Ze života

Povídám povídám pohádku
dopředu i pozpátku.
Tam na louce pod lesem
pase Janek se svým psem.
Pasou stádo obecní
v každém roce na sto dní.
Páru kozí, něco krav,
asi tak dvanácte hlav.
Janek pase, hlídá rád,
za to nemá nikdy hlad.
Hlídá s Jankem jeho pes
předevčírem, včera, dnes.

Předevčírem, včera, dnes,
hlídá s Jankem jeho pes.
Za to nemá nikdy hlad,
Janek pase, hlídá rád.
Asi tak dvanácte hlav,
páru kozí, něco krav.
V každém roce na sto dní
pasou stádo obecní.
Pase Janek se svým psem
tam na louce pod lesem.
Dopředu i pozpátku
povídám povídám pohádku.

Ráno muž letí do práce jak blázen.

Ráno nemusíme nijak zvlášť spěchat, občas se dokonce necháme navzájem trochu prospat.

Dopoledne i odpoledne vozím do úmoru, protože nikde nemůžu nechat kočárek stát.

Dopoledne nechám Kulihráška spát na zahradě a nakukuju na něj z balkonu.

Do pozdního večera jsem s dětmi sama.

Odpoledne si po procházce dám na zahradě s přáteli kafe a nechám starší pohrát si s partou kamarádů.

Večer jsme zásadně sami a nadáváme na byt, na věčně probíhající rekonstrukce, na město, lidi, samotu.

Večer si občas sedneme spolu k ohni, k vínu, k deskovkám.

Všechno je, jak má být.

Přetržené prázdno po tobě ostře lemuje velký hrnek na čaj, triko pověšené v koupelně, malé rádio, které jsi poslouchal nad ránem.
Přelezu po paměti zrezavělý plot, černé šaty se zachytí a sedřu si ruku. Sednu si na zarostlý schůdky u potoka a zavřu oči.
Rybíz, který jsi zasadil pro mě, večery nad chemií (šla mi, abys měl radost), odpovídání na otázky v televizní soutěži. Obří bodlák, který sis na zahradě hýčkal.
Babička přestala plánovat zlatou svatbu.
Komplikovaný rodinný vztahy.
Drobnosti ohlazující jim hrany.
Čas, který se rozptýlil v prachu za námi a za který tiše poděkuju plynoucí vodě.
Ahoj, dědo.

Jmenovala se Ája. Černá tříměsíční poukázka na flat coated retrívra. Když jsme si ji přivezli, vzali jsme ji k rybníku. Že si namočí tlapičky a čuchne si k vodě, když je to ten vodní pes.
Ája uviděla rybník, vletěla do vody jako torpédo a zavřela se nad ní hladina. Než jsme se rozmysleli, jestli pro ni skočit v botách nebo se zout, vynořila se, vyfrkla vodu a začala se nadšeně cákat na mělčině. Tři konsternované lidi na hrázi nevnímala.
O devatenáct let a hromadu psích dětí, vnoučat, pravnoučat, prapravnoučat a praprapravnoučat později na ten slunný den z rybníka pořád vzpomínáme.

Bylo třeba zajistit, aby společenství přežilo zimu, čas nalovit, zpracovat, uložit zásoby, zkontrolovat kožešiny. Domluvit s šamany podzimní obřady. Naklonit si duchy předků…
A do toho se ta ženská bláznivá přiřítí s tím, že zpracovala lovcům králičí kožky, oni jí měli dát parohy ze sobů, místo toho dostala jelení. Řezbář držkuje, že nemá slíbenou mamutovinu, lovci si stěžují, že nedostali požadovaný pazourek, šaman chce nový buben.
Vezme hlavu do dlaní a rozum do hrsti, pak popadne losí lopatku a rydlo: Rovná čára pro mamutovinu, zkřížené čáry pro parohy, kolečko pro kůže…

Tak do světa vstoupilo účetnictví.
A už nikdy neodejde.

Máme toho společného víc, než jen razítko na zápočtovém listu.
Při našem prvním setkání měla spoustu kluků a já bázlivě vstupovala na její území, abych se na zdejším bazéně naučila plavat - pátá třída.
Ti kluci jsou tu pořád a vzadu na zahradě rostou u plotu topoly. Je tam sluníčko a ptáci a Honza. První pusa - osmá třída.
Kluky smetla revoluce a nadpis hlásá Integrovaná. Mají kuchařky a švadleny a já nevím koho, ale je tu PPP, tak tu chodím s mými kluky - maminka.

Teď tu stojím a napouštím vodu do konvičky.
Půjdu zalít květiny u slavobrány.
Není to jen práce.

Nemoc přišla nečekaně, v dobách, kdy jsme spolu měli za sebou až příliš mnoho naučených replik „Jak bylo?“ „Dobrý.“ na to, abychom dokázali o věcech skutečně mluvit. Táta byl parťák do dětství, na hry, dobrodružství, ale když jsem vyrostla, nedokázali jsme se tomu ani jeden přizpůsobit. Když jsme se loučili před operací, zůstalo víc nevyřčeného než řečeného. Navzdory všem prognózám táta nemoc překonal a dostali jsme tak čas navíc. Začali jsme se scházet, mimo domov, třeba ve městě na oběd. Začali jsme se skutečně ptát a skutečně odpovídat. Pořád zůstaly otázky, které jsem nikdy nepoložila. Ale budu se ptát dál.

