Pohádky

Fandom: Pohádky (Arabela)

Na Pultanele právě začínal nový den.
Pan doktor Veverka si spokojeně vykračoval směrem k Polepšovně dětí nakažených zlobivkou. Pracoval tam už čtyřicet let, od té doby, co úspěšně vystudoval medicínu.
Sotva přišel do své kanceláře, mechanicky pověsil sako na věšák a oblékl si bílý plášť. Pak se vydal na kontrolu svých zlobivých pacientů. Jako obvykle panoval všude obrovský zmatek. Dědečkové a babičky se chovali jako psi a kočky.
„No tak, Mařenko, už jsi dost velká, abys věděla, že nesmíš tady Karlíkovi krást hračky…“
Do pokoje vstoupila poměrně mladě vyhlížející sekretářka – ještě měla vrásky.
„Pane doktore, volá vás paní ředitelka. Prý je to naléhavé.“
Ředitelka Jánská seděla za stolem a tvářila se ustaraně.
„Bohužel mám pro vás špatné zprávy…“
„O co jde?“ zeptal se stísněně.
„Víte, zažádal si u nás o práci absolvent v oboru dětských nemocí a po důkladné úvaze jsem jeho žádost přijala. Naneštěstí tu není dost práce pro oba…“
„Vždycky jsem pracoval oddaně…“
„Ale zasloužíte si odpočinek v důchodu. Vždyť už vám ani nerostou vousy...“

Nešťastně si to zamířil přímo do jablečného sadu.
„Prosím jedno červené jablko…“
„Jste si jist, že…?“ zeptal se ho hlídač.
Přikývl.

Za okamžik přistál na okně Polepšovny dětí nakažených zlobivkou čerstvě vylíhnutý bělásek.

"Kozliatka, kozliatka, odchádzam na nákup. Zasuňte bezpečnostnú reťaz a nikomu neotvárajte, kým sa nepozriete cez kukátko. Viete, ako to minule dopadlo s vlkom." Mamka koza odcupitala, kozliatka zasunuli bezpečnostnú reťaz a pustili si televízor. Znenazdajky zaznel tichý zvuk: Ťuky ťuk.Kozliatka zdúpneli, dívajú sa jeden na druhého. Pozrelo najsmelšie kozliatko cez kukátko. Vzápätí už naznačuje: "Schovajme sa, bračekovci, pod posteľ i do skrine, aby si mysleli, že nie sme doma." Po hodnej chvíli sa vrátila mamka koza, a hodnú chvíľu ešte trvalo, kým kozliatka dali reťaz z dverí. I pýta sa mamka koza: "Zase vlk?" Odpovedá kozliatko: "Nie. Svedkovia Jehovovi!"

„Zakázala všem vstup,“ vykulila služka oči.
„Měl jsem to donést okamžitě,“ řekl tiše. „Rovnou z lesa.“
Jako by zaslechl šustot těžké tkaniny, než se ozvalo zlobné „Dále!“
Královna stála uprostřed ložnice a sálal z ní vztek. Zjevně přišel nevhod.
„Á, myslivec. Přinesl jsi?“
Mlčky pozdvihl mokvající uzlík.
„Výborně. Polož to... třeba na mísu k jablkům.“
Příliš podrážděná vyrušením, než by projevila spokojenost.
Všiml si podivných tvarů na posteli, zakrytých těžkým brokátem. Mohlo to být skoro cokoli. Dál raději nemyslel.
„Jdi.“
Počkala, až utichly kroky na chodbě, obrátila se a s jemným úsměvem opatrně sundala přehoz. Plyšáčci trpělivě čekali na pomazlení.

Nemám na bábovku chuť, nechoď, vzkázala babička.
A vlk hladově stojí na lesní pěšině.

Srdečně Vás zveme, napsal královský pár.
A Zlá víla na křtinách protančila troje střevíce.

Přijde kontrola, suše oznámil sociální odbor.
A strukturální integrita chaloupky zůstala zachována.

Pravidelná kalibrace zdarma! píše se v záručním listě.
A princezna se vdala za hranice dřív, než příliš zkrásněla.

Ovoce - Zelenina, stálo na vývěsním štítě.
A v jejím těhotenství utratili majlant za salát.

Alergie na ořechy, neúprosně zkonstatoval kožní test.
A když jí bylo sedmnáct, vdala se za čeledína ze sousedního statku.

Žádný vzkaz nezůstal přehlédnut. Co sakra budeme dětem číst?

Útlá dívka ve vysokých botách a několika zcela nedostatečných kouscích kůže se rozháněla obouručním mečem. Její tmavá hříva vlála v sirném průvanu, místy v nich doutnaly ohořelé pramínky, paže měla plné škrábanců.
Drak, už pouze dvouhlavý, se rozehnal. Uskočila, ale uklouzla a svezla se mezi pařáty. Nastavila meč k zákeřnému výpadu.
Rudé nebe zazářilo, jako by vyšla hvězda, a najednou byl tu. Bílý hřebec se vzepjal, bleskla ocel a obě dračí hlavy zmizely. Natáhl ruku.
"Všechno bude v pořádku, princezno."
Vyhnula se ruce, vstala a naštvaně se oprášila.
"V pořádku? Za draka jsem mohla mít pět bodů karmy navíc, idiote!"

Bylo nebylo, v chudičké chaloupce v lesích žila stará babička se svou dcerou Maruškou a vnučkou Karkulkou. Jednoho zimního dne se babička roznemohla, a tak se Maruška vypravila nasbírat trochu rybízu, plného vitamínu C, a Karkulka se vydala za svým vševědoucím dědečkem z tatínkovy strany, aby jim poradil, jak babičce pomoci. Ten zrovna po obědě spal. Usadila se vedle a z dlouhé chvíle se mu začala probírat vlasy.
„Co potřebuješ?" mrzel se děd, když si schrupnul. „Vezmi těch třicet stříbrných vlasů, cos mi vytrhala, a zaběhni do města pro lékaře! Propána, třicet vlasů, málem lysina... Zlaté by měly desateronásobnou cenu..."

přístupnost: od 12 let
varování: obsahuje přechodníky
-----------------------------------------------------------
Žili, byli dědeček s babičkou.
Jednoho dne se dědeček rozhodl, že vyšplhá do nebe. A udělal si žebřík. Babička brečela, že chce s ním, proto ji dědeček vzal na záda. Když se už dotýkal nebe, babička se pustila, spadla a zabila se.
Dědeček rychle sešplhal a vida babičku, začal plakat.
Běží kolem liška: „Nech mě s ní o samotě v domku, já ji vzkřísím.“
Nemaje co ztratit, dědeček povolí.
Když se otevřou dveře, babička není živa a zdráva. Naopak tam leží hromádka kostí.
„Říkala jsi, že ji vzkřísíš, ne sežereš!" rozčiluje se dědeček.
„Apríl!“ zavolá liška a je ta tam.

-----------------------------------------------------------
Poznámka: Toto není originální příběh, ale sprostě opsaná (a pouze mírně zkrácená) ruská pohádka, kterou jsem slyšela bůhvíkde. Jediné, co je na ní moje, je výkřik apríl. Proto taky nebyla sepsána za účelem zisku bodíku a Lunkvil se k ní nehlásí.