Giordano Bruno

Obrázek uživatele Hippopotamie

Na návštěvě

Úvodní poznámka: 

Volně navazuje na tohle https://sosaci.net/node/51394
Řím, asi někdy v první polovině 17. století.

Drabble: 

Knihy vyplňovaly stěnu. Nahlédl do jedné. „´Komedie o Bonifaciovi, který si usmyslil, že to, co mu doma jen visí, by docela dobře mohlo jinde stát.´ Víš, že tuto - ale i jiné knihy zde - měly dávno dostat plameny?“ Rozhlédl se po obrazech. „Léda s labutí, Bakchus, únos Persefóny … příteli, to, co ti tady visí, zrovna nevypovídá o sbírce zbožného kardinála!“
„Co mi visí doma, je čistě moje věc“, durdil se druhý.
„V kuchyni jsem zahlédl viset půlku prasete … teď, v době půstu?“
„Dobrá, vzdávám se. Je to všechno prostě moc krásné na to, aby to bylo zavrženo. Zvu tě na jitrnice.“

Závěrečná poznámka: 

Komedie o Bonifaciovi - Brunův Candelaio.
Není to o konkrétní historické osobě (i když mi byla inspirací především Galleria Borghese); kardinálové si v té době takové antické a umělecké sbírky dělali.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Aktaión dospěl k hranici. Les byl temný, živý, nepochopitelný, nebezpečný, hrající světlem, protkaný cestičkami, lákavý. Odvázal psy.

Drabble: 

...
Na prahu učitelovy knihovny zaváhal; knihy tu vydávaly jiný – možná nebezpečnější - pach než ty klášterní. Překročil hranici a natáhl ruku po první.
...
Psi se s čumáky při zemi rozběhli na všechny strany. Bylo namáhavé sledovat stopu, ale vytrval.
...
Zjistil, že nebyli jen Aristotelés s Tomášem. Četl Platóna, Ovidia … Mysl se rozběhla za krásou a vůle poznat pravdu následovala.
...
Diana vystoupila z vody. Rozpálen, přimražen, proměněn, rozsápán vlastními psy. Stal se tím, co pronásledoval.
...
Nahlédl, že láska duši vede k božství různými cestami, jen ne skrze dogma. Radostně se stal kořistí vlastních myšlenek. Doslovné role psů se později ochotně ujali jiní.

Závěrečná poznámka: 

Nahrazuji téma: Na hranici!

Omlouvám se, zase jsem nacpala velkou část drabblete do názvu … u toho Bruna to prostě někdy jinak nejde :)
Pokusila jsem se psát o těch zajímavějších hranicích v jeho životě.
Aktaión byl v řecké mytologii lovec, který náhodou na lovu spatřil nahou bohyni Artemidu (Dianu), načež se ona naštvala a proměnila jej v jelena a pak jej rozsápali jeho vlastní psi.
Bruno ve své knize O heroických šíleních (Degli heroici furori), která je vlastně takovou jeho specifickou variací Platónova symposia (a účastníci dialogu tam filosoficky vykládají nádherné milostné sonety) používá obraz Aktaióna jako toho, který do lesa, symbolizujícího svět, vysílá svoji mysl/intelekt a vůli k poznání jako dva psy (rychlého chrta a vytrvalého mastifa), aby nahlédl božskou povahu přirozenosti, k čemuž je veden láskou (a intelekt tu zcela platónsky postupuje od toho krásného ve světě, co je pochopitelné, a tedy omezené a krásné pouze účastí, k tomu, co je skutečně krásné bez jakéhokoli omezení nebo ohraničení) a stává se díky ní filosofickým heroickým šílencem. Není to vůbec bez rizika, protože v tomto hledání a nazírání se stává obětí svých myšlenek, jeho „psi“ intelekt a vůle spolu s láskou jej totiž pohltí a „promění“ v to, po čem se pídí, dojde na jakýsi kraj smrti, protože v něm jistá stará část duše umírá (kabalistická smrt polibkem) a nenávratně se snahou o nazření božské povahy přirozenosti změní.
Věnuji našemu renesančnímu semináři (i když se jim asi neodvážím na to poslat odkaz :) , kde jsme četli část Heroických šílení v krásném překladu Jiřího Pelána z antologie Italská renesanční literatura II (knihu tímto moc doporučuji!)