Je mladá, žhavá a lákavá. Tak přitažlivá. Oblá na těch správných místech.
Chce si prostě užívat. Potřebuje se vybouřit a nestydí se za to. Zatím z toho nic pořádného nebylo, ale ona nikam nespěchá. Má spoustu času a tak jí nevadí, že to jsou samé jednorázovky.
A pak se to stane. Objeví se ON! Vesmír na okamžik zadrží dech, když se dostanou na dohled a setkání se stane nevyhnutelným. Pak už to jde rychle.
ON, se svými póry plnými organických sloučenin, prolétá její atmosférou a nezapomenutelně se jí zarývá pod povrch. ON je její dlouhodobý závazek.
Meteor, který oplodnil Zemi.

Co si pamatuju.
Fóliovník na zahrádce pod sídlištěm. Vůně přezrálých rajčat. Záhonky jahod a pumpa, která nikdy netekla (chodili jsme spolu s konví k potoku, který byl plný pijavic). Sekání trávy, brousek na kosu - namočit, nabrousit, namočit. Kůlna s nářadím, kde se na plastovém ubruse válely zátky od piva a hřebíky jsi skladoval v kelímkách od hořčice. Maliník za plotem. "Je sice sousedů, ale když šikovně natáhneš ruku..." řekls.
Pamatuju si síťovanou kšiltovku z tržnice protože ti začaly padat vlasy. Nedělní odpoledne v nemocnicích. Dezinfekce, roušky, ticho. A pak jednoho dne dopis. S lítostí vám oznamujeme, že...
Konec zahradních slavností.

Ráno si sedáme na posed, pozorujeme spící tábor, povídáme si.
Někdy se mi chce křičet, aby šli všichni pryč a nechali mě dýchat.
O poledňáku si sedáme do trávy, s knížkou, dopisem.
Někdy se mi chce brečet, že je toho moc a já už prostě nemůžu.
Večer si sedáme k ohni, zachumlaní do spacáků a dek. Mlčíme, nebe je plné hvězd.
Někdy se mi chce prostě jen zalézt a spát.

Každý jsme jiný, ale přeci máme tolik společného. Smysl pro humor, nerozhodnost, radost z nesmyslných debat a lásku k táborovým dnům.
Někdy se nám všem chce utéct.
Ale pojedeme znovu.

Rovných osmdesát bylo by dnes mojí mamince.
Rovných osmdesát let uplynulo od doby, kdy se poprvé co by robátko nadechla.
Život k ní nebyl milostivý.
Maminka jí odešla dva roky na to a macecha o ní nestála.
Protloukala se mladým životem, jak to šlo.
Pak přišel táta, děti, starosti i trochu radostí.
Život šel dál a už se těšila na vnoučata, čtyři i v náručí pochovala, avšak osud zase zasáhl.
Nebylo jí dáno dokončit svou pouť při plném vědomí.
Chybný lékařský zákrok a z člověka zbyde jen tělo, které čeká. Čeká někde na rozhraní, až to všechno skončí.
Konečné vysvobození.

Měl to být rutinní zákrok, kastrace pouliční kočky. Rutinně začal - nařízneme kůži, břišní stěnu, doktor trousí vtipy a historky ze života - ale rutinně nepokračoval. Kočičí děloha je zhruba tvaru ypsilonu, zdravá vypadá jako tenké růžové stužky. Tahle byla ale nepříjemně naběhlá a plná hnisu, a co hůř - "Kurva, teče nám to!" - v jednom místě prasklá.
"Sestři! Ohřát fýz na výplach, připravte odsávačku a hoďte sem sušení!" Rychlé opatrné odstranění dělohy, a následně nutná důkladná laváž dutiny břišní temperovaným fyziologickým roztokem, odsávačka vcucává směs hnisu, krve a fýzáku.
Když zavíráme břicho, doktor opět vykládá historky ze života. Kočka bude v pořádku.

Údolí smrti, osm ráno, teplota sto stupňů. Naštěstí Fahrenheita, ale i tak se začínám potit.

"Hele, to... vádí!" praví potomek.
"Prosim tebe, jsi na nejteplejším místě světa, jasně, že je hic. Zatni zuby a nestěžuj si."
"Já si nestěžuju. Upozorňuju ctěné rodičovstvo na vyschlá řečiště."

Před námi skutečně zejí v rozpukané skále kaňony, které připomínají prázdná koryta řek. Jenže jsme v nejsušším místě Ameriky. Kde by se tu vzalo tolik vody? Zem je prach a troud.

Měsíc nato sledujeme zprávy: tam, kde jsme stáli, se žene zdivočelá masa vody, úzká koryta ji nedokážou pojmout, slévá se v jediný mohutný proud.

Prišiel kamarát, bolo krásne počasie, tak som dostala nápad, že si v parčíku pri Budatínskom zámku dáme partičku šachu. Čo čert chcel, aj keď sme sa dostali ku bránke, bolo zamknuté. Vydali sme sa po chodníčku, ktorý viedol popod múr, že to obídeme a vojdeme bežným vstupom. Len čas jeho odchodu sa skracoval, chodníček stratený, obchádzka ešte väčšia.
„Prelezieme to?"
Prezrel si ma od hlavy k pätám: „Si si istá?"
„Poď prvý," nepôjdem pred ním, keď som v sukni.
Podložil polienko na stupáka a prešvihol sa na druhú stranu.
Vytrasenie rúk, rada je na mne.
Pád - prvý pokus nedopadol najlepšie...