Pohádky

Je mi jasné, že to tak nevypadá a v životě by vás to nenapadlo. Nedivím se. Tyhle stavy, kdy je daná osoba zcela při vědomí, nicméně to nemá jak dát najevo, nejspíš děsí všechny.
Ale není to tak zlé. Tedy aspoň v mém případě. Medicíně nerozumím, tady selhalo jedno rozsáhlé prokletí.
*
Vyprávím si příběhy, a když to nestačí, počítám do tisíců. Místy se ztrácím a doufám, že se už v téhle temnotě nenajdu.
*
Tři sta patnáct milionů pět set sedmdesát šest tisíc...
*
Princ Šípkovou Růženku políbil, její víčka se zachvěla a odhalila dvě hluboké propasti. Kouzlo bylo zlomeno, šílenství trvá...

V jednom hustém lese žila spousta magických stvoření. Žila tam i víla Eliška. Eliška měla krásná fialová křídla a měla moc ráda zvířátka. A tak se rozhodla, že se bude starat o zvířátka ztracená nebo zraněná. Vyléčí je a vrátí je zpátky k rodině. Eliška byla ale ještě malá a tak někdy potřebovala pomoc svých maminek.
Naposledy Eliška našla ježka. Nespinkal, i když byla zima a tak jí maminky řekly, že potřebuje pomoc. Vzaly teda ježka domů a pečovali o něj celou zimu. Pak ho odnesly zpátky tam, kde ho našly.
"Ahoj ježku!" zavolala Eliška a zamávala mu na cestu.

Eva má kočku. Kočka je celá černá, jen jednu tlapku má bílou. Proto jí Eva říká Packa. Má ji moc ráda.
Eva volá: „Kočko! Packo moje! Pojď domů!“
Ale kočka nechce. Cítí v trávě myš.
„Packo!“ volá Eva. „Mám pro tebe jídlo. Pojď!“
Ale Packa nejde. Už myšku vidí. Šup. Skok! Hop! Počkej, myško!
„Co tam máš, Packo?“ volá Eva.
Packa už myšku drží. Má radost. Utíká hned za Evou. Eva dá jídlo, ona Evě myš. Ó to bude dobré!
Pouští myšku Evě k nohám. Ale co to? Eva piští a myška utíká.
Nevadí! I tak má Packa plnou misku.

Je zima, všude spousta sněhu, mrzne až praští. Hladová veverka pobíhá po lese a hledá něco k snědku. Najednou uslyší koňské rolničky, tak se chce raději schovat, ale na poslední chvíli na keři u cesty uvidí tři lískové oříšky. Popadne je a odnese domů, zmrzlými prsty rozlouskne první a puf - přenádherné stříbrné šaty. Rozlouskne druhý - a jsou z něj ještě krásnější zlaté šaty. „Ale notáák!“ skučí a naštvaně louská poslední oříšek. Vypadnou saténové šaty pošité pravými diamanty. Veverka vyhodí všechny šaty dírou ve stromě, kouká, jak padají, a zoufale nadává: „Saprlote, tak já se kvůli té hloupé pohádce ani nenajím!“

Žil byl jeden malý topýr a byl to veliký zbeda. Jeho topýří maminka už ztrácela rvy. Jednoho dne ho znovu posedl klid, a než se maminka ohlédla, zmizel kamsi za Žárku.
Jenže pak ho rozbolela křídla a domů to najednou byla představitelná dálka.
Tahle se vrátí domů až v děli.
Pak ho však potkala hoda v podobě vrlého výra.
Topýr sotva stihl vlétnout do průrvy ve skále, kde mu zbylo než čekat.
Naštěstí byl zmar a výr byl rvózní. Posléze s důtklivým houkáním uletěl.
Topýr se vrátil domů jako božák z Manic.
Jeho maminka věřila vlastním očím. A hlavně echolokaci.

Mám samotářské povolání. Klienti se občas pokoušejí vtipkovat, že to v mém případě jinak nejde.
Tenhle týpek se o žerty nepokoušel, za což jsem mu připsal bod. Žádné narážky na mé uši a oči jako na nepovedeném rande.
Byl hlavoun. Snažil se předstírat, že ne, ale čpělo to z něj. Kdo tvrdí, že peníze nesmrdí, je vedle jak ta jedle.
„Jste specialista na obuv. Potřebuji, abyste vystopoval majitelku tohoto střevíce.“ Položil mi na stůl střevíček jako pro vílu.
Nóbl případ. Zajímavá změna po tom, co mě posledně málem udřevákovalo komando holandských dojiček.
Osamělý vlk je neustále jednou tlapou v průšvihu.

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežskou komisí. Mrknutím oka zmizeli. Všichni.
Polekaně vstal od stolu a vyrazil ke dveřím, aby zavolal gardu. Za dveřmi nikdo nebyl.
Vyšel na nádvoří, liduprázdno. Chodil po chodbách, volal, hledal, odpovědí mu byla jen jeho ozvěna.

