DMD č. 25. pro 25. 4. 2014. Téma: Volání přírody

“Kde se tady… ale to je jedno. Cos přines?”
“Co třeba džus a aspirin?”
“Díky ti, můj šlechetný zachránče!” Hodil po Bodiem vděčný pohled. Vypil džus a musel si nutně odskočit. Když se vrátil, povídá...
"Já se včera tak zlinkoval, že jsem žuchnul ze schodů."
Bodie se rozchechtal na celé kolo.
“To vůbec neni vtipný, já…,” v tom mu to došlo.
“Bodie, my jsme…?”
Bodie se tvářil jako mlsný kocour.
Doyle hlasitě polkl a postupně rudnul, jak se mu vybavovaly detaily ze včerejší noci.
"Jsem rád, zlato, že sis to konečně uvědomil."
Přistoupil k němu a věnoval mu dlouhý polibek.

Vysokohorská hygiena v deseti bodech:

1) Potřebu vykonáváme, kde to jde.
2) Potřebu nevykonáváme za svým stanem.
3) Potřebu nevykonáváme ani za stany svých společníků.
4) Potřebu nikdy nevykonáváme proti větru. Nikdy!
5) Vždy si dáváme pozor, kam šlapeme, toto neplatí jen pro vykonávání.
6) Potřebu vykonáváme rychle, omrzliny na končetinách bohatě stačí!
7) Potřebu vykonáváme vždy na doslech ostatních (platí zvláště v případě, kdy trpíme výškovou nemocí)!
8) Při vykonávání potřeby se snažíme nespustit lavinu. Lavina s kalhotami u kotníků je horší než obyčejná lavina
9) Na soukromí nezáleží, nad vámi jsou satelity.
10) Psům je to taky jedno!

Jarda Tomek, přáteli familiárně přezdívaný √(n&380945,61), se nervózně ohlédl.
Tohle už se mu nestalo pěkných pár let. (Lépe řečeno přesně 2,87 roku [nezapomeňte, že předloňský rok {2012} byl rokem přestupným]). Později se musel přiznat, že v tuto chvíli řešil děsivé dilema; zda vše svést jen na šálení smyslů (což se mu zdálo nanejvýš ponižující [poněvadž nic takového neuznával]), či zda přistoupit na to, že se mu to nezdálo a někdo na něj promluvil (což bylo nanejvýš nepravděpodobné).
V nelíčených rozpacích vyťukal cosi do své všudypřítomné kalkulačky.
Výsledek byl překvapující: "Nech už tý matiky, pojď si hrát, Tvoje Příroda."

Některé magické principy jsou příliš hluboké na to, aby je pochopil běžný smrtelník. Některé síly jsou příliš mocné. A některé prostředky příliš absurdní.
A pak je tady vláda.
Uprostřed jednání kabinetu byl předseda vlády náhle odvolán. Když se vrátil do místnosti, byl poněkud bledý a trochu se třásl.
„Volala Příroda,“ oznámil nejistým hlasem. „Chce zpátky Orkneje.“
Ministři propukli ve smích. Je prvního dubna! To je ale podařený žert!
Když se druhý den ráno přehnaly přes Orkneje tři vlny tsunami ze čtyř různých směrů (které záhadným způsobem nijak nenarušily místní ptačí kolonie), už se nesmáli.
V pracovně předsedy vlády zazvonil telefon...

Tony dlouho přemýšlel, jestli se má zeptat, a nakonec dospěl k závěru že je Tony Stark bez kouska studu, a tak si odchytil Thora na chodbě.
"Zlatovlásko, nevíš jestli mají Jotunni něco jako období páření?"
Thor se na něj podíval jako by se proměnil v bilgesnipa a zakroutil hlavou.
"Příteli Starku, na Asgardu se učí jen jako ledové obry zabíjet, nic víc. Děje se něco s mým bratrem?"
Tony se zazubil, že to nic, a utíkal zpátky za Lokim, který už na něj čekal.
Nebylo radno nechávat sexuchtivého boha samotného. Než tenhle týden plný souložení skončí, nemusel by zůstat zdravý.

