45. Prověřování

„Cítíte se zdráv?“ zeptala se doktorka Deborah McKenzieová na úvod a nasadila mu manžetu tlakoměru.
„Naprosto,“ odpověděl Edward.
„TK 110/75. Tep 64. Běháte vytrvalost, že?“
„Vzhledem k tomu, že znáte i velikost mého spodního prádla a příchuť zubní pasty, považuji tuto otázku za řečnickou.“
„Kromě kopie zdravotní karty ze St. Phoenix jsem vaše papíry nečetla. Velikost trenýrek bych určila pohledem, kdyby mi na ní záleželo, ale jelikož nejsem vaše žena a neplánuju vám k Vánocům koupit nové, tak je mi to šumafuk. Běháte dlouhé tratě?“
„Nijak pravidelně.“
„Byl jste v posledních třech měsících nemocný?“
„Ne.“
Přitáhla si k sobě jeho levou dlaň, bodla ho do prsteníčku a nabrala malé množství uvolněné krve do skleněné pipety. Dvě kapky nanesla na indikační proužek a ten vložila do glukometru. Ze zbytku nechala analyzátorem vyhodnotit zánětlivé markery.
„Máte hodně nízkou glykémii. Jste nalačno?“
„Weasley mě vyzvedl tři minuty předtím, než otevřeli kantýnu. Trochu mu to zazlívám, těšil jsem se na skořicového šneka.“
„Mohl jste se najíst v zasedačce. Naše pudinkové řezy a malinové éclairky jsou božské. Generál je vyrábí sám. Aspoň ale budeme mít přesnější rozbor krve. Vyhrňte si rukáv prosím… Vy jste si něco aplikoval?“ povšimla si stopy po vpichu na hřbetu dlaně.
„Hartmanna. Ve tři ráno, když jsem se vrátil z Coventry.“
„Dobře. Budeme dělat toxikologii, takže se stejně všechno dozvíme.“
„Připadám vám jako člověk, který si před prací šlehne fentanyl, aby mu pacienti nelezli na nervy?“
„Nic takového jsem neřekla. Hodnotím na základě výsledků, ne dojmů.“
„Jste profesionální. A sympatická. I přes tu tlustou vrstvu ledu, kterou jste se obalila.“
„Snažíte se mě rozhodit nebo sbalit?“
„Snažím se uvolnit, protože jsem nervózní,“ přiznal otevřeně, zatímco jeho krev svižně tekla do zkumavky.
Zvedla k němu tmavě hnědé oči a malinko se usmála.
„Ani bych to nepoznala. Působíte klidně.“
„Zdání často klame.“
„To ano.“ Sklopila oči k jehle a připojila druhou zkumavku. Byla rychlá a zručná. „Budeme dělat krevní obraz, hormony, minerály, toxické látky, obvyklé bakterie a pohlavně přenosné choroby. Na nic dalšího už stejně nemáme čas.“
„Jste tu spokojená? Ve státních službách?“
„Nemůžu si stěžovat.“
„Jakou máte specializaci?“
„Epidemiologie a parazitologie.“
„To vysvětluje, proč jste při odběrech tak šikovná.“
„Nedělá se vám špatně?“ položila kontrolní otázku a nasadila poslední, šestou zkumavku.
„Ne. Na ztrátu krve jsem zvyklý.“
Vytáhla z něj jehlu a přiložila vatový tampón. Edward ho stisknul, ohnul paži v lokti a čekal, dokud se žíla nezatáhne. Doktorka McKenzieová mezitím připravila vzorky na přesun do laboratoře. Pak mu ranku přelepila náplastí.
„Teď se prosím svlékněte. Stačí do toho spodního prádla velikosti 46.“
Pobaveně se ušklíbl a začal si rozepínat košili.

