Do sedmnácti let ani slovo, tichý brach.
Jen občas řekl otci, že tě huba nebolí, ten bezprostřední bolest v ústech přičítal nedbalé péči o chrup.
Pak se jednou neudržel a bližnímu pravil:
„Když mluvíš jako anděl, nechť narostou ti křídla.“
Odrfnkl dotyčný, svědci se vyděsili.
Ostýchali se, načež pokoušeli:
„Naše řeka řídká, zmohutni ji!“
Bez míry vymaloval slovy tok, až povodně.
„Raději zase zmlkni,“ odbahňovali sklepy.
Chtěli, nechtěli, nemluvil, nemaloval.
Upozaděný, hřiven nedbalý, zakrněl trochu. Bouři vykreslí, ba hladoví-li, nají se jablek ze zátiší. Boje se, neumí říci přitažlivé, krásná jsi. Změnila by se v jinou, neoslovenou. Váha slov tíží.