Obrázek uživatele Hippopotamie

Biblioteca Vaticana

Drabble: 

Po dokončení práce s rukopisy mi zbylo volné odpoledne. Našla jsem si tedy v katalogu několik Brunových děl, vydaných ještě za jeho života, a protože knihy po roce 1500 jsou z pohledu Vatikánské knihovny brány jako literatura takřka současná, a tedy přístupná bez omezení a složitého odůvodňování, pokusila jsem si je troufale objednat. A opravdu, přistály mi (s výjimkou komedie Candelaio, která se prý ztratila, podle mínění některých nejmenovaných badatelů však skončila ve sbírce erotické literatury nějakého kardinála) za chvíli na stole. Zbytek dne jsem se usmívala nad předmluvou k Heroickým šílením a žasla při prohlížení tajemných figur a diagramů.

Závěrečná poznámka: 

No, největší určitě - v takové konkurenci, jako Alžběta I a profesorky Yatesová, Rowlandová a jiné - nejsem, ale mám ho hodně ráda.
A - jak z drabblete vyplývá - jsem také velká fanynka téhle neuvěřitelné knihovny.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Síly v pozadí

Úvodní poznámka: 

(aneb Giordano Bruno se opět pokouší vyučovat)
Je to mladý šlechtic, možná pochopí příkladem, napadlo ho.
(náhrada stenojmenného tématu, navazuje na http://sosaci.net/node/48084)

Drabble: 

„Sympatetické síly v pozadí pozorujeme například v působení Venuše. Potkáš-li ženu, upřeš na ni pohled …“
„Na její pozadí?“
„Nu … dobrá. Tedy pokud na ně upřeš intenzivní pohled, ona obrátí zvědavě svůj zrak a vaše oči se střetnou, tehdy, - ovšem pouze nalezne-li mezi vašimi duchy živnou půdu, - počne Venuše působit. Srdce zahřeje nejčistší část krve, jež na sebe vezme podobu paprsku. Ten, mocnou silou imaginace vyslaný okem, potkává paprsek, vycházející mu vstříc, jemně se dotknou a světlo se milostně spojí se světlem. Jedno záření podnítí druhé, protékají očima k srdci …“
„Kouknu, mrknu, mám ji?“
„Hm … tobě, pane, myslím postačí zazvonit pytlíkem.“

Závěrečná poznámka: 

Renesanční teorie vzniku lásky uhranutím prostřednictvím zraku. Hodně jsem musela zkracovat, tedy se mi tam nevešly různé ty "šípy, vyslané očima" a podobně.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Světy nebeské jsou s tím naším propojeny neviditelnými spojeními, náklonnostmi i antipatiemi.

Úvodní poznámka: 

Benátky 1592

Drabble: 

"Řekové užívali obrazu zlatého řetězu, spuštěného z nebe na zem. V našem světě nacházíme otisky a signatury světů vyšších. Každá rostlina má svoji hvězdu, jejíž je obrazem a jejíž potence je v ní tajemným způsobem zavinuta. Každý neduh má svoji planetu, která jej ovlivňuje. Dovedeme-li se dívat, můžeme poznáním souvislostí osvobodit mysl od mnoha předsudků. Sympatetická magie …“
„Můžeš prosím zkrátit teorii a rovnou prozradit, jak to s tím čarováním děláš?“
V Benátkách bylo dobře. Rodný jazyk, Morosiniho akademie, krásné a inteligentní ženy. Slušné bydlení. Nikdo se jej nesnažil konvertovat. Jen ten osel student byl poněkud řetězem, koulí na jeho noze.

Závěrečná poznámka: 

Opět jsem Bruna nemohla nacpat do 100 slov, začátek drabblete je tedy už v názvu.
Žákem byl Giovanni Mocenigo, benátský šlechtic, který si Bruna nejprve pozval jako učitele a pak jej udal inkvizici.

(volně navazuje http://sosaci.net/node/48259)

Obrázek uživatele Hippopotamie

To pravé umění

Úvodní poznámka: 

Nahrazuji téma "Zpívá celá cela"

1593, Řím

Drabble: 

„Tvrdil jsi, že:
Kristus v getsemantské zahradě smrtelně zhřešil.
Není Peklo, jen Očistec; všichni nakonec budou spaseni.
Kain zabil Ábela, protože tento byl zasmušilým vrahem zvířátek.
Breviář připomíná rozladěnou loutnu; vymyslil ho pěkný pitomec.
Je nekonečné množství světů, hvězdy jsou také světy, duše po smrti mezi nimi přecházejí.
Jsi tu jediným filosofem; přinutí-li tě k návratu, vyhodíš klášter do povětří, utečeš do Německa a založíš tam mnoho nových herezí.
Těmito přívlastky jsi obdařoval Krista a svaté: * * * * * ... “

Poslouchal a tušil: nejen Celestino, tady musela „zpívat“ celá cela. Možná měl kdysi místo sedmi svobodných umění studovat jediné nesvobodné, totiž umění držet hubu.