***

„Kde jsou sakra snímky té Connorové?“ obrátila se Lily na Stellu a ta si okamžitě vlezla k počítači a otevřela kartu pacientky.
„Ještě je neposlali.“
„Už je to hodina a půl! Ta ženská je nervní jak sáňky na podzim.“
Automatické dveře vpustily do haly skupinu pěti úředníků. Při pohledu na ně Lily tiše zasténala.
„A máme je tady,“ řekla polohlasně. „Stello, prosím zaurgujte tu radiologii a předejte Lindu Connorovou Krumovi. Já jdu dělat dojem na inspekci.“
„Á, doktorka Potterová!“ zvolal starý Phil Marchbanks potěšeně. „Každý rok stejná, plná elánu a dobré nálady, že? Kde máte nový kávovar?“
„Na lékařském pokoji, Phile. Taky jste se za ten rok nezměnil. Dvojité espresso s trochou mléka?“
„Děkuji. Porozhlédneme se zatím po chodbách a přijdeme za vámi.“
Lily Potterová, rekvalifikovaná na servírku, odkvačila směrem k lékařskému pokoji.
„Hrom do švába!“ zařval Hagrid a couvnul z první vyšetřovny, jako by tam narazil na oživlou mumii. „Kočko, zavolej úklidovku!“
„Já jsem tady!“ zařval stejně hlasitě pan Filch, který netrpělivě čekal na svou příležitost ukázat se před inspekcí, a tak rychle, jak jen mu to artritické kyčle a roztřesená kolena dovolovaly, pospíchal na inkriminované místo. „Ježíši Kriste zbičovanej!“
Inspektoři jeden po druhém zvědavě, leč obezřetně postupovali vpřed, až se také ocitli mezi dveřmi do vyšetřovny.
„No do prdele,“ ulevil si Marchbanks.
„Jo, prdel v tom roli hrála, ale proces byl vopačnej,“ zahučel Hagrid.
Všichni konsternovaně zírali na monstrózní dílo abstraktního fekálního umění, jež si přítomný pacient dovolil vytvořit na podlaze, stěnách i veškerém vybavení.
„Gratuluju, Argusi. Esli todlencto dáte do kupy, tak to bude váš majstrštyk.“
„Jedničku zavírám,“ prohodila Stella, která dovnitř zvědavě nahlédla přes Hagridovo rameno. „Pan Burton putuje do sprchy a hned potom do pátýho patra. Zavolám Lockhartovi.“
„Uf, to je puch,“ nakrčila nos mladá inspektorka v červených šatech a poodešla stranou.
„Musím říct, že tohle se nevidí každý den,“ přizvukovala jí kolegyně v modrém, vytáhla z kabelky svou eau de toilette a dvakrát se přestříkla.
„Děje se vám to tady často?“
„Jenom když je šichta na hovno,“ odpověděl Hagrid, s mlasknutím si natáhl rukavice, zadržel dech a odhodlaně vykročil k velkému umělci, aby jej odvedl do sprchy.

