Like it!©

"A jsou pryč..."
"Nediv se, ty nechceš zapomenout?"
"Chci, ale až se ta svině bude smažit v pekle."
Třináct žen, z nich jedna mrtvá a jedna na útěku...
A dvě, co neztratily touhu pátrat.
Najít a ...
"Co potom? Co až ji najdem?"
"Sazba je dvacet pět let. Za jednoho."
"A důkazy?"
"Jsou, jenže soudce... "
"...zasranej..."
"...nemá jinou možnost. Dokonce, a to přesně podle práva, zakázal policii pátrat!"
"...zasraný..."
"Taky byla zavřená! Dokud někdo neprokáže opak, tak je dle zákona nevinná."
"Jenže co teď?"
"Něco ti ukážu."

***

Zas maska.
Tentokrát s mlhou před očima.
Bez klíče.

Nahota.

Křik a slzy.

Trest.

"Takže dva dni dovolené? Nechceš počkat, až ji chytíme?"
"Simčo," usmál se Danny, "Já si nemyslím, že ji policie dostane. A pokud ano, určitě k tomu nedojde nijak brzo."
"To přece..."
"Advokát už šlape policii na paty, vždyť si dokonce vymohl zrušení pátrání prostřednictvím Like it!"
"Nějak to dokážeme!!!"
"Podívej, tím, že se zavřela s unesenými do krytu má to nejlepší alibi. Nahota, stejná maska a oholená hlava."
"Třeba najdeme něco v masce."
"Všechno smazané a přepsané, tak jako v těch ostatních... Klidně to zkus a pátrej, ale já mám dost."
"Takže za dva dny."
"Zas ráno, tak jako dnes..."

"Takže nic nezbylo," konstatovala Simona a práskla dvířky skříňky, "Kdo to proboha dorazil?"
"Měli jsme tu takovou menší noční poradu," odpověděl Danny z právě otevřených dveří.
Za jeho oči by se nestyděl ani angorský králík, vykoupaný v chlorované vodě.
Možná by dokonce záviděl.
"Spals vůbec?"
"Jo spánek," zamumlal Danny, "O tom jsem už slyšel..."
Přesto se natáhl a vsunul do vstupu počítače kartu.
"Pravděpodobnost je na devadesáti pěti procentech," vytřeštil oči programátor.
Zmizení sušenek už mu vůbec nevadilo.
Možná by i něco přihodil.
"Je tam všechno," mávl Danny k obrazovce a zavřel oči.
"Tomu nevěřím", zašeptala Simona do jeho chrápání.

Další den.
Nebo dva?
Za maskou splývaly.
Rozostřené ponížením.
Hrůzou a bolestí.
Samotou.

Jako jediná pořád doufala.
Ostatní už to přešlo.
Jen přežívaly.
Nevěřily...
Že je někdo na stopě.
Že je snad někdo hledá.
Že je zachrání.

I ona se začínala bát.
Nakažlivé nevíry.
Dalšího dne.
Vlastního strachu.

Bliklo světlo.
Luplo ve sluchátkách.
"Vstaň."
Tak jako každé ráno.
Pak luplo v uších.

Čekala.
Tak jako každý den.
Třicet minut?
Možná víc či méně.

A najednou.
Odkudsi přiletěl chladný vánek.
Pach jak z otevřené hrobky.
Teplá deka přes ramena.
Maska spadla.

Sen?
Halucinace?
Další zvrhlé mučení?

Ne.
Konečně prišla svoboda.
Sen.

"Takže Sherlock už zpívá?"
Programátor se ušklíbl, "Ano a úplně kouzelně. Pravděpodobnost úspěchu vzrostla o pět procent."
"To mi moc neřeklo."
"U brady Prorokovy, je to katastrofa! Vzestup ze tří na osm procent. U Metropolitní máme přinejhorším devadesát pět! Něco je strašně špatně!"
"Takže by to chtělo Watsona a nějakou "hloupou" otázku," ušklíbl se Danny.
"Watson existuje," odpověděl programátor, "Je to systém pro vyhledávání a třídění důkazních materiálů, ale..."
"Ano?"
"Má příliš velkou spotřebu počítačového času."
Za třicet minut dostal Watson administrátorská práva.
Danny jistou nechuť k jeho používání chápal.
Vir se mu neříkalo jen proto, že pracoval pro systém.

