DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2018.

Stařena jej zavedla do skromně zařízené pracovny.
"Proč jste si vybral zrovna mě?"
"Jste nejlepší."
Přijal porcelánový šálek z její kostnaté ruky.
"Službu, o kterou žádáte, neposkytuji každému."
"To mi bylo řečeno. A také to, že se nezdráháte učinit výjimku."
Posadili se do sametových křesel a usrkli kávu.
"Ke každému je nutné přistupovat individuálně, to je důvod, proč s klientem jednám výhradně osobně. Potřebuji vidět, pochopit."
"Co vidíte v mém případě?"
Žena se smutně pousmála.
"Vidím člověka, který není zdaleka tak zoufalý, aby potřeboval mé služby."
"Jinými slovy mi nepomůžete."
Plamen v jeho očích pohasnul.
"Ještě není ten správný čas."

Snažil se. Vážně. Jenže to už zase bylo k ničemu.

Jeho skvělý plán se mu vůbec nevycházel, nic nehrálo v jeho prospěch. Nechápal to. Udělal přece tolik - všechno vymyslel, propočítal, zkontroloval a navrhl. A teď? Nic.

I obchody se mu hroutily pod rukama. Celý život byl pracovitý, lidé odcházeli spokojení, nikdo si nestěžoval. Ale oni... Jejich včerejší stížnosti by se i daly pochopit, mohli být zklamaní, to ano. Jenže dneska? Dneska tomu nasadili korunu! A to se tolik snažil...

Všechno objednal, zaplatil a pečlivě vyložil. A oni? Nepřišli. Dneska prostě neměli chuť.

Těch dvě stě Pribiňáků mu zůstalo v regálech.

Opera byla nacpaná bytostmi různých tvarů a velikostí.
Na pódiu stál řiditel a burácející fanfáry právě dozněly.
“A teď vrcholný bod programu našeho plesu, losování tomboly!”

Proč jsem sem chodil, říkal si Elánius, žmoulaje ústřižek papíru.

“Číslo 56! Paní Dlaňová, gratulujeme, vyhráváte, jak zábavné, soupravu šití!”

Mohl jsem zůstat na strážnici.

“Druhá cena… Číslo 103!”
Elánius se postavil.
„Pan Elánius! Vyhráváte zásobu medu, gratulujeme!“
To nebylo tak zlé.
„Sponzorem daru je Kolík Aťsepicnu!“
Beru zpět.

„První cena, číslo 41!“
„Gratulujeme pane Kosopád! Vyhráváte měsíční pobyt v romantické vísce Kyselá Prdel! Dostavník odjíždí ihned!“
Elánius se láskyplně zahleděl na svůj med.

„Chtělo by to dovolenou,“ protáhne se Silva.
„Dovolenou? Proč?“ Paní Hřbetová, přitoulavka, považuje za dovolenou každý den pod střechou.
„Od Ní. Slyšela jsem o úžasném místě, kde se kočky mají přímo nebesky.“
Mour, další přitoulavec, si pochybovačně odvrkne: „Někoho pálí dobré bydlo.“
„Já bych jela,“ opatrně mňoukne Černucha. „Tuhle jsem si jenom skočila na stůl a Ona po mě hodila pantofel. Lekla jsem se!“
„Mně přišlápla ocas! A ještě mi vynadala, že jí ho strkám pod nohu!“ přidá se Minda.
„Dobrá,“ Mour nejistě ustupuje většině. „Ale kde?“
„Prý se to tam jmenuje,“ Silva se dramaticky odmlčí, „Hotel U Devíti koček.“