Závěrečná poznámka: 

Giordano Bruno si nikdy na jazyk moc pozor nedával. Poté, co ho převezli do Říma, se jeho proces dostal do mrtvého bodu a vypadalo to dobře - měli totiž jen udání z jednoho zdroje (od Giovanniho Moceniga, jehož Bruno učil umění paměti a který jej nechal v Benátkách zatknout), které by samo k odsouzení nestačilo. Do Říma však tehdy bohužel došlo další udání od bývalého spoluvězně z Benátek, kapucína fra Celestina z Verony. Ten byl považován také za heretika, proč konkrétně, nevíme, jako "lapsus" byl tehdy internován v nějakém klášteře, a možná si tím chtěl vylepšit vlastní situaci, nebo byl přinucen ... každopádně také Celestino skončil špatně, byl upálený půl roku před Brunem, dokonce na stejném náměstí.
Další tři bývalé benátské spoluvězně také vyslýchali, ti na Bruna také něco pověděli, i když méně.
Sedmi svobodnými uměními se měla zabývat (nezachovaná) kniha, kterou Bruno zamýšlel obměkčit papeže.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Astraea

Drabble: 

Tak si Pannu zlatého věku, hvězdu, předznamenávající návrat Krista, rozhodně nepředstavoval. (Dodejme, že z domova měl nároky na krásu božských žen poněkud vysoké.) Když nenápadně překonal prvotní úlek, zjistil, že z omítnutého vyhublého obličeje na něj hledí pár docela inteligentních očí. Oslovila ho téměř čistou italštinou. Půl hodiny se bavili o antických básnících.
K jejímu kultu se ovšem připojil, hodilo se. Nazýval ji novou Amfitríté, prvotním pramenem idejí, zdrojem všeho. Psal, že bude vládnout spravedlivě světu.
V jeho systému ale bylo nekonečné množství světů a nekonečné množství hvězd. Tam, kam dobloudil dále, tato nedosvítila, takže si zanedlouho musel hledat jinou.

Závěrečná poznámka: 

Giordano Bruno v Anglii.
K Alžbětě I. jako mytické Astraee viz např. zde https://books.google.cz/books?id=LPxd5sliodAC&pg=PA72&lpg=PA72&dq=elisab...

Obrázek uživatele Hippopotamie

Pravděpodobně kousat bude

Úvodní poznámka: 

Tak ještě jedno - nesoutěžní.
Zase Bruno, tentokrát asi kolem 20.

Drabble: 

Poslali pro něj zvláštní kočár z Říma. Před Piem V. a kardinálem Rebibou předvedl svoje umění paměti, odpověděl na jejich otázky a odrecitoval žalm Fundamenta (v originále i pozpátku).
„Ten mladý je docela chytrý,“ mínil starý papež. „Prorokuji mu, že určitě udělá kariéru. Možná jako obránce víry; nebo – je to dominikán - to bude u inkvizice?“
„No nevím,“ odtušil kardinál, „slyšel jsem ho, jak se baví s jedním novicem, který četl Sedm radostí Panny Marie. Řekl mu, že pokud chce zakusit radostí ještě větších s hlavou ještě prázdnější, tak mu doporučuje Životy svatých Otců. Myslím, že tento pejsek asi bude kousat.“

Závěrečná poznámka: 

Během své obhajoby Bruno uvádí, že jeho první obvinění kdysi bylo, že jednomu novicovi doporučoval místo čtení uvedené knihy četbu životů církevních otců. Ale jak to znělo doslova, neuvádí :)
Učení umění paměti - pozoruhodného systému, jak si prostřednictvím paměťových míst a bizarních obrazů nacpat do hlavy věci mnohdy ještě podivnější, včetně celkového uspořádání veškerenstva - bylo později Brunovou hlavní živností.
Faob: tak jsem nakonec toho pejska přece jen napsala :)

Obrázek uživatele Hippopotamie

Do Říma

Úvodní poznámka: 

Tak zase Giordano Bruno, ach jo. Raději bych o něm napsala něco veselejšího.