"Co tady děláš?"
"Sedím v kanceláři," odpověděl Danny, "Jen nechápu, proč se vůbec ptáš."
"Zapoměls na rozcvičku? Všichni zaměstnanci..."
"Tak v tom případě mám štěstí, že jsem jen externí spolupracovník, že? Ovšem ty takhle skvělou výmluvu nemáš."
"Já jen..." vydechla Simona, "Prostě v teplácích vypadám příšerně a legíny, to už je sprosté slovo. Musím zmizet, než někomu dojde, že nejsem v terénu."
"Takže na nádraží pojedem spolu?"
"Jaké nádraží..?"
"Sherlock. Za třicet minut."
"Ten programátor přijede už dnes..?"
"A kdy? Včera jsme z policejního systému Sherlock dostali tunu nesmyslných údajů. Dnes potřebujeme zjistit proč."
"A zítra?"
"To je snad najdeme."

Policejní zásobovač se tentokrát vytáhl.
Před Dannym ležel nezbytný hrnek s kávou.
Dvě na pohled výborné koblihy.
"Konečně dorazily výsledky pitev," řekl kapitán ve dveřích, "Všech tří."
"Tří..?"
Káva náhle zhořkla.
A koblihy...
Škoda mluvit.

První list patřil mrtvé dívce.
Oholená hlava a stopy opakovaných elektrických výbojů.
Maska ji při osvobozování málem zabila.

Tříprsťák nezemřel pádem, nestřílel, ale byl sám střelen.
Neznámo kým.

Poslední list patřil podezřelému a hledanému administrátorovi.
Po měsíci v řece ho identifikovali jen náhodou.

"Odvolávám útok," řekl policista, "Nevíme kdo a kde je drží. Nemůžeme vtrhnout současně do pěti set budov. Ne když masky můžou zabíjet."

Pojem o čase.
Zmizel.

Pořád cítila slunce na nahém těle.

Na plochou střechu sypanou štěrkem vyšla po úzkých schodech. Předtím kolem vonělo jehličí, šlapala v blátě, brodila proudící vodou. Na okrajích Varšavy kdysi vyrostly automatizované továrny ukryté mezi stromy. Ležela na střeše jedné z nich. Možná už celé hodiny.

Dvakrát ji hlas zkreslený počítačem nahnal do úkrytu.
Dvakrát dostala pít.
Jednou si ji prohlížel.

Mohl ji vidět v kteroukoli chvíli a určitě se díval.

Jen jednou si pohrál.
Cvičila, tančila a dotýkala se vlastního těla.
Předvedla každé zákoutí.
"Lehni si."

Další hodinu ležela v tichu.
Teprve teď plakala.
Zoufale.
Tiše.

Zvažovala každý krok, ale viděla sotva kousek chodníku před sebou.
Zbytek odfiltrovaly brýle a zvuky sluchátka.
Počítala kroky, cítila slunce ve výstřihu šatů.

Za patnáct minut už nevěděla kudy jde.
Za tři hodiny mohla dorazit kamkoli.

"Zastav."
Poslechla okamžitě.

Třicet minut neslyšela nic dalšího.
"Zuj se."

Šaty odložila po další hodině.
Potom na černí ohraničeném kolečku v brýlích uviděla láhev.
Žízeň dorazila takřka okamžitě.
Příkaz k napití za příšernou půlhodinu.

"Děkuji," řekla do masky, když dopila.
Nechutný iontový nápoj a hadička páchnoucí novotou.
Ucítila lehký výboj na oholené hlavě.
"Děkuji, pane."

Dovolila si dvě myšlenky.
Buď přirozená.
Zatím tě neprokoukl.