***

„Zvládáte?“ pozeptala se Debbie, která u Edwardova zátěžového EKG testu seděla v pohodlném křesle a listovala katalogem Avon, jen sem tam mrkla na monitor, aby shledala, že křivka srdeční aktivity je téměř konstantní.
„Chybí mi moje běžecké boty.“
„Ty naše vám nevyhovují? Adidas je navrhuje speciálně pro nás.“
„Neříkám, že jsou špatné, jen mám radši ty svoje prošlápnuté.“
„Máte za sebou deset minut. Zvýšíme tempo, Edwarde,“ oznámila a na ovládacím panelu běžeckého pásu nastavila druhou nejvyšší rychlost.
Edward se k tomu nevyjádřil, prostě zrychlil. Po patnácti minutách už měl zapůjčené tričko úplně mokré a obličej tak horký, že by se na něm dalo ohřívat jídlo, přesto byl jeho dech rovnoměrný a tep nepřesáhl 130 úderů.
„Užíváte nějaké léky? Vím, že v záznamech nic nemáte, ale –“
„Ne.“
„A někdy dřív?“
„Ne,“ vypálil automaticky a hned vzápětí mu došlo, že to není pravda. „Tedy… bylo jedno krátké období, kdy jsem bral… Citalopram.“
„Když jste pracoval na Riddleově klinice?“
Edward přikývl a soustředil se na tempo.
„Kolik jste toho užíval?“
„50 mg.“
„Týdně?“
„Denně.“
„Co prosím?“
„Slyšíte dobře. Bral jsem 50 mg denně.“
„Co to s vámi dělalo?“
„Dokud jsem to nezkombinoval s alkoholem… tak přesně to, co jsem potřeboval.“
„Letargii?“
„Odpojení od emocí.“
„A s alkoholem jste to kombinoval často?“
„Ne. Za těch šest měsíců užívání se to stalo dvakrát.“
„Neměl jste – ?“
Nedořekla, poněvadž přesně v tu chvíli monitor zaznamenal vynechání jedné systoly a ohlásil ho dlouhým hlasitým tónem.
Debbie vyskočila ze židle v domnění, že bude muset zastavit pás a zabránit Edwardovi v pádu, ten však pokračoval v nezměněném tempu a jediná známka toho, že se stalo něco nestandardního, byl jeho překvapený výraz a fakt, že se najednou pevně přidržoval madel.
„Jste v pořádku, Edwarde?“
„Jsem,“ potvrdil. „Proč? Co to zaznamenalo?“
„Krátkou sinusovou bradyarytmii. Vážně vám není špatně?“
„Ne. Asi na sekundu se mi začernalo před očima, ale jsem v pořádku.“
Debbie během zbývajících pěti minut dohlížela na jeho srdeční činnost s pečlivostí německého celníka.
„Tak jsme hotoví,“ řekla a zpomalila pás, aby se Edward mohl chůzí postupně vrátit do normální tepové hladiny.
Zatímco on si z těla sundával snímače a utíral se ručníkem, ona celý EKG záznam vymazala z přístroje. Pak mu podala izotonický nápoj.
„Sprcha je ve dveřích naproti. Sejdeme se v mé ordinaci. Výsledky laboratorních testů už snad budou k dispozici.“

