Nahrazuji téma: Na hranici!
Omlouvám se, zase jsem nacpala velkou část drabblete do názvu … u toho Bruna to prostě někdy jinak nejde :)
Pokusila jsem se psát o těch zajímavějších hranicích v jeho životě.
Aktaión byl v řecké mytologii lovec, který náhodou na lovu spatřil nahou bohyni Artemidu (Dianu), načež se ona naštvala a proměnila jej v jelena a pak jej rozsápali jeho vlastní psi.
Bruno ve své knize O heroických šíleních (Degli heroici furori), která je vlastně takovou jeho specifickou variací Platónova symposia (a účastníci dialogu tam filosoficky vykládají nádherné milostné sonety) používá obraz Aktaióna jako toho, který do lesa, symbolizujícího svět, vysílá svoji mysl/intelekt a vůli k poznání jako dva psy (rychlého chrta a vytrvalého mastifa), aby nahlédl božskou povahu přirozenosti, k čemuž je veden láskou (a intelekt tu zcela platónsky postupuje od toho krásného ve světě, co je pochopitelné, a tedy omezené a krásné pouze účastí, k tomu, co je skutečně krásné bez jakéhokoli omezení nebo ohraničení) a stává se díky ní filosofickým heroickým šílencem. Není to vůbec bez rizika, protože v tomto hledání a nazírání se stává obětí svých myšlenek, jeho „psi“ intelekt a vůle spolu s láskou jej totiž pohltí a „promění“ v to, po čem se pídí, dojde na jakýsi kraj smrti, protože v něm jistá stará část duše umírá (kabalistická smrt polibkem) a nenávratně se snahou o nazření božské povahy přirozenosti změní.
Věnuji našemu renesančnímu semináři (i když se jim asi neodvážím na to poslat odkaz :) , kde jsme četli část Heroických šílení v krásném překladu Jiřího Pelána z antologie Italská renesanční literatura II (knihu tímto moc doporučuji!)
