Budeč: Liškomág Evžen

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

Bořek odtrhne oči od mihotání nočních světel na Vltavě.
„Je to vždycky takové?“ zeptá se tiše.
Evžen se smutně pousměje a chlapec náhle nevidí tátu, ale unaveného vědoucího mága, jemuž se do každé vrásky vryla hořká zkušenost.
„Vždycky ne, jenže jeden nikdy neví. Však viděls, i úplně jednoduchá věc jako prodat kámen se může zvrtnout.“
„Kdyby nešlo zrovna o truchlící kámen, tak se třeba nic nestalo.“
Evžen potřese hlavou: „Ametyst za nic nemůže. Kameny nikdy samy od sebe neubližují, jen si žijí svým životem. Všechno dobré, zlé nebo nebezpečné do nich vkládají lidi.“
Bořek chápavě přikývne. Vždycky to bude takové.

Kaček úpěnlivě spíná ruce: „Odpusťte, nestihl jsem chlapci zabránit, aby tam skočil za vámi, byl příliš rychlý. Naštěstí jste dokázal situaci zvládnout. Opravdu obdivuji vaše schopnosti.“
Evžen sebere ztišený kámen a s úsměvem ho předá Bořkovi: „Naopak. Nebýt syna, nejspíš bych to nedokázal.“
Bořek se nadme pýchou.
„Vypadá to, že ametyst je neslučitelný s každým zvlášť, ale oba dohromady máme přesně to, co potřeboval.“
„Zvláštní,“ žasne Kaček. „Patrně síla pokrevního pouta způsobila, že dvě osoby začal považovat za jednu. Jenže… jeho cena teď výrazně klesla.“
„Rozmyslel jsem si to, už ho nechci prodat. Společně pro něj najdeme nějaké dobré využití.“

Ostré hrany ametystu řežou. Pulsují ledovým hněvem, bodají výčitkami. Rozjitřený kámen odmítá smíření, rafá jako vzteklé zvíře.
Nezbývá než ho zkrotit.
Evžen se opře o svého věrného spojence, odhodlanost granátu jiskřivě křísne o neústupnost ametystu. Svírá a nepovolí, nedbá výtrysků temné energie, vůlí tvrdší než kámen nutí k pokoře.
Vtom s palčivým zášlehem bolesti křupne dříve zlomená a jen halabala pospravovaná kost levé ruky.
Evžen zakolísá, ztrácí sílu. Kouzlo se bortí.
Bořek nevydrží přihlížet.
Vskočí do kruhu, instinktivně stiskne zraněné předloktí.
Evžen ucukne, avšak vzápětí pomoc přijme, napojí se na chlapcovu magii. Síly obou čarodějů se spojí v jediný proud.

Bořek si uvědomí, že mu omývají obličej vodou z hadice, kterou se pokoušel vzkřísit Elvíru. Znovu se mu udělá zle. Sedne si na podlahu, snaží se vzchopit. Hlavně nekoukat na rudé cákance.
Soustředí pozornost na Evžena.
Ten pomocí šalvějového oleje posiluje hráz. „Nic se nesmí dostat ven,“ připomíná naléhavě. „Kdybych bariéru náhodou porušil, musíte ji znovu uzavřít. Nevstupujte dovnitř!“
Šalvějové ochranné čáry na krku a na zápěstí. Díky Bořkovi získal naději, že ho ametyst nezabije hned při prvním kontaktu. Nahlas to ale neřekne. Povzbudivě se na syna usměje.
Sám vkročí do kruhu.
Strašlivý magický vír ho okamžitě srazí na kolena.

Bořek odsune dřevěného medvěda, dvě vrány a psa, aby je neshodil.
Neodvažuje se rozsvítit. Názvy na lahvičkách pracně luští v odrazu paprsku z pouliční lampy.
Sladký spánek… Lehká svěžest… Touha a vášeň… tss… kdo tohle u Želmíra vymýšlí? Jak má poznat, co v tom je? Á, lepší: Jasmín… Levandule… Hořký pomeranč… Šalvěj! Sláva!
Popadne lahvičku, ale zarazí se. Nemůže ten olej přece jen tak sebrat.
Překotně prohrabává kapsy. Objeví desetikorunu zabalenou do umatlaného papírku od bonbónu. Nechá ji na pultě. Olejíček asi stojí víc, ale jde o život, dal za něj všechny svoje peníze, a to se jistě taky počítá.