***

„Kávovar vám funguje skvěle. A koláč od Stelly byl přímo božský. Ty rozinky namočené v brandy mi evokují Vánoce. Těšíte se na Vánoce, Lily?“
„Samozřejmě, Phile. Jako každý správný pohotovostní lékař si svátky užívám plnými doušky. Všechny ty prsty omylem amputované nůžkami na drůbež, vyražené zuby, popáleniny, otravy jídlem…“
„Já vaši práci obdivuji. Máte můj respekt. Ne ti narcisti nahoře, co pořádají golfové turnaje a trumfují se v tom, kdo vyřízne větší kus střeva. Umět jednat s lidmi, kteří jsou při vědomí, kladou odpor a oblažují vás sračkami, to obnáší velkou míru trpělivosti a sebezapření. O pacienta v narkóze dovede pečovat kdejaké hovado.“
Byli na cestě do suterénu, aby si prohlédli nové oddělení radiologie a nukleární medicíny. Lily se krátce zastavila a vložila Marchbanksovi dlaň na záda.
„Vaší podpory si opravdu vážím, Phile.“
„Moje matka pořád vzpomíná na Harryho. Jak jí – ještě jako mladý medik – zachránil život. Rozpoznal probíhající infarkt a staral se o ni až do převozu na sál. Přezdívá mu motorová myš,“ zachechtal se Marchbanks. „Jak se vůbec má? Když jsem ho letmo zahlédl, vypadal jako přešlý mrazem a to máme teprve září.“
„Přišel dnes v noci o staniční sestru. Romilda Vaneová, možná jste ji tenkrát taky potkával, když jste sem chodil za matkou.“
„Ovšemže jsme se potkávali! Pamatuju si její ďolíčky ve tvářích. Ze všech vašich sester měla ona ten nejkrásnější úsměv. Co se jí stalo?“
„Předávkovala se inzulinem a přivodila si smrtelnou hypoglykémii. Našli ji v lékárně mezi regály. Je to sotva hodina, co ji odvezli do márnice, muselo se čekat na forenzní tým kvůli zajištění stop.“
„Panebože, to je strašné!“ vydechl otřeseně.
„Ano. Nicméně svět se nezastavil a lidé nepřestali marodit. Oddělení funguje dál bez jakýchkoli zádrhelů.“
„O tom nepochybuji, drahoušku, přesto musí být její kolegové zdrcení. Tohle se přece neděje každý den. Smrt člověka, kterého znáte, vás vždy určitým způsobem zasáhne.“
Míjeli jedny dveře za druhými a směřovali na pracoviště magnetické rezonance. Doktorka Potterová si náhle uvědomila zvláštní věc. Kancelář vedoucího radiologického asistenta byla otevřená dokořán, přestože se v ní nikdo nenacházel. Vrátila se o několik kroků nazpátek a nakoukla dovnitř.
Nevillova bunda visela na opěradle židle, na stole stál hrnek ve tvaru kaktusu. To znamenalo, že v práci byl. Kam se však poděl, že za sebou ani nezavřel?
„Omluvte mě,“ houkla na Marchbankse a vešla do místnosti, kterou si Neville za léta dvanáctihodinových směn zútulnil natolik, že připomínala spíše domácí pracovnu.
Na nástěnných policích trůnily rostliny v ozdobných květináčích, jimž pořídil speciální UV lampy, aby kompenzoval neexistující sluneční svit. A květinám se pod nimi skutečně dařilo. Některé dokonce právě kvetly.
V knihovně, jež zabírala celou jednu stěnu, se vedle sebe mačkaly tituly o zahradničení a botanice, odborné publikace o radiologii, zobrazovací technice, radioterapii, chemii, ale i termodynamice, kvantové fyzice, jaderné energii, atomových elektrárnách… Teprve nyní Lily zjišťovala míru Nevillova zaujetí těmito obory a začínala chápat, jak a proč se dostal k informacím o Voldemortovi.
Probudila ze spánku monitor počítače, na němž se objevila otevřená složka s nahromaděnými rentgenovými snímky čekajícími ve frontě na odeslání a několik oken s rozepsanými e-maily.