Drabble: 

(Čekal mírný trest. Vždyť se - skoro - podřídil.)
"Přece odvolal, ne? Nebo prohlásil, že se nechá poučit. Tak ho někam ukliďte, zavřete do kláštera, ale proč bychom ho měli posílat do Říma? Budeme hlasovat. Uvidíte, Benátky si do svých záležitostí mluvit nedají."
...
"Vyžaduje papež? Hrozí interdiktem? Budeme hlasovat."
...
"Hm. Tak si ho v tichosti odvezte."

V Římě se už nepokoušel smlouvat. Nebo možná po letech vězení začal mluvit otevřeně. Protokoly se nezachovaly, podlehly Napoleonovu recyklačnímu úsilí.
"Nemám touhu se kát, nemám před kým se kát, nemám zač se kát."
Cestou na Campo dei Fiori mu pro jistotu dali jazyk do kleští.

Závěrečná poznámka: 

Bruno měl tu smůlu, že když prošel jedním procesem v Benátkách, kde to chvíli vypadalo trochu nadějně, tak si jeho převezení do Říma a vedení procesu zde vyžádal přímo papež.
Pár těch římských protokolů odněkud nedávno vyplavalo, byly prý nějakou dobu vystaveny na speciální výstavě "100 divů z vatikánských tajných archivů" (spolu s neuvěřitelnou mobilní aplikací, kde si návštěvníci mohli virtuálně Bruna znovu upálit), ale ještě jsem je nečetla.
Věta o pokání je citát.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Proslulý a vynikající rytíři, pane, věnuji vám svoji novou knihu ...

Úvodní poznámka: 

(aneb když nevíte, jak zkrátit drabble, hoďte to do názvu :)
Opět Giordano Bruno.

Drabble: 

jejíž vznik byl spojen s nemalými obtížemi. Nemohu totiž vystrčit z vyslanectví ani nos, aby mi před ním někdo nemával v lepším případě knihou, v horším mečem nebo pěstí. Oceňuji oxfordské pedanty, v šíření dobrovolné zabedněnosti jsou schopní.
Nemohu však svoji mysl omezit, stejně jako se nehodlám zavírat před světem a ohánět rozžhaveným uhlíkem jako prý svatý Tomáš (jehož dílo mám nicméně v úctě), čáraje kříže na kůži toho, co neznám a o čem si myslím, že je zapovězené. (Ostatně, když už jsme zde, i v těchto věcech zastávám názor, že lepší než opásání kyselým vítězstvím je podstoupení sladké prohry.)

Závěrečná poznámka: 

Nepodařený pokus o nápodobu stylu Brunových dedikací, které jsou dlouhé, vtipné, nadnesené, se spoustou odkazů a zvláštním způsobem autobiografické.
V Anglii měl určité neshody s oxfordskými profesory, které si vyřídil jejich karikaturou v dialogu Večeře na popeleční středu, a takhle to dopadlo.
Jak to bylo s Tomášem Akvinským: jeho bratři nechtěli, aby byl mnichem, tak ho uvěznili a poslali k němu nějakou ženu, on ale popadl z krbu uhlík a vyhnal ji. Ve snu se mu pak zdálo, že mu andělé opásávají bedra na znamení trvalé cudnosti, viz např. tady https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bernardo_Daddi_-_The_Temptation_...

Bruno byl dříve také dominikán.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Oheň a knihy

Úvodní poznámka: 

Tak jsem opět nacpala do drabblete dvě věci, místo abych si vybrala pořádně jednu ... ale snad to nebude vadit.
Zase o knihách.

Drabble: 

(Řím, šesté před)

„Tři stovky? Za devět knih? Navíc v takovém stavu! Umatlané, očtené, ještě k tomu řecky … dám maximálně padesát.“
Stařena se usmála a hodila tři knihy do ohně.
„Tři sta.“
„Pomátla ses? Za nekompletní řadu?“
V ohni skončily další tři.
„Tři sta.“
Král se chystal něco znovu namítnout, ale než otevřel pusu, raději se zamyslel.
„Beru! … Odneste knihy na Kapitol. Ustanovím jim několik vykladačů a strážců. A opatrně, ať je nepoškodíte!“

(Řím, 1600, vězení Tor di Nona)

Řekli mu, že se dnes budou pálit před Petrovou bazilikou jeho spisy.
Nu což, jak ukázala Sibylla, ohněm hodnota knihy roste.