Evžen se tiše radí s Kačkem.
Velenínský využije příležitosti. Jemně, aby cinknutím neupoutal pozornost, sbírá zlaté mince a méně nápadné šperky. Vkládá si je do kapes. Největší hromádka je tamhle pod polámanou sochou zloděje. Dychtivě shrábne plnou hrst.
Vtom se vymrští ruka.
Dlouhé ocelové prsty sevřou hrdlo, tisknou a rdousí, vyhřezávají cáry masa, krev prýští, než utichne chroptění strašlivého smrtelného zápasu, z dlaně figuríny se s pleskáním řinou rozdrcené kosti. Hlava odpadne od těla.
Na odhaleném zápěstí mrtvého se zašklebí černé runy. Tvarem připomínají srdce. Stejné znaky měla i Elvíra.
Šokovaný Evžen se automaticky ohlédne po synovi.
Bořek tam není.

Z roztrženého pytle se řine změť smotaných řetízků, vzájemně zaklesnutých náramků a náušnic, rozkutálených drahokamů, zlatých mincí i lesklých plíšků z muzea. Mihotání fialových pablesků řeže do očí.
„Potěš Libuše,“ vzdychne Evžen a obrátí se na Kačka: „Máte tu šalvěj? A sůl?“
„Sůl mám. Šalvěj ne, omlouvám se.“
„Proč to takhle divně svítí?“ vyhrkne Bořek zvědavě.
„Kontaminace,“ zavrčí Velenínský.
„Ametyst začal ovlivňovat ostatní kameny,“ dodá Evžen. „Nejdřív je musíme dostat z jeho dosahu, jinak tu vypukne hotové peklo. To bude samo o sobě fuška. Hlavně se ničeho nedotýkejte ani rukou ani magií.“
Sebere dřevěnou katovskou sekeru. Zkusmo odhrne první hrst.

Bořek křečovitě mačká svůj achát. Šeptem k němu promlouvá. Hladký blankytný kamínek rozpřádá jemnou síť uklidňující síly. Černé chmury se nerozplynou úplně, ale aspoň se vytratila palčivá touha lehnout si a umřít.
Prostorem problikávají chabá světélka jako zmatené bludičky. Sféry pohlcuje fialová tma.
Bořek se rozsvítit ani nesnaží. Neudržel by štít.
Napne tedy sluch.
Dupání, rány, šoupání věcí po podlaze.
Nezaměnitelný tátův panovačný tón: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Huhlavé odpovědi Velenínského není rozumět, následnému proudu šťavnatých nadávek naopak až moc.
Šouravé kroky napravo, nezřetelné mumlání: „Sůl… šalvěj… rychle…“ Kaček.
Bořek šátrá po stěně, tápavě vyráží na pomoc s hledáním.

Ochranný granát na hrudi se neklidně rozechvěje. Probleskne skrz tenkou látku trička jako krvavá krůpěj.
Evžen zbledne, přikryje amulet dlaní.
„Jsi zraněný?“ hlesne Bořek. Avšak odpověď ho vlastně nezajímá. Zavalí ho drtivý pocit naprosté marnosti a beznaděje. Pod tíhou žalu se choulí do sebe.
Evžen vyškubne z Bořkovy kapsy modrý achát, jeho pomocný kámen, pevně ho vtiskne chlapci do dlaně: „Prober se!“
Světlo sféry bodá do očí.
„Cítíš to? Truchlící kámen! Musíme najít toho panáka s pytlem! Sebral ametyst a rozsypal sůl! Zatraceně, kde je?“
Horečně prohrabává trosky. „Potřebuju šalvěj, spoustu šalvěje, možná černobýl, víc soli, turmalín… Rychle, hněte sebou!“