"Jak to vypadá?" zajímal se Danny.
"Jsem totálně vyřízená."
Simona zapadla do pohodlného křesla.
S neblahou předtuchou rozhrnula zbytky balíčku sušenek.
"Neboj, zbylo dost a hned zaliju kávu."
"Polovina administrátorů je ve službě."
Na Like it! se neptal, zhroucení pomáhal zabránit i on.
"Zaučujeme první stovku terénních administrátorů."
Danny vykoukl z okna a uviděl skupinku postarších policistů.
Vrátili se do služby, většinou příliš staří, ale zkušení.

Zazvonění oba probralo ze zadumání.
"Budou potřeba," vydechl pobledlý Danny a praštil sluchátkem, "Zmizela další dívka."
Měl neblahé tušení, že si zopakují hledání a bál se, že ho ukončí stejně jak před pár dny.

"Vlastně jsem doufal, že budete schopni pomoct s pátráním," řekl policista.
Simona upila kávu a mrkla na něho zarudlýma očima. "Ráda bych, jenže..."
"...ten parchant nesmazal jen svoje otisky," dokončoval Danny, "Vymazal otisky všech administrátorů."
"To není problém, vezmeme administrátorům otisky a prošetříme ty, kteří nedorazí."
"Máme tu dvanáct tisíc osob s administrátorskými právy a třetina ani nežije na území Polského Like it!©," zamumlala Simona s obličejem v dlaních.
"Musíme to vyřešit, protože bez otisků se admini nepřihlásí", řekl Danny pevně a vstal, "Pak ho dostaneme."
Do vypuknutí totální anarchie v Like it!© zbývalo pár dnů.
Nebo hodin.
Možná minut...

"Říkají mu Tříprsťák," konstatoval policista v ústí šachty.
"Ale..."
"Ještě mu chybí dva na pravé noze. Už jsme tu hotoví, takže..."
Danny vykročil.
Policejní světla konečně rozehnala temnotu, protože použít Tříprsťákovy prodlužovačky si nikdo netroufl.
"Před dvaceti lety tady pracovalo pět set lidí," ušklíbl se nejstarší policista, "Sice jsou pořád zaměstnaní, ale už jenom naháněj lajky na síti."
Zaprskala vysílačka a další policista řekl, "Vrahovy otisky nejsou v evidenci."
Dany zaklel, "Sakra, jak je to možné? V evidenci je přece každý!"
"Zjistili jsme narušení systému," vydechla sklesle Simona, "Někdo promazal databázi..."
"Vždyť to nejde."
"Někdo s přístupem. Nejspíš některý administrátor...""

Danny opatrně otevřel dveře.
Posledních pár set metrů procházeli přítmím, ale tady už nesvítily ani bludičky nouzových světel.

"Je to mrtvá továrna," zašeptal překvapeně.

Simona netušila, jak to poznal.
Okolí páchlo stejně už několik hodin, tedy kromě pár ošklivých překvapení.
Našli měsíc mrtvou krávu v opuštěném sklepě.
Příliš živého bezdomovce na malém dvoru.
Nedalo se říct, kde to páchlo víc.

Zespodu zaduněl výstřel.
Ozvěna naznačila obrovské rozměry haly.
Danny se Simonou skončili v jedné hromádce na podlaze ochozu.
Pět milimetrů plechu zastavilo všechny broky.
"Úplně jako doma," uchechtl se Danny a hodil zábleskový granát.
Dole v temnotě zaplálo magnéziové slunce.

Dva policejní důstojníci kráčeli po Zámeckém náměstí.
"Je to vůbec možné?"
"Ano, nadporučíku, bohužel ano."
U kašny ohrazovala malý nezaplněný prostor policejní páska.
"Dva tisíce autonomních jednotek a tisíc pěších."
Proto je tady tak narváno, napadlo kapitána.
Malá jednomístná autíčka bránila přístupu lépe než páska.
Oba policisté, třetina policejního sboru města Varšavy, dorazili k pásce.
"Jak je to možné, slečno administrátorko?"
Modrý emblém na takřka průsvitném tričku se k nim otočil.
I se zbytkem dívky, samozřejmě.
"Vrah i zavražděná měli málo lajků a systém je automaticky vymazal ze všech záběrů. Všichni ostatní měli nasazené Like it!© brýle... Neviděli ani neslyšeli..."