Ve ztemnělém divadle se na jevišti odehrávala milostná scéna.
“Ach princi, čekám tu na vás!” zvolala princezna.
“Nechoď blíž!” odpověděl jí princ a nakročil si dopředu k divákům.
To značně zmátlo nejen princeznu ale i diváky - právě měl následovat slavný dialog vrcholící polibkem.
“Můj milý, to přece nemůžeš myslet vážně,” snažila se princezna zachránit situaci.
“Myslím to vážně, udělej aspoň pět kroků zpět,” odmítl ji princ a opět pokročil.
“Bože, to je kretén!” ozvalo se z budky nápovědy tak, že to slyšeli i diváci v první řadě.
“Bože, to…,” princ nedopověděl. Udělal krok kupředu a po hlavě sletěl do orchestřiště.

“Dobrý den, tady Ostříž, teda vlastně Jaroslav Ostřízek, ze skautské základny. Mluvím s panem Janouškem?”
“U telefonu. Co se děje?”
“Rád bych si promluvil o vašem synovi. Poslední dobou má trošku problémy s chováním.”
“To není možné. Já jsem vystudovaný psycholog a při výchově používám nejmodernější metody.”
“To vám nikdo neupírá. Ale faktem je, že jeho chování se vymyká všem normám. Je hrubý k ostatním a dneska na schůzce vzal kamaráda po hlavě sekyrkou.”
“Poslyšte pane Ostříž, pro správný vývin se musí respektovat svoboda dítěte…”
Skaut položil telefon. Několikrát zaťal prsty v pěst a potlačil nutkání vzít pana Janouška sekyrkou.

"Au, moje kostrč! Co vy, páni? Jste živí?"

"Ano. Ale co teď počít? Zpátky nahoru bych rozhodně nechodil."

"Musíme za paní Polyxenou!"

"Tohle Jeidové nedělají. Musí před soud!"

"Anakine, on ovládá Senát i soud. Skončí se to tady a teď."

"Ach, jsem tak slabý..."

"Šťastnou cestu, Hansi."

---

"Doufám, že to není rukojmí..."

"Už toho mám po krk! Zatracený, blbý, pitomý Windowsy, já ten počítač vážně..."

Z perly, kterou čaroděj drží, začal vycházet hustý dým, který se náhle změní v šedavou kouli vířícího vzduchu a kvílícího větru, letící přímo na tvou hlavu.

"Máš to za 3K6 a hoď si na sílu."

Fotoromán

Kytky u nás v práci mají svérázný smysl pro humor. Myslím, že jim budu muset pustit Dobrá znamení.

Místo: zapadlá vesnička s celkem slušným vlakovým provozem.
Čas: 30. 3. 2024.
Program: večírek.

(23:40) "Lidi, já už půjdu, abych stihl půlnočku, musím být ráno doma."

"Neblbni a pojď tancovat, noc je ještě mladá!"

(01:50) "Tak jo, bylo to super, ale já už fakt jdu, ve 2:10 mi jezdí poslední vlak domů! Tak ahoj všichni!"

...o 20 minut později ...

(03:10) "Co ty tady, rozmyslel sis to? To je skvělý! Nebo jsi nestihl ten vlak?"

"Koukni se na hodiny. Ten pitomej, mizernej, idiotskej, zatrolenej, zbytečnej, zastaralej, debilní a otravnej letní čas mi byl teda vopravdu čert dlužnej!"

Hodinová ručička se pomalu sunula kupředu. Tik, tok. Tik, tok.
Posledních pět minut. Zaparkoval vozík, zhasl a zamkl. V šatně ze sebe shodil modráky a navlékl civil. Tik, tok. Udeřila celá. Dveře klaply a o minutu později už seděl v trolejbusu. Domů to má přes město čtyřicet minut.
Civil jde dolů, následuje rychlá sprcha. Potom vyprázdnit lednici, vypnout vodu a zavřít okna. Na židli má narovnané oblečení v odstínech zelené. Ve spěchu se obléká, čas letí. Tik, tok. V koutě na něj čeká nabalená krosna.
Na nádraží je to kousek a poslední páteční vlak na Vysočinu už čeká na peronu.

Ty debile. Děláš všechno proto, aby ti zákazníci nenadávali, že ta oprava trvá, a tím nám všem komplikuješ práci. Uzavřeš zakázku a zákazníkovi řekneš, aby si pro to přijel, i když je auto ještě na heveru rozebraný, a díly jsou teprve na cestě. A pak ty díly vracíme jak dementi. A pak zákazník přijde a stejně si bude stěžovat, protože mechanici museli kvůli tvojí debilitě opravu odfláknout. Vozíš se po všech okolo, ale všechno špatný se dá vystopovat k tobě. Fantazíruju o tom, že se pohádáme tak, že mě fyzicky napadneš a já ti to vrátím i s úroky.

Zmrde.

Vesnická putyka, kde hostinský bez ptaní nosí další piva, a kde na vládní zákaz kouření dělají dlouhý nos.
Dědek Drábek potáhne, otře si pěnu z kníru a praví:
"Kluci, tuta runda de na mně!"
Dědkové Kolář, Matějčík a Remeš kolem stolu pozvednou halasně půllitry.
"Oho, podívejme kapitána!"
"Jsi snad vyhrál ve Sportce?"
Drábek se zaculí. "Kdeže Sportka, pánové. Investoval sem! Do zlata!"
Okolo stolu se rozline ticho. Drábek pokračuje:
"Volali mi, ňákej mladej. Zlato je budoucnost, chlapi! Tak sem vybral úspory, a rozhod sem se. Na tutom neprodělám!" Pozvedne půllitr.
"Na zlatou budoucnost!"
"Na zlatou budoucnost..." zašveholí nejistě kolem stolu.