„... a to je o maskování všechno. Prozatím. Nějaké dotazy?“
Pokročilý výcvik elitních jednotek dospěl do další fáze. Odbyli si dvacetimílový běh s traverzou, orientaci v terénu a nácvik regenerace po zranění. To všechno zvládli levou zadní.
Teorie... je horší.
Někdo by se měl na něco zeptat, aby tu nebylo tak trapné ticho...
„A co když budu potřebovat... co když budu potřebovat?“
Snaha mladíčka opsat onen problém vyvolala smích, hlášky o králích, co chodí pěšky a poznámky, že když musíš, tak musíš.
Když hlahol utichl, instruktor se usmál.
„Jste Přeměnění, kreténi. Když víte jak, dokážete své tělesné pochody ovládat.“
„Vy nemusíte.“

Mistři Windu a Yoda vstoupili do Senátu.
Chtěli navštívit kancléře, když vtom jej spařili, jak pospíchá k východu.
„Dnes ne, pánové,“ zahalasil zjevně zaskočen. „Odjíždím.“
„Odjíždíte?“ podivil se Windu.
„My věci neodkladné probrati přišli,“ doplnil Yoda.
Palpatin se začal ošívat. Už měl být jinde.
„Och, Mistře Yodo, vy milovník zeleně mne zajisté pochopíte,“ zazubil se neupřímně. „Jsem přesycen Coruscantem. Potřebuji pár dnů naslouchat volání přírody.“
Otočil se na patě. Rychle zmizel.
„Co zase chystá?“ zamyslel se Windu.
„Hmmm, nápad jeho já schvaluji,“ našpulil hubinku Yoda. „Součinnost my poskytnout bychom mu měli. Vykopat jámu, na kořínky kytinek nechat jej odspodu koukat.“

Do chaty vnikly první paprsky ranního slunce. Pankrác vstává a vychází před chatu. Labužnicky si vychutnává ráno v přírodě. Bos a v trenýrkách se vydává k potoku, aby v něm provedl ranní mytí. Ale to už za ním přichází i Jenovéfa, též více neoděna než oděna. Ne, nic žhavého nebude, za chvíli se může vzbudit i Zdirádek.
"Miláčku", začne Jenovéfa, "opravdu se hodláš celý pobyt neholit?"
"To se ví, že ano, hned tak se mi opět nepoštěstí být patnáct dnů mimo civilizaci."
"Budeš jak Krakonoš..."
"A proč ne, chatu si rodiče pořizovali, aby se sblížili s přírodou, tak to naplňujme."

"Vyzývám Temného pána, aby vyšel," rozléhal se před Černou bránou Aragornův hlas.
Nejprve se nic nedělo, ale pak se brána začala otevírat. "Odvahu, přátelé," zvolal Aragorn na svou armádu. A právě v tu chvíli z řady spořádaně vyčkávajících vojáků vyběhla tryskem jedna postava.

Když, po nezbytně dlouhé době, vyšel z nejbližšího lesíka Gimli, našel na rozlehlé pláni jedinou osobu. Aragorn nepřítomně zíral na zavřenou bránu.
"Kde jsou všichni?"
Aragorn otočil po trpaslíkovi hlavu. "Všichni utekli, když viděli, že boj vzdává i Gimli, syn Glóinův, nejstatečnější bojovník."
Gimli zaraženě polknul.
"Proč jsi vlastně utekl?"
"Když musíš, tak musíš," pokrčil trpaslík rameny.

Ten pocit se strašně těžko popisoval. Začínalo to podivným tlakem někde v okolí žaludku a s každým přibývajícím zeleným lístečkem to sílilo. A když bylo jaro v rozpuku, nemohl tomu sladkému volání už nikdo odolat. Cítil, jak se mu nos plní všemi vůněmi a jak se celou jeho bytostí rozlévá radost a tak poslechl volání přírody a zpíval z plných plic.
A pak ho něco praštilo.