Strčila malíček do nedopité kávy v hrnečku. Byla studená.
„Kurva.“
Vypálila odtamtud, rozběhla se ke kanceláři Alice Longbottomové, u té smykem zabrzdila a hlasitě zabušila na dveře. Když se nikdo neozval a nic se nedělo, zabušila znovu.
„Co to má hergot znamenat?!“ zaječela Alice, která se objevila v sousedních dveřích. „Přeskočilo ti, Lily? Mám tu pacienta!“ ukázala do místnosti s rentgenem.
„Promiň, Alice, ale je to urgentní.“
„To je pro vás všechno,“ ušklíbla se Longbottomová. „Proto se jmenujete urgentní příjem. Co potřebuješ?“
„Kde je Neville?“
„U sebe. Odesílá tu šílenou hromadu snímků, co jste si objednali.“
„Ne. U sebe není. Je pryč a má otevřené dveře na chodbu.“
„Cože? To není možné. Před chvílí jsem tam byla a předávala mu vzkaz od vaší recepční, že jestli okamžitě nepošle složku Lindy Connorové, tak si pro ni zajde sama a on dostane – cituji – takovou čočku, že už k ní bude potřebovat jenom uzenku a pošírovaný vejce.“
„Jo, to zní jako Stella. Takže před chvilkou, říkáš? Co je u tebe chvilka?“
Alice překontrolovala čas na hodinách v čekárně.
„Čtvrt hodiny. Maximálně.“
„Tak jo. Zavolej mu, prosím. Já nemám jeho soukromý telefon.“
Doktorka Longbottomová automaticky sáhla pro svůj mobil a pak se zarazila. Vrhla na Lily zamračený pohled.
„Poslyš, o co tu jde? Proč tak vyšiluješ?“
„Mám divný pocit.“
„Protože nechal otevřeno? Třeba potřeboval akutně na záchod nebo –“
„Zavolej mu,“ zopakovala Lily netrpělivě.
Alice vyhledala v posledních volaných číslech to Nevillovo a vytočila ho.
Marchbanks mezitím poněkud znervózněl, zanechal své kolegy z ministerstva klábosit uprostřed chodby a volným krokem zamířil k Lily.
„Nějaký problém?“ vyzvídal.
„Ne, jen jsem si uvědomila, že potřebuju něco sdělit našemu radiologickému asistentovi. Pokouším se ho sehnat.“
„A nepočká to, až tu skončíme? Jak dlouho může taková prohlídka trvat? Půl hodinky?“
„Obávám se, že je to naléhavé, Phile. Jde o jednu naši pacientku s podezřením na osteosarkom. Co kdybyste šli napřed a já se k vám připojím hned, jak to tu vyřídím?“
„Vy jste tak svědomitá, Lily,“ uculil se Marchbanks, lehce ji popleskal po rameni a vykročil směrem k magnetické rezonanci.
„Je nedostupný,“ oznámila Alice. V obličeji jí zřetelně hrály vrásky starosti. „To je opravdu divné. Neville si nikdy nevypíná telefon, pokud mu to někdo výslovně nenařídí.“
„Možná se mu jen vybil,“ utěšovala se Lily nadějí, kterou vůbec necítila. „Víš co? Vrať se za pacientem, já ho najdu.“
„Dobře, díky. Až ho objevíš, dej mi vědět. Ať ho můžu seřvat.“
Alice zmizela za dveřmi rentgenologické místnosti a Lily bez ohledu na následky Marchbanksovy nelibosti vyrazila nahoru na příjmovou recepci.
„Stello, neviděla jste v posledních dvaceti minutách mladého Longbottoma?“
„Ne, ale jestli ho náhodou uvidím, tak ho uškrtím Foleyovým katétrem. Dluží nám už šest snímků. Krum, Bellová i Diggory jsou pěkně nakrknutý.“
„Zkuste ho sehnat nemocničním rozhlasem.“
„Vy hledáte Nevilla?“ ozval se Lily za zády doktor Angel. „Před chvílí jsem ho viděl dole v márnici.“
„V márnici? Co do háje dělá v márnici?“
„Mluvil tam s Crabbem, naším zřízencem. Když jsem odcházel, měli namířeno k podzemním garážím.“
„Díky, Brandone. Stello, jsem na pageru.“
Vystřelila odtamtud, až tenisky zahvízdaly. K podzemnímu parkovišti to byl pěkný kus cesty.