Stalo se to náhle, uprostřed debaty s papežem. Mrknutím oka byli jinde. On i celý zbytek komise. Tenhle palác byl snad ještě honosnější než Palazzo del Governatorato. Byli tu všichni, kardinálové, biskupové, garda. A na tom ohromném trůnu ze svíček (to jako vážně?) seděl... ale ne, tohle je přece nějaká ženská!

Kolik jsem vypil toho mešního vína?

Tak už tu byl celkem třikrát. Jeden by si myslel, že se mu nebude chtít. Přece jenom, sem na břeh je to dost daleko, a to počasí je teď čím dál horší.

Já vím, je slušný, hodný. Pozdraví, poprosí, poděkuje. A taky vím, že to nemá ze sebe. Vážně bych ji chtěla vidět, takovou megeru aby pohledal.

Hele, už zase jde, dneska počtvrté...

"Co je zas?"

"Moje žena... ona... chce být papež!"

Tak to tu ještě nebylo! Schválně, jestli jí bude tohle stačit. Tak jo. Palác, trůn ze svíček... jo, a stráže, co mluví švýcarsky. Hotovo.

"Běž domů. Je papež."

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

Původně to měl být jednoduchý džob. Pohlídej mladé princátko, postarej se, aby se nezaběhl, pohladil si nějakou lesní zvěřinu.
Místo toho jsme uprostřed lesa našli průhlednou rakev s holkou vevnitř a sedm malejch potvor s vousama.
"Nemůžeme jí tady nechat!" zaskučelo princátko. "Je tak krásná!"
Bylo jí maximálně sedm, ale princovi nebylo o moc víc, takže to asi dávalo smysl. Popadl jsem rakvičku a nesl jí na rameni a princ poskakoval za mnou. Jenže les byl plný kořenů a samozřejmě jsem zakopl a hodil držku.
Rakví to luplo a z princezny vylétl kus jabka.
Najednou se probudila! Nečekaný happy end.

Specifický druh návštěvnic.
Přicházejí občas. Spolu, nebo každá zvlášť. Nikdy se nezdrží dlouho. Prý mají povinnosti.
Jedna si ráda lehá do trávy u Jeanových růžových keřů. Většinou tam usne. "Doma to udělat nemohu," krčí rameny. "Celý zámek by zešílel."
Jiná u nás má schovaný kolovrátek a chodí příst. Prý ji předení - když se je konečně naučila - začalo bavit. Ale králův zákaz je zákaz.
Další potají studuje herpetologii. Manžel žárlí na žáby.
A ještě jiná si užívá, když jí místní časoprostorové fluktuace přemění kočár na jiné vozidlo. A zpátky. Odjíždí od nás vždycky těsně před půlnocí.
Vtipkuje, že musí stihnout vlak.

Jean září, jsou tu všichni. Od biskupa po Gavroche. Thénardier chybí.
Avengers dorazili také v plném počtu.
Bálú a Ká tančí Skywalkerovým pro zábavu. Obi-Wan taktuje světelným mečem.
Pipin chce do záchranné stanice. Za Sauronem. Zbytek Společenstva (s rodinami) mu to rozmlouvá.
Popelčina víla píská utkání Zeměplochy proti Bradavicím.

"Brzy to přijde!" vzkazuje zdaleka Zmarchrob. Vztekle komusi ukopne lebku.

Přibíhá nahý Jack Sparrow. Za ním šílený mužíček s velkou bednou.
"Prevíte! Prej mínotaurus a kráva dojící rum! Opice v kostýmu! Zmetkové v hovězině! Prej, věrný pes! Vrať mi ženu a tuhle obří chlupatou bestii si nech!"
"Mňaúú," zní z bedny.

„Držte mě,“ lamentoval dvorní rádce, „ta holka, princezna, si Hloupého Honzu nevezme. Měl jsem pochopení, ale prý se nebude vdávat vůbec! Budeme bez krále!“

Nazítří princezna prohlásila, že čertovské úpisy za duši jsou šmejdění – a postavila ho mimo zákon.
„Ale,“ hlesl rádce.

Pak nechala draky zařadit mezi chráněná zvířata a krmit je zbytky z kuchyně.
„Avšak,“ rádce se zajíkl.

Založila poradnu pro sociálně ohrožené smíšené rodiny macech, nevlastních sester a utiskovaných sirot.

Rádce už to nevydržel.

„Princezno, odcházím do důchodu. Kam bychom přišli! Takhle se tradiční království nevede!“
„Přesně tak!“ rozzářila se princezna. „Taky vyhlašuju referendum o změně na republiku!“

Jistě, v první chvíli to prince ohromilo, koho by ne; být dcerou Slunce a Luny, kdo to kdy viděl a kdo takovouhle manželku má, to budu mezi okolními králi úplný king, hahaha, jenže víš, manžel má jinak docela analytickou mysl, když se mu to rozleželo, začal se vyptávat, prý učenci tvrdí, že měsíc je jen obrovská hromada kamení, ta tedy těžko může být samodruhá, jak asi probíhal porod a nepamatuješ si, jak a jestli tě maminka kojila, ovšemže nepamatuji, ty pitomče, zkrátka, moje milá, buď ráda, že tví rodiče jsou lidé a nikdo se tě na podobné nechutnosti vyptávat nebude.