Kanibal měl přesnou mušku a tentokráte se mu podařilo sejmou kočkodlaka botou z plotu hned na poprvé. Nastalo ticho.

"Konečně," zavrčel kanibal a vydal se k posteli, "Kočky pitomé. Už aby byla zase zima."

Skupinka postav postávala pod lampou pouličního osvětlení a kolem nich se rozléhal městský park. Bylo jich celkem šest, každý jinak vysoký a široký a každý si krátil čas jinačím způsobem. Jeden hleděl na hvězdy na obloze, druhý si hrál s palci v kapsách, třetí počítal bezdomovce na lavičkách, a tak dále. Okolím se rozléhal pronikavý zvuk vytryskující tekutiny, který přebíjel jak noční ptactvo, tak hmyz. Ten zvuk trval snad věčnost, jakoby snad šlo o nějakou fontánu, ale fontána to nebyla.
„Tak co, už seš?“ houkla jedna z postav k houští, z kterého se následně vyloupl jeskynní troll zapínající si příklopec.

V mládí byl díťátko chytré jak opice,
život měl krátký jak chuděra jepice.
V pubertálních letech zmámen byl voláním přírody
v hlavince mu začly strašit hormonální pochody.
Tak se stalo že se zbláznil do mladičké slečinky,
problém byl, že stal se trnem v oku její maminky.
Tvrdila, že poblouznění zase brzy zmizí,
že ty city, které chová nejsou vůbec ryzí.
Tak se stalo, že své dceři zakázala schůzky,
každý večer vyrážela domem na obchůzky.
Mladík měl však srdce mužné ve chlupaté hrudi,
řekl si, že oknem vleze a svou milou vzbudí.
Pro lásku si zlomil vaz, pročež tchýně vezmi ďas.

Kamarád Karel má malý domeček na samotě. Říkal, že je to tam taková obydlená zatáčka. Že opečeme buřty a bude pohoda.

Potom jsme promokli skrz naskrz, když jsme před odjezdem kupovali jídlo.

Odjezd se o hodinu posunul, protože jsme nemohli najít kocoura a báli jsme se, že vyběhl ven z bytu.

Půlka lidí nedorazila vůbec. Druhá půlka prý dorazí po vlastní ose.

Dopravní značení se zbláznilo. Dostat se z Prahy do Říčan se ukázalo jako bojovka.

Padla mlha.

Málem jsme přejeli srnku.

Na konci nás ale čekala sladká odměna. A nemám na mysli panenskou přírodu. Byl to soudek vychlazeného piva!

"Přírodo! Mám tě plný zuby," rozléhal se lesem křik.
Matka Příroda se zrovna zabývala pěstěním podhoubí, když k ní hluk dorazil. Zase jeden z těch lehkovážných tvorů. Lidé ji dávali posledních pár stovek let zabrat. Neustále do ní šťouchali a hlodali. Nakonec se to vždy obrátilo spíše proti nim než proti ní.
Čas od času se neubránila utahování si z podobných turistů. Dnešek byl jedním takovým dnů.
Jakmile se cestovatel otočil, dorazila k němů ozvěna: "Mám tě plný zuby. Zuby."
Moment nepozornosti, jak se zaposlouchal.
Kořen pod nohu.
Zakopl a rozplácl se do bláta.
Měl toho plné zuby. A ústa.

Jarda je pohodář. Programátor, práce nad hlavu, ale stejně si našel čas s náma posedět. A takhle si ho pomatuji naposled. Pivečko, hospodský řeči... po půlnoci se Jarda zvedl od piva.
"Sorry, kluci," povídá. "Volání přírody."
Šel a už se nevrátil.
Zůstalo po něm nedopitý pivo, nešťastná manželka a spousta otázek.

To bylo před patnácti lety. A proč jsem si na Jardu vzpoměl?
No, otevřu noviny a tam Jaroušova fotka. Sice je zarostlej jak Ezau, ale je to on.
Že prej u Bajkalu našli Čecha, co žije jak poustevník, bez elektriky, bez kontaktu s civilizací. Vrátit se nechce.
Prostě pohodář.