***

„Laboratoř je v pořádku, maličko nižší hladina sodíku, nicméně pořád v normě. CT scan neodhalil žádné patologie. Kdyby takhle za 20 let vypadal můj přítel, byla bych naprosto spokojená,“ poznamenala, když dosedla zpátky za svůj úřední stůl a pokračovala v sepisování výstupního hodnocení. „Bohužel je to ten typ, co považuje cvičení za činnost srovnatelnou se satanismem. Jediná aktivita, kterou je schopný provozovat, je sex.“
„Na jeho obranu nutno podotknout, že orgasmus je nejlevnější a nejkvalitnější kardio. Navíc se při něm rozšiřují póry, takže se tělo zbavuje toxinů, a do oběhu se vyplavuje serotonin a oxytocin, což přispívá k duševní rovnováze a svěžímu vzhledu. Nebo to tak alespoň psali ve vánočním katalogu Růžového králíčka.“
Debbie se rozesmála.
„Listujete nabídkami sexshopů často?“
„Jen když dorazím na sesternu a najdu je na stole. Já na hračky a oblečky moc nejsem. Nebo myslíte, že by mi to v černé kůži slušelo?“
Doktorka se kousla do spodního rtu, naprosto viditelně zčervenala a zrak upírala na monitor počítače.
„Vždycky jste takový vtipálek?“
„Ne. Většinu času jsem suchý jak martini. Nebo jako holuby z nosu, jak říká můj přítel.“
„Normálně se nestává, že by u mě v ordinaci někdo žertoval.“
„Kdybych byl dvacetiletý kurzista, kterému záleží na umístění do elitní skupiny, nebo agent, kterého může váš posudek vyřadit ze služby, taky bych s vámi nežertoval.“
„Můj posudek může způsobit, že vás generál do té akce nenasadí.“
„To si nemyslím.“
„Zpochybňujete váhu mého slova?“
„Vůbec ne. Jen si troufám tvrdit, že to generálovo váží víc. A on už se rozhodl. Tohle je jen otravná formalita, kterou zacpe pusu vaší kolegyni Amy, pro níž jsou zřejmě směrnice a stanovené limity něco jako Písmo svaté.“
Odhlédla od nedopsané zprávy a zkoumavě se na něj zadívala.
„Umíte číst v lidech. Doufám, že vám to přinese štěstí. Můj odborný závěr je, že jste způsobilý. Můžete jít, uvidíme se v zasedačce.“
Už otvíral dveře na chodbu, když ho ještě jednou oslovila.
„Ten jeden krátký výpadek sinu si nechám pro sebe, ale doporučuju návštěvu kardiologa, až s tím vším skončíte. Mohla by to být –“
„Já vím. Díky.“

***

Do podzemní garáže doběhla ve chvíli, kdy někde napravo zaznělo zabouchnutí dveří a nastartování motoru. Podívala se tím směrem a za třemi betonovými sloupy uviděla bílou neoznačenou dodávku s rozsvícenými světly a korpulentní siluetu muže, který zvedl paži, jako když výpravčí dává strojvedoucímu znamení k odjezdu.
„Crabbe?“ zavolala a namířila si to k němu.
Muž se k ní otočil a v obličeji se mu zračil údiv.
„Doktorko Potterová, dobrý den! Vás bych tu nečekal.“
„Kde je Neville Longbottom?“ přešla rovnou k věci a zkoumavě si prohlížela kabinu dodávky skrz boční okýnko.
Řidič vypadal nepřívětivě a nerudně. Náhle zařadil rychlost a rozjel se. Lily mu vběhla do cesty, dlaně připlácla na kapotu a zkusila ho zastavit. Chlápek za volantem byl však zjevně rozhodnutý odjet odtamtud za každou cenu. Šlápl na plyn a kdyby Crabbe nestrhl Lily stranou, byl by ji jednoduše smetl.
„Co to má sakra být? Co je v tom autě? Kde je Neville?“
Uvědomila si, že ji Crabbe pořád ještě drží za předloktí, a bylo jí to nepříjemné. Chtěla se mu vytrhnout, ale on jí to nedovolil.
„Víte, doktorko Potterová, s vámi jsou pořád nějaké potíže,“ povzdychl si nešťastně.
Možnost tak zákeřného útoku, jakým byla intramuskulární aplikace haloperidolu, ji vůbec nenapadla. Vlastně si nepřipouštěla, že by se jí doopravdy mohlo něco stát, když se pohybuje pod dohledem bezpečnostních kamer. Jenomže Crabbeovi byly případné kamerové záznamy úplně ukradené. Průnik jehly do deltového svalu zaštípal a vstřik sedativa bolel, protože Crabbe stlačil píst stříkačky příliš prudce.
Podlaha se s ní zhoupla. Všechny vjemy se rozpily a slily do jedné barevné, hřejivé deky, která přikryla její vědomí.
Crabbe ji v náručí odnesl k vlastnímu vozu a složil na zadní sedačky.