Evžen strhne kus závěsu, spolu s Bořkem zakryjí mrtvé tělo. Přitom si všimne zvláštních run, které má Elvíra nakreslené na dlaních. Překvapeně přemýšlí, jestli je možné, že by jeho náhlé podezření bylo správné.
Kaček s Velenínským na sebe ještě pořád syčí jak podrážděné kobry, ale pomalu začínají obracet pozornost k oběma liškomágům: „Je tu ještě třetí možnost.“
„Sklapněte už konečně!“ zakřikne je Evžen. „To jste si ničeho nevšimli?“
Muži skutečně zmlknou a užasle se rozhlížejí kolem sebe.
Bořek zprvu neví, po čem se dívat. Vtom si to uvědomí: ticho. Útoky přestaly. Figuríny bezvládně popadaly, magicky vdechnutý život z nich vyprchal.

Evžen se zoufale snaží vyprostit napůl omráčeného Velenínského ze zajetí jakési jeptišky. Pot z čela kape do očí, prsty pálí. Sveřepý obličej figuríny se roztéká, ale zaťaté železo vzdoruje, zařezává se do měkkého masa.
Kaček s prázdným pohledem klečí u Elvířina těla, roztřesené prsty vztažené nad širokou ránou na jejím krku.
Bořek hrůzou jektá zuby. Kaluž krve připomíná skvrnu od červené barvy, která ho tolik pobavila – bylo to před hodinou? Nebo před dávnými lety?
Úzkostně se hryže do rtů, musí něco udělat, ale co?
Za vyvrácenými dveřmi zahlédne plechové umyvadlo. Voda, voda ji vzkřísí! Gumovou hadicí napouští vodu do kbelíku.

Z příšerného zaskřípění tuhne krev v žilách. Ocel se zakousne do mramoru, zasrší oslnivý ohňostroj jisker.
Evžen stěží uklouzne stranou. Jeho znehybňovací kouzlo se neškodně odrazí od panákovy železné kostry, ale tříštivá kletba urazí pěst s mečem v zápěstí.
Rytíř švihne zmrzačeným pahýlem. Strašlivá rána opět těsně mine.
Bořek se probere ze zděšené strnulosti, pokusí se o vlastní tříštivé kouzlo. Další kus paže odpadne, nezdolné monstrum se vrhá na nového protivníka.
Evžen strhne kamenný sloup. Rytíř pohřbený pod troskami konečně znehybní, jen prsty druhé ruky v rozmačkané rukavici se ještě škubou.
„Poběž!“ ukáže Evžen do tmy.
Někdo tam zoufale mává.

Tichý hlas někde za zády: „Proměň se, liškomágu.“ Napůl rada, napůl magická formule. Bořek bez uvažování poslechne. Liščí tělo se vysmekne z tuhého objetí a dopadne na tvrdou podlahu. Bolestné zakňučení okamžitě zdusí známá dlaň.
Evžen Bořka rychle zatáhne do tmavé skrýše za závěsem, prohmatává a zběžně napravuje nejhorší pohmožděniny. Sám si se zaťatými zuby kouzlem rovná přeražené předloktí. Už teď se mu ježí chlupy při představě, jak bude Xénie ruku lámat znova, aby ji vyléčila pořádně. Prozatím to musí stačit takhle.
„Můžeš se hýbat?“ šeptá nervózně.
Bořek váhavě přikyvuje: „Kudy ven?“
„Nikudy. Musíme najít ty tři a pomoct jim.“

Jednání trvá dlouho. Elvíra, tak se představila, zatím vodí zaujatého Bořka po prodejně. Snaží se upozorňovat na nejzajímavější kameny a nejkrásněji vypracované šperky, vysvětluje jejich čarovné vlastnosti.
Chlapec si všímá. Některé vitrínky jsou prázdné. Červený kámen ve zlatém prstenu není spinel, jak Elvíra tvrdí. Vsadil by se, že je to granát. Nadechne se, ale než stačí promluvit, postřehne koutkem oka, že Evžen prudce vyskočil od stolu.
Vzápětí se místnost zakymácí jak při zemětřesení. Křišťálové lustry se rozprsknou, z koutů vyšlehnou zelené plameny, roztříštěné sklo zavíří ve vražedné smršti.
Bořek instinktivně padne na podlahu, kryje si hlavu rukama.
Elvíra vyděšeně ječí.