Závěrečná poznámka: 

1) Sibylla kumská a Tarquinius Superbus; viz např. zde https://en.wikipedia.org/wiki/Sibylline_Books
(král byl zřejmě jinak mizera, ale je mi na něm sympatické, že taky neuměl smlouvat :)
2) opět Giordano Bruno.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Sopra Minerva II

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

1577

Učení šlechtických synků astronomii nebylo špatné, avšak toužil po něčem větším. Universita, disputace, uznání, snad přátelé stejného intelektu ... Vydá závažné knihy o uspořádání veškerenstva. Nesmí zapomenout také na nějakou komedii. Hodně posměšnou a lechtivou.

1600

V kostele byla zima. V rámci rituálu mu strhli roucho, biskup mu oholil hlavu a teď se s břitvou chystal na jeho ruce.
Katolíci, kalvinisté, luteráni, anglikáni ... proč všichni chtějí, aby k někomu patřil? Přezdívka "Nullanus", kterou kdysi posměšně rozšířil Tycho, mu začala dávat dobrý smysl.
Teď oficiálně přichází i o to, co sám dávno odhodil. Kdyby to tolik nebolelo, cítil by i úlevu.

Závěrečná poznámka: 

Bruno se po svém útěku z kláštera krátce živil učením gramatiky a astronomie. Napsal toho opravdu hodně, včetně komedie Candelaio.
Druhá část popisuje obřad církevní klatby, tedy především zbavení kněžské funkce, který proběhl v únoru 1600 pravděpodobně v kostele u Minervy; "heretika" prý oblékli do církevního roucha a dali mu do rukou eucharistické insignie, aby mu je pak obřadně sebrali a roucho strhli; poté mu speciálně ustanovený biskup oholil hlavu, aby zanikly jakékoli zbytky tonzury, a odřezal kůži na rukou, které se dotkl olej svěcení. Jan Hus tím prý také prošel.
"Nullanus": Bruno byl z Noly u Neapole a přídomek "Nolanus" užíval jako literární jméno. V Klementinu je jedna jeho kniha, kterou věnoval Tychonovi Brahe. Ten s tím, co je v ní napsáno, zjevně nesouhlasil, hodně tedy po stranách škrtal a na poslední stranu napsal "Nullanus, nullus et nihil, convenjunt rebus nomina saepe suis", tedy "Nicák, nikdo a nic. Jak často souhlasí jména s věcmi, které označují." Viz zde, 3. strana odzadu:
https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002588142&printsec=frontcover#v=o...

Nevím, zda-li se to Brunovi doneslo, ale předpokládám, že ano.

Obrázek uživatele Hippopotamie

Sopra Minerva

Úvodní poznámka: 

Tak o tom, koho teď čtu ...
Zdravím milé drablící společenství, už mi chybělo.

Drabble: 

Od dětství neustále četl. Snad kvůli knihám se stal mnichem, lze-li ve čtrnácti mluvit o vlastním rozhodnutí. S počtem přečtených knih jeho Bůh měnil podobu: přestal být žárlivý, začal vypadat docela platónsky a nakonec se nějakým způsobem vlil do celého stvoření. Že by se však omezil a vtělil do jediného, jak tvrdili, mu začalo připadat jako pořádná blbost. Také Země vůbec nestála tak pevně jako dříve. Světy za bublinou, ve které vězel, vypadaly stále zajímavěji.
"Pro slib svaté poslušnosti, otevři!"
Ani tady neměl klid. Rychle knihu hodil do latriny.
Našli ji. Další obviňování, řízení? Ještě týž den utekl z kláštera.

Závěrečná poznámka: 

Na uhádnutí je to asi dost těžké, tak pro vysvětlení - je to Giordano Bruno. Četl prý tehdy sice "pravověrného" Jana Zlatoústého, ale s glosami Erasma Rotterdamského. "Sopra Minerva" ("nad Minervou") je dominikánský klášter v Římě, kde pobýval naposledy před svým útěkem (bylo mu 28, takže v klášteře vydržel relativně dlouho) a putováním po celé Evropě. Nikde jsem nenašla, zda-li se tato příhoda stala tam, nebo už předtím v Neapoli, ale
představuji si to tam. A byl exkomunikován, samozřejmě.
Ještě pozn.: "bůh žárlivý" je ten klasický křesťansko-židovský (viz Ex 20,5, bývá to překládáno umírněněji "žárlivě (milující)"